8 Tz 123/2000
Datum rozhodnutí: 09.08.2000
Dotčené předpisy:




8 Tz 123/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2000 v Brně v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Horáka a soudců JUDr. Františka Hrabce, JUDr. Zdeňka Sováka, JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného P. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 5 To 139/99, který rozhodoval jako soud druhého stupně ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/88, a rozhodl podle § 268 odst. 2 a § 269 odst. 2 tr. ř. t a k t o :

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 5 To 139/99,

b y l p o r u š e n z á k o n

v ustanoveních § 147 odst. 1, § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., a to v neprospěch obviněného.

Citované usnesení a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 1990, sp. zn. 3 T 14/88, s e z r u š u j í . Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1989, sp. zn. 3 T 14/88 byl obviněný P. F. uznán vinným trestnými činy rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví podle § 132 odst. 1 písm. c) tr. zák. a podle § 132 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. (vše v tehdy platném znění trestního zákona). Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků se zařazením pro výkon trestu do tehdejší druhé nápravně výchovné skupiny. Dále byl obviněnému uložen ochranný dohled v trvání dvou roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození ve věci odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem byla uznána vinnou a odsouzena spoluobviněná V. T.

Usnesením bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 11. 12. 1989, sp. zn. 11 To 73/89, byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta odvolání bývalého městského prokurátora v Praze a obžalovaných P. F. a V. T. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1989, sp. zn. 3 T 14/88.

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 1990, sp. zn. 3 T 14/88, bylo rozhodnuto, že obviněný P. F., odsouzený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1989, sp. zn. 3 T 14/88, ve spojení s usnesením bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 11. 12. 1989, sp. zn. 11 To 73/89, za trestné činy podle § 132 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák., podle § 250 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a podle § 161 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990. Podle čl. II odst. 2 písm. a) této amnestie mu byla prominuta část trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, čtyř měsíců a šesti dnů.

Proti tomuto usnesení podal obviněný P. F. dne 23. 1. 1990 stížnost (č. l. 1242 tr. spisu). Věc však byla předložena soudu druhého stupně až dne 5. 11. 1999 (č. l. 1297 tr. spisu). Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 5 To 139/99, byla stížnost obviněného podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.

Proti naposledy citovanému usnesení podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného P. F., která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 24. 5. 2000. V důvodech namítá, že Vrchní soud v Praze rozhodl vzdor tomu, že jmenovaný vykonával v době rozhodování Městského soudu v Praze trest odnětí svobody v nápravně výchovném ústavu v Liberci. Proto s ohledem na ustanovení § 368 věta druhá tr. ř. nebyl Městský soud v Praze k rozhodování příslušný. Dále zdůrazňuje, že o aplikaci amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 bylo rozhodnuto i usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 1. 1990, sp. zn. 5 Nt 1261/90, jímž byly z uloženého trestu odnětí svobody podle čl. II odst. 2 písm. a) této amnestie obviněnému prominuty čtyři roky.

Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 5 To 139/99, byl porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 1990, sp. zn. 3 T 14/98, které mu předcházelo, též v ustanovení § 368 věta druhá tr. ř. Dále aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona a na podkladě spisového materiálu správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a shledal, že zákon porušen byl.

Podle § 368 věty první tr. ř. rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, učiní soud, který rozhodl v prvním stupni. Podle věty druhé téhož ustanovení odpykává-li si taková osoba v době rozhodování trest odnětí svobody, učiní rozhodnutí soud, v jehož obvodu se trest vykonává.

V době rozhodování Městského soudu v Praze dne 5. 1. 1990 vykonával obviněný P. F. shora uvedený trest odnětí svobody v tehdejším nápravně výchovném ústavu v Liberci, jak vyplývá z příslušného dokladu založeného v trestním spise. Z tohoto důvodu nebyl Městský soud v Praze ve smyslu ustanovení § 368 věty druhé tr. ř. místně příslušný k rozhodování o aplikaci amnestie prezidenta republiky v dané věci. Tuto vadu řízení by bylo možné označit jako podstatnou pouze tehdy, pokud by byla v rámci včas podané stížnosti stranami řízení namítána, k čemuž nedošlo. Městský soud v Praze správně rozhodl o použití č. l. II odst. 2 písm. a) amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 a v důsledku toho obviněnému Pavlu Fejkovi prominul část trestu odnětí svobody ve výměře 3 roků, 4 měsíců a 6 dnů. V poznámce lze uvést, že se jednalo o jednu třetinu ze zbytku dosud nevykonaného trestu odnětí svobody v trvání 12 roků. V tomto směru nelze Městskému soudu v Praze vytýkat nějaké pochybení.

Podle § 147 odst. 1 tr. ř. při rozhodování o stížnosti přezkoumá nadřízený orgán podle písm. a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podal stížnost, a podle písm. b) řízení předcházející napadenému usnesení. Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná.

Podle názoru senátu Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Praze při rozhodování o včas podané stížnost P. F. zcela důsledně podle konstatovaných ustanovení zákona. Vrchní soud sice důvodně zjistil, že napadené usnesení Městského soudu v Praze je ve všech směrech správné. Protože však v téže věci bylo již o aplikaci amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 pravomocně rozhodnuto usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 1. 1990, sp. zn. 5 Nt 1261/90, kterým byly z uloženého trestu odnětí svobody obviněnému prominuty čtyři roky, tak nebylo možné připustit další pravomocné rozhodnutí. O tomto usnesení (právní moci nabylo dnem 16. 1. 1990) vrchní soud věděl, neboť bylo založeno na č. l. 1241 trestního spisu. V této souvislosti lze připomenout, že s právní mocí usnesení (§ 140 odst. 1 tr. ř.) souvisí jeho nezměnitelnost a závaznost. Nezměnitelnost usnesení (formální právní moc) znamená, že v rámci procesu, v němž bylo vydáno, nelze o věci, která byla jeho předmětem, nadále jednat nebo znovu jednat. Zákon připouští možnost zrušení pravomocného rozhodnutí pouze výjimečně, např. v řízení o mimořádných opravných prostředcích. Závaznost usnesení (materiální právní moc) znamená, že věc je rozřešena konečně, závazně a nemůže být předmětem pro jednání ani v jiném procesu (zásada ne bis in idem). Vytváří se překážka věci rozhodnuté.

Pro úplnost nutno poznamenat, že v řízení o této stížnosti pro porušení zákona sice nepříslušní Nejvyššímu soudu přezkoumávat usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 1. 1990, sp. zn. 5 Nt 1261/90. Přesto však nebylo možné přehlédnout, že v daném případě rozhodl o amnestii věcně nepříslušný soud, neboť správně měl rozhodovat krajský soud (v Ústí nad Labem). Tato skutečnost však nebránila tomu, aby se citované usnesení stalo pravomocným s účinky formální a materiální právní moci (viz výše).

V důsledku zjevné písařské chyby je ve výroku (i v odůvodnění) usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 5 To 139/99 uvedeno chybné příjmení obviněného.

Vzhledem k těmto skutečnostem Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil porušení zákona v rozsahu, jak bylo ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. Protože pravomocné usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 1. 1990, sp. zn. 5 Nt 1261/90, bylo pro obviněného příznivější z hlediska prominutí výše trestu, než jak bylo rozhodnuto v napadených usneseních, tak bylo vysloveno, že k porušení zákona došlo v neprospěch obviněného. Dále Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 1999, sp. zn. 5 To 139/99 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 1. 1990, sp. zn. 3 T 14/88. Současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jelikož ve věci existuje pravomocné rozhodnutí Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 1. 1990, sp. zn. 5 Nt 1261/90, nebyl akceptován návrh uvedený ve stížnosti pro porušení zákona na postup podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. aby příslušný orgán věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není stížnost pro porušení zákona přípustná.

V Brně dne 9. srpna 2000

Předseda senátu:

JUDr. Jiří H o r á k