8 Tz 131/2000
Datum rozhodnutí: 29.06.2000
Dotčené předpisy:




8 Tz 131/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 29. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Jiřího Horáka, JUDr. Františka Hrabce, JUDr. Františka Púryho a JUDr. Zdeňka Sováka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného E. F., proti rozsudku Vrchního soudu v O. i ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 4 To 37/98, a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :

Rozsudkem Vrchního soudu v O. i ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 4 To 37/98,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních § 254 odst. 1 tr. ř., § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, které mu předcházelo, v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného E. F.

Citovaný rozsudek Vrchního soudu v O. i a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v O. i, ze dne 12. 6. 1998, sp. zn. 28 T 14/96, s e z r u š u j í . Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému státnímu zástupci v Ostravě se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 1998, sp. zn. 28 T 14/96, byl obviněný E. F. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, když dále byl obviněnému podle § -49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti v trvání deseti let a podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému, B. B.,a. s. v likvidaci, pobočka P.,částku ve výši 5 774 004, 79,- Kč.

Trestné činnosti se obviněný E. F. podle výroku rozsudku dopustil tím, že v O. i ve dnech 27. 3. 1992 a 31. 3. 1992 jako společník společnosti P. P.,spol. s r. o., se sídlem v L. n. B.a také její předseda a jednatel zároveň, s B. B.,a. s., t. č. v likvidaci, pobočka O.,uzavřel smlouvy o úvěru v celkové výši 4 500 000,- Kč se záměrem z těchto úvěrů zaplatit vydraženou provozní jednotku OSP P. a výrobna rozvaděčů v L. n. B.,včetně zásob a tyto úvěry poté nesplatil, přičemž ve smlouvě o zástavním právu ze dne 31. 3. 1992, jež byla podmínkou poskytnutí úvěru mezi B. B.,a. s., a právě jím zastoupenou společností P. P.,spol. s r. o., uvedl vědomě nepravdivou skutečnost, že totiž předmět zástavního práva, provozní jednotka OSP P. se sídlem v L. n. B.,je vlastnictvím společností P. P.,spol. s r. o., nikoli jeho, jak tomu ve skutečnosti bylo, neboť on sám ji jako fyzická osoba dne 24. 3. 1992 nejen vydražil, ale dokonce následně v rozporu se svým závazkem ze dne 6. 4. 1992, který byl další podmínkou pro poskytnutí úvěru, převést vlastnické právo na společností P. P.,spol. s r. o., vložil do společnosti F.,spol. s r.o., se sídlem v H., jejímž byl spolumajitelem, čímž způsobil B. B.,a. s., t. č. v likvidaci, škodu ve výši 4 500 000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný E. F. odvolání.

Vrchní soud v O. i rozsudkem ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 4 To 37/98, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o zákazu činnosti a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku a vině a trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu uložil podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu pěti let a podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené B. B.,a. s., v likvidaci, P., škodu ve výši 4 000 000,- Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou banku na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti shora citovanému rozsudku vrchního soudu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného E. F. Vytkl v ní porušení zákona v ustanoveních § 254 odst. 1, § 258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. a § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Ve stížnosti pro porušení zákona poukázal ministr spravedlnosti mimo jiné také na to, že orgány činné v trestním řízení se důsledně nezabývaly prověřením obhajoby obviněného E. F.,a to zejména v tom směru, že obviněný E. F. vydražil podnik OSP a výroba rozvaděčů jako fyzická osoba, avšak ručení uvedenou vydraženou nemovitostí bylo vázáno nikoli na celkovou částku, která byla společnosti P. P.,spol. s r. o., ve výši 4 500 000,- Kč B. B., a. s., vyplacena, ale pouze na částku ve výši 3 000 000,- Kč. Ministr spravedlnosti poukazuje na skutečnost, že do výroku rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, byly nesprávně zahrnuty souvislosti s poskytnutým úvěrem ze dne 27. 2. 1992 ve výši 1 500 000,- Kč, přičemž tato bankovní půjčka nebyla vázána na okolnosti spojené s vydražením nemovitosti OSP . V souvislosti s poskytnutým úvěrem ve výši 3 000 000,- Kč společnosti P. P.,spol. s r. o, L. n. B. B. B.,a. s., dospěl ministr spravedlnosti k závěru, že nebyl obviněnému prokázán úmysl směřující k naplnění znaků trestného činu podvodu podle -250 odst. 1, 4 tr. zák., a to v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy ze dne 31. 3. 1992, tj. prokázán úmysl nezaplatit bankovní úvěr, k čemuž byl povinen úvěrový dlužník. Ministr spravedlnosti je naopak toho názoru, že ze spisového materiálu vyplývá opodstatnění pro zahájení trestního stíhání obviněného v souvislosti s jeho jednáním při veřejné dražbě nemovitosti OSP a výroba rozvaděčů, L. n. B. dne 24. 3. 1992, kdy v úmyslu sebe obohatit o tuto nemovitost v hodnotě 2 450 000,- Kč, uvedl v omyl zbývající společníky firmy P. P.,spol. s r. o., neboť oproti původní dohodě na sebe jako fyzickou osobu předmětnou nemovitost vydražil, čímž ve spojitosti s účelově vázaným úvěrem na aukční prodej, poskytnutým B. B.,a. s., pobočka O.,společnosti P. P.,spol. s r. o., a spjaty s povinností úvěrového dlužníka úvěr splatit, způsobil společnosti P. P.,spol. s r. o., škodu ve výši 3 000 000,- Kč. Ministr spravedlnosti poukazuje rovněž na skutečnost, že vzhledem k tomu, že společnost P. P.,spol. s r. o., poskytnutý úvěr v plné výši nezaplatila, zůstala nakonec poškozeným věřitelská banka, avšak toto postavení věřitelské banky jako poškozeného, je podle názoru ministra spravedlnosti odvozené, a pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného E. F. není rozhodující.

Závěrem podané stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spolu s obsahově navazujícími rozhodnutími a dále aby postupoval podle § 270 odst.1 tr. ř., tj. přikázal věc Krajskému státnímu zástupci v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i řízení, které mu předcházelo, a shledal, že zákon byl porušen.

Především je nutno konstatovat, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly tak, aby byl podle § 2 odst. 5 tr. ř. zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Provedené důkazy nehodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.



Již v přípravném řízení byla shromážděna celá řada písemností, které byly později u hlavního líčení přečteny podle ustanovení tr. řádu, aniž by se blíže orgány činné v trestním řízení zabývaly otázkou jejich autentičnosti (nikoli všech). K těmto dokladům je třeba uvést, že je pro ně charakteristické, že jsou pořízeny formou neověřených, a někdy i ne zcela dokonalých kopií, bez označení jejich původu, což může svědčit také o jejich nahodilém výběru.

Dále je třeba uvést, že obviněný E. F. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako společník firmy P. P.,spol. s r. o., se sídlem v L. n. B.a také jako její předseda a jednatel zároveň, s B. B.,a. s., pobočka O.,uzavřel smlouvy o úvěru v celkové výši 4 500 000,- Kč se záměrem tyto úvěry poté nesplatit. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém rozsudku velmi podrobně reprodukoval výpovědi jednotlivých svědků, výpověď obviněného a skutečnosti plynoucí z listinných důkazů. Sám nalézací soud se pozastavoval nad některými doklady, resp. dobou, kdy měly být vydány, přitom se však spokojil bez bližšího zdůvodnění s kopiemi vykazujícími výše uvedené nedostatky. Samo odůvodnění v části shrnující závěry soudu o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu obviněným však není plně v souladu s ustanovením § 125 tr. ř., podle kterého musí být mj. patrno, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, např. evidenční čísla úvěrových smluv, kdy později uzavřená úvěrová smlouva má nižší evidenční číslo než úvěrová smlouva uzavřená dříve. Vzhledem k tomu, že trestný čin podvodu je trestným činem úmyslným, mělo být zvlášť důkladně postupováno při zjišťování úmyslu. Zde je možno poukázat na následující skutečnosti plynoucí ze spisu.

Obviněný své protiprávní jednání, pro které mu bylo sděleno obvinění a kterým byl také uznán vinným, popírá. Svědci slyšení k průběhu veřejné dražby popisují situaci odchylně od obviněného. Orgány činné v trestním řízení se již nezaměřily na výslech osob, které byly přítomny dražbě a které také podepisovaly protokoly založené do spisu (o průběhu veřejné dražby) k jejímu průběhu, chování obviněného a případně jeho společníků, zda se vyskytly námitky, které ve své výpovědi uváděl např. svědek P. M. Tvrzení obviněného ohledně způsobu provádění malé privatizace nebylo rovněž prověřováno. Výslechem těchto osob bylo možno prokázat věrohodnost výpovědi obviněného či svědků, a to nejen k vlastnímu aktu provedené veřejné dražby, ale tato skutečnost mohla rovněž pomoci k posouzení celkové věrohodnosti jednotlivých výpovědí. Pokud šlo o smlouvu o úvěru ze dne 27. 3. 1992, je sice skutečností, že v daném případě byl úvěr zajištěn ZD J., avšak vzhledem k rozporům uváděným v předložených dokladech, [např. shora uvedená smlouva a prohlášení ručitele na částku 1 600 000,- Kč, bez bližšího zdůvodnění, když úvěr činil 1 500 000,- Kč, smlouva byla uzavřena dne 27. 3. 1992 a zmiňuje se o zajištění závazku, přičemž prohlášení ručitele je z 30. 3. 1992 a zástavní smlouva patrně ze dne 9. 12. 1991 (č. l. 100) je nečitelná], měly tyto skutečnosti vést orgány činné v trestním řízení nejen k opatření listinných materiálů ve shora uvedeném směru, ale případně také k výslechu osob, které za stranu ručitele jednaly, případně s kým. Nelze přehlédnout skutečnost, že byť byla či měla být jedna smlouva o úvěru uzavřena dne 27. 3. 1992 a druhá dne 31. 3. 1992, obě se vztahovaly k vydražení OSP a výroba rozvaděčů, L. n. B. a zásob. Bez bližšího a podrobnějšího zadokumentování situace této veřejné dražbě předcházející, situace ve společnosti P. P.,spol. s r. o., nelze vyloučit případný úmysl obviněného zahrnující pozdější nezaplacení obou uzavřených úvěrových smluv. Smlouva o zástavním právu k nemovitostem (č. l. 18), na kterou odkazuje také smlouva o úvěru podepsaná dne 31. 3. 1992, odkazuje na skutečnost, že nemovitost je ve vlastnictví dlužníka na základě protokolu o dražbě ze dne 24. 3. 1992, registrovaného u Státního notářství ve Zlíně dne 6. 4. 1992. Zde je třeba uvést, že tato smlouva o zástavním právu podepsaná dne 31. 3. 1992 odkazuje na registraci ze dne 6. 4. 1992 provedenou Státním notářstvím ve Zlíně. Podle názoru Nejvyššího soudu nebylo možno se spokojit s pouhým konstatováním "poněkud zvláštních" skutečností, ale bylo nutno již v přípravném řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, tedy podrobným výslechem svědků (i doposud nevyslechnutých) a vyžádáním originálu těchto písemností bylo možno výše uvedené nedostatky odstranit, a tím vytvořit předpoklady pro posouzení věrohodnosti výpovědi svědků i obviněného, event. i předložených písemností.

Listiny shromážděné orgány činnými v trestním řízení, které vykazují výše uvedené nedostatky, se staly jedním z podkladů odsuzujícího rozsudku, aniž by tyto nedostatky byly odstraněny podrobnějšími výpověďmi svědků, např. pracovníků B. B., a. s., Ing. P. či Ing. C. (tato nebyla doposud vyslechnuta) k nesrovnalostem ve vystavené úvěrové smlouvě ze dne 31. 3. 1992 a okolnostem jejího zpracování, předloženým materiálům, které sloužily jako podklad pro jejich vypracování. Orgány činné v trestním řízení vycházely ze skutečnosti, že obviněný uvedl B. B., a. s., v omyl tím, že úvěr v částce 3 000 000,- Kč byl zajištěn vydraženými nemovitostmi, které však nevydražila společnost P. P.,spol. s r. o., jak uváděl v listinách obviněný, ale vydražitelem byl ve skutečnosti sám obviněný, aniž by úmysl obviněného ve vztahu k § 250 tr. zák. zkoumaly také ve spojitosti s výpovědí např. svědka Ing. S. F.,či již shora zmíněnou zástavní smlouvou, která měla být nedílnou součástí úvěrové smlouvy ze dne 31. 3. 1992 (na nedostatky úvěrové i zástavní smlouvy i sepsaný notářský zápis bylo již poukázáno). Z pohledu těchto důkazů vyvstává otázka, zda B. B.,a. s., byla skutečně uvedena v omyl, když z uvedených údajů vyplývá, že zástupce zmíněné banky měl být o skutečném vydražiteli informován a sama banka, která podle výpovědi obviněného měla připravovat písemné materiály (úvěrové smlouvy) k podpisu, se zmiňuje resp. odkazuje na dokument, prokazující skutečného vydražitele, byť tyto dokumenty si časově odporují, avšak banka s nimi v úvěrové smlouvě operuje. Soudy obou stupňů se v případě těchto navzájem si odporujících důkazů spokojily s pouhým konstatováním poněkud zvláštních skutečností, aniž by se těmito ve svých rozsudcích vypořádaly způsobem uvedeným v § 2 odst. 6 tr. ř.

Ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona vyslovil názor, že z hlediska trestnosti obviněného v rámci totožnosti skutku, pro který byl obviněný pravomocně odsouzen, je podstatné, zda jako jednatel společnosti P. P.,spol s r. o., dne 31. 3. 1992 při uzavírání úvěrové smlouvy s věřitelskou bankou věděl nebo alespoň mohl vědět o tom, že úvěrový dlužník, tj. společnost P. P.,spol. s r. o., poskytnutý úvěr ve výši 3 000 000,- Kč nezaplatí. Ministr spravedlnosti poukazuje na skutečnost, že toto vědomí obviněnému nebylo prokázáno a splácení úvěru záleželo na ekonomické prosperitě firmy. Rovněž poukazuje na skutečnost, že první splátka dne 30. 9. 1992 byla v plné výši úvěrovým dlužníkem uhrazena. S tímto názorem ministra spravedlnosti se lze ztotožnit pouze částečně, když je nutno dodat, že trestní stíhání obviněného se mělo zabývat nejen těmito otázkami, ale brát v úvahu i okolnosti, které vedly k vyloučení jednotlivých společníků ze společnosti P. P.,spol. s r. o., důvody, pro které byli vyloučeni, stejně jako dobou jejich vyloučení i okolnostmi mající vztah k výši jejich podílů ve společnosti P. P.,spol. s r. o. Ohlédnout není možno ani od výpovědi svědka RSDr. T. L. k okolnostem, za kterých měl podepsat smlouvy ze dne 25. 3. 1992, ve spojitosti s jeho činností ve statutárním orgánu společnosti, které bylo ukončeno dnem 23. 3. 1992, tedy před veřejnou dražbou a sepsáním úvěrových smluv. Orgány činné v trestním řízení se budou muset také v rámci otázky prosperity firmy vypořádat se skutečností, že úvěr byl společnosti P. P.,spol. s r. o., poskytnut ve výši 4 500 000,- Kč, z této částky měla být zaplacena vyvolávací cena dražené nemovitosti a zásoby, což nedosahuje částky poskytnutého úvěru a výše splátek úvěrů v celkové výši 500 000,- Kč za oba poskytnuté úvěry. Pokud je poukazováno na případnou prosperitu uvedené společnosti, bude třeba vzít v úvahu také zápis (neověřená kopie) z valné hromady této společnosti, která se konala 12. 3. 1992 a ze které plyne, že valná hromada zhodnotila činnost firmy za rok 1991, projednala účetní uzávěrku, kterou schválila s konstatováním, že její ztráta bude uhrazena z hospodářských výsledků roku 1992. Dále z pohledu event. prokázání podvodného úmyslu obviněného se jeví nutným vyslechnout jako svědka V. K.,který byl zmocněncem na základě plné moci k sepsání smlouvy o vzájemném zápočtu pohledávek. Výslechem tohoto svědka, případným zjištěním jeho existence a opatřením plné moci bude rovněž možno reagovat na uplatněnou obhajobu obviněného a zodpovězení event. otázky, které smluvní straně měla tato smlouva přinést prospěch, proč případně nebyla za stranu společnosti podepsána jiným statutárním orgánem. Zde poukazuje Nejvyšší soud na to, že nejen od prosperity společnosti P. P.,spol. s r. o., lze dovozovat případný úmysl uvést B. B.,a. s., v omyl, ale tento úmysl může být dán i na základě zhodnocení všech dalších skutečností, majících vztah k činnosti společnosti ve spojitosti s uzavřením úvěru s B. B.,a. s. V dané souvislosti bude rovněž potřebné důsledně vycházet nejen z výpovědí obviněného a svědků, ale také výpisu z obchodního rejstříku, ze kterého je nepochybné, které orgány ve společnosti fungovaly, kdo a kdy stál v jejich čele, do kdy byl úvěr splácen, proč nedocházelo k jeho splácení od října 1992 resp. v roce 1993, kdy odešel ze společnosti mimo obviněného poslední společník a tuto situaci důkazně vyhodnotit také v souvislosti se zprávou K. B.,a. s., pobočka P. (č. l. 124), ve spojení s výpovědí svědka L. K.,ke konfliktu s obviněným ohledně splátky finančnímu úřadu a likvidace účtu. Obviněný se rovněž ve své výpovědi vyjádřil k trestnímu stíhání, které se vůči jeho osobě mělo vést a podle jeho vyjádření mělo být zastaveno. Existenci trestního stíhání potvrzuje také zpráva na č. l. 132 spisu, ze které však již není patrný výsledek trestního stíhání obviněného. S ohledem na charakter trestné činnosti obviněného E. F. je nezbytné připojit také spisy ohledně dalšího trestního stíhání.

Podle § 254 odst. l tr. ř. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání i správnost postupu, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a případně důkazy provedenými před odvolacím soudem doplněn.

Vrchní soud ve svém rozsudku se shora uvedenými ustanoveními zákona důsledně neřídil, když ponechal bez povšimnutí výše uvedené nedostatky, které mají svůj počátek již v přípravném řízení, které nebylo provedeno plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a sám ve věci rozhodl. Ve výše uvedených ustanoveních je třeba spatřovat porušení zákona ze stany odvolacího soudu, který nedostál své přezkumné povinnosti.

Nejvyšší soud je toho názoru, že nelze předjímat výsledky dokazování, které je třeba provést v rámci trestního stíhání obviněného, jejichž provedení se jeví nezbytným k posouzení nejen subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a činit závěr, jak uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona, že ze strany obviněného E. F. není dána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. tak, jak bylo popsáno ve sdělení obvinění a rozsudcích jak krajského, tak i vrchního soudu.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona rozsudkem Vrchního soudu v O. i ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 4 To 37/98, v ustanoveních § 254 odst. 1 a § 259 odst. 3 tr. ř. a v řízení, které jeho vydání předcházelo v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zákon byl porušen v neprospěch obviněného E. F. Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí i rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 12. 6. 1998, sp. zn. 2 T 14/96, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázal Nejvyšší soud krajskému státnímu zástupci v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž je podle § 270 odst. 4 tr. ř. vázán právním názorem, který shora vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí státnímu zástupci z toho důvodu, že k porušení zákona došlo již v přípravném řízení, jedná se o nutnost širšího doplnění dokazování, kdy bude nutno provést nejen důkazy již známé, ale provádět také nezbytné nové důkazy v reakci na konkrétní poznatky plynoucí z dokazování. Na základě provedených důkazů a jejich vyhodnocení bude možno vzhledem k postavení obviněného ve společnosti P. P.,spol. s r. o., posoudit, zda jednáním obviněného nedošlo event. k naplnění znaků jiného trestného činu, např. trestného činu porušování povinnosti při zprávě cizího majetku podle § 255 tr. zák., jehož podstatou je vznik škody na cizím majetku, vzniklé konání či opomenutí pachatele, kterým může být i fyzická osoba, jednající v rámci činností právnické osoby, a to např. ve vztahu k majetku této právnické osoby. Úvěr, který společnost P. P.,spol. s r. o., získala, byl použit k zaplacení vydražené provozní jednotky v majetku obviněného, aniž tato společnost za poskytnuté peníze obdržela protihodnotu v podobě převedení provozní jednotky. Rovněž bude nutno posoudit, zda jednání obviněného ve vztahu k B. B.,a. s., nevedlo event. k naplnění znaků trestného činu podle § 256 tr. zák., pokud obviněný činil dispozice s majetkem tak, že zmařil možnost, aby společnost P. P.,spol. s r. o., splatila poskytnutý úvěr.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná (§ 266 odst. 7 tr. ř.).

V Brně dne 29. 6. 2000

Předseda senátu:

JUDr. Jan Engelmann