8 Tz 28/2000
Datum rozhodnutí: 06.06.2000
Dotčené předpisy:




8 Tz 28/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 6. června 2000 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jana Engelmanna, JUDr. Jiřího Horáka, JUDr. Zdeňka Sováka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněné J. V., nar. 6. 10. 1953, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 1997 sp. zn. 2 To 138/97 v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 1 T 83/92,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu t a k t o :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 1997 sp. zn. 2 To 138/97 b y l p o r u š e n z á k o n v ustanovení § 147 odst. 1 tr. řádu a tímto usnesením a v řízení, které mu předcházelo, též v ustanovení § 151 odst. 2 tr. řádu v neprospěch obviněné J. V. .

Citované usnesení se z r u š u j e . Zároveň se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 1997 č. j. 1 T 83/92-4423. Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušená usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu; takto se zrušuje zejména usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 1998 č. j. 1 T 83/92-4535 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 1998 sp. zn. 2 To 83/98.

Krajskému soudu v Ostravě se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Usnesením vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování ve Frýdku--Místku ze dne 2. 10. 1991 sp. zn. ČVS: VV-2856/91 bylo J. V. . podle § 163 odst. l tr. řádu (v tehdejším znění) vzneseno obvinění pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3, 4 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 175/1990 Sb., a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 2 tr. zák., ve znění zákona č. 175/1990 Sb. Dalším usnesením téhož vyšetřovatele ze dne 10. 10. 1991 bylo zahájeno trestní stíhání a současně vzneseno obvinění J. V. . pro trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3, 4 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 175/1990 Sb. Usnesením vyšetřovatele ze dne 26. 11. 1991 byla věc vedená pod sp. zn. ČVS: VV-2856/91 spojena s další trestní věcí obviněné, vedenou Policií České republiky, Obvodním oddělením v Ostravě pod ČVS: VV-796/90 pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák.

Opatřením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 3. 10. 1991 sp. zn. 1 Pv 2267/91 byl obviněné J. V. . vzhledem k ustanovení § 36 odst. 3 tr. řádu ustanoven obhájce JUDr. P. P.. .

Vyšetřovatel dne 19. 5. 1992 obviněné při výslechu za přítomnosti obhájce rozšířil obvinění pro další dva útoky a podle ustanovení § 163 odst. 5 tr. řádu ji upozornil, že její jednání bude posuzováno jako týž trestný čin", pro který byla stíhána, tedy jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 3, 4 písm. c) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. podle tehdy platného znění trestního zákona.

Dne 15. 7. 1992 vyšetřovatel obviněnou opětovně upozornil, že v jejím jednání budou vzhledem k novelizaci trestního zákona provedené zákonem č. 557/1991 Sb. spatřovány trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. (ve znění vyplývajícím z citované novely).

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 1993 č. j. 1 T 83/92-3868 byla obviněná J. V. . uznána vinnou trestným činem krádeže dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle § 247 odst. l písm. b), odst. 3 písm. c), § 8 odst. l a § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle § 238 odst. 1, 2, § 8 odst. 1 a § 238 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem podílnictví podle § 251 odst. l písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy jí byl uložen úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byla zařazena do tehdejší první nápravně výchovné skupiny.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 1994 sp. zn. 7 To 31/94 byl mimo jiné z podnětu odvolání obviněné J. V. . v celém rozsahu zrušen uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a obviněná byla nově uznána vinnou trestným činem krádeže dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2, § 8 odst. l, § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody dílem dokonaným, dílem nedokonaným podle § 238 odst. 1, 2, § 8 odst. 1, § 238 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž výkon uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let.

Dne 1. 12. 1994 podal obhájce JUDr. P. P.. . Krajskému soudu v Ostravě návrh na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů v celkové částce 106 009,- Kč. O tomto nároku rozhodl Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 17. 10. 1996 č. j. 1 T 83/92-4395 tak, že obhájci JUDr. P. P.. . přiznal odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 104 660,- Kč. Ke stížnosti obviněné J. V. . bylo toto rozhodnutí zrušeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 1996 sp. zn. 2 To 158/96 a bylo uloženo soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

Dalším usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 1997 č. j. 1 T 83/92-4423 byla obhájci JUDr. P. P. přiznána odměna a náhrada hotových výdajů v celkové výši 110 266,20 Kč. Z podnětu stížnosti obviněné J. V.. Vrchní soud v Olomouci svým usnesením ze dne 20. 8. 1997 sp. zn. 2 To 138/97 uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil, neboť soud prvního stupně přiznal obhájci odměnu v celkové výši 110 266,20 Kč, ač dřívějším usnesením, které bylo zrušeno soudem druhého stupně jen na podkladě stížnosti obviněné, byla přiznána odměna obhájci v nižší částce (104 660,- Kč). Přiznání vyšší odměny s ohledem na zákaz reformace in peius tedy podle názoru soudu druhého stupně nepřicházelo v úvahu (§ 150 odst. 3 tr. řádu). Vrchní soud v Olomouci pak sám rozhodl o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci JUDr. P. P. v celkové výši 104 660,- Kč. Vrchní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné převzal závěr Krajského soudu v Ostravě, že v období od 1. 1. 1991 (správně od 1. 1. 1992) do 15. 7. 1992 činila sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní pomoci podle § 15 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb. částku 800 Kč. Za 53 úkonů obhájce provedených v tomto období mu vrchní soud přiznal odměnu ve výši 42 400 Kč, za další dva úkony podle § 15 odst. 1 písm. d) a § 17 odst. 2 citované vyhlášky odměnu ve výši 1 280 Kč, celkem tedy odměnu ve výši 43 680 Kč.



Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů obhájce podal ve prospěch obviněné J. V. ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Napadenému usnesení v ní vytkl porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu v návaznosti na ustanovení § 147 odst. 1 písm. a) a § 151 odst. 2 tr. řádu v neprospěch obviněné J. V.

V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti popsal dosavadní průběh řízení proti obviněné v projednávané věci, poukázal na obsah napadeného usnesení i rozhodnutí, která mu předcházela, a na obsah citovaných zákonných ustanovení. Ministr spravedlnosti zdůraznil, že Krajský soud v Ostravě se mimo jiné ztotožnil s tou částí návrhu obhájce JUDr. P. P., podle které v období od 1. 1. 1991 (správně mělo být uvedeno datum 1. 1. 1992) do 15. 7. 1992 činila odměna podle zvýšené sazby podle novely trestního zákona, provedené zákonem č. 557/1991 Sb., a podle § 15 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci, částku 800 Kč za jeden úkon. Krajský soud však podle názoru ministra spravedlnosti nevzal v úvahu, že obviněná J. V. byla stíhána pro trestné činy, pro které jí podle trestního zákona, ve znění zákona č. 175/1990 Sb., hrozilo uložení úhrnného trestu odnětí svobody ve výměře 2 roky až 8 let, a že tedy sazba odměny za jeden úkon právní pomoci podle § 15 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky měla činit částku 600 Kč. Jak dále ministr spravedlnosti uvedl, obviněná nebyla upozorněna na užití přísnější právní kvalifikace pro trestný čin krádeže, podle které by jí mohl být uložen přísnější trest odnětí svobody (ve výměře 5 až 12 let), a případné užití této právní kvalifikace s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. nepřicházelo v úvahu. Krajský soud podle přesvědčení ministra spravedlnosti formálně vycházel pouze ze shody číselného označení odstavce u trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák. před novelou provedenou zákonem č. 557/1991 Sb. a po ní, aniž by hodnotil logiku takového postupu. Vrchnímu soudu v Olomouci pak ministr spravedlnosti vytýká, že svým napadeným usnesením sice důvodně zrušil citované usnesení Krajského soudu v Ostravě, ale převzal jeho nesprávný závěr o výši odměny ustanoveného obhájce JUDr. P. P. za uvedené období od 1. 1. 1992 do 15. 7. 1992, za které mu přiznal odměnu s odkazem na § 15 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky ve výši celkem 43 680,- Kč, ač podle názoru ministra spravedlnosti měl obhájci přiznat podle § 15 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky částku 32 760,- Kč. Rozdíl ve prospěch obhájce tedy spatřuje ministr spravedlnosti v částce 10 920,- Kč za zmíněné období.



Jak se dále ve stížnosti pro porušení zákona připomíná, uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci se vzhledem k výsledku trestního řízení a vzhledem k ustanovení § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu přímo týká obviněné J. V., neboť jí byla uložena povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájci. Proto ministr spravedlnosti v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil vytýkané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení v celém rozsahu zrušil, včetně dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud by zrušením pozbyla podkladu, a aby dále Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i příslušnou část řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl v neprospěch obviněné J. V., a to v podstatě v těch směrech a z těch důvodů, jak uvádí stížnost pro porušení zákona. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud na základě následujících skutečností:

Podle § 151 odst. 2 tr. řádu platí, že obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Zvláštním předpisem se zde rozumí advokátní tarif vydaný vyhláškou Ministerstva spravedlnosti, nyní jde o vyhlášku č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb. V posuzovaném případě se však rozhodovalo podle tehdy platného advokátního tarifu vydaného vyhláškou č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., tj. podle právního předpisu účinného v době provedení úkonů právní pomoci (viz též § 15 vyhl. č. 177/1996 Sb.). O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne podle § 151 odst. 3 tr. řádu na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, jehož rozhodnutím bylo trestní stíhání pravomocně skončeno; v řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Ustanovení § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu pak ukládá povinnost obžalovanému, který byl pravomocně uznán vinným, aby mimo jiné nahradil odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou. Z toho tedy vyplývá, že rozhodnutí o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci učiněné podle § 151 odst. 2, 3 tr. řádu a s odkazem na advokátní tarif je rozhodnutím, které se obviněného přímo týká, proto též má právo proti němu podat stížnost (viz rozhodnutí pod č. 31/1991 Sb. rozh. tr.) a uplatňovat v ní námitky, které se týkají správnosti a opodstatněnosti vykázaného rozsahu úkonů obhajoby (viz rozhodnutí pod č. 61/1992 Sb. rozh. tr.).

V předmětné trestní věci je z výše uvedených okolností patrné, že obviněné J. V. . byl ustanoven obhájce JUDr. P. P., který prováděl úkony právní pomoci a v důsledku toho uplatnil nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů podle § 151 odst. 2 tr. řádu a podle advokátního tarifu vydaného vyhláškou č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb. O jeho nároku bylo nakonec rozhodnuto napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci, přičemž obviněná J. V. byla pravomocně uznána vinnou a vzhledem k tomu jí vznikla povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci, jestliže neměla nárok na bezplatnou obhajobu. Rozhodnutí v uvedených otázkách činil Krajský soud v Ostravě jako soud prvního stupně prostřednictvím vyššího soudního úředníka [§ 11 odst. 1 písm. f) a h) zákona č. 189/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů], přičemž o stížnostech obviněné rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který v napadeném usnesení odstranil pochybení Krajského soudu v Ostravě, pokud ten rozhodl o přiznání vyšší odměny a náhrady hotových výdajů, ač rozhodoval opětovně po zrušení předchozího rozhodnutí jen z podnětu stížnosti obviněné (§ 150 odst. 1, 3 tr. řádu). Potud je postup soudů obou stupňů v souladu se zákonem a nic mu nevytýká ani stížnost pro porušení zákona.

Soudy obou stupňů, které v posuzovaném případě rozhodovaly o výši odměny a náhrady hotových výdajů JUDr. P. P., jenž byl jako obhájce ustanoven obviněné J. V. v projednávané trestní věci, však nerespektovaly skutečnost, že obviněná byla v období od 1. 1. 1992 do 15. 7. 1992 (a rovněž v období předcházejícím a následujícím) stíhána pro trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšovala 10 let. Jednalo se o trestný čin krádeže se sazbou trestu odnětí svobody na 2 roky až 8 let podle § 247 odst. 1, 3, 4 písm. c) tr. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 175/1990 Sb., resJ. V. odle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění po novele provedené zákonem č. 557/1991 Sb. Obviněná J. V. nebyla ve skutečnosti v tomto řízení trestně stíhána pro přísnější trestný čin, tedy ani pro takový, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 10 let. Proto měla být obhájci obviněné JUDr. P. P. stanovena za uvedené období odměna podle sazby v ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) tehdy platné vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., tj. ve výši 600 Kč za jeden úkon právní pomoci, a nikoli podle sazby v ustanovení § 15 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky ve výši 800 Kč.

V posuzovaném případě se výše hrozícího trestu odnětí svobody a tím i sazba mimosmluvní odměny ustanoveného obhájce odvíjela od právní kvalifikace trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., pro který byla obviněná J. V. trestně stíhána. Tato právní kvalifikace byla dotčena postupnými zákonnými změnami trestního zákona, které se týkaly i jeho ustanovení § 247, a to od doby, kdy byl tento trestný čin spáchán, až do pravomocného rozhodnutí o něm. Jak ovšem vyplývá z obsahu trestního spisu, obviněná J. V. nebyla podle § 163 odst. 5 tr. řádu (v tehdy platném znění), resJ. V. odle § 160 odst. 6 tr. řádu upozorněna na užití přísnější právní kvalifikace pro trestný čin krádeže podle ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), odst. 4 tr. zák., ve znění vyplývajícím z novelizace provedené zákonem č. 557/1991 Sb. (účinné od 1. 1. 1992), podle kterého by jí mohl být uložen trest odnětí svobody ve výměře 5 až 12 let. Navíc případné užití této právní kvalifikace s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. u obviněné ani nepřicházelo v úvahu. Jednání, pro které byla stíhána, totiž nenaplňovalo znak kvalifikované skutkové podstaty uvedený v citovaném novelizovaném znění § 247 odst. 4 tr. zák., a to způsobení škody velkého rozsahu, a nešlo ani o pokus trestného činu směřující k tomuto rozsahu škody. Je tedy zřejmé, že v případě přiznání odměny za období od 1. 1. 1992 do 15. 7. 1992 soudy obou stupňů vycházely pouze z formální shody číselného označení odstavce ustanovení o trestném činu krádeže podle § 247 tr. zák. ve znění před novelizací trestního zákona provedené zákonem č. 557/1991 Sb. a po ní, aniž by existoval zákonný podklad pro zpřísnění trestní sazby, která hrozila obviněné Jitce Vašicové.

Vzhledem k uvedeným skutečnostem nezbylo, než aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona, a to jen v ustanoveních § 147 odst. 1 a § 151 odst. 2 tr. řádu, podle nichž Vrchní soud v Olomouci důsledně nepostupoval. K porušení zákona došlo v neprospěch obviněné J. V., neboť v důsledku přiznání vyšší odměny ustanovenému obhájci v napadeném usnesení byla následně obviněné stanovena povinnost podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci, a to ve větším rozsahu, než jaký vyplývá z příslušných právních předpisů. Proto Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 1997 sp. zn. 2 To 138/97 a z týchž důvodů i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 1997 č. j. 1 T 83/92-4423. Zároveň byla zrušena obsahově navazující rozhodnutí, pokud zrušením citovaných usnesení pozbyla podkladu; to platí zejména o navazujících usneseních Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 1998 č. j. 1 T 83/92-4535 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 1998 sp. zn. 2 To 83/98, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné J. V. nahradit státu jím vyplacenou odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému obhájci podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť tato rozhodnutí obsahově navazují na zrušená usnesení, po jejichž zrušení pozbyla podkladu a nemohou obstát. Protože je třeba v posuzovaných otázkách opětovně rozhodnout, přikázal Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Ostravě, aby učinil rozhodnutí nové, kterým by jednak odstranil vytýkané pochybení a jednak se náležitě vypořádal s námitkami obviněné tak, aby bylo rozhodnutí přesvědčivé a nevzbuzovalo pochybnosti jak o rozsahu poskytnuté právní pomoci, tak o výši odměny za tyto úkony a o výši náhrady hotových výdajů přiznaných obhájci JUDr. P. P. Nejvyšší soud však nemohl v této souvislosti posuzovat kvalitu obhajoby poskytované obviněné J. V. ustanoveným obhájcem ani jiné související otázky, protože v tomto směru jde o záležitost vnitřního vztahu mezi obviněnou a obhájcem, do něhož soudy nemohou zasahovat (srov. rozhodnutí pod č. 42/1991 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na opětovné rozhodnutí o výši odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci JUDr. P. P. bude třeba znovu rozhodnout též ve smyslu § 152 odst. 1 písm. b) tr. řádu o tom, zda a popřípadě do jaké míry je obviněná J. V. povinna státu nahradit nově stanovenou odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci, nebo zda má obviněná nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu ve smyslu § 33 odst. 2 tr. řádu. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 1998 č. j. 1 T 83/92-4535 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 1998 sp. zn. 2 To 83/98, která jako obsahově navazující rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil a jimiž bylo o zmíněné povinnosti obviněné rozhodováno, neposkytovala dostatečnou argumentaci pro úsudek, zda a proč zjištěné majetkové poměry obviněné nedovolovaly, aby měla nárok na obhajobu alespoň za sníženou odměnu. Nejvyšší soud zde ovšem nemůže předjímat žádný závěr, protože tyto otázky musí být posouzeny podle aktuálního zjištění v době, kdy se o tom bude opětovně rozhodovat. Jinak je krajský soud při novém projednání a rozhodnutí vázán právním názorem Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. řádu).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. června 2000

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y