8 Tz 46/2013
Datum rozhodnutí: 15.01.2014
Dotčené předpisy: § 267 odst. 3 tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 334 odst. 1 tr. zákoník, § 332 odst. 1 tr. zákoník, § 331 odst. 1 tr. zákoník, § 220 odst. 1 tr. ř., § 209 odst. 1 tr. zákoník




8 Tz 46/2013 - 33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. ledna 2014 v trestní věci obviněných JUDr. V. B. , a Mgr. J. Š. , v řízení o stížnosti pro porušení zákona , kterou podala v neprospěch obou obviněných ministryně spravedlnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, a postupu řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, a v řízení o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obou obviněných proti témuž usnesení Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 8/2012, t a k t o :
I.

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. s e stížnost pro porušení zákona z a m í t á .

II.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného JUDr. V. B. o d m í t á . Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného Mgr. J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :
Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen státní zástupkyně ) podala dne 26. 1. 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 ZT 350/2011 obžalobu na obviněné JUDr. V. B. a Mgr. J. Š. pro skutky kvalifikované v případě prvního obviněného jako pokračující zločin podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a v případě druhého obviněného jako přečin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měli dopustit tím, že

obviněný JUDr. V. B. jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, čelný představitel politické strany Věci veřejné (dále VV) a tehdejší ministr dopravy České republiky, dne 29. března 2011 přibližně v 16:15 hod. v úmyslu udržet si na úkor svobodné vnitrostranické rozpravy rozhodující vliv v rámci zmíněné politické strany, případně tento vliv dále posílit, předal v restauraci A., Š., P., K. K., poslankyni Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, která v té době zastávala funkci předsedkyně poslaneckého klubu strany VV a zároveň byla členkou vyjednávacího týmu VV v koaliční vládě, úplatek ve výši 500.000,- Kč, a to tak, že do materiálů, které měla jmenovaná připraveny na koaliční jednání tzv. K9, vložil obálku označenou KK , v níž byla výše uvedená finanční částka v pětitisícových bankovkách, za což od ní jako předsedkyně poslaneckého klubu VV mimo jiné požadoval, aby navzdory svému přesvědčení a dosavadním postojům vedla zmíněný poslanecký klub k loajalitě vůči jeho osobě jako neformálnímu lídrovi VV a v naznačené spojitosti, aby vůči němu taktéž přestala kriticky vystupovat, přičemž K. K. obálku s finanční hotovostí převzala, nicméně v bezprostřední návaznosti učinila kroky k zadokumentování uvedeného jednání obviněného JUDr. V. B.;

obviněný JUDr. V. B. dne 29. března 2011 přibližně v době od 19:30 hod. do 19:45 hod. jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a čelný představitel VV a tehdejší ministr dopravy ČR, ve svém bytě na adrese K., P., v úmyslu dále posílit svůj vliv v rámci VV prostřednictvím eliminace nesouhlasných postojů vůči jeho snaze o přijetí jím preferované osoby mezi významné funkcionáře VV předal obžalovanému Mgr. J. Š., poslanci Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a v té době i výkonnému místopředsedovi politické strany VV a zároveň členovi Rady VV za P. k., úplatek ve výši 170.000,- Kč, a to tak, že mu předal obálku označenou písmeny JŠ s pětitisícovými bankovkami za to, že bude usilovat o zrušení klubu VV v P. a založení nového klubu VV v P., či vytvoření dalšího klubu VV v P., a dále, že bude usilovat o začlenění bývalého primátora P. Ing. P. R., někdejšího člena ODS, do struktury VV, přičemž obviněný Mgr. J. Š. uvedené finanční prostředky přijal s vědomím, že se jedná o úplatek, neboť do bytu obviněného JUDr. V. B. se dostavil z důvodu, aby si tento úplatek za to, že splní jeho pokyny, převzal, a tyto finanční prostředky následně částečně použil pro svou potřebu, kdy k oznámení tohoto protiprávního jednání nepřistoupil bezprostředně po přijetí předmětného úplatku, ale až v návaznosti na poznatky o hrozbě medializace předmětného jednání .

Obvodní soud pro Prahu 5 po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 13. 4. 2012, sp. zn. 3 T 8/2012, shledal oba obviněné vinnými dále uvedenými skutky a trestnými činy.

Obviněného JUDr. V. B. uznal vinným zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle jeho zjištění dopustil tím, že

poté, co dne 4. 2. 2011 na jednání poslaneckého klubu politické strany Věci veřejné, jejímž poslancem, ministrem a čelným představitelem tehdy byl, v rámci diskuse, při níž někteří poslanci kritizovali dopady účinné novely zákona o daních z příjmu, jíž došlo ke zdanění poslaneckých náhrad a tedy k faktickému podstatnému snížení příjmu poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nabídl při vědomí svých mimořádně dobrých majetkových poměrů celému poslaneckému klubu, že bude poslancům v případě finančních problémů individuálně k dispozici, čímž mínil, že je poslancům připraven poskytnout výhodnou půjčku či jinou formu pomoci, spočívající zejména v případném zajištění zakázek v rámci jiné výdělečné činnosti provozované poslanci, přičemž jeho nabídka byla motivována přinejmenším z podstatné části obavou z negativní mediální odezvy, jež by politickou stranu Věci veřejné postihla v případě znovuotevření debaty o výši poslaneckých příjmů a v případě snahy o opětovnou změnu zákona ze strany poslanců této politické strany, čemuž se svou nabídkou snažil zabránit,

1) dne 29. 3. 2011 přibližně v 16:15 hod., v restauraci A., Š., P., poskytl bez vyhotovení písemné smlouvy poslankyni strany Věci veřejné K. K. na základě její předchozí žádosti bezúročnou půjčku ve výši 500.000,- Kč v hotovosti, kterou jí předal v obálce, s tím, že dle jejich ústní dohody jedinou sjednanou podmínkou půjčky byla lhůta splatnosti 1 roku,

2) dne 29. 3. 2011 přibližně v době od 19:30 hod. do 19:45 hod. ve svém bytě na adrese K., P., poskytl bez vyhotovení písemné smlouvy poslanci strany Věci veřejné, spoluobžalovanému Mgr. J. Š., na základě jeho předchozí žádosti bezúročnou půjčku ve výši 170.000,- Kč v hotovosti, kterou mu předal v obálce, s tím, že dle jejich ústní dohody jedinou sjednanou podmínkou půjčky byla lhůta splatnosti 1 roku,

přičemž v obou případech jej poslanci požádali o půjčku s odkazem na jeho předchozí nabídku vyslovenou na jednání poslaneckého klubu politické strany Věci veřejné, a obě takto poskytnuté půjčky představovaly pro jejich příjemce majetkové obohacení spočívající v absenci povinnosti hradit úroky, jež by jim vznikla, pakliže by smlouvu o úvěru uzavřeli za podmínek obvyklých obchodnímu styku, a další zvýhodnění spočívající v podmínkách poskytnutí půjčky (zejména sporná faktická vymahatelnost vrácení půjčky, absence zajištění závazku) .

Za uvedený skutek a trestný čin soud tomuto obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty částky 665.000,-- Kč.

Obviněného Mgr. J. Š. soud uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle jeho zjištění dopustil tím, že

jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky za stranu Věci veřejné pod falešnou záminkou žádosti o půjčku vylákal od spoluobžalovaného poslance téže strany JUDr. V. B. částku 170.000,-- Kč, kterou mu JUDr. V. B. předal dne 29. 3. 2011 přibližně v době od 19.30 hod. do 19.45 hod. ve svém bytě na adrese K., P., v obálce, již si obžalovaný Mgr. J. Š. převzal, přestože skutečným úmyslem obžalovaného Mgr. J. Š. bylo zneužít takto poskytnuté částky k následné diskreditaci JUDr. V. B. ve veřejném a politickém životě .

Za uvedený skutek a trestný čin soud tomuto obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na dobu deseti roků.

Pro úplnost zbývá dodat, že citovaným rozsudkem byla poškozená K. K. podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění, státní zástupkyně a poškozená K. K. odvolání k Městskému soudu v Praze.

Obviněný JUDr. V. B. současně podal prostřednictvím obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., k Nejvyššímu soudu návrh na rozhodnutí podle § 10 odst. 2 tr. ř., zda je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle čl. 27 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen Ústava ).

Nejvyšší soud o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012, a podle § 10 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že obviněný JUDr. V. B. je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ohledně jednání spočívajícího v tom, že

dne 4. 2. 2011 na jednání poslaneckého klubu politické strany Věci veřejné, jejímž poslancem, ministrem a čelným představitelem tehdy byl, v rámci diskuze, při níž někteří poslanci kritizovali dopady účinné novely zákona o daních z příjmu, jíž došlo ke zdanění poslaneckých náhrad a tedy k faktickému podstatnému snížení příjmu poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nabídl při vědomí svých mimořádně dobrých majetkových poměrů celému poslaneckému klubu, že bude poslancům v případě finančních problémů individuálně k dispozici, čímž mínil, že je poslancům připraven poskytnout výhodnou půjčku či jinou formu pomoci, spočívající zejména v případném zajištění zakázek v rámci jiné výdělečné činnosti provozované poslanci, přičemž jeho nabídka byla motivována přinejmenším z podstatné části obavou z negativní mediální odezvy, jež by politickou stranu Věci veřejné postihla v případě znovuotevření debaty o výši poslaneckých příjmů a v případě snahy o opětovnou změnu zákona ze strany poslanců této politické strany, čemuž se svou nabídkou snažil zabránit,

které podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 2012, sp. zn. 3 T 8/2012, tvoří část skutku, v němž je spatřován zločin podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku účinného ke dni 29. 3. 2011 .

Nejvyšší soud v odůvodnění tohoto usnesení vyložil, že poslanecký (senátorský) klub je třeba pro účely výkladu ustanovení čl. 27 odst. 2 Ústavy považovat za orgán komory a že jednání obviněného JUDr. V. B., který (stručně vyjádřeno) nabídl poslancům Věcí veřejných, že jim bude individuálně k dispozici , lze považovat za učiněné v rámci výkonu (jeho) poslaneckého mandátu. Z toho dovodil, že na (výše zmíněnou) část skutku, pro který byl tento obviněný nepravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 2012, sp. zn. 3 T 8/2012, se vztahuje ochrana zaručená čl. 27 odst. 2 Ústavy, a proto je pro toto jednání vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 10 odst. 2 tr. ř. Jeho trestní stíhání pro tuto část jednání je proto nepřípustné podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. K tomu Nejvyšší soud dodal, že věc se nachází ve stadiu odvolacího řízení, takže na Městském soudu v Praze bude, aby zbylou část jednání obviněného JUDr. V. B. posoudil. Pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že tato zbylá část sama o sobě naplňuje skutkovou podstatu souzeného trestného činu, vypustil by z popisu skutkových okolností tu část jednání, pro kterou je trestní stíhání obviněného nepřípustné.

V dále pokračujícím řízení Městský soud v Praze k odvolání obou obviněných, státní zástupkyně a poškozené K. K. usnesením ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 301/2012, rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. a), b) a d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu rozhodl.

Odvolací soud v odůvodnění tohoto usnesení (stručně vyjádřeno) uvedl, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku netrpí žádnými podstatnými vadami (vyjma porušení zásady totožnosti skutku u obviněného Mgr. J. Š.), že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a po jejich zhodnocení, které není v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., učinil správná skutková zjištění. Zabýval se i výše zmíněným usnesením Nejvyššího soudu a dovodil, že zbývající část činu obviněného JUDr. V. B., pro kterou je jeho trestní stíhání přípustné, tvoří pouze předání peněz dvěma známým osobám jako půjčky v restauraci a bytě, což nenaplňuje znaky skutkové podstaty žalovaného ani jiného trestného činu. I když se zcela neztotožnil s právními úvahami nalézacího soudu stran hodnocení bezúročné půjčky jako úplatku, zdůraznil, že s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu v daném případě tak jako tak o úplatek prokazatelně nejde. Proto uzavřel, že je nutné vyslovit, že žalovaný skutek spáchaný JUDr. V. B. není trestným činem.

Ve vztahu k výroku o vině odsuzujícího rozsudku, týkajícího se obviněného Mgr. J. Š., odvolací soud uvedl, že nebyla zachována totožnost skutku, neboť zatímco obžalobou bylo tomuto obviněnému kladeno za vinu pasivní převzetí úplatku, soud prvního stupně jej shledal vinným vylákáním finanční částky a porušením zájmu společnosti na ochraně nemajetkových práv soukromé osoby. To současně značí rozpor mezi skutkovou a právní větou příslušného výroku, neboť v rámci věty právní je obviněnému kladeno za vinu poškození majetkových práv. Použitá právní kvalifikace ani jinak nemůže obstát, neboť pokud bylo úmyslem obviněného Mgr. J. Š. předanou finanční částku zneužít k veřejné a politické diskreditaci obviněného JUDr. V. B., nemohlo dojít k poškození cizího majetku jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Odvolací soud měl rovněž pochybnosti o případné aplikaci ustanovení § 331 tr. zákoníku, protože obviněnému Mgr. J. Š. nebyl prokázán úmysl přijmout úplatek v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu. Své úvahy uzavřel tím, že žalovaný skutek nebyl tomuto obviněnému prokázán a navíc ani nenaplňuje znaky trestného činu, a proto je nutné jej zprostit obžaloby s tím, že nebylo prokázáno, že se skutek stal.

Odvolací soud uzavřel své úvahy konstatováním, že mu nezbylo než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k novému rozhodnutí obvodnímu soudu, který bude jeho názory respektovat, když tímto postupem je zachována i nadále možnost dvouinstančního řízení k plnému dosažení jeho účelu .

Obvodní soud pro Prahu 5 po vrácení spisového materiálu nařídil ve věci hlavní líčení, při němž rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 T 8/2012, zprostil oba obviněné obžaloby pro skutky v ní obsažené (srov. shora), a to JUDr. V. B. podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestným činem, a Mgr. J. Š. podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán. V závěru odůvodnění tohoto rozsudku (po obsáhlé narační části) citoval ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. a akcentoval, že při novém rozhodování byl vázán právními názory odvolacího soudu, takže měl naprosto nulový prostor k vlastnímu posouzení věci .

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala státní zástupkyně odvolání v neprospěch obou obviněných, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Zprošťující rozsudek ohledně obou obviněných tak nabyl právní moci.

S tím se nespokojili ministryně spravedlnosti České republiky (dále jen ministryně spravedlnosti , příp. stěžovatelka ) a nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ), kteří využili svých zákonných možností k podání mimořádných opravných prostředků.

Jako první tak učinila ministryně spravedlnosti, která dne 27. 8. 2013 podala k Nejvyššímu soudu (věc byla zapsána pod sp. zn. 8 Tz 46/2013) podle § 266 odst. 1 tr. ř. v neprospěch obou obviněných JUDr. V. B. a Mgr. J. Š. stížnost pro porušení zákona směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, a postupu řízení, které jeho vyhlášení předcházelo.

Ministryně spravedlnosti po přezkoumání věci dospěla k názoru, že vadnost napadeného rozhodnutí je důsledkem chybného posouzení věci Městským soudem v Praze, který svým usnesením ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 301/2012, fakticky vztáhl rozhodnutí Nejvyššího soudu nejen na celé jednání obviněného JUDr. V. B., ale i na jednání obviněného Mgr. J. Š. Městský soud v Praze se na jedné straně ztotožnil s veškerými skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, na straně druhé věc odlišně právně posoudil a na základě tohoto posouzení uložil soudu prvního stupně, aby ve věci znovu jednal, přičemž jej zavázal svým právním názorem. Vzhledem k tomu, že právní názor odvolacího soudu je přímou citací zákonných definic podle § 226 písm. a), b) tr. ř., neměl soud prvního stupně prostor k vlastnímu posouzení věci a v podstatě pouze formálně vyhlásil rozhodnutí učiněné ve skutečnosti odvolacím soudem. Odvolací soud podle názoru ministryně fakticky nadiktoval výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně a zprošťující rozsudek soudu prvního stupně už žádnou relevantní právní argumentaci neobsahoval.

Stěžovatelka se proto domnívala, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 301/2012, bylo v podstatě konečným meritorním rozhodnutím. Městský soud v Praze pak ve svém následném rozhodnutí ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, vydaném po zprošťujícím rozsudku, nemohl reagovat na odvolací námitky státní zástupkyně stran nesprávného zjištění skutkového stavu a žádné relevantní právní úvahy již nerozvinul. Z těchto důvodů uzavřela, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 301/2012, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 T 8/2012, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, činí v zásadě neodlučitelný celek, jehož klíčovým prvkem je právě v pořadí první usnesení Městského soudu v Praze.

Ministryně spravedlnosti dále citovala ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř. a dovodila, že odvolací soud v situaci, kdy shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou zcela správná, pouze věc odlišně právně posoudil, měl ve veřejném zasedání sám rozhodnout rozsudkem a obviněné zprostit obžaloby. Pokud tak neučinil, porušil jednu ze zásad trestního řízení, a to zásadu rychlosti soudního řízení, neboť jeho procesním postupem došlo k neopodstatněnému prodloužení trestního řízení.

Stěžovatelka ve svém podání rovněž vyjádřila nesouhlas s kritikou odvolacího soudu vůči soudu prvního stupně ohledně veřejnosti řízení a uvedla, že soud prvního stupně se řídil všemi zákonnými ustanoveními týkajícími se veřejnosti řízení, zejména § 6 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. V žádném případě nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, že ve věci probíhal tzv. on-line proces.

Z těchto důvodů ministryně spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, a v řízení předcházejícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 T 8/2012, a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 301/2012, byl porušen zákon ve prospěch obviněných JUDr. V. B. a Mgr. J. Š.

Dne 30. 8. 2013 bylo Nejvyššímu soudu předloženo dovolání nejvyššího státního zástupce (věc byla zapsána pod sp. zn. 8 Tdo 935/2013), které podal v neprospěch obou obviněných JUDr. V. B. a Mgr. J. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač v řízení mu předcházejícím došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

Nejvyšší státní zástupce nejprve zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a zdůraznil, že soudy obou stupňů se sice shodly na skutkovém průběhu posuzovaného jednání, avšak odvolací soud posléze dospěl k závěru, že s ohledem na výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu část útoku, o které může být rozhodováno, nemůže být trestným činem.

S takovým závěrem dovolatel zásadně nesouhlasil a poukázal přitom na již citované usnesení Nejvyššího soudu, jenž připustil, že trestní postih obviněného JUDr. V. B. pro zbývající část skutku je možný. Podle dovolatele však ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že jednání obviněného JUDr. V. B. sestávalo ze dvou navazujících dějů, přičemž v rámci prvního nabídl poslancům politické strany jisté plnění a v rámci druhého jednání bylo toto plnění realizováno. Přes do jisté míry odlišnou objektivní stránku je podle dovolatele subjektivní stránka totožná. Za logické pochybení považoval vnímání popisu skutkového děje v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 2012 tak, že popsaný cíl a motiv obviněného se vztahují pouze k nabídce plnění a při jeho uskutečnění již tento jednal z důvodu jiného či žádného. Dovolatel je proto přesvědčen, že v důsledku totožného motivu jednání je nutné posoudit skutečné předání peněz obviněnému Mgr. J. Š. a K. K. jako učiněné ve snaze ovlivnit jejich postoj k případnému znovuotevření debaty o výši poslaneckých příjmů, resp. zabránit takovému znovuotevření.

Nejvyšší státní zástupce ve svém podání obhajoval názor, že i předání peněz za takových okolností je třeba považovat za úplatek. Obviněný JUDr. V. B. jednal s cílem ovlivnit výkon poslaneckého mandátu obviněného Mgr. J. Š. a K. K., aby nevystupovali proti výši poslaneckých příjmů, tedy v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Přitom jmenovaným předal peníze jako velmi neformální a nestandardně výhodnou půjčku. Byť taková půjčka může být nepochybně zcela běžná, za situace dané v předmětném vztahu se citované nestandardní podmínky zjevně neodvíjely od úzkého a zvláštního vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, ale od snahy věřitele ovlivnit postupy dlužníka ve svůj prospěch. Vyplacení půjčky je tedy nutné právně posoudit jako poskytnutí úplatku, které se stalo v příčinné souvislosti s obstaráváním věcí veřejného zájmu a mezi úředními osobami. Pokud soudy na základě zjištěného skutkového stavu učinily závěr opačný, pak došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci.

Za poněkud odlišnou dovolatel považoval situaci u obviněného Mgr. J. Š., protože odvolací soud spatřoval pochybení soudu prvního stupně v porušení zásady totožnosti skutku a v nesprávné právní kvalifikaci zjištěného skutkového děje. Odvolací soud v podstatě akceptoval závěr soudu prvního stupně, že úmyslem obviněného bylo přijmout předávanou finanční částku za účelem zneužití v podobě veřejné a politické diskreditace spoluobviněného JUDr. V. B., a současně vyloučil, že by obviněný tuto částku přijímal v souvislosti s obstaráním věcí veřejného zájmu, tedy jako úplatek. Pokud však soud prvního stupně porušil zásadu zachování totožnosti skutku, nelze bez dalšího dovodit, že se žalovaný skutek nestal a nelze obviněného zprostit podle § 226 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil ani s tvrzením odvolacího soudu, že došlo k porušení zásady totožnosti skutku. Podle podané obžaloby bylo obviněnému Mgr. J. Š. kladeno za vinu, že přijal určitého dne na určitém místě od obviněného JUDr. V. B. peníze, a to za účelem prosazení názorů tohoto spoluobviněného mezi poslanci, a obviněný Mgr. J. Š. takto vnímanou částku přijal. Soud prvního stupně skutková zjištění modifikoval tím způsobem, že tento obviněný v témže čase na témže místě přijal od jmenovaného spoluobviněného zmíněné peníze s navenek prezentovaným záměrem převzít úplatek, avšak se skutečným cílem využít předání tohoto obnosu k diskreditaci spoluobviněného. Podstatou posouzení je tedy stále shodný skutkový děj a upřesněn byl pouze postoj obviněného Mgr. J. Š. k přijetí této částky a k dalšímu nakládání s ní.

Dovolatel dále namítl, že v případě obviněného Mgr. J. Š. mělo být jeho jednání právně posouzeno jako trestné, neboť od obviněného JUDr. V. B. vylákal peníze předstíráním jiných důvodů, tedy uvedením v omyl, a současně jeho cílem bylo jej diskreditovat obviněním z úplatku a k upozadění jeho vlivu ve straně Věci veřejné. Obviněný Mgr. J. Š. tedy směřoval k poškození práv spoluobviněného stran ochrany jeho osobnosti, pověsti a svobody rozhodování o vstupování do smluvních vztahů na základě pravdivých informací, následně však neměl snahu postupovat v souladu se zákonem a podezření z deliktu oznámit potřebným způsobem, ale chtěl spoluobviněného JUDr. V. B. jen poškodit a chtěl ovlivnit chod parlamentní strany. Proto takové jednání mělo být posouzeno jako pokus přečinu poškození cizích práv podle § 21 odst. 1 k § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), příp. odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

S ohledem na uvedené nejvyšší státní zástupce v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínek § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. navrhl takto rozhodnout v neveřejném zasedání. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je nutno rozhodnout jiným způsobem předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

K oběma mimořádným opravným prostředkům se vyjádřili oba obvinění, a také nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podané stížnosti pro porušení zákona.

Obviněný JUDr. V. B. prostřednictvím obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona poukázal na velmi specifické rozdílné posuzování skutkového stavu v obžalobě státní zástupkyně a v původním odsuzujícím rozsudku soudu s tím, že takový rozpor v popisu skutku mezi obžalobou a rozsudkem je v soudní praxi velice výjimečný a neobvyklý. Pro odvolací soud je v takovém případě klíčové správně a detailně posoudit otázku zachování totožnosti skutku, zejména při vědomí toho, že řádný opravný prostředek proti jeho rozhodnutí již není možný. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v jeho případě došlo v rozsudku soudu prvního stupně k porušení pravidel pro zachování totožnosti skutku, neboť bylo rozhodováno o zcela jiném skutku, než který byl uveden v obžalobě. Za této situace totiž směřovalo dokazování před soudem prvního stupně zjevně jiným směrem, nežli v případě, že by se rozhodovalo o skutcích uvedených v obžalobě, což by samo o sobě mělo vést k vrácení věci soudu prvního stupně.

Obviněný považoval za klíčové výše citované usnesení Nejvyššího soudu, jenž konstatoval, že na část skutku, pro který byl nepravomocně odsouzen, se vztahuje ochrana zaručená čl. 27 odst. 2 Ústavy, a proto jeho trestní stíhání pro tuto část jednání je nepřípustné ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. Jednalo se přitom o vynětí pouze pro tu část skutku, která nebyla uvedena v obžalobě státní zástupkyně [a zároveň pro niž nebyl obviněný ani vydán Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky (dále jen Poslanecká sněmovna )]. Na zbylou část skutku, spočívající v samotném předání půjček dne 29. 3. 2011, usnesení Nejvyššího soudu nedopadalo. Bylo proto nutno posoudit, zdali zbylá část popisu skutku sama o sobě naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podplacení, pokud se vypustí ta část skutku, pro niž byl obviněný Nejvyšším soudem vyňat. V tomto duchu ostatně na uvedené rozhodnutí odkazoval v odůvodnění svého usnesení, kterým zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, i Městský soud v Praze.

Za této situace, kdy a) soud prvního stupně rozhodoval o jiném skutku než o tom, který byl uvedený v obžalobě, b) pro část skutku byl obviněný vyňat usnesením Nejvyššího soudu podle § 10 odst. 2 tr. ř., se rozhodně nejevilo jako vhodné, aby de facto prvním rozhodnutím v celé věci byl až rozsudek odvolacího soudu (ať už zprošťující nebo odsuzující). V takovém postupu by bylo nutno spatřovat významné porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť proti rozhodnutí odvolacího soudu již není žádný další řádný opravný prostředek možný.

Obviněný dále nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že měl naprosto nulový prostor k vlastnímu posouzení věci. V souladu s ustanovením § 264 odst. 1 tr. ř. je sice soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil, avšak tato povinnost není bezvýjimečná. Soud prvního stupně totiž není vázán právním názorem odvolacího soudu, jestliže změnou skutkových zjištění v novém hlavním líčení tento právní názor ztratil zcela nebo částečně svůj skutkový základ. Pokud tedy soud prvního stupně upraví podstatným způsobem popis skutku, právní názor odvolacího soud již pro něj za této situace není závazný. Přitom otázka vymezení skutku je v tomto případě vzhledem k výše uvedeným skutečnostem klíčová.

Z toho vyplývá, že i za situace, kdy odvolací soud zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, ale věc mu zároveň vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí, dal mu tím prostor ke změně skutkových zjištění. Pokud by se totiž na základě dalšího dokazování změnil skutkový stav, mohl se soud prvního stupně od názoru soudu odvolacího odchýlit. Soud prvního stupně však na takový postup bezdůvodně zcela rezignoval a usnesení Městského soudu v Praze si samovolně vyložil tak, že jeho prostor k rozhodování je nulový a že má oba obviněné bez dalšího dokazování zprostit.

Obviněný nesouhlasil ani s tou námitkou ministryně spravedlnosti, že byla porušena zásada rychlosti trestního řízení. Uvedl, že oproti zájmu na rychlosti řízení zároveň stojí zájem na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Panuje totiž obecná shoda v tom, že zásada co nejrychlejšího projednání trestních věcí nesmí být uplatňována právě na úkor řádného objasnění věci. Lze proto považovat za správné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud v takto závažné a mediálně sledované kauze týkající se údajného podplacení ze strany vrcholného představitele politické moci dal přednost detailnímu projednání celé věci za současného dodržení principu dvojinstančnosti řízení.

Dále obviněný zdůraznil, že pokud by k tvrzenému porušení zákona skutečně došlo, stalo by se tak v neprospěch obou obviněných, nikoliv v jejich prospěch, jak uvádí ministryně spravedlnosti. Princip rychlosti řízení chrání totiž především osobu, proti níž se trestní řízení vede, aby nebyla vlivu tohoto řízení vystavována nadbytečně, ať už bude její vina prokázána či nikoliv. V tomto případě dospěly soudy obou stupňů k závěru, že obviněný se svým jednáním žádného trestného činu nedopustil. Mohl-li o tomto rozhodnout již Městský soud v Praze v listopadu 2012, avšak v rozporu s ustanovením § 259 odst. 1 tr. ř. tak neučinil, došlo z pohledu argumentace ministryně spravedlnosti k nadměrnému prodloužení celého trestního řízení v neprospěch obviněného.

Obviněný se vyjádřil i k problematice veřejnosti hlavního líčení a vyslovil názor, že argumentace ministryně spravedlnosti neodpovídá žádným důvodům uvedeným v § 266 odst. 1 tr. ř. pro podání stížnosti pro porušení zákona, a nenaplňuje tedy smysl tohoto ustanovení. Zároveň, jak ostatně vyplývá z odůvodnění podání ministryně spravedlnosti, v daném případě ani nešlo o porušení zákona, neboť soud prvního stupně se údajně pohyboval v intencích ustanovení § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

S uvedeným názorem se ovšem obviněný neztotožnil a rozpor shledal především s ustanoveními § 208 a 209 tr. ř., neboť právě jejich smysl byl uvedeným postupem Obvodního soudu pro Prahu 5 porušen. Díky široké medializaci celého případu, včetně reportáží obsahujících výpovědi svědků a obviněných, mohli totiž být ovlivněni jiní, dosud nevyslechnutí svědci. Hlavní líčení probíhalo po několik dnů, lze proto předpokládat, že někteří svědci byli takovým postupem skutečně ovlivněni, a je rovněž nepochybné, že sám předseda senátu se z médií musel dozvědět, jakým způsobem je proces prezentován a jaké závažné důsledky to může mít pro další dokazování. Z tohoto důvodu mohl přistoupit ke konání hlavního líčení s vyloučením veřejnosti (§ 200 odst. 1 tr. ř.), či souhlas s dalším pořizováním těchto záznamů odepřít.

V této souvislosti obviněný odkázal také na čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na princip č. 14 Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 13 o šíření informací prostřednictvím sdělovacích prostředků ve vztahu k trestnímu řízení a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P4 Radio Hele Norge ASA proti Norsku, podle nichž (stručně a souhrnně vyjádřeno) lze tisk a veřejnost po dobu celého nebo části procesu vyloučit, pokud by taková veřejnost řízení mohla být mimo jiné na újmu zájmům spravedlnosti. Obviněný vyslovil názor, že v situaci, kdy jsou svědci před svým výslechem ovlivňováni výslechy jiných svědků a obviněných, lze takovou újmu spravedlnosti spatřovat.

S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl ministryní spravedlnosti podanou stížnost pro porušení zákona, neboť není důvodná.

Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil rovněž obviněný Mgr. J. Š . Učinil tak prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Blažka a uvedl, že ji považuje za ryze formalistickou a právní argumentaci v ní obsaženou za nesprávnou. Celá otázka vychází z podmínek aplikace kasačního a apelačního principu, tak jak je implementován do trestního řádu u obecného řádného opravného prostředku, kterým je odvolání. Taktéž souvisí se zásadou, že těžiště trestního dokazování se odehrává před nalézacím soudem. Zvoleným postupem ministryně spravedlnosti je zbytečně prodlužováno jeho trestní řízení, byť se jedná o mimořádný opravný prostředek. Jeho trestní řízení již bylo pravomocně skončeno, bylo vyhlášeno rozhodnutí, které navíc odpovídá současné judikatuře Nejvyššího soudu, přesto je nucen k další procesní aktivitě. Ve svém důsledku takový postup zvyšuje škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., jelikož předmětná stížnost pro porušení zákona je nedůvodná.

Podle obviněného i v případě, že by se připustila nedůsledná aplikace ustanovení § 259 tr. ř., je nutné postup odvolacího soudu posuzovat ad hoc. V podané stížností pro porušení zákona je namítán nesprávný postup ryze k instančnímu pojetí organizace trestní justice, není však namítáno porušení věcné nebo místní příslušnosti, nýbrž to, že došlo k neopodstatněnému prodloužení trestního řízení. Spor je tak ryze formalistický z hlediska toho, zda měl být rozsudek vynesen nalézacím či odvolacím soudem. Pokud však nebyla porušena zásada věcné příslušnosti nebo zásada zákonného soudce, pak nelze hovořit o porušení zákona. Stížnost je tedy podávána s ohledem na zásadu rychlosti řízení, ale fakticky u obou obviněných řízení na jejich úkor prodlužuje.

Obviněný dále poukázal na skutečnost, že obecně jsou stupně soudnictví postaveny na závazných právních a skutkových názorech nadřízených soudů v téže věci, přičemž tyto názory jsou sdělovány shora závazně a autoritativně. Na tomto pojetí je vybudován systém justice v České republice. Zásada rychlosti, vykládaná na podporu vlastního názoru senátu nalézacího soudu, tak stojí kontradiktorně proti zásadě právní jistoty obou obviněných a taktéž proti téže zásadě rychlosti trestního řízení po podání této stížnosti pro porušení zákona. Zásada právní jistoty obou obviněných tak zcela jistě převažuje nad zásadou rychlosti řízení.

Obviněný rovněž odkázal na zásadu zachování totožnosti skutku v předchozím řízení. Od počátku řízení mu bylo kladeno za vinu pasivní přijetí úplatku a nic jiného nelze z provedeného dokazování vyvodit. Navíc protiprávní jednání spoluobviněného JUDr. V. B. chtěl neprodleně oznámit. Proto shledal podanou stížnost pro porušení zákona nedůvodnou a navrhl, aby ji Nejvyšší soud jako takovou zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil také státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), jenž se s názorem v ní uvedeným ztotožnil. Městský soud v Praze v době, kdy rozhodoval o opravných prostředcích proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 2012, sp. zn. 3 T 8/2012, neměl, s ohledem na svůj postoj k věci, naplněny podmínky k vrácení věci soudu prvního stupně ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. a tudíž měl ve věci rozhodnout sám, a nikoli, poměrně zbytečně, do věci opětovně zainteresovat soud prvního stupně. Odvolací soud je totiž zásadně povinen doplnit řízení provedením důkazů potřebných pro rozhodnutí o odvolání, s výjimkou případů, kdyby šlo o dokazování rozsáhlé a obtížně proveditelné, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně (odkázal na rozhodnutí publikované pod č. 2/2003 Sb. rozh. trest., a na Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3080).

Státní zástupce dále uvedl, že v současné době je sice řízení pravomocně skončené a zejména náprava vady zrušením chybné části předchozího řízení by postrádala smysl, nicméně vzhledem k tomu, že ve věci může být vydán toliko akademický výrok, podaný mimořádný opravný prostředek shledal opodstatněným.

Státní zástupce doplnil, že v daném ohledu došlo k porušení zákona v řízení předcházejícím vydání konečného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, a to v rámci usnesení téhož soudu ze dne 14. 11. 2012, sp. zn., 61 To 301/2012, v § 259 odst. 1 tr. ř. Tato vada sice v okamžiku, kdy vznikla, působila spíše v neprospěch obviněných (neboť v jejím důsledku došlo k delšímu vedení jejich trestního stíhání), nicméně nyní je nutné zohlednit, že oba obvinění byli v konečném důsledku obžaloby zproštěni a znovuotevření věci by tak působilo toliko v jejich neprospěch. Podaná stížnost proto podle názoru státního zástupce směřuje v neprospěch obviněných. S ohledem na uvedené se připojil k návrhu ministryně spravedlnosti, aby Nejvyšší soud konstatoval podle § 268 odst. 2 tr. ř. porušení zákona ve prospěch obviněných.

Obviněný JUDr. V. B. se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil prostřednictvím obhájce doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., také k podanému dovolání nejvyššího státního zástupce. Uvedl v něm, že z důvodu přehlednosti lze shrnout jeho zásadní námitky takto:
1. nejvyšší státní zástupce v dovolání explicitně neuvádí, že by směřovalo proti výroku rozhodnutí nalézacího soudu; z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolání směřuje proti odůvodnění, a nikoliv proti výroku samotnému,
2. i přes deklarovaný důvod dovolání, tj. nesprávné právní posouzení skutku, směřují námitky do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, o jejichž revizi se podaným dovoláním nejvyšší státní zástupce pokouší,
3. dovolatel navzdory usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012, poukazuje na zbývající (usnesením nedotčenou) část skutku, přitom se do něj snaží zakomponovat část objektivní stránky a subjektivní stránku z té části skutku, pro niž byl obviněný vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, což nelze akceptovat, má-li být podstata zjištěného rozsahu indemnity zachována; přitom je třeba podotknout, že se nalézací soudy zabývaly i tou možností, zdali onen zbytek skutku sám o sobě naplňuje znaky trestného činu a dospěly k závěru, že nikoliv; tedy je zde zjevná opětovná snaha dovolatele dosáhnout změny ve skutkových zjištěních,
4. dovolatel při úvaze o tom, co je či není obstaráváním věcí obecného zájmu, pominul fakt, že výkon mandátu poslance je volný; poslance nelze nijak za výkon mandátu postihovat, tudíž lze mít za to, že výkon mandátu je specifickým osobním právem každého zvoleného poslance, který nese pouze politickou odpovědnost,
5. závěr o tom, zdali úplatkem byla půjčka nebo nikoliv, učinil druhostupňový soud na základě skutkových zjištění nalézacího soudu, přesto dovolatel uzavírá, že se jednalo o úplatek; tedy opětovná snaha dovolatele dosáhnout změny ve skutkových zjištěních. K bodu 1. námitek obviněný poukázal na to, že podané dovolání směřuje podle jeho obsahu pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí. V žádné jeho části není uvedeno, že by jeho prostřednictvím byl napadán rovněž výrok rozhodnutí nalézacího soudu. Z těchto důvodů je přesvědčen, že dovolání není přípustné, resp. nesplňuje náležitosti dovolání ve smyslu § 265i odst. 1 písm. a) a d) tr. ř. Ambicí podaného dovolání je podle obviněného návrat ke skutku, pro který nebyla podána obžaloba a pro který byl uznán vinným zrušeným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 13. 4. 2012. Podané dovolání tak vůbec nesměřuje proti (poslednímu) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, a (jemu předcházejícímu) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 T 8/2012, ale snaží se o revizi skutkových zjištění tak, aby odpovídala odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 2012. Nejvyšší státní zástupce polemizuje s tím, zdali by se nalézací soudy neměly vrátit ke skutku vymezenému ve zrušeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 2012, přičemž téměř celá jeho argumentace je zaměřena na to, že i po vynechání části popisu skutku ze zrušeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 4. 2012, na nějž dopadá imunita obviněného (v důsledku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012), může čin obviněného naplňovat znaky trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku.

Další námitky obviněného uvedené shora v bodech 2. 5. lze souhrnně shrnout následujícím způsobem. Je zřejmé, že popis skutku obsažený ve výroku rozhodnutí, kterým je vyslovována vina obviněného, musí obsahovat všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu. Z toho současně nutně vyplývá, že skutek uvedený ve výroku odsuzujícího rozhodnutí je trestným činem, respektive představuje jeho jednotlivé znaky. Přitom v případě čl. 27 odst. 2 Ústavy se jedná o takzvanou hmotně právní exempci, která zapříčiňuje, že dotčené jednání nemůže být trestným činem, a tedy ani jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu. Obviněný považoval za logicky nemožné, aby skutkový děj obsahoval část jeho jednání, která nemůže být trestným činem, a současně mu byla tato část jednání kladena za vinu. Nejvyšší státní zástupce sice tvrdil, že část jednání, na kterou se vztahuje jeho ústavně zaručená ochrana, představuje pouze motiv a cíl jednání obviněného (které nejsou znaky skutkové podstaty), ve skutečnosti však hodlal zakomponovat část jednání obviněného, která naplňuje znaky trestného činu a která je kryta imunitou, do jiné části jednání, která kryta imunitou není. Výklad, který dovolatel zaujal, by tak znamenal obejití imunity samotné.

Pokud jde o tvrzené naplnění znaku obstarávání věcí obecného zájmu , obviněný zdůraznil, že soud prvního stupně ve svém prvním (odsuzujícím) rozsudku ze dne 13. 4. 2012, na který poukazuje i dovolatel, dává obstarávání věcí obecného zájmu do souvislosti s hlasováním poslance a výkonem mandátu obecně. Sám však zastává názor, že výkon mandátu poslance není obstaráváním věcí obecného zájmu, nýbrž výkonem specificky garantovaného osobního práva každého zákonodárce. Tento argument je pak podpořen i tím, že s porušením povinnosti vykonávat poslanecký (senátorský) mandát v zájmu všeho lidu a podle nejlepšího vědomí a svědomí poslance (senátora) viz slib poslance a senátora podle čl. 23 odst. 3 Ústavy není spojena žádná právní sankce, natož pak trestní.

Dále se obviněný zabýval příčinnou souvislostí mezí úplatkem a obstaráváním věci obecného zájmu. Ta tu bude tehdy, jestliže úplatek má vztah k činnosti, která spadá pod obstarávání věci obecného zájmu. Proto není možné současně tvrdit, že jednání obviněného v poslaneckém klubu nemůže být trestným činem (první alternativní jednání) a samotné poskytnutí půjčky není trestným činem (druhé alternativní jednání), a vzápětí dovodit, že jednání obviněného v poslaneckém klubu zapříčiňuje trestnost poskytnutí půjčky.

Obviněný neshledal ani naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, neboť je nesmyslné, aby část jeho jednání nebyla trestným činem a zároveň aby se na tuto část jednání vztahovalo jeho zavinění. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 81/2011, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, Sešit 74/2011, č. T 1374, který dovodil, že podstatou jednání pachatele trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku je jeho záměr dosáhnout poskytnutým, nabídnutým nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu (tj. podplácená osoba), vyhověla požadavku pachatele. Tento záměr, tj. úmysl dosáhnout zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu, je zcela určitě znakem skutkové podstaty trestného činu podplacení, avšak právě proto, že obviněný byl v této části vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nelze mu jej klást k tíži, a to ani prostřednictvím jeho dalšího jednání.

V této souvislosti obviněný rovněž poukázal na to, že část jeho výpovědi před soudem prvního stupně, která byla zaznamenána v protokolu o hlavním líčení ze dne 5. 3. 2012, kdy se zmínil, že předložil celému poslaneckému klubu nabídku, že v případě jejich finančních problémů je jim k dispozici, což byla nabídka, kterou činil především s cílem poskytnutí půjčky poslancům, kteří jej o to požádají , byla vytržena z kontextu. Ani vyslýchaní svědci nevnímali či neinterpretovali nabídku půjčky tak, jak ji interpretoval soud prvého stupně, přičemž i odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, že šlo o půjčku.

Jestliže tedy soudy obou stupňů učinily skutková zjištění, ze kterých vyplývá, že se v daném případě jednalo o půjčky, což nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání ani nezpochybnil, není možné zároveň dospět k závěru, že by byla dotčeným osobám poskytnuta neoprávněná výhoda, když to je s ohledem na institut smlouvy o půjčce upravený v občanském zákoníku vyloučeno. Tento občanskoprávní vztah vzniká předáním finančních prostředků, je plně v dispozici smluvních stran a pro obě smluvní strany z něj plynou příslušná práva a povinnosti. Obviněný neshledává na poskytnutí půjčky nic neoprávněného, ať již byly její podmínky nastaveny jakýmkoliv způsobem.

V posuzovaném případě obviněný poskytl obě půjčky svým spolustraníkům a kolegům, což je obdobná situace jako například mezi rodinnými příslušníky. Konec konců bylo prokázáno, že obviněný půjčil peníze spoluobviněnému Mgr. J. Š. za obdobných podmínek i v minulosti, dokonce před tím, než se vůbec stal poslancem. Pokud nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání rozporuje, že se v daném případě ve skutečnosti nejednalo o půjčku, nýbrž o úplatek, fakticky napadá skutkové zjištění učiněné soudy nižších stupňů, a nikoliv nesprávné právní posouzení.

S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265i tr. ř. jako nepřípustné, resp. že nesplňuje náležitosti obsahu dovolání, anebo dovolání zamítl podle § 265j tr. ř. jako nedůvodné.

K dovolání nejvyššího státní zástupce se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil také obviněný Mgr. J. Š. Učinil tak prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Blažka a vyslovil v něm názor, že dovolání je sepsáno eklektickou metodou za izolace pouze těch jevů, které by v teoretické rovině umožňovaly posoudit jeho jednání jako poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku, však bez relevantního posouzení provedeného dokazování. Při celkovém posouzení věci však vyvstávají silné pochybnosti ohledně prokázání jeho úmyslu poškodit spoluobviněného JUDr. V. B.

Obviněný i v tomto vyjádření zopakoval své výhrady k otázce porušení zásady zachování totožnosti skutku a odvolával se na závěry soudu druhého stupně, který dospěl k tomu, že právě totožnost skutku zachována nebyla, zejména proto, že mu bylo obžalobou kladeno za vinu pasivní přijetí úplatku, avšak soudem prvního stupně byl odsouzen pro trestný čin podvodu, tedy jednání aktivní. Proto je přesvědčen, že pokud nelze jeho jednání podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu, tím spíše je nelze podřadit ani pod tzv. nemajetkový podvod , tedy pod skutkovou podstatu trestného činu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku. Právní kvalifikaci navrhovanou nejvyšším státním zástupcem považoval za větší exces ze zásady zachování totožnosti skutku, než posouzení jeho jednání jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Skutkové podstaty trestných činů podle § 331 tr. zákoníku a § 209 tr. zákoníku předpokládají určité majetkové obohacení jednajícího subjektu či jiné osoby, objektem skutkové podstaty trestného činu podle § 181 tr. zákoníku však jsou jiná než majetková práva jednotlivce. V takovém právním posouzení tedy absentuje byť částečné zachování objektivní stránky trestného činu, a proto je navrhované právní posouzení jako trestného činu poškození cizích práv podle § 181 tr. zákoníku vyloučeno.

Obviněný rovněž poukázal na to, že výkonem své obhajoby, která směřovala k vyvrácení obžaloby z trestného činu přijetí úplatku, uvedl některé informace, které nyní nejvyšší státní zástupce používá k jeho tíži a zasahuje tak do jeho práva na efektivní způsob obhajoby a zákaz sebeobviňování.

Dále obviněný uvedl, že státní zástupce je pánem sporu do podání obžaloby k soudu, po podané obžalobě se stává stranou a vystupuje na straně obžaloby. Nejvyšší státní zástupce je oprávněn podat dovolání, ale nemůže uplatňovat nadřazeně svůj právní názor vůči dozorovému státnímu zástupci. Dozorová státní zástupkyně v důsledku provedeného dokazování, ve kterém (ani podle názoru odvolacího soudu) nebyl zjištěn jediný důkaz o tom, že by se snažil vylákat peníze od spoluobviněného JUDr. V. B. za účelem jeho další diskreditace, směřovala své odvolání k verzi obžaloby pracující s převzetím úplatku. Nejvyšší státní zástupce tedy svým požadavkem na jinou právní kvalifikaci zasahuje do činnosti dozorové státní zástupkyně. Z tohoto pohledu považoval dovolání nejvyššího státního zástupce za zcela bezpředmětné.

Obviněný také zdůraznil, že tvrzení o jeho motivaci úmyslně poškodit spoluobviněného JUDr. V. B. nemá oporu v dokazování. Dovolání nejvyššího státního zástupce navíc podává skutkovou a právní argumentaci, která zasahuje do dělby moci v demokratickém právním státě. Oznámení o protiprávnosti jednání jiného poslance souvisí přímo s výkonem jeho poslaneckého mandátu a je tak vyňato z působnosti orgánů činných v trestním řízení. Tyto orgány nemohou svévolně rozšiřovat důvody, pro které je poslanec vydán Poslaneckou sněmovnou k trestnímu stíhání. Podání nejvyššího státního zástupce v tomto směru považoval za nepřípustnou ingerenci do jejího oprávnění rozhodnout o vydávání svých poslanců k trestnímu stíhání.

Další výhrady obviněného směřovaly proti opodstatněnosti podaného dovolání. Je přesvědčen, že dovolání nesplňuje přísné podmínky užití tohoto mimořádného opravného prostředku, jelikož v předcházejícím řízení nedošlo k žádné procesní vadě. Právní kvalifikace navrhovaná nejvyšším státním zástupcem je stejně chybná jako právní kvalifikace soudu prvního stupně. Vyhověním podanému dovolání by se nemohlo změnit postavení obviněného, protože soudy nemohou jednat o jiném skutku, než pro který byla podána obžaloba a pro který byl vydán Poslaneckou sněmovnou. Dovolatelův názor je zcela odlišný od názoru dozorové státní zástupkyně a mohlo by dojít k ovlivnění jejího názoru. Z těchto důvodů se obviněný přiklonil k rozhodnutí odvolacího soudu, které považoval za správné.

Obviněný argumentoval rovněž tím, že jeho jednání nelze považovat za trestný čin s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Pokud by předmětné jednání učinil bez jasného důkazu o protiprávním jednání spoluobviněného JUDr. V. B., mohlo by takové tvrzení zůstat v rovině divokých tvrzení, či dokonce by mohlo být posouzeno jako trestný čin pomluvy či křivého obvinění. Spoluobviněný JUDr. V. B. si byl vědom, za jakým účelem nabízí finanční prostředky ostatním poslancům klubu Věcí veřejných, a pokud takové jeho jednání neoznámil, nemohl ani tohoto spoluobviněného uvést v omyl nebo poškodit jeho práva. Jednání spočívající v oznámení trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku nemůže být posouzeno jako společensky škodlivé. Takový argument by byl argumentem ad absurdum, protože by bránil efektivnímu způsobu oznamování trestných činů a oznamovatelé by byli vystaveni nebezpečí trestního stíhání.

Vzhledem k uvedenému obviněný v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) nebo f) tr. ř., příp. zamítl podle § 265j tr. ř., a souhlasil s tím, aby některým z těchto způsobů rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud po nápadu obou mimořádných opravných prostředků usnesením ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 935/2013, rozhodl, že podle § 266a odst. 2 tr. ř., § 23 odst. 3 tr. ř. per analogiam se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tz 46/2013 a sp. zn. 8 Tdo 935/2013, s tím, že obě budou nadále vedeny pod sp. zn. 8 Tz 46/2013. Přestože ve věci byly podány dva odlišné mimořádné opravné prostředky, důvodem pro takový postup byly zákonné podmínky pro konání společného řízení (srov. § 266a odst. 1, 3 tr. ř.), tedy vzájemná souvislost obou věcí dána jak obsahem obou mimořádných opravných prostředků, tak i osobami obou obviněných, proti nimž bylo po celou dobu vedeno společné trestní řízení.

Přes toto rozhodnutí o spojení obou mimořádných opravných prostředků ke společnému projednání a rozhodnutí věci považoval Nejvyšší soud za vhodnější a přehlednější, aby odůvodnění jeho rozhodnutí bylo argumentačně vystavěno o každém z nich samostatně.

Z těchto důvodů se Nejvyšší soud nejprve zabýval stížností pro porušení zákona podanou ministryní spravedlnosti. Vycházel přitom z ustanovení § 266 odst. 1 věty první tr. ř., podle něhož proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona.
Jelikož tato zákonná podmínka byla splněna, Nejvyšší soud podle § 267 odst. 1 tr. ř. dále posuzoval, zda podaná stížnost pro porušení zákona vyhovuje i dalším zákonným požadavkům. Podle § 267 odst. 1 tr. ř. totiž platí, že ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ministr spravedlnosti je povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.

Těmto požadavkům podaná stížnost pro porušení zákona v naprosté většině vyhovuje. Je z ní zřejmé i to, čeho se ministryně spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Třebaže tento její závěrečný návrh neobsahuje citaci konkrétního zákonného ustanovení, které mělo být rozhodnutím odvolacího soudu porušeno, lze z obsahu samotné stížnosti pro porušení zákona dovodit, že ministryně spravedlnosti spatřovala porušení zákona tímto soudem chybnou aplikací ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 267 odst. 3 věty první tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Podle věty druhé tohoto ustanovení by k vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, přihlédl, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.

V první větě citovaného ustanovení je vyjádřen omezený rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu rozhodujícího o stížnosti pro porušení zákona. Po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., která opustila revizní princip při přezkoumávání rozhodnutí napadených stížností pro porušení zákona, již Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumává zásadně jen ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána. Proto ministr spravedlnosti je povinen označit ve stížnosti pro porušení zákona výroky, které napadá, a rozsah a důvody, pro které tak činí. Tato koncepce je v souladu s rozsahem přezkoumávání napadeného rozsudku v odvolacím řízení (srov. § 254 tr. ř.) a s rozsahem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu v řízení o dovolání (srov. § 265i odst. 3 až 5 tr. ř.), u nichž také již neplatí revizní princip, ale vázanost podaným opravným prostředkem. Další omezení rozsahu přezkumu Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona vyplývá z § 267 odst. 5 tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3328).

Z tohoto pohledu Nejvyšší soud při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona zaměřil svou přezkumnou činnost pouze na ty výroky napadeného usnesení, v nichž ministryně spravedlnosti ve svém podání spatřovala nezákonnost, na rozsah a důvody, pro které tak učinila, a na postup řízení, které vyhlášení napadeného usnesení předcházelo. Stranou jeho pozornosti proto zůstala ta část podání stěžovatelky, v níž se v podstatě jen nesouhlasně postavila k názoru Městského soudu v Praze, jenž v odůvodnění svého původního usnesení kritizoval procesní postup soudu prvního stupně (průběh hlavního líčení označil za tzv. on-line proces). Tím totiž v podstatě jen obhajovala postup soudu první instance, aniž by současně vysvětlila, jaký to mělo význam pro její tvrzení o nezákonnosti výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž byla stížnost pro porušení zákona podána. Taková argumentace však neodpovídá žádnému z důvodů pro podání stížnosti pro porušení zákona uvedeným v § 266 odst. 1 tr. ř. a nenaplňuje ani smysl a účel tohoto ustanovení.

Přesto Nejvyšší soud považuje za vhodné pro úplnost dodat, že v tomto směru v mnohém přisvědčil důvodům formulovaným obhájcem obviněného JUDr. V. B. v jeho vyjádření k podané stížnosti pro porušení zákona (zejména poukazu na § 209 odst. 1 věta první tr. ř., na čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, na princip č. 14 Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. 13 o šíření informací prostřednictvím sdělovacích prostředků ve vztahu k trestnímu řízení a na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci P4 Radio Hele Norge ASA proti Norsku). Právě díky široké medializaci celé věci, včetně reportáží (televizních, rozhlasových i tištěných médií) obsahujících mnohdy detailní výpovědi obou obviněných a již vyslechnutých svědků, mohli být zcela reálně ovlivněni všichni další do té doby nevyslechnutí svědci.

Nejvyšší soud při svém rozhodování vzal dále v úvahu, že Stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o jejím vyhovění je průlomem do právní moci rozhodnutí, a zpravidla proto narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu a státního zástupce. V konkrétním případě tedy musí vždy převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách , pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát a když není možno trvat na jeho právní moci, neboť by to bylo ohrožením zákonného a spravedlivého rozhodování. Uplatnění mimořádných opravných prostředků totiž znamená prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, proto je adekvátní toliko v případě výjimečných důvodů (k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3298).

Tento respektovaný názor právní teorie i soudní praxe vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000 (publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 2/2001, pod č. T 38), podle jehož právní věty č. 2. Při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona v každém konkrétním posuzovaném případě sice musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tento zájem ovšem může převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát . (konec citace). Obdobně z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že Procesní důsledky akceptované stížnosti pro porušení zákona zpravidla znamenají závažné a zásadní narušení zájmu na zachování stability a nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a že účelem stížnosti pro porušení zákona je proto především dosažení souladu napadených rozhodnutí se zákonem, respektive zajištění toho, aby tato rozhodnutí byla vydána na podkladě zákonného postupu řízení. V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané ve smyslu citovaného ustanovení, musí být tudíž Nejvyšším soudem nade vší pochybnost zjištěno, že pravomocným rozhodnutím soudu byl porušen zákon nebo že toto rozhodnutí bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení. V každém konkrétním posuzovaném případě přitom sice musí převážit zájem na plné zákonnosti rozhodnutí a plné zákonnosti postupu řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí, tento zájem ovšem může převážit pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže rozhodnutí napadené stížností pro porušení zákona obstát. Na právní moci a nezměnitelnosti takového rozhodnutí potom nelze trvat, protože by tak došlo k ohrožení samotné podstaty spravedlivého a správného rozhodování v trestním řízení. (konec citace).

Ve stejném duchu vyznívá i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 9/2001, pod č. T 263, podle jehož právní věty č. 1. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je založeno na presumpci správnosti a zákonnosti přezkoumávaného pravomocného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo. Proto porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti . (konec citace). Z odůvodnění tohoto usnesení se v podrobnostech podává, že Především je třeba zdůraznit, že v řízení o stížnosti pro porušení zákona lze přezkoumávat jen rozhodnutí, které je pravomocné. Z této jeho vlastnosti vyplývá presumpce správnosti a zákonnosti takového rozhodnutí, tj. Nejvyšší soud musí vycházet ze zásady, že napadené rozhodnutí bylo učiněno po všech stránkách v souladu se zákonem, není-li zjištěn opak. Porušení zákona tedy může Nejvyšší soud vyslovit a případně napadené rozhodnutí zrušit toliko za předpokladu, jestliže je po přezkoumání rozhodnutí i řízení mu předcházejícího dostatečně zřejmé, že rozhodnutí zákonu neodpovídá, a to do takové míry, že nelze trvat na jeho vlastnostech vyplývajících z právní moci, tj. na závaznosti a nezměnitelnosti rozhodnutí. Takový závěr lze ovšem učinit jen na podkladě skutečností, které vyplývají z dosavadního řízení a z příslušného trestního spisu, v němž jsou výsledky řízení zejména pak provedeného dokazování zachyceny. Přitom nad zájmem na stabilitě pravomocných rozhodnutí musí převážit zájem na tom, aby nezákonnost jestliže ji skutečně Nejvyšší soud zjistil byla vzhledem ke své závažnosti napravena . (konec citace).

Uvedený právní názor vyplývá i z odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01, ve věci návrhu III. senátu tohoto soudu na zrušení § 272 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (nález byl vyhlášen pod č. 424/2001 Sb.), podle něhož Žádný právní řád není a nemůže být z hlediska soustavy procesních prostředků k ochraně práv, jakož i z hlediska soustavy uspořádání přezkumných instancí budován ad infinitum. Každý právní řád přináší a nutně musí přinášet i určitý počet chyb. Účelem přezkumného, resp. přezkumných řízení může reálně být takováto pochybení aproximativně minimalizovat, a nikoli bezezbytku odstranit. Soustava přezkumných instancí je proto výsledkem poměřování na straně jedné úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty. Z pohledu tohoto kritéria je zavedení mimořádných opravných prostředků, čili prodlužování řízení a prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, adekvátní toliko v případě důvodů výjimečných. (konec citace).

Při aplikaci těchto zákonných předpokladů a teoretických východisek na daný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že relevantně uplatněným argumentům stížnosti pro porušení zákona nemohl přiznat opodstatněnost.

Jak již bylo výše uvedeno, z obsahu stížnosti pro porušení zákona lze dovodit, že ministryně spravedlnosti spatřovala porušení zákona ze strany Městského soudu v Praze chybnou aplikací § 259 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí, že je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.

Takováto koncepce odvolacího řízení (po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb.) se projevuje ve způsobu vyřizování věci odvolacím soudem přechodem od principu kasačního s omezenými prvky apelace k principu výrazně apelačnímu s prvky kasace. Důvodem pro tuto změnu je i zde snaha o zvýšení rychlosti a efektivnosti trestního řízení jako celku a odstranění některých prvků, které více působily jako souboj jednotlivých instancí o prosazení vlastního názoru, konkrétně neustálé vracení věci soudu prvního stupně a opakované podávání odvolání proti novému prvostupňovému rozhodnutí. Prohloubení zásady dispoziční oproti zásadě oficiality v odvolacím řízení pak sleduje zvýšení úlohy jak státního zástupce, tak i strany obviněného, případně dalších odvolatelů při předkládání důkazů na podporu tvrzení uváděných v podaných odvoláních, a to i na obranu svých stanovisek proti odvolání druhé strany. Větší prostor k provádění dokazování (§ 263 odst. 6 tr. ř.) přináší odvolacímu soudu širší možnosti rozhodovat s hlubší znalostí věci. Skutková zjištění postupně učiněná v obou soudních instancích mohou tak být provázána díky postupu umožňujícímu skloubení navazujících fází řízení v rámci hodnocení provedených důkazů (§ 263 odst. 7 tr. ř.) podle zásady, že nejlepší bezprostřední dojem, a tím i podmínky pro hodnocení má ten, kdo sám provede důkazy. (K tomu podrobněji viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3080.)

Odvolací soud zásadně doplní řízení provedením důkazů potřebných k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání, a to jen s výjimkou, pokud by šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. V takovém případě odvolací soud výjimečně vrátí věc soudu prvního stupně , aby v potřebném rozsahu doplnil dokazování. Kasace spojená s vrácením věci soudu prvního stupně by tedy po provedení důkazů nutných k věcně správnému rozhodnutí o odvolání měla přicházet v úvahu jen tehdy, jestliže důkazy provedené před soudem prvního stupně nebudou vůbec dávat dostatečný obraz o skutkovém stavu případu nebo nové důkazy navrhované stranami by mohly zcela změnit zjištěný skutkový stav věci (srov. rozhodnutí publikované pod č. 2/2003 Sb. rozh. trest.).

I v případech, když zákon umožní věc vrátit soudu prvního stupně, bude muset odvolací soud zvážit účelnost takového postupu, zejména s ohledem na rozsah nezbytného doplnění dokazování a na rychlost řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. 4 Tz 52/2003, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 25/2004, pod č. T 603).

Z dosud uvedeného lze učinit dílčí závěr, že odvolací soud by měl volit vrácení věci jen jako krajní možnost, jestliže zjištěnou vadu (či vady) nelze odstranit ve veřejném zasedání odvolacího soudu (§ 263 odst. 5 až 7 tr. ř.). Z takového závěru by se ovšem mohlo jevit, že ministryně spravedlnosti podala stížnost pro porušení zákona důvodně.

Na druhé straně je však třeba mít za to, že takový princip při rozhodování odvolacího soudu nemůže platit bezvýjimečně , neboť na každou věc rozhodovanou soudem druhého stupně je třeba nahlížet ad hoc a postihnout všechny její zvláštnosti. Navíc pak Nejvyšší soud při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona jednak musí respektovat shora uvedenou zásadu, že prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí, která již nabyla právní moci, je adekvátní toliko v případě důvodů skutečně výjimečných, jednak i on musí vzít v úvahu všechna specifika konkrétní posuzované věci.

Nejvyšší soud v dané věci takový výjimečný důvod pro prolomení principu nezměnitelnosti rozhodnutí neshledal, naopak dospěl k závěru, že její zvláštnosti, které se vyskytly v průběhu celého trestního řízení, svědčí pro závěr, že (v pořadí první) usnesení městského soudu bylo opodstatněné, a proto podanou stížnost pro porušení zákona nelze považovat za důvodnou. V mnohém přitom přisvědčil argumentům obsaženým ve vyjádřeních obou obviněných k podané stížnosti pro porušení zákona.

První zvláštnost přezkoumávané věci spočívá již v tom, že skutkový stav věci byl popsán v původním odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně natolik rozdílně od obžaloby státní zástupkyně, že oba obvinění v podaných odvoláních vyjádřili přesvědčení, že takovým rozsudkem došlo k porušení pravidel pro zachování totožnosti skutku, neboť bylo rozhodováno o zcela jiném skutku, než který byl uveden v obžalobě. V takovém případě se odvolací soud v odůvodnění svého původního usnesení musel zásadním způsobem vypořádat i s touto problematikou, přičemž musel vzít na vědomí, že další řádný opravný prostředek proti jeho rozhodnutí již není možný. Už to bylo jedním z faktorů pro úvahy, aby po zrušení odsuzujícího rozsudku byla věc vrácena soudu prvního stupně.

Druhou zvlášností přezkoumávané věci bylo, že odvolací soud ve věci původně rozhodoval dne 14. 11. 2012, přičemž v mezidobí (po vyhlášení původního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně) rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012, že podle § 10 odst. 2 tr. ř. je obviněný JUDr. V. B. vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení pro část skutku, jímž byl nepravomocně uznán vinným (viz shora). V důsledku toho bylo jeho trestní stíhání pro shora popsanou část skutku (pro tu část, která v obžalobě státní zástupkyně nebyla uvedena, a pro niž ani nebyl vydán Poslaneckou sněmovnou) nepřípustné s ohledem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. Jelikož na zbývající část skutku (spočívající v samotném předání půjček dne 29. 3. 2011) usnesení Nejvyššího soudu nedopadalo, bylo zapotřebí posoudit, jestli tato část skutku sama o sobě naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podplacení podle § 332 tr. zákoníku, jak na to ostatně v odůvodnění svého původního usnesení odkazoval i odvolací soud.

Za popsané situace se odvolacímu soudu odůvodněně nejevilo vhodné, aby fakticky prvním meritorním rozhodnutím v celé věci byl až jeho rozsudek (ať už by byl zprošťující nebo odsuzující). Na takový jeho případný postup by totiž bylo nutno nahlížet jako na významné porušení zásady dvojinstančnosti řízení už vzhledem k tomu, že takovému rozhodnutí by již žádný další řádný opravný prostředek nebyl možný. V postupu, který odvolací soud zvolil, nelze bez dalšího shledávat znemožnění soudu prvního stupně, aby o věci rozhodl jinak než (údajně) nadiktovaným způsobem, ani z něj nelze dovodit, že by snad soud první instance měl naprosto nulový prostor k vlastnímu posouzení věci.

Podle § 264 odst. 1 tr. ř. sice platí, že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil , avšak tato povinnost není bezvýjimečná. Soud prvního stupně totiž není vázán právním názorem odvolacího soudu, jestliže změnou skutkových zjištění v novém hlavním líčení tento právní názor ztratil zcela nebo částečně svůj skutkový základ. Proto v případě, že by soud prvního stupně na základě vlastního úsudku dospěl k potřebě doplnit dokazování (byť odvolací soud mu v tomto směru žádnou povinnost neuložil) a po provedení dalších důkazů dospěl k jiným skutkovým zjištěním, nic by mu nebránilo, aby úměrně tomu upravil (třeba i významným způsobem) popis skutku. Pak by ovšem právní názor odvolacího soudu již pro něj nebyl závazný.

Podle aktuální judikatury totiž soud prvního stupně není vázán právním názorem odvolacího soudu a nemá povinnost provést úkony a doplnění nařízené odvolacím soudem za účelem zjištění skutkového stavu věci jen tehdy, jestliže po doplnění dokazování v novém hlavním líčení dojde k takové změně skutkových okolností, že právní názor odvolacího soudu úplně nebo částečně ztratí svůj skutkový základ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 2/2001, pod č. T 34). Proto i za situace, kdy odvolací soud v přezkoumávané věci sice zavázal soud prvního stupně svým právním názorem, avšak současně mu věc vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí, určitý prostor ke změně skutkových zjištění mu tím nepochybně dal. Soud první instance však možnosti takového postupu nevyužil a usnesení odvolacího soudu si vyložil v podstatě tak, že prostor pro jeho další rozhodování je nulový a že má oba obviněné bez dalšího dokazování zprostit.

Další zvláštností přezkoumávané věci bylo, že při původním rozhodování soudu druhého stupně došlo ke střetu zájmu na rychlosti trestního řízení na straně jedné se zájmem na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a se zájmem na dodržení principu dvojinstančnosti řízení na straně druhé. Zásada co nejrychlejšího projednání trestních věcí však nesmí být uplatňována právě na úkor řádného objasnění věci (v podrobnostech srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 3. přepracované a doplněné vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 117).

Nejvyšší soud proto považuje za správný i zákonný postup odvolacího soudu, který v dané věci dal přednost zájmu na zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností za současného dodržení principu dvojinstančnosti řízení před zájmem na rychlosti trestního řízení. Navíc ani případné porušení zásady rychlosti (a s ní související zásady hospodárnosti) trestního řízení (srov. § 2 odst. 4 tr. ř. a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) nemůže způsobit nezákonnost rozhodnutí soudu v trestní věci. Takovou nezákonnost v přezkoumávané věci nezakládá ani shora popsaný procesní postup odvolacího soudu.

Ministryně spravedlnosti podala stížnost pro porušení zákona v neprospěch obou obviněných, když dovodila, že odvolací soud porušil zákon v ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř. v jejich prospěch. Zásada rychlosti řízení chrání však především obviněného, aby nebyl vystavován vlivu trestního řízení nadbytečně, ať už mu bude vina prokázána či nikoliv, což by mohlo svědčit pro závěr, že pokud by k tvrzenému porušení zákona skutečně došlo, stalo by se tak v neprospěch obou obviněných, nikoliv v jejich prospěch. Dospěly-li totiž soudy obou stupňů k závěru, že žádný z obviněných se žádného trestného činu nedopustil, a mohl-li o tomto rozhodnout již odvolací soud při svém původním rozhodování, avšak v rozporu s ustanovením § 259 odst. 1 tr. ř. tak neučinil, došlo by (z pohledu argumentace ministryně spravedlnosti) k nadměrnému prodloužení celého trestního řízení v neprospěch obou obviněných.

V době rozhodování Nejvyššího soudu je však trestní řízení pravomocně skončené a náprava tvrzené vady zrušením údajně chybné části předchozího řízení by postrádala jakýkoliv smysl. Jestliže oba obvinění byli v konečném důsledku zproštěni obžaloby, pak případné znovuotevření této trestní věci by vlastně působilo v jejich neprospěch.

Závěrem této pasáže nelze nepoznamenat, že spor vyvolaný ministryní spravedlnosti je ve své podstatě jen formalistický, neboť při něm má být vyřešena otázka, zda v přezkoumávané věci mělo být vyhlášeno meritorní rozhodnutí již při původním rozhodování odvolacího soudu, nebo až při následném rozhodování soudu prvního stupně. Podanou stížností pro porušení zákona tak ministryně spravedlnosti poněkud paradoxně pravomocně skončené trestní řízení dále prodloužila (na úkor obou obviněných a v zájmu obhajoby názoru soudu první instance), byť v jejím odůvodnění odvolacímu soudu vytýkala především porušení zásady rychlosti trestního řízení.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou . Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání.

Po rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud zaměřil svou pozornost na dovolání podané nejvyšším státním zástupcem a jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Pokud jde o obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podání nejvyššího státního zástupce je v zásadě (s výhradami dále uvedeným) splňuje. V tomto směru bezezbytku nepřisvědčil argumentaci obsažené ve vyjádření obviněného JUDr. V. B., že podané dovolání směřuje pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí. Dovolatel totiž již v úvodu svého podání uvedl, že je podává v neprospěch obou obviněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 48/2013, kterým bylo zamítnuto podle § 256 trestního řádu odvolání obvodní státní zástupkyně pro Prahu 5, podané proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 3 T 8/2012 , a citoval i dovolací důvody, pro které tak činí.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Jak již bylo výše uvedeno, nejvyšší státní zástupce ve svém podání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Uvedená právní úprava tedy otevírá dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel již zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání, zejména když ty nejzásadnější nedostatky ve skutkových zjištěních lze řešit ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného. Toto pojetí dovolání jako opravného prostředku sloužícího k nápravě určitých právních (nikoli skutkových) vad pak odpovídá též skutečnosti, že při rozhodování o dovolání vystupuje do popředí širší účel opravného řízení, jehož smyslem není odstraňování jakýchkoli vad napadeného rozhodnutí či řízení mu předcházejícího, ale především řešení a zobecňování právních otázek zásadního významu a vytváření judikatury.

V praxi Nejvyššího soudu je sporné, zda dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být případ, když právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Tyto argumenty totiž používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má takový extrémní nesoulad za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení principů řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a obdobně je používají i některá rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007 sp. zn. 3 Tdo 668/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007 sp. zn. 5 Tdo 1273/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro zjištění existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. budou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.

K těmto teoretickým východiskům přistupuje v dané věci další zvláštnost spočívající v tom, že výše citovanými rozhodnutími soudů obou stupňů byli oba obvinění pravomocně zproštěni obžaloby [obviněný JUDr. V. B. podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že žalovaný skutek není trestným činem, a obviněný Mgr. J. Š. podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že žalovaný skutek se nestal].

Podle konstantní judikatury sice obviněný může dovoláním napadnout též zprošťující rozhodnutí, pokud se domáhá toho, aby byl zproštěn z důvodu, který je pro něj příznivější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. trest.) , ovšem podle odůvodnění tohoto rozhodnutí (zkráceně) obviněný, který byl zproštěn obžaloby § 226 písm. b) tr. ř., nemůže v dovolání namítat, že stíhaný skutek se nestal a domáhat se tím zprošťujícího výroku podle § 226 písm. a) tr. ř. V rámci námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze totiž podřadit pouze takové výhrady dovolatele, jejichž podstatou je tvrzení, že soudy zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky žádného trestného činu, anebo že zjištěný skutek vykazuje znaky jiného (mírnějšího) trestného činu, než jak jej soudy kvalifikovaly. Je-li však podstatou dovolacích námitek tvrzení, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, pak se dovolatel domáhá opačného skutkového zjištění, když (s poukazem na neúplnost provedeného dokazování a nesprávnost hodnocení vykonaných důkazů) dovozuje, že stíhaný skutek se vůbec nestal. Dovoláním (obviněného) opírajícím se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadat zprošťující rozsudek v případě, že dovolatel se ve skutečnosti domáhá změny skutkových zjištění (tedy ve své podstatě vytýká soudům nesprávnost skutkových zjištění). K těmto skutkovým výhradám dovolatele nelze přihlédnout a v takovém případě je nutno podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (tj. jako podané z jiných než zákonných důvodů).

Podle trestně právní teorie nejvyšší státní zástupce může podat dovolání proti jakémukoli zprošťujícímu rozsudku bez ohledu na použitý důvod zproštění (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3145). Toto obecné konstatování, argumentačně blíže nevysvětlené, však ve světle naposledy citovaného judikátu nemůže platit absolutně a především v posuzované věci nemůže obstát. Shora uvedený závěr, podle něhož d ovoláním opírajícím se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadat zprošťující rozsudek v případě, že dovolatel se ve skutečnosti domáhá změny skutkových zjištění , je totiž třeba aplikovat na každého dovolatele, tedy i na nejvyššího státního zástupce, neboť takovým dovoláním ve své podstatě vytýká soudům nesprávnost skutkových zjištění.

Tento závěr Nejvyššího soudu má v dané věci zásadní význam zejména pro posouzení dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného Mgr. J. Š. Pokud byl totiž tento obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy proto, že žalovaný skutek se nestal, pak dovolatel podá ním opírajícím se o důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl tento zprošťující rozsudek v zásadě napadat, neboť tím se ve skutečnosti domáhal změny soudy učiněných skutkových zjištění.

I Nejvyšší soud však v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se nemusí uplatnit bezvýhradně. Je tomu tak v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz například nález Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

I při akceptaci takového právního názoru Ústavního soudu však Nejvyšší soud pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v posuzované věci neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.

Nejvyšší státní zástupce pochybnost o správnosti postupu soudu podle § 226 písm. a) tr. ř. odůvodnil primárním poukazem na chybný výklad problematiky zachování totožnosti skutku ze strany odvolacího soudu (zejména v jeho prvním rozhodnutí). I když s jistou mírou tolerance lze tuto problematiku (evidentně procesního charakteru srov. ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř.) pod důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit (jak učinily i jiné senáty Nejvyššího soudu například v usneseních ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 6 Tdo 28/2013, nebo ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 139/2013), Nejvyšší soud nemohl dovolateli v této argumentaci přisvědčit.

K tomu Nejvyšší soud jen stručně a v obecné rovině připomíná, že podstatu skutku, o němž ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat, tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je významný z hlediska trestního práva. Teorie i soudní praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku pak bude zachována za předpokladu, že a) je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech , jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. trest.). Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu zájmu), nikoli určitý typ následku (viz tamtéž).

Tato východiska svědčí pro správnost úvah odvolacího soudu (viz stranu 11 odůvodnění jeho usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 61 To 301/2012). Aniž by bylo zapotřebí na tomto místě znovu popisovat skutky, kterých se měl obviněný Mgr. J. Š. dopustit jednak podle obžaloby a jednak podle prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (srov. jejich přesnou citaci shora v úvodu tohoto usnesení), je evidentní, že zatímco podle podané obžaloby měl pasivně převzít úplatek (tj. dopustit se přijetí úplatku ) a tím porušit zájem společnosti na nezávislém řešení věcí obecného zájmu, podle prvního odsuzujícího rozsudku měl vylákat finanční částku uvedením jiného v omyl (tj. dopustit se podvodu ), tedy aktivním jednáním. To je ovšem tak podstatný rozdíl jak v jednání obviněného, tak z hlediska jeho zavinění, ale i z hlediska naprosto odlišné právní kvalifikace, že totožnost skutku nemůže udržet ani (co do výše) identická finanční částka, zvláště když byla původně označena jako úplatek a následně jako vylákaná majetková hodnota.

Ponechá-li se stranou evidentní neopodstatněnost právního posouzení soudem první instance zjištěného jednání obviněného jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro správnost úvah odvolacího soudu v uvedeném směru svědčí i to, že z hlediska přijetí úplatku je částka 170.000,- Kč tímto úplatkem samotným (a jako taková spíše nástrojem spáchání trestného činu přijetí úplatku), zatímco z hlediska podvodu je tato částka majetkovou újmou jiného, o niž se obohatil podvodník (odhlédne-li se od uvedené výhrady k právní kvalifikaci jako přečinu podvodu). Leda v tomto druhém případě (přečinu podvodu) by bylo možno usuzovat, že se nejspíše blíží pojmu následek .

Pokud by dovolatelem tvrzenou totožnost skutku v posuzovaném případě měla udržet jako jeho nedílná součást shora uvedená finanční částka, a to při zmíněné různosti (odlišnosti) zjištěných a popsaných jednání i následků (vyjádřených v obžalobě a v rozsudku), je třeba v prvé řadě zdůraznit, že tato finanční částka, byť (tu i tam) totožná, plní v kontextu obžaloby a rozsudku (a v té návaznosti i v rámci tam uvedených právních kvalifikací posuzovaného skutku) zcela odlišnou roli . Jelikož následky trestných činů přijetí úplatku (tj. porucha zájmu na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu ) a podvodu (tj. porucha majetkových práv poškozeného) coby obligatorní znaky objektivní stránky jejich skutkových podstat jsou naprosto jiné (odlišné) než pouhá, byť totožná, finanční částka, pak tato částka konkrétně ve spojení s přijetím úplatku oním následkem z povahy věci není .

Mohla by se ještě nabízet úvaha v tom směru, že oněch 170.000,- Kč může být totožným účinkem obou jmenovaných trestných činů, tedy jako něco materiálního, co vzešlo z popsaných skutků. Vzhledem k tomu, že se ale tento znak objektivní stránky trestného činu váže přímo na předmět útoku , bylo by potřebné spolehlivě dovodit, že oba trestné činy takový předmět útoku mají. Zatímco u podvodu by to snad (s výkladem na hranici spekulace) do úvahy přicházelo, u přijetí úplatku samotný tento úplatek za předmět útoku zjevně považovat nelze (právě z důvodů již výše uvedených). I kdyby bylo přesto možné teoreticky zdůvodnit, že uvedená peněžní částka je u obou právních kvalifikací přinejmenším účinkem , pouhý účinek jako fakultativní znak objektivní stránky trestného činu coby případný svorník schopný udržet totožnost skutku nestačí (srov. výklad shora, že právní teorie i soudní praxe požaduje při různosti jednání alespoň totožný následek).

Nejvyšší soud proto nepřisvědčil kategorickému tvrzení dovolatele, že totožnost skutku byla v posuzovaném případě zachována (identifikoval se naopak s názorem odvolacího soudu, že tomu tak nebylo). K tomu je ještě třeba dodat další významnou skutečnost, že pro skutek popsaný v rozsudku nalézacího soudu obviněný ani nebyl vydán Poslaneckou sněmovnou k trestnímu stíhání.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného Mgr. J. Š. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř., a proto je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl .

Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného JUDr. V. B. , je třeba konstatovat, že mnohé z argumentů uvedených shora k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vztáhnout i k němu. Je tomu tak zejména v té části jeho podání, v níž přes deklarovaný důvod dovolání, tj. nesprávné právní posouzení skutku, zaměřil své námitky do oblasti skutkových zjištění a hodnocení důkazů, o jejichž revizi se takovým způsobem vlastně pokusil (zejména když polemizoval s tím, zda by se oba soudy nižších instancí neměly vrátit ke skutku vymezenému v původním odsuzujícím rozsudku). I při výkladu, že tato část dovolání nesměřuje jen proti důvodům napadeného rozhodnutí, jak namítal obviněný ve svém vyjádření (pak by totiž dovolání ani nebylo přípustné s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř.), je třeba mít za to, že takové výhrady jsou irelevantní.

Proto pokud by dovolatel podal dovolání jen z těchto důvodů, přicházelo by i v případě tohoto obviněného jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaného z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Dovolatel však ve svém podání uplatnil i další námitky, které již jsou pod jmenovaný dovolací důvod podřaditelné. Šlo o ty výhrady, které směřovaly do právní kvalifikace skutku, jehož se měl tento obviněný dopustit. Při jejich posuzování však dovolací soud musel mít na zřeteli usnesení jiného senátu Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012, jímž byl obviněný pro část skutku (srov. shora, jakož i níže) vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, a především zvažovat, zda zbývající část skutku (také srov. shora i níže) zjištěná soudem prvního stupně (a citovaným rozhodnutím nedotčená) sama o sobě naplňuje znaky trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku (v podobě poskytnutí úplatku všemi jeho obligatorními znaky).

Po posouzení těchto relevantně uplatněných námitek však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.

K tomu je zapotřebí (opět jen stručně a v obecné rovině) uvést, že trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek. Tohoto trestného činu v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle odst. 2 citovaného ustanovení se pak dopustí
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch nebo způsobit jinému značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, nebo
b) spáchá-li takový čin vůči úřední osobě.

Objektem tohoto trestného činu v citované alinee je zájem společnosti na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života. Podstatou jednání pachatele tohoto trestného činu je jeho záměr dosáhnout poskytnutým, nabídnutým nebo slíbeným úplatkem toho, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu (tj. podplácená osoba), vyhověla požadavku pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 81/2011, zmíněné již shora a publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Sešit 74/2011, pod č. T 1374).

Obstarávání věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 16/1988, str. 76, Sb. rozh. trest.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina.

Podle § 334 odst. 1 tr. zákoníku úplatek je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě a na kterou nemá nárok. Zpravidla jde o zvýhodnění, které se dostává uplácenému nebo s jeho souhlasem jiné osobě, spočívající zejména v přímém majetkovém prospěchu, např. finančním nebo materiálním. Může však jít i o výhodu jiného druhu, např. protislužbu. Z hlediska naplnění tohoto znaku není rozhodující výše úplatku, neboť zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici. Výši úplatku je třeba hodnotit v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují společenskou škodlivost tohoto činu. V oblasti výkonu státní moci a správy však nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty (srov. rozhodnutí č. 17/1978, str. 106, Sb. rozh. trest.). Toto vymezení pojmu úplatek v podstatě převzala i legální definice, která pouze poněkud zpřesňuje jeho vymezení např. tím, že za úplatek výslovně považuje i jiné zvýhodnění , na které uplácený, resp. jiná osoba, jíž se toto zvýhodnění se souhlasem upláceného dostává, nemá nárok. Poskytnutí úplatku je nejen jeho přímé bezprostřední předání (ve formě peněz nebo jiných materiálních hodnot), ale i nepřímé poskytnutí materiální či jiné výhody nebo poskytnutí protislužby. Trestný čin podplácení podle § 332 odst. 1 tr. zákoníku je tedy dokonán nejen poskytnutím úplatku, ale též jeho nabídnutím nebo slíbením.

Nabídnutí úplatku je jednání, jímž pachatel projevuje ochotu poskytnout úplatek proto, aby při obstarávání věci obecného zájmu bylo jeho požadavku vyhověno. Z časového hlediska může být nabídka úplatku formulována tak, že k plnění z ní může dojít okamžitě po její akceptaci nebo v budoucnu, a to jak před obstaráním věci obecného zájmu, tak i po obstarání takové věci.

Slib úplatku je vyjádření závazku úplatek poskytnout, jestliže v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu bude osobou, jíž je slib úplatku dán a která takovou věc obstarává, požadavku pachatele vyhověno. Slib úplatku směřuje do budoucna a k jeho realizaci má dojít po splnění další podmínky (či podmínek).

Mezi poskytnutím úplatku, nabídnutím nebo slibem úplatku a obstaráním věci obecného zájmu musí být příčinná souvislost . K naplnění skutkové podstaty se nevyžaduje, aby pachatel chtěl dosáhnout protiprávního zvýhodnění. Rovněž se nevyžaduje, aby osoba, která obstarává věci obecného zájmu, úplatek, jeho nabídku či slib přijala nebo s ním souhlasila. K poskytnutí úplatku nebo nabídce úplatku může dojít před obstaráním věci obecného zájmu nebo dodatečně, a to i bez předchozí úmluvy. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění (srov. § 15 tr. zákoníku), přičemž pachatel svým jednáním realizuje záměr dosáhnout pro sebe nebo jiného nějaké zvýhodnění v souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu.

Jelikož v obžalobě i v původním odsuzujícím rozsudku bylo jednání obviněného právně posouzeno v rámci tzv. kvalifikované skutkové podstaty i podle odst. 2 § 332 tr. zákoníku [v obžalobě podle písm. a), v rozsudku podle písm. b)], je ještě třeba dodat, že zvlášť přitěžující okolnost podle písm. a) značný prospěch vyplývá z výkladového pravidla § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku a činí nejméně 500.000,- Kč. Obdobně pak značnou škodou je škoda nejméně ve stejné výši. Jiný zvlášť závažný následek musí být z hlediska jeho závažnosti srovnatelný alespoň se značnou škodou. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, vyžaduje se zde úmysl [srov. § 17 písm. a) tr. zákoníku].

Zvlášť přitěžující okolnost podle písm. b) citovaného ustanovení spočívá v tom, že pachatel se dopustí jednání uvedeného v odstavci 1 vůči úřední osobě [srov. jednak § 127 tr. zákoníku a jednak jeho § 334 odst. 2 písm. a), podle něhož je jí i jakákoliv osoba zastávající funkci v zákonodárném orgánu]. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje, aby pachatel věděl, že osobě, kterou podplácí, je svěřena pravomoc ve věci , v souvislosti se kterou se podplácí, nemusí však vědět, že jde o úřední osobu, když postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a svoje osobní poměry to vědět měl a mohl [srov. § 17 písm. b) tr. zákoníku].

Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek (k výše uvedeným pojmům srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3167 a násl.) na posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelovým argumentům nelze přisvědčit. Ztotožnil se naopak takřka se všemi argumenty, které ve vyjádření k podanému dovolání formuloval obviněný prostřednictvím svého obhájce.

Jak již bylo výše uvedeno, obviněný byl usnesením jiného senátu Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012, vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení pro část skutku spočívající v tom, že

dne 4. 2. 2011 na jednání poslaneckého klubu politické strany Věci veřejné, jejímž poslancem, ministrem a čelným představitelem tehdy byl, v rámci diskuze, při níž někteří poslanci kritizovali dopady účinné novely zákona o daních z příjmu, jíž došlo ke zdanění poslaneckých náhrad a tedy k faktickému podstatnému snížení příjmu poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nabídl při vědomí svých mimořádně dobrých majetkových poměrů celému poslaneckému klubu, že bude poslancům v případě finančních problémů individuálně k dispozici, čímž mínil, že je poslancům připraven poskytnout výhodnou půjčku či jinou formu pomoci, spočívající zejména v případném zajištění zakázek v rámci jiné výdělečné činnosti provozované poslanci, přičemž jeho nabídka byla motivována přinejmenším z podstatné části obavou z negativní mediální odezvy, jež by politickou stranu Věci veřejné postihla v případě znovuotevření debaty o výši poslaneckých příjmů a v případě snahy o opětovnou změnu zákona ze strany poslanců této politické strany, čemuž se svou nabídkou snažil zabránit .

Zbývá proto posoudit, zda zbývající část skutku spočívající v tom, že

1) dne 29. 3. 2011 přibližně v 16:15 hod., v restauraci A., Š., P., poskytl bez vyhotovení písemné smlouvy poslankyni strany Věci veřejné K. K. na základě její předchozí žádosti bezúročnou půjčku ve výši 500.000,- Kč v hotovosti, kterou jí předal v obálce, s tím, že dle jejich ústní dohody jedinou sjednanou podmínkou půjčky byla lhůta splatnosti 1 roku,
2) dne 29. 3. 2011 přibližně v době od 19:30 hod. do 19:45 hod. ve svém bytě na adrese K., P., poskytl bez vyhotovení písemné smlouvy poslanci strany Věci veřejné, spoluobžalovanému Mgr. J. Š., na základě jeho předchozí žádosti bezúročnou půjčku ve výši 170.000,- Kč v hotovosti, kterou mu předal v obálce, s tím, že dle jejich ústní dohody jedinou sjednanou podmínkou půjčky byla lhůta splatnosti 1 roku,

přičemž v obou případech jej poslanci požádali o půjčku s odkazem na jeho předchozí nabídku vyslovenou na jednání poslaneckého klubu politické strany Věci veřejné, a obě takto poskytnuté půjčky představovaly pro jejich příjemce majetkové obohacení spočívající v absenci povinnosti hradit úroky, jež by jim vznikla, pakliže by smlouvu o úvěru uzavřeli za podmínek obvyklých obchodnímu styku, a další zvýhodnění spočívající v podmínkách poskytnutí půjčky (zejména sporná faktická vymahatelnost vrácení půjčky, absence zajištění závazku) ,

naplňuje zákonné znaky trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), event. b) tr. zákoníku (případně jiného trestného činu).

Podle popsaných skutkových zjištění soudů obou nižších instancí není sporu o tom, že obviněný oběma jmenovaným poslancům Věcí veřejných uvedené peněžité částky v hotovosti předal. S ohledem na výše citované usnesení o vynětí obviněného z pravomoci orgánů činných v trestním řízení však nelze činit skutkové zjištění o tom, co takovému jednání předcházelo, tedy ani o motivu obviněného. Pokud nejvyšší státní zástupce přesto ve svém podání tvrdil, že část jednání, na kterou se vztahuje jeho ústavně zaručená ochrana, představuje pouze motiv a cíl jednání obviněného (které nejsou znaky skutkové podstaty), ve své podstatě tím hodlal zakomponovat i tu část jednání obviněného, která by mohla naplňovat znaky trestného činu (která je však kryta imunitou), do jiné (navazující) části jednání, která kryta imunitou není. Takový výklad by ovšem znamenal obejití imunity samotné, a proto na něj nelze přistoupit.

S tím bezprostředně souvisí otázka příčinné souvislosti mezi poskytnutými půjčkami (považovanými soudem prvního stupně a také dovolatelem za úplatek) a obstaráváním věci obecného zájmu. Příčinnou souvislost by bylo možno dovodit, jestliže by úplatek měl vztah k činnosti, která spadá pod obstarávání věci obecného zájmu (srov. rozhodnutí č. 1/1978-I. Sb. rozh. trest.). To na druhé straně znamená, že není možné současně dovodit, že jednání obviněného v poslaneckém klubu (obecně a neadresně učiněná nabídka půjček poslancům Věcí veřejných) není trestným činem (první alternativní jednání, pro které byl vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení), avšak zapříčiňuje trestnost poskytnutí půjček (druhé alternativní jednání, pro které byl uznán vinným).

Obdobně odporuje logice, aby první část jednání obviněného nebyla trestným činem, avšak současně by se na tuto část jednání vztahovalo jeho zavinění. Už z toho důvodu, že obviněný byl právě pro tuto část jednání vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nelze mu je přičítat v jeho neprospěch, a to ani prostřednictvím jeho dalšího (navazujícího) jednání.

Zcela zásadní význam pro celou věc však mělo posouzení otázky, zda půjčky (toto zjištění obou soudů nižších stupňů dovolatel ve svém podání ani nezpochybnil), které obviněný tehdejším spoluposlancům Věcí veřejných poskytl, lze považovat za úplatek ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku (srov. k tomu výklad shora).

Podle § 657 v době činu platného a účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle navazujícího § 658 odst. 1 tohoto zákona při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

Podle občansko právní teorie (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1853 a násl.) pojmovým znakem půjčky je její dočasnost, avšak nezbytnou náležitostí smlouvy není stanovení doby vrácení. Splatnost půjčky může být dohodnuta i později. Není-li vůbec dohodnuta, je dlužník povinen půjčku vrátit na požádání věřitele podle § 563 obč. zák. Doba vrácení může být ponechána na vůli dlužníka (§ 564 odst. 1 obč. zák.), smluvena ve splátkách, příp. pod ztrátou lhůt (§ 565 odst. 4 obč. zák.), nebo půjčka může být plněna po částech (§ 566 obč. zák.). Smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu. Vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky dlužníkovi. Jako pro každou smlouvu je i pro smlouvu o půjčce nezbytným předpokladem shodná vůle obou stran (konsenzus). Jakmile je smlouva na základě nabídky a jejího přijetí uzavřena (§ 44 obč. zák.), vzniká mezi stranami závazný právní vztah, jehož obsahem jsou sjednaná práva a povinnosti, avšak teprve odevzdáním věci dlužníkovi se tento vztah mezi nimi stává právním vztahem z půjčky. Půjčka se řadí k tzv. reálným kontraktům, kdy kromě samotného uzavření smlouvy je zapotřebí ještě další úkon předání předmětu půjčky dlužníkovi. Tedy nejen pouhým smluvním ujednáním, ale i předáním předmětu půjčky vzniká dlužníkovi závazek vrátit věřiteli to, co mu bylo půjčeno, a tomu odpovídající právo věřitele požadovat vrácení půjčky. Pro smlouvu o půjčce není předepsána žádná forma. Při peněžitých půjčkách zpravidla vyžaduje věřitel od dlužníka písemné prohlášení o dluhu (tzv. dlužní úpis). Až na výjimky není tedy pro posouzení platnosti smlouvy o půjčce rozhodné, jak dlužník půjčené peníze použije. Není ovšem vyloučeno, že následné nakládání s prostředky získanými půjčkou se příčí zákonu, popř. dobrým mravům (např. poskytnutí úplatku). To ale samo o sobě nemá za následek neplatnost smlouvy o půjčce.

Z uvedeného vymezení sice lze učinit obecný závěr, že i peněžní půjčka může být za určitých okolností úplatkem ve smyslu § 334 odst. 1 tr. zákoníku, v dané věci však takový kategorický závěr učinit nelze. Oba soudy nižších instancí zjistily, že obviněný JUDr. V. B. uzavřel s K. K. a Mgr. J. Š. dvě smlouvy o půjčce, které se nepříčily zákonu ani dobrým mravům. Okolnosti, za nichž byly obě půjčky uzavřeny, byly uplatněním svobodné vůle smluvních stran (věřitele a dlužníků). Není přitom významné, že smlouvy nebyly uzavřeny písemně, neboť zákon písemnou formu takové smlouvy nevyžaduje. Stejně tak není podstatné, že při jejich uzavření nebyla dohodnuta doba splatnosti, příp. konkrétní výše splátek a jejich interval (např. v měsíčním cyklu), pokud by nedošlo ke splacení jednorázově. Podezření nemusí vyvolávat ani fakt, že při uzavírání obou smluv nebyly dohodnuty ani event. úroky. Obviněný JUDr. V. B. totiž neposkytl oběma dlužníkům výše uvedené peněžní částky v rámci podnikatelské činnosti (proto ani neměl zájem na dosažení případného zisku), nýbrž z dobré vůle a snaze napomoci vyřešit dlužníkům jejich stávající finanční problémy.

Absence všech výše naznačených podmínek v uzavřených smlouvách o půjčkách (v praxi jinak obvyklých) sice přinášela (zejména pro obviněného) určitá rizika, pokud je ovšem byl ochoten podstoupit, nemělo to naprosto žádný vliv na platnost smluv. K tomu přistupuje fakt, že oba dlužníci byli v té době poměrně blízcí kolegové obviněného, spoluposlanci ze stejné politické strany (Věci veřejné), takže mezi nimi šlo o vztah srovnatelný se vztahem mezi kamarády, přáteli, či rodinnými příslušníky. Proto nelze dovodit, že by obviněný půjčkami finančních prostředků oběma dlužníkům poskytl jakékoliv neoprávněné výhody. Pro takový závěr ostatně svědčí i zjištění nalézacího soudu, že obviněný přinejmenším jednomu z dlužníhů (Mgr. J. Š.) půjčil peníze za obdobných podmínek již v minulosti, a to dokonce ještě před tím, než se vůbec stal poslancem.

Nejvyšší soud z těchto podstatných důvodů shledal, že jednání obviněného JUDr. V. B. (v části, ve které nebyl vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení) nevykazuje zákonné znaky žalovaného trestného činu podplacení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), event. b) tr. zákoníku, ale ani jiného trestného činu. Proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch tohoto obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné .

I v tomto případě Nejvyšší soud mohl rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, jak to odpovídá podmínkám ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.


P o u č e n í : Proti tomuto usnesení nejsou další opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. ledna 2014

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a