8 Tz 10/2013
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř.



8 Tz 10/2013-9

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. března 2013 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného T. D. , proti pravomocnému rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 6. 2011, č. j. 5 T 121/2010-111, t a k t o :

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 6. 2011, č. j. 5 T 121/2010-111, který nabyl právní moci téhož dne, byl obviněný T. D. (dále převážně jen obviněný ) uznán vinným, že:

1) dne 3. 4. 2010 kolem 15:15 hod. v Ch., na ul., na parkovišti před domem čp., nezjištěným předmětem rozbil stahovací okno pravých zadních dveří osobního vozidla zn. Opel Corsa, RZ:, červené barvy v úmyslu odcizit z vozidla nějaké věci, poté přes rozbité okno se nahnul do vozidla a odcizil z něj jeden sáček bonbonů a hned nato z parkoviště odešel, přičemž rozbitím stahovacího okna pravých zadních dveří vozidla způsobil jeho majiteli poškozenému J. P., škodu ve výši 1.055,-- Kč,

2) dne 3. 4. 2010 v době cca od 15:15 hod. do 15:40 hod. v Ch., na polní cestě cca 100 metrů za domem čp., ul., ve směru k bývalým sadům, poté, co byl dostižen J. P., majitelem vozidla zn. Opel Corsa, RZ:, do něhož se krátce předtím na parkovišti u domu čp. vloupal, a co jím byl vyzván, aby počkal na příjezd policejní hlídky, v úmyslu utéci napadl poškozeného J. P. tak, že na něho zaútočil šroubovákem, pak klackem, a protože se poškozený aktivně bránil, začal poškozeného ohrožovat nožem, kdy poškozený z obavy, že by mohl nůž proti němu použít, ho nechal z místa odejít, přičemž poškozenému J. P. při napadení způsobil krvácející oděrku na stehně levé dolní končetiny, zhmoždění pravého ramene a malíku pravé ruky s otokem a podvrtnutí zápěstí levé horní končetiny s dobou léčení nejméně do 27. 4. 2010, kdy byla poškozenému sejmuta sádrová fixace z malíku pravé ruky a z levé horní končetiny .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a v bodě 2) jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. 25 T 585/2010, mu podle § 175 odst. 2 a § 43 odst. 2 trestního zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 26 měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a podle § 70 odst. 1 trestního zákoníku trest propadnutí věci (jednoho kusu šroubováku). Zároveň podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu ze shora citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Krajské pobočce pro Ústecký kraj, Územnímu pracovišti Ch., E., částku 1.811,52 Kč.

Proti tomuto pravomocnému rozsudku podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen ministr spravedlnosti ) dne 4. 3. 2013 u Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 266 odst. 1 tr. ř. ve prospěch obviněného stížnost pro porušení zákona.

V jejím odůvodnění ministr spravedlnosti nejprve citoval procesně právní ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí. Ministr spravedlnosti zmínil i ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., podle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Poté ministr spravedlnosti citoval hmotně právní ustanovení konkrétně zákonné znění skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a skutkové podstaty přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku.

Ministr spravedlnosti následně konstatoval, že shora uvedenými zákonnými ustanoveními se nalézací soud důsledně neřídil, neboť jednání obviněného mělo být správně posouzeno jako jeden skutek a mělo být kvalifikováno podle jiných ustanovení trestního zákoníku.

Podle názoru ministra spravedlnosti nedošlo k naplnění základních skutkových znaků zločinu vydírání ani v základní, ani v kvalifikované skutkové podstatě. Z popisu skutku totiž nijak nevyplývá, že by obviněný konal v úmyslu útočit na poškozeného proto, aby ho donutil něco konat nebo opominout či strpět. Úmyslem obviněného jako pachatele přečinu krádeže naopak bylo s odcizenými věcmi utéci. V okamžiku, kdy se mu poškozený snažil v útěku zabránit, na tohoto poškozeného zaútočil. Obviněný protiprávní čin spáchal vloupáním a bezprostředně po činu se pokusil uchovat si věc násilím. Jeho jednání mělo být tedy správně posouzeno jako jeden skutek a právně kvalifikováno jako souběh přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku a ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Při takové právní kvalifikaci by se obviněný ocitl v trestní sazbě § 146 odst. 1 trestního zákoníku (6 měsíců až 3 léta) a nikoliv v trestní sazbě podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku (2 až 8 let).

Ministr spravedlnosti dále uvedl, že právní kvalifikace použitá soudem prvního stupně obviněného značně do budoucna znevýhodnila při ukládání souhrnného trestu. Obviněný byl totiž následně rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 2012, č. j. 29 T 105/2011-94, odsouzen pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku, přečin poškozování cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku a přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku a za posledně uvedený trestný čin a za sbíhající se pokus přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 k § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 8. 2010, č. j. 25 T 85/2010-40, jenž mu byl doručen dne 23. 8. 2010, i za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, za které byl odsouzen právě napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 6. 2011, č. j. 5 T 121/2010-111, mu byl uložen podle § 175 odst. 2 trestního zákoníku
souhrnný trest v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Zároveň byly podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušeny výroky o trestech z trestních příkazů Okresního soudu v Chomutově ze dne 4. 8. 2010, č. j. 25 T 85/2010-40, a ze dne 1. 8. 2012, č. j. 4 T 76/2012-50, a z rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 6. 2011, č. j. 5 T 121/2010-111, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Ministr spravedlnosti proto v závěru stížnosti pro porušení zákona navrhl, aby Nejvyšší soud:

1. podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 6. 2011, č. j. 5 T 121/2010-111, který nabyl právní moci dne 8. 6. 2011, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních § 205 odst. 1 písm. b), c) a § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a v řízení, které jeho vydání předcházelo v § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,

2. podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a zrušil rovněž všechna obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, především výrok o trestu pod bodem 2) rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 2012, č. j. 29 T 105/2011-94,

3. a dále postupoval podle § 270 odst. 1 nebo § 271 odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud podle § 267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k závěru, že zákon nebyl porušen.

Podle § 266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona.

Aniž by bylo zapotřebí na tomto místě znovu citovat ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 175 odst. 1, 2 písm. c) a § 205 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku, neboť jejich obsah byl zmíněn již výše, stačí konstatovat, že argumentace ministra spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona je nesprávná a v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu.

Současná judikatura Nejvyššího soudu je v tomto směru poměrně jednoznačná. Podle jeho usnesení ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 98/2012, publikovaného pod č. 60/2012 Sb. rozh. trest. jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, je třeba posoudit tu část jednání pachatele, který po odcizení věcí poškozeného použil proti němu pohrůžku násilí, jejímž cílem ovšem nebylo uchovat si odcizené věci, ale přimět poškozeného, aby pachatele nezadržel a aby ho nechal odejít z místa krádeže. V takovém případě jde o vícečinný souběh trestného činu krádeže a vydírání. Rozdíl mezi trestným činem vydírání podle § 175 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku spočívá v tom, že nátlak na vůli poškozeného je u přečinu krádeže veden ze strany pachatele pouze snahou bezprostředně po činu si násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí uchovat věc, již pachatel získal krádeží. Pokud násilí nebo pohrůžka (bezprostředního) násilí směřovala k něčemu jinému než si uchovat bezprostředně po činu odcizenou věc, tedy k tomu, aby jiná osoba něco konala, opominula nebo trpěla (např. aby pachatele poškozený nebo jiná osoba nezadržela, neoznámila jeho čin policii apod.), jde o trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku .

Obdobně na tuto problematiku řešilo i dřívější usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, publikované pod č. 991 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., a nikoli trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák., je třeba posoudit počínání pachatele, který použil vůči poškozenému v souvislosti s odcizením jeho věcí i pohrůžky násilí, jejímž cílem ovšem nebylo uchovat si odcizené věci, ale přimět poškozeného, aby pachatele nezadržel a aby ho nechal odejít z místa krádeže .

V posuzované věci jde přitom o situaci takřka identickou. Podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně obviněný poté, co odcizil z vozidla Opel Corsa RZ: sáček bonbonů, z parkoviště odešel, následně byl však na polní cestě dostižen majitelem vozidla poškozeným J. P., který jej vyzval, aby počkal na příjezd policejní hlídky. Obviněný však právě proto, aby se vyhnul setkání s policejními orgány a zabránil zjištění své totožnosti, na poškozeného majitele vozidla zaútočil postupně šroubovákem, klackem a nakonec dokonce nožem, přičemž poškozený v obavě, že proti němu bude nůž použit, nechal obviněného z místa odejít.

Z takto popsaného skutkového děje je zcela zřejmé, že poškozený J. P. poté, co zjistil, že jeho vozidlo bylo poškozeno, chtěl dostihnout pachatele a přimět jej k tomu, aby vyčkal příjezdu policejní hlídky. Z výpovědi poškozeného J. P. i svědkyně K. O. jednoznačně vyplynulo, že svědkyně viděla obviněného, jak odchází od poškozeného vozidla za dům směrem k sadu. Proto upozornila majitele vozidla J. P., který okamžitě vyběhl z domu a pokoušel se obviněného zadržet tím, že si před něho stoupl a řekl mu, aby vyčkal příjezdu policejní hlídky. Obviněný však na výzvu nereagoval a pokračoval v chůzi, když poškozený J. P. uvedenou výzvu několikrát zopakoval, obviněný proti němu zaútočil šroubovákem, klackem a nakonec i nožem, přičemž neustále opakoval, aby jej poškozený nechal odejít (srov. č. l. 47 až 57 trestního spisu).

Důkazy provedené soudem prvního stupně jsou tak ve zřejmém rozporu s tvrzením ministra spravedlnosti, že primárním úmyslem obviněného evidentně bylo s odcizenými věcmi utéci, nicméně jelikož poškozený neustal v pronásledování, obviněný k dokončení tohoto svého úmyslu (útěk) zaútočil na poškozeného . Skutková zjištění soudu naopak svědčí pro jednoznačný závěr, že prvotním zájmem obviněného poté, co byl poškozeným dostižen a vyzván, aby vyčkal příjezdu policejní hlídky, bylo vyhnout se kontrole ze strany policejního orgánu a zjištění své identity. Cílem jeho jednání evidentně bylo přimět poškozeného J. P., aby jej nechal z místa odejít a aby nedošlo k jeho kontrole a případnému zadržení policejními orgány.

Násilné jednání obviněného rozhodně nesměřovalo k tomu, aby si bezprostředně po činu uchoval odcizenou věc (ostatně šlo o pouhý jeden sáček bonbonů; navíc pak ke snaze poškozeného zabránit obviněnému, aby se z místa vzdálil, došlo až poté, co jej dostihnul, což bylo řádově několik stovek metrů od místa původní krádeže), naopak zcela jednoznačně působilo na vůli poškozeného J. P. a bylo vedeno zřetelnou snahou vyhnout se zákroku policejního orgánu a hrozícímu postihu.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že v odsuzujícím rozsudku použitá právní kvalifikace skutku jakožto vícečinného souběhu trestných činů vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), c) trestního zákoníku je zcela správná a zákonná. Naopak výhrady uvedené v tomto směru ministrem spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona jsou naprosto neopodstatněné.

Proto Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou, což mohl učinit v neveřejném zasedání (§ 274 tr. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. března 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a