8 Tz 107/2012
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.



8 Tz 107/2012-10

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. dubna 2013 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného Z. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2012, sp. zn. 4 To 31/2012, t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 7. 2006 (ve stížnosti pro porušení zákona je chybně uveden rok 2009), sp. zn. 2 T 2/2005, uznal obviněného Z. H. (dále převážně jen obviněný ) vinným, že (zkráceně vyjádřeno) v období od 9. 3. 1998 do 31. 3. 1999 jako podnikající fyzická osoba pod obchodním jménem Z. H. P. s místem podnikání Č. T., P., nejméně ve 115 případech zakoupil v H. od firmy H. B. V., se sídlem v H., a následně dovezl do České republiky řezané květiny a předkládal Celnímu úřadu B. k celnímu řízení jako podklad pro určení jejich celní hodnoty, jakožto základu pro vyměření cla, následně ve výroku o vině podrobně specifikované faktury firmy H. B. V. se sídlem v H., označené pouze datem a vystavené na podstatně nižší cenu za zakoupené zboží než odpovídalo ceně, kterou obviněný skutečně firmě H. B. V. zaplatil a ani následně po zaplacení skutečné ceny nenechal clo doměřit, a to vše v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a clo, čímž zkrátil daň z přidané hodnoty o částku 8.370.109,- Kč a clo o částku 3.037.661,- Kč a českému státu tak způsobil škodu ve výši celkem 11.407.770,- Kč . Takto zjištěné jednání právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., za což mu podle § 148 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Obviněný ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a podal proti němu dovolání, o němž Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) rozhodl usnesením ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 861/2009, tak, že je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Shledal totiž, že uplatněné dovolací námitky obviněného směřují výhradně do oblasti skutkových zjištění.

Vzhledem k tomu, že obviněný souběžně s dovoláním podal i ústavní stížnost k Ústavnímu soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ), tento soud podaný návrh usnesením ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1660/09, odmítl jako nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Obviněný proto po rozhodnutí dovolacího soudu znovu podal ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 3088/2009, odmítl jako neopodstatněnou. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že obviněný námitku, kterou zpochybnil stěžejní důkaz tzv. historický přehled plateb, uplatnil až před dovolacím soudem a nikoliv již v odvolacím řízení. Takový postup však nelze považovat za přípustný, neboť zákon o Ústavním soudu vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků tak, aby věc byla posouzena především těmi orgány veřejné moci, do jejichž příslušnosti takové posouzení spadá. Ústavní soud dále konstatoval (jako obiter dictum), že je stěží uvěřitelné, že by obviněný zaregistroval nesrovnalosti v historickém přehledu faktur až v souvislosti s podáním ústavní stížnosti. Chyba v historickém přehledu faktur měla navíc spočívat pouze v tom, že oproti zápisu v obchodním rejstříku je na fakturách rozdíl pouze v označení společnosti, přitom však jejich sídlo bylo stejné.

Dne 6. 5. 2010 tehdejší ministryně spravedlnosti podala u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 2 To 120/2006, neboť se domnívala, že tímto usnesením byl porušen zákon v ustanovení § 256 tr. ř. a v řízení jemu předcházejícím v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 112 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného. Podle jejího názoru soudy prvního i druhého stupně užily jako stěžejní usvědčující důkaz ve vztahu k obviněnému tzv. historický přehled plateb z inkriminované doby, který vyhotovil obchodní partner obviněného firma H. B. V., z něhož dovodily, že obviněný ve skutečnosti holandské společnosti zaplatil vyšší částky, než ze kterých nechal posléze vyměřit clo. Tento důkaz považovala za procesně nepoužitelný pro vady, jimiž trpí. Trestná činnost měla být totiž spáchána prostřednictvím podnikatele fyzické osoby, zatímco zmiňovaný přehled se týká transakcí právně odlišného subjektu. Nadto měl být tento důkaz osamocený a obviněnému nebylo umožněno oslabit jeho důkazní sílu či jej vyvrátit. Nebyl tak spolehlivě zjištěn skutkový stav a výše případného daňového úniku.

V souvislosti s podáním stížnosti pro porušení zákona ministryně spravedlnosti vydala dne 4. 5. 2010, Čj. 148/2010-OD-SPZ, rozhodnutí, jímž podle tehdy platného a účinného ustanovení § 275 odst. 4 tr. ř. přerušila obviněnému výkon uloženého trestu odnětí svobody až do rozhodnutí o podané stížnosti pro porušení zákona.

O zmíněné stížnosti pro porušení zákona rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 4 Tz 24/2010, tak, že ji podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že podstatou námitek ministryně spravedlnosti byly dovolací námitky obviněného, jež Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 6 Tdo 861/2009, neshledal právně relevantními, neboť směřovaly výhradně proti skutkovým zjištěním a měly povahu vlastních hodnotících úvah ve vztahu k provedeným důkazům s podáním vlastní, od skutkových zjištění soudů obou stupňů, odlišné a pro něj příznivé verze skutkového děje. Nejvyšší soud při vyslovení tohoto závěru musel tehdy napadená rozhodnutí zkoumat i z pozice, zda mezi právními závěry soudů obou stupňů a skutkovými zjištěními, které z provedených důkazů vyvodil, není nesoulad. V případě existence tzv. extrémního nesouladu právních závěrů soudů s vykonanými skutkovými zjištěními či pokud v žádné možné interpretaci z odůvodnění soudního rozhodnutí tyto závěry nevyplývají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04) by totiž byť jen z uplatněných skutkových námitek obviněného musel dovolací soud vyvodit adekvátní právní závěry, neboť napadená rozhodnutí by nemohla obstát. Povinnosti zkoumat existenci tzv. extrémního nesouladu dovolací soud ve svém usnesení v plném rozsahu a beze zbytku dostál a tento stav nejenže nezjistil, ale jednoznačně jej vyloučil.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení, jímž zamítl původní stížnost pro porušení zákona, rovněž uvedl, že pokud ministryně spravedlnosti opakovaně uplatnila důvody napadající nedostatečně učiněná skutková zjištění a zopakovala doslovně námitky obviněného uplatněné již v odvolacím a posléze v dovolacím řízení, vyvolává tato její argumentace pochybnost, zda tímto způsobem není obcházen zákon, který neumožňuje napadat dovolací rozhodnutí (§ 265n tr. ř.) jinak než obnovou řízení, nikoli však stížností pro porušení zákona. Přesto se Nejvyšší soud podanou stížností pro porušení zákona zabýval a shledal, že skutkové závěry soudů obou stupňů nejsou v rozporu s obsahem provedeného dokazování o okolnostech, podle kterých obviněný v souvislosti s dovozem holandského zboží do České republiky předkládal českým celním úřadům k celnímu řízení v souvislosti s určením celní hodnoty dováženého zboží faktury, jež byly vystaveny na podstatně nižší cenu než byla ta, která odpovídala skutečně vyfakturované a poté i uhrazené ceně za odebrané zboží. Uvedený rozdíl v ceně vzniklý tímto způsobem u procleného zboží obviněný již dodatečně nedeklaroval, clo mu tudíž nemohlo být doměřeno do výše skutečně odpovídající celní hodnoty dovezeného zboží, a tato okolnost měla svůj odraz i v následně vadném výpočtu související daně z přidané hodnoty. Tímto jednáním obviněný způsobil českému státu na dani z přidané hodnoty a na cle škodlivý následek velkého rozsahu. Pro posouzení věci je podstatné zjištění, že obviněný nepřiznal celním orgánům výši skutečně zaplacené kupní ceny, a to ani poté, co mu byla konečným způsobem vyfakturována a z jeho strany dodavateli také uhrazena.

Nejvyšší soud poté, co se vypořádal s jednotlivými námitkami obsaženými ve stížnosti pro porušení zákona, uzavřel, že argumenty ministryně spravedlnosti opakují již dříve uplatněnou obhajobu obviněného a plně akceptují jeho verzi skutkového stavu. Soud prvního stupně však ve věci provedl v rámci hlavního líčení, za účasti stran a v souladu se zákonem všechny dostupné důkazy potřebné k objasnění žalovaného skutku ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., které náležitě a v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a na jejich základě učinil závěr o vině obviněného. Při prováděném dokazování respektoval zejména zásadu ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.), přičemž dodržení těchto zásad bylo nezbytné pro správné a přesvědčivé hodnocení všech provedených důkazů. Soud prvního stupně promítl bezprostřední dojem z prováděných důkazů i do jejich hodnocení jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Své hodnotící úvahy a jejich výsledky vyjádřil v přesvědčivém odůvodnění rozsudku, v němž vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Toto stanovisko bylo doplněno argumentací odvolacího soudu, tudíž ani z tohoto hlediska nelze napadenému rozhodnutí vytknout porušení zákona. Zmíněná důkazní situace v přezkoumávané věci nedovolovala Nejvyššímu soudu, aby sám, bez opětovného provedení všech již dříve provedených důkazů za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, jen na podkladě spisového materiálu zpochybnil dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné, aniž by se tím dostal do kolize s uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů.

Obviněný podal dne 6. 10. 2011 u Krajského soudu v Brně obsáhlý návrh na povolení obnovy řízení v dané věci, neboť byl přesvědčen, že jsou splněny zákonné podmínky ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. Domáhal se v něm provedení nových důkazů, konkrétně výslechu nových svědků (J. T., Ž. S., D. P., M. P. M. V. a P. J. M. F.) a znaleckých posudků (Ing. Markéty Volkmerové, znalkyně z oboru ekonomie, posouzení účetních dokladů, a Mgr. Vladimíra Leina, MBA, znalce z oboru ekonomika, ekonomická odvětví různá, se specializací daně, účetní evidence), které si nechal vypracovat. Tento požadavek posléze modifikoval přípisem ze dne 2. 12. 2011, v němž soudu prvního stupně sdělil, že netrvá na předvolání a výslechu posledních dvou výše jmenovaných nizozemských občanů, kteří byli vyslechnuti jako svědci již v přípravném řízení.

Krajský soud v Brně podaný návrh na povolení obnovy řízení projednal ve veřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2012 a v jeho průběhu vyslechl nejprve samotného obviněného, posléze oba zpracovatele písemných znaleckých posudků Ing. Markétu Volkmerovou a Mgr. Vladimíra Leina, MBA, a nakonec svědky Ž. S., D. P. a J. T. Další dokazování již neprováděl (návrh obviněného na vypracování dalšího znaleckého posudku ohledně jeho účetnictví zamítl) a po závěrečných návrzích stran rozhodl ještě téhož dne usnesením pod sp. zn. 2 T 2/2005, tak, že podle § 283 písm. d) tr. ř. se návrh obviněného na povolení obnovy řízení z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2006, č. j. 2 T 2/2005-3530, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2007, č. j. 2 To 120/2006-3584, zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí zmínil především dosavadní průběh řízení, obsah návrhu obviněného na povolení řízení a obsah všech nově provedených důkazů. Tyto důkazy pak konfrontoval s důkazy provedenými již v původním řízení (srov. strany 12 až 14) a dospěl k závěru, že nově předložené a provedené důkazy nejsou takové, které by samy o sobě nebo ve spojení s důkazy opatřenými již v původním řízení mohly jednoznačně zvrátit či jinak ovlivnit rozhodnutí o vině obviněného.

Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, o níž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 7. 5. 2012, sp. zn. 4 To 31/2012, tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že ani listinné důkazy, které obviněný přiložil k podané stížnosti a jimiž soud v neveřejném zasedání dokazování doplnil, nemohou nijak zvrátit závěr učiněný soudem prvního stupně (na stranách 6 až 11 se pak podrobně vypořádal s jednotlivými námitkami obviněného).

Ministr spravedlnosti České republiky (dále převážně jen ministr spravedlnosti , příp. stěžovatel ) podal dne 14. 12. 2012 u Nejvyššího soudu podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona směřující proti naposledy citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2012.

Ministr spravedlnosti ve svém podání nejprve citoval ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí (odst. 5). Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (odst. 6).

Ministr spravedlnosti poté citoval zákonný text ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle něhož nadřízený orgán zamítne stížnost, není-li důvodná, a ustanovení § 278 odst. 1 tr. ř., podle něhož obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v § 48 odst. 6 a 7 trestního zákoníku, také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.

Po citaci těchto zákonných ustanovení stěžovatel konstatoval, že soudy nižších stupňů se jimi neřídily. Zdůraznil, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, dokazování prováděné v obnovovacím řízení má za cíl zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy či skutečnosti, a nemůže se vymykat zásadě volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V předmětné věci se však soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s novými důkazy a skutečnostmi, nekonfrontovaly je s dosavadními skutkovými zjištěními, a proto porušily právo obviněného na spravedlivý proces.

Za jeden z nových důkazů ministr spravedlnosti považoval výpověď svědkyně Ž. S., účetní ve firmě obviněného, která kategoricky vyloučila úhradu faktur vyšších, než bylo deklarováno celním a daňovým orgánům, a to jak bankovními převody, tak hotovostními platbami (č. l. 3863 a násl. spisu). Vždy měla od řidičů originál faktury nizozemského dodavatele a k tomu originál JCD, přičemž vyloučila, že by mezi těmito doklady docházelo k nesrovnalostem. Jakkoliv neměla oprávnění realizovat platby z účtu obviněného, viděla nicméně pohyby na účtu a měla přehled o závazcích společnosti. Uvedla rovněž, že společnost měla zpoždění s platbami i několik měsíců, neboť jí dlužily jiné subjekty, a že v rámci svého zaměstnání kontrolovala i smlouvy týkající se úpravy cen, neboť měly význam z hlediska daňové evidence.

Podle ministra spravedlnosti soudy dále zcela bagatelizovaly výpověď svědka J. T., vedoucího dopravy v tehdejší firmě obviněného, a to slovy o tom, že tento svědek o meritu věci nic neví. Přitom je prakticky nemožné, aby tento svědek nezískal v průběhu své činnosti pro obviněného žádné povědomí o záměně faktur za vyšší nebo o platbách v hotovosti v řádech stovek tisíc korun. Jak sám svědek uvedl, připravoval všem řidičům doklady k jízdě, a výslovně potvrdil, že musely souhlasit údaje uvedené v nákladovém listu, CMR, FYTO, celních dokladech nizozemské strany a na faktuře, a že tyto povinnosti důsledně kontroloval. Svědek také přiznal, že asi v pěti případech čísla neodpovídala, a to se řešilo (č. l. 3871 spisu).

Stěžovatel dále zmínil, že svědek D. P. sice platby v hotovosti zcela nevyloučil, nicméně k nim mělo dojít pouze na základě požadavků nizozemské strany a za účelem úhrady faktur, s jejichž placením byl obviněný v prodlení. Jednání s nizozemským dodavatelem probíhalo podle svědka tak, že oni na něj naléhali, neboť dlužil velké částky.

Pro ministra spravedlnosti byly podstatné také závěry znalců, které měly zpochybnit dřívější skutkové závěry soudů. Slyšení znalci jednoznačně konstatovali, že předložené kopie daňových dokladů by měly být úředně ověřené a porovnatelné s prvotními dokumenty nizozemské firmy H., které by jejich autenticitu a vypovídací hodnotu potvrdily nebo vyvrátily. U faktur na vyšší plnění nebyla nijak verifikována jejich shoda s účetnictvím společnosti H. Tyto faktury neodpovídaly vývozním dokumentům, které připravovala sama firma H. Podle stěžovatele je logičtější právě verze obhajoby v tom směru, že nizozemský obchodní partner obviněného neměl sám v pořádku účetnictví.

Ministr spravedlnosti soudům rozhodujícím v řízení o obnově také vytkl, že nepřikročily k novému vyhodnocení důkazní situace, naopak striktně vycházely z hodnocení stěžejního důkazu (tzv. historického přehledu plateb) v původním řízení. Takový jejich postoj prý vede k absurdnímu závěru, že byť byly předloženy nové důkazy, nelze jimi a priori prokazovat, že dřívější hodnocení určitého již známého důkazu bylo chybné. Přesněji řečeno, hodnocení důkazní situace v původním řízení nemuselo být nutně chybné, tj. v rozporu s pravidly formální logiky, ale zcela jistě bylo neúplné, když soudy neměly poznatky, které zjistily teprve z nově zpracovaných znaleckých posudků i svědeckých výpovědí.

V té souvislosti stěžovatel v obecné rovině připomenul, že pro povolení obnovy řízení postačuje pouhá pravděpodobnost změny původního rozhodnutí, aniž by zákon vyžadoval v tomto řízení vytváření zcela nového skutkového zjištění. Vytváření nových skutkových zjištění by se zjevně vymykalo předmětu obnovovacího řízení (iudicia rescindens), neboť vydat meritorní rozhodnutí přísluší soudu teprve na základě výsledků nového hlavního líčení, ve kterém musí být konstatovány důkazy provedené v původním řízení a provedeny nové důkazy, které vedly k povolení obnovy řízení. Soudu v obnovovacím řízení přísluší hodnocení důkazů pouze z hlediska jejich novosti a dále z hlediska jejich významnosti. V tomto smyslu je napadené rozhodnutí minimálně předčasné. Novost skutečností a důkazů soudy cum grano salis uznaly. Pokud jde o hodnocení jejich významnosti a vlivu na původní rozhodnutí ve věci samé, pak vykročily z mezí volné úvahy vymezených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

Podle ministra spravedlnosti se z odůvodnění obou rozhodnutí v řízení o obnově řízení podává, že soudy nezpochybňují odborné závěry znalců, ani s nimi věcně nepolemizují, avšak vycházejí z toho, že oba znalci posuzovali věc velmi izolovaně. Soudy neuznaly ani to, že by znalecké posudky mohly vinu obviněného jakkoli zmírnit. Soudy podle stěžovatele přehlížejí, že trestní právo má akcesorický charakter ve vztahu k jiným odvětvím práva, ať již soukromoprávním, nebo veřejnoprávním, a sankcionuje nejzávažnější porušení hmotně právních (mimotrestních) norem za situace, kdy prostředky jiných právních odvětví zjevně nelze pokládat za dostatečné a přiměřené závažnosti spáchaného deliktu. Do značné míry umělé oddělování trestního a správního či finančního práva vede ve společnosti jedině k narušení právního vědomí občanů a právo se stává nástrojem jejich odcizení. Závěr o trestní odpovědnosti v podobných situacích není a priori vyloučen, nicméně musel by být podložen jinými důkazními prostředky. Konkrétně pak trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. bude podle stěžovatele akcesorickou úpravou mimo jiné i k § 66 a násl. celního zákona v tehdejším znění. Základem pro vyměření cla je celní hodnota, celní hodnotou dováženého zboží je převodní hodnota, tj. cena skutečně placená nebo která má být zaplacena za zboží, prodané pro vývoz do tuzemska.

Podle názoru ministra spravedlnosti ze znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina, MBA, jednoznačně vyplynulo, že uvedená ustanovení celního zákona, kterých se dovolával i nalézací soud v odůvodnění rozsudku, nelze v daném případě vůči obviněnému použít, takže ani nelze na základě již zmíněného historického přehledu plateb spolehlivě určit cenu skutečně zaplacenou obviněným prodávajícímu, popř. cenu, kterou měl podle očekávání zaplatit. Znalecký posudek a výslech jmenovaného znalce vyvolaly nutnost podstatného doplnění dokazování, neboť významně zpochybnily dosud vykonané skutkové závěry.

Ministr spravedlnosti uzavřel své úvahy tvrzením, že napadenými rozhodnutími je v obecné rovině zpochybněna právní jistota podnikatelů, kteří si nemohou být jisti, že nebudou kriminalizováni za jednání, které objektivně, podle názoru znalců s příslušnou odborností, nemůže být považováno za daňový či celní delikt. Jestliže mimotrestní norma vyžaduje prokázání skutečně zaplacené ceny, nemůže se související trestní řízení omezit jen na porovnání dokladů (z nizozemské strany jen jimi vyhotoveného historického přehledu plateb), ale podle zásady materiální pravdy je nutno učinit spolehlivá skutková zjištění o tom, kdy, v jaké výši a jakým konkrétním způsobem byly uskutečněny platby přesahující částky deklarované celnímu úřadu. Případná nesrovnalost v číslech na příslušných dokladech může být pouhou indicií o trestném jednání, z hlediska trestní odpovědnosti je však nutno prokázat, co se ve skutečnosti událo jako vnější projev vůle obviněného. Ten přitom nebyl odsouzen za to, že by faktury zfalšoval či pozměnil. V uvedeném případě se proto neztotožnil se závěrem soudů, že nové skutečnosti a nové důkazy nejsou s to ani s určitou pravděpodobností zpochybnit dosavadní skutková zjištění a odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Není pravdou, že v dané věci šlo jen o jiný a nesprávný způsob hodnocení důkazů obhajobou, neboť soudy se pokusily vypořádat s novými důkazy nesprávným a paušalizujícím názorem o jejich irelevanci pro trestní řízení. S poukazem na specifika celního a daňového řízení se nezabývaly jejich významností a objektivní přesvědčivostí. Není přitom pochybením obviněného, že se mu nové důkazy v jeho prospěch podařilo opatřit a předložit až po právní moci původního rozhodnutí ve věci samé.

Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud:
1. podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2012, sp. zn. 4 To 31/2012, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. a v řízení předcházejícím též v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a § 278 odst. 1 tr. ř.
2. podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení zrušil a zrušil rovněž všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, jestliže vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
3. a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř., tj. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona.

Jelikož ministr spravedlnosti tak učinil v souladu s tímto ustanovením, Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon nebyl porušen.

Ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona citoval všechna významná ustanovení trestního řádu [§ 2 odst. 5, 6; § 148 odst. 1 písm. c); § 278 odst. 1], která mají i pro rozhodnutí Nejvyššího soudu zásadní význam, a jelikož tato ustanovení jsou již zmíněna výše, není zapotřebí je na tomto místě znovu citovat. V souvislosti s nimi, jakož i v souvislosti s výše citovanými ustanoveními vymezujícími podmínky pro podání stížnosti pro porušení zákona, je však vhodné připomenout některá významná judikatorní rozhodnutí.

K problematice přezkoumávání skutkových zjištění v řízení o porušení zákona, k zásadám ústnosti, bezprostřednosti a volného hodnocení důkazů, a k tomu, kdy lze v pochybnostech rozhodnout ve prospěch obviněného, je třeba zmínit především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 9/2001, pod č. T 263, podle něhož:
1. Rozhodování o stížnosti pro porušení zákona je založeno na presumpci správnosti a zákonnosti přezkoumávaného pravomocného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo. Proto porušení zákona může Nejvyšší soud vyslovit, jen když skutečně zjistí tak závažný rozpor napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího se zákonem, že nelze trvat na vlastnostech vyplývajících z právní moci rozhodnutí, tj. na jeho závaznosti a nezměnitelnosti.
2. Nevybočují-li skutková zjištění soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nelze dospět k tomu, že byl jejich rozhodnutím porušen zákon. Nejvyšší soud totiž v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit.
3. Existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory.
Neprovedení některých navrhovaných důkazů, z nichž nadto nevyplývá, že by mohly zpochybnit zjištěný skutkový stav věci a závěr o vině, samo o sobě není důvodem k vyslovení porušení zákona a k následnému zrušení rozhodnutí napadených stížností pro porušení zákona.
4. Těžiště dokazování je u soudu prvního stupně, který důkazy za dodržení zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) nejen provádí, ale podle zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) je hodnotí tak, aby na jejich podkladě mohl učinit spolehlivé skutkové závěry. Proto v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže Nejvyšší soud bez dalšího přehodnocovat provedené dokazování, aniž má sám možnost provádět všechny potřebné důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, a nemůže tedy jen na podkladě spisového materiálu zpochybnit dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné. Jinak by se totiž Nejvyšší soud dostal do kolize se zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Stejně tak je zapotřebí připomenout judikatorní rozhodnutí vztahující se jednak k oprávnění soudu hodnotit důkazy v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, jednak k posuzování zásady volného hodnocení důkazů v řízení o stížnosti pro porušení zákona. Podle prvního z nich (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 4 Tz 111/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 39/2007, pod č. T 1031) Zjištění soudu rozhodujícího o návrhu na povolení obnovy řízení, zda existence nových skutečností či nových důkazů je způsobilá odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí ve věci, nelze provést jiným procesním postupem, než porovnáním dosud vykonaných důkazů s důkazním významem nově tvrzených skutečností nebo nově provedených důkazů, a to v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž takový postup není v rozporu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 2 odst. 12 tr. ř. Proto již v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy (iudicium rescindens) musí soud hodnotit nové skutečnosti a nové důkazy z hlediska jejich významu ve vztahu k přezkoumávanému pravomocnému rozhodnutí a nemůže se omezit jen na pouhé konstatování jejich existence s tím, že k hodnocení nových skutečností nebo důkazů přistoupí až poté, když na jejich podkladě povolí obnovu řízení. Podle druhého z nich (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 10/2001, pod č. T 274) Pokud byly důkazy v hlavním líčení provedeny v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, 12 tr. ř.) a jejich hodnocení vyústilo do skutkových a právních závěrů, které nejsou v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), nelze bez dalšího, pouze na základě akcentování jinak vyhodnocených důkazních souvislostí, hraničících pouze s větší či menší mírou pravděpodobnosti, zrušit pravomocné soudní rozhodnutí a nutit soud k přehodnocení již jednou vyslovených závěrů.

Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na posuzovaný případ je třeba akcentovat, že v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně provedl ve veřejném zasedání prakticky všechny důkazy, jejichž provedení se obviněný ve svém návrhu domáhal (pokud zamítl jeho návrh na další znalecké zkoumání, toto své rozhodnutí řádně odůvodnil). Teprve po takto bezchybném procesním postupu přistoupil k hodnocení těchto nových důkazů (dvou znaleckých posudků a tří svědeckých výpovědí) a v souvislosti s tím k posouzení otázky vymezené ustanovením § 278 odst. 1 tr. ř. o podmínkách obnovy řízení, totiž zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Pokud po zhodnocení těchto nových důkazů a posouzení zákonných podmínek obnovy řízení (srov. strany 12 až 14 odůvodnění jeho usnesení) dospěl k závěru, že návrh obviněného není důvodný, nelze to považovat za akt libovůle či svévole, nýbrž za výsledek přesvědčivě odůvodněného myšlenkového postupu.

Nejinak je tomu i ve vztahu k usnesení Vrchního soudu v Olomouci jako soudu druhého stupně, který se zabýval námitkami obviněného uplatněnými v podané stížnosti (srov. strany 6 až 11 odůvodnění jeho usnesení) a správně zdůraznil, že obviněný nabízí především jiný způsob hodnocení jednotlivých důkazů, než jak je zhodnotil soud prvního stupně, a s tímto hodnocením polemizuje (činí tak ovšem izolovaně a bez vzájemných souvislostí). Především z tohoto důvodu stížnostní soud (poté, co se zevrubně vypořádal s jednotlivými námitkami uplatněnými obviněným) podanou stížnost zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou.

Takřka identickou situaci lze ovšem vysledovat i v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona, pokud ministr spravedlnosti v ní (převážně v obecné rovině) namítal, že soudy porušily ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces, že se nedostatečně vypořádaly s novými důkazy a novými skutečnostmi, které nekonfrontovaly s dosavadními skutkovými zjištěními, že jejich hodnocení svědecké výpovědi Ž. S. je nelogické a nesprávné, že bagatelizovaly výpověď svědka J. T., že podcenily význam svědecké výpovědi D. P., že učinily spekulativní závěr, když v podstatě konstruovaly hypotézu o platbách v hotovosti, že nelogicky vyznívá jejich závěr, že obviněný každou z faktur výrazně přeplatil, že nezpochybnily hodnověrnost a důkazní sílu tzv. historického přehledu plateb, vyhotoveného společností H., že vykročily z mezí volné úvahy vymezených v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že nepřikročily k novému vyhodnocení důkazní situace, že neuznaly ani to, že by znalecké posudky mohly vinu obviněného jakkoli zmírnit, že neakceptovaly zjištění soudních znalců, kteří jednoznačně vyloučili spáchání celního či daňového deliktu, že přehlédly, že trestní právo má akcesorický charakter ve vztahu k jiným odvětvím práva, a že se pokusily vypořádat s novými důkazy nesprávným a paušalizujícím názorem o jejich irelevanci pro trestní řízení.

Správnosti takové argumentace ministra spravedlnosti, na jedné straně zpochybňující způsob zhodnocení nově provedených důkazů a posouzení zákonných podmínek pro povolení obnovy řízení ze strany obou soudů nižších instancí, a na druhé straně prezentující vlastní náhled na hodnocení nových důkazů a posouzení uvedených podmínek, Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. Jak již bylo výše zdůrazněno, Nejvyšší soud v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže bez dalšího přehodnocovat provedené dokazování, aniž má sám možnost provádět všechny potřebné důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, a nemůže tedy jen na podkladě spisového materiálu zpochybnit dosavadní hodnocení důkazů i skutkové závěry na jejich podkladě učiněné. Jinak by se totiž dostal do kolize se zásadou volného hodnocení důkazů a s požadavky na utváření vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani tvrzení ministra spravedlnosti, že oba soudy nižších instancí hodnotily svědecké výpovědi nelogicky a nesprávně, resp. že je bagatelizovaly či jejich význam podcenily. Pokud totiž tyto soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn., že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě a v jejich souhrnu a učinily logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže ani Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že by eventuelně sám na základě svého přesvědčení hodnotil tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 53/1992 Sb. rozh. trest.).

Takový závěr se týká zhodnocení všech ve věci provedených důkazů, tedy nejen zmiňovaných svědeckých výpovědí. To je třeba akcentovat tím spíše, že odůvodnění podané stížnosti pro porušení zákona evokuje dojem, že stěžovatel jakoby chtěl upřednostnit některé závěry výše jmenovaných znalců (srov. jeho argumentaci o zjištění znalců, že vyloučili spáchání celního či daňového deliktu) před jinými důkazy. K tomu je třeba uvést, že znalecké posudky, jakkoliv relevantní pro posouzení odborné stránky věci, jsou vždy pouze podkladem pro rozhodnutí soudce (soudu), který je v konečném důsledku nad všemi znalci (iudex peritus peritorum) . Závěr o tom, zda byl spáchán trestný čin, je závěrem právním a přísluší v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky alinea secunda pouze soudu (srov. k tomu přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4463/12).

Jelikož ministr spravedlnosti v odůvodnění podané stížnosti zpochybnil rovněž věrohodnost a důkazní sílu některých z původně provedených listinných důkazů, především tzv. historického přehledu plateb, vyhotovenému společností H., je třeba uvést (v podstatě ve shodě jak s odůvodněním usnesení soudu druhého stupně, tak s odůvodněním předchozího usnesení Nejvyššího soudu o původní stížnosti pro porušení zákona a rovněž s odůvodněním shora citovaného usnesení Ústavního soudu), že tento historický přehled nebyl a není v dané věci osamoceným důkazem. Údajnou nepoužitelnost tohoto historického přehledu jakožto důkazního prostředku nelze s úspěchem namítat ani z toho důvodu, že byl vypracován na firmu PROTEA Group, s. r. o., Č. T., která jak vyplývá z obchodního rejstříku byla založena až dne 7. 7. 1999, tedy mimo žalované období. Za stavu, že uvedený historický přehled pokrýval období od 5. 1. 1998 do 14. 12. 1999 (srov. č. l. 199 a násl. spisu) a tedy širší než posuzované období (od 9. 3. 1998 do 31. 3. 1999), je český odběratel konkretizován v té době aktuálním označením podnikatelského subjektu (srov. č. l. 242 a násl. spisu), jak je ostatně patrno z úplného výpisu Obchodního rejstříku vedeném při Krajském soudu v Ostravě, oddíl, vložka ve vztahu k obchodní společnosti PROTEA Group, s. r. o. Tam je jako jednatel (a též jako společník) uvedené společnosti v likvidaci zapsán právě Z. H., přičemž tato společnost má totožné sídlo (P., Č. T.) jako společnost Z. H. P. . Rozdíl oproti společnosti uvedené ve zmiňovaném historickém přehledu faktur přitom byl v podstatě jen v názvu společnosti (PROTEA Group, s. r. o., L. I.), když sídlo bylo stejné (P., Č. T.).

Ohledně námitky ministra spravedlnosti, že trestní právo má akcesorický charakter ve vztahu k jiným odvětvím práva, ať již soukromoprávním, nebo veřejnoprávním, a sankcionuje nejzávažnější porušení hmotně právních (mimotrestních) norem za situace, kdy prostředky jiných právních odvětví zjevně nelze pokládat za dostatečné a přiměřené závažnosti spáchaného deliktu, je třeba uvést, že v obecné rovině by nepochybně bylo možné takové argumentaci přisvědčit. Uvedený princip však v případě obviněného a v dané věci rozhodně nemohl být aplikován. Nelze totiž přehlížet ani okolnosti, za nichž byl čin spáchán, ani celkově způsobenou škodu (srov. skutkovou i právní větu výroku odsuzujícího rozsudku) a ani osobu obviněného (srov. strany 10 a 11 odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci).

Proto pokud oba soudy nižších stupňů učinily rozhodnutí odpovídající jejich vnitřnímu přesvědčení po vyhodnocení provedených důkazů způsobem respektujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o porušení zákona, a to ani v případě, jestliže by sám případně hodnotil důkazy s poněkud jiným možným skutkovým či právním závěrem. Nejvyšší soud ani v řízení o stížnosti pro porušení zákona nemůže dávat závazné pokyny v tom směru, jak mají soudy nižších stupňů hodnotit provedené důkazy a jaké závěry mají na podkladě zhodnocení důkazů učinit. Nevybočují-li v posuzované věci skutková zjištění obou nižších soudů ani právní závěry z nich vyvozované ze zákonných mezí zásady volného hodnocení důkazů, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru, že napadeným usnesením byl porušen zákon.

Zmínil-li ministr spravedlnosti v odůvodnění stížnosti pro porušení zákona i určité rozpory mezi dříve a nově provedenými důkazy, je třeba uvést, že soudy obou stupňů se v rámci hodnocení důkazů i s těmito rozpory v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. K tomu je vhodné dodat, že existence rozporů mezi jednotlivými důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným, jak je tomu i v přezkoumávané věci. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů naznačeným způsobem, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1998, sp. zn. III. ÚS 286/98, publikované pod č. 73 ve svazku 12 Sb. nál. a usn. ÚS). Přitom je namístě použít pravidlo in dubio pro reo jen tehdy, jsou-li zde pochybnosti důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jako tomu bylo i v posuzovaném případě, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jejich vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory. Jak vyplývá z toho, co již Nejvyšší soud rozvedl shora, soudy obou instancí neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, a proto jim nelze vytýkat, že zásadu in dubio pro reo neaplikovaly.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou. V dalších podrobnostech lze odkázat na přesvědčivá odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů, s nimiž se Nejvyšší soud ztotožnil.

Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 274 tr. ř. v neveřejném zasedání (k tomu srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 641/01, publikované ve Sb. nál. a usn. ÚS, sešit 26/2002, pod č. 16/2002).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. dubna 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a