8 Tdo 99/2005
Datum rozhodnutí: 26.01.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 99/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. ledna 2005 o dovolání obviněného M. Č. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 9 To 57/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci pod sp. zn. 28 T 69/99, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 T 69/99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, č. j. 28 T 69/99 1055, byl obviněný M. Č. uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 10. července 1998 po 9.10 hod. v L., jako zaměstnanec B. o. s., a. s., P., pobočky v L., po vypnutí monitorujícího a zabezpečujícího zařízení pod záminkou cvičného poplachu odcizil z hlavního trezoru banky finanční hotovost v částce 3.200.000,- Kč, čímž způsobil škodu K. b., a. s., P. .

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně mu byla ve smyslu § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené K. b., a. s., P., částku ve výši 3.200.000,- Kč.

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací projednal odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku a usnesením ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 9 To 57/2004, je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci, sp. zn. 28 T 69/99, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 9 To 57/2004, podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. J. H. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, které vedlo k nesprávnému posouzení celého případu. Soudům předně vytkl, že nebyl zjištěn a prokázán způsob, jakým byla finanční hotovost odnesena z banky. Odkázal na důkazy založené ve spise a na závěr soudu, že čin měl provést v průběhu dvou minut a 34 sekund, a na základě toho rozvinul úvahy o faktické možnosti realizace činu, z nichž dovodil, že se nemohl posuzovaného jednání dopustit, protože mezi jednotlivými časovými úseky není doba potřebných dvou minut. Vysvětlil, že poplach v bance lze spustit pouze pod kódem příslušného pracovníka, a tudíž v inkriminovaných časových okamžicích musel osobně sedět na svém pracovišti. Své další výhrady zaměřil proti odposlechu komunikace mezi ním a svědkem F. H., neboť se domnívá, že uplatnění odposlechů v této věci nemá opodstatnění. Podrobně rozvedl taktéž svoji polemiku o tom, zda si mohl opatřit generální klíč od trezoru, a závěry soudu učiněné ohledně této otázky označil za chybné. Vyjádřil, že byl odsouzen na základě řetězce domněnek, nikoli na základě přímých či nepřímých důkazů, v čemž shledal porušení zásady trestního řízení zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil obě dovoláním napadená rozhodnutí a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit, nebo aby podle § 265m tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a sám jej ve smyslu § 226 písm. c) tr. ř. v plném rozsahu zprostil obžaloby, jelikož nebylo prokázáno, že v žalobním návrhu uvedený skutek spáchal obviněný.

Dovolání obviněného bylo doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření podle § 265h odst. 2 tr. ř.; takové případné vyjádření však Nejvyšší soud ke dni rozhodnutí o dovolání neměl k dispozici.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., musel dále posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).



Z těchto zásad lze dovodit, že dovolatelem namítané nedostatky musejí být spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a nemohou jimi být vytýkány nedostatky ve skutkových zjištěních nebo ve způsobu, jakým byly posouzeny provedené důkazy, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině.

V projednávaném případě obviněný ve svém dovolání postupoval opačně, když svým mimořádným opravným prostředkem požadoval, aby byla akceptována jeho obhajoba, v níž tvrdí, že se nemohl dopustit trestného činu, který mu je kladen za vinu. Vyjádřil však především pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně. Prostřednictvím změny skutkových závěrů učiněných soudy obou stupňů se tedy snažil dosáhnout jiného, pro něj příznivějšího právního posouzení.

Z obsahu podaného dovolání proto v rozporu se zákonnými požadavky plyne, že námitky obviněného se primárně netýkají právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotně právního posouzení, nýbrž směřují výlučně proti skutkovým zjištěním, k nimž na základě provedeného dokazování soudy obou stupňů dospěly. Teprve na podkladě takové změny obviněný požaduje odlišnou právní kvalifikaci svého jednání.

V tomto případě tudíž nebyl materiálně uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden.

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Č. podané proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 28 T 69/99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 11. 2004, č. j. 28 T 69/99 1055, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 9 To 57/2004, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. ledna 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Vypracovala:

JUDr. Milada Šámalová