8 Tdo 980/2011
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 185 odst. 1.3 písm. a) tr. zák., § 47 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 980/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného M. S., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 2 To 121/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 29/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M.S. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 16 T 29/2010, byl obviněný M. S. uznán vinným v bodě 1) trestným činem pohlavního zneužívání podle § 243 tr. zák. (trestního zákona účinného do 31. 12. 2009), v bodě 2) zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v přesně nezjištěných dnech v době letních prázdnin v roce 2009 v H., okres P., v bytě domu v J., když na této adrese umožnil bydlení své družce A. Č., která neměla vlastní byt, podmíněně souhlasil s dočasným pobytem dětí, jimž byla nařízena soudem ústavní výchova, u matky, po dobu prázdnin, nejméně ve třech případech dceru družky pohlavně zneužil, a to v koupelně, když stála nahá ve vaně, zamkl dveře a osahával ji na prsou, mezi nohama a strkal jí prsty do vulvy, následně, když ležela v noční košili na boku v posteli, k ní přilehl a osahával ji na prsou, strkal jí prsty do vulvy a snažil se vniknout penisem do análního otvoru, posléze při sledování televize, kdy ji osahával pod oblečením na prsou, ve všech případech se poškozená bránila slovně a fyzicky, a obviněný jednání vždy zanechal,
2) dne 25. 1. 2010 v době od 17.00 hodin do 18.00 hodin v P., odvedl pod záminkou nakoupení sladkostí pošk. z restaurace H. do prodejny P. M., sladkosti jí koupil a odešel s ní do prostoru mezi železniční tratí a autobusovým nádražím ČSAD mezi ulicemi N. a Ž., zde ji povalil na zem, zvedl nohy, strkal jí prsty do přirození a do konečníku, lízal jí vulvu a chtěl, aby mu dávala ruku mezi nohy, poškozené se to nelíbilo a dala mu facku, obviněný ji poté udeřil do obličeje, tahal ji za vlasy, držel ji nohu a nakázal jí, že nesmí nikomu nic říkat, následně ji odvedl zpět k restauraci H.

Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2011, sp. zn. 2 To 121/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný.

Obviněný napadl toto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V jeho obsahu obviněný nejprve ve vztahu k oběma činům uvedl, že zjištěný skutkový stav je neúplný, nebyl brán v potaz návrh obviněného na doplnění důkazů ze dne 11. 5. 2010 a hodnocení důkazů bylo provedeno v neprospěch obviněného, což vedlo k nesprávnému posouzení obou skutků a následně i k trestu. Obviněný ve vztahu k trestnému činu podle § 243 tr. zák. (bod 1) popřel, že by se dopustil vůči poškozené intimností, které mu jsou kladeny za vinu. V zásadě rozvedl, že výpověď této poškozené nelze považovat za věrohodnou, a stejně posoudil i výpověď její matky A. Z. a svědkyně J. K. Obviněný soudu prvního stupně vytkl, že hodnotil jen ty části výpovědí svědků, ze kterých lze dovodit vinu obviněného, přičemž rozpory ve výpovědích hodnotil jako zanedbatelné. Dovolatel brojil zejména proti soudy konstatované pravdivosti výpovědi poškozené, u níž zdůraznil, že v minulosti prošla trestním řízením ohledně pohlavního zneužívání jejím otcem, měla k dovolateli negativní vztah, neboť ten ji chtěl přinutit k řádnému chování a nesouhlasil s jejími útěky z dětského domova, ani s jejím vztahem s M. H. Poškozená se mu proto chtěla pomstít. Obviněný rovněž uvedl, že pokud poškozená měla svému příteli sdělit, že ji obviněný obtěžoval, tuto skutečnost svědek M. H. popřel. Z těchto důvodů obviněný namítl, že nebylo mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že by se skutku, který mu je v bodě 1) kladen za vinu, dopustil.

Ve vztahu ke zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku popsanému v bodě 2) obviněný uvedl, že nepopírá, že se ho dopustil, avšak spáchal ho v důsledku duševní choroby, matně si uvědomoval, co dělá, ale nemohl se ovládnout. Nesouhlasil proto s uloženým trestem. Obviněný poukázal na znalecký posudek, z něhož vyplývá, že v době páchání zločinu trpěl opilostí, sexuální agresivitou a sociální psychopatií. Z důvodu deviace a sexuální agrese byl schopen ovládat své jednání jen podstatně sníženě, byla mu navržena a uložena ochranná sexuologická léčba. Obviněný si uvědomil, že je duševně nemocný, a proto by měl být léčen ústavní formou, která by mohla vést k vyléčení jeho poruchy, což nelze tvrdit v případě umístění do věznice v rámci trestu odnětí svobody, který mu byl uložen. Podle obviněného mělo být aplikováno ustanovení § 47 odst. 1 tr. zákoníku a mělo být upuštěno od potrestání za současného uložení ochranného ústavního léčení.

V závěru dovolání z důvodů shora uvedených obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po zvážení všech okolností napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul argumenty, které v dovolání obviněný uplatnil. Ohledně výhrad obviněným použitých ve vztahu ke skutku pod bodem 1) zdůraznil, že obviněný vytýkal neúplné dokazování a vadné hodnocení důkazů, k čemuž není možné v rámci žádného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 tr. ř. přihlížet. Ke skutku pod bodem 2) státní zástupce uvedl, že obviněný jednal plánovitě, přičemž lze dovodit, že byl při spáchání skutku zmenšeně příčetný, což ho však nezbavuje trestní odpovědnosti. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Soudy se tak podle státního zástupce nedopustily nesprávností namítaných obviněným, a proto posoudil dovolání zjevně neopodstatněným a navrhl ho podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), se zřetelem na to, že dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., zkoumal, zda označené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Jestliže obviněný ve vztahu k činu popsaném pod bodem 1) namítal, že se ho nedopustil, považoval za nedostatečný rozsah provedeného dokazování proto, že soudy nevyhověly jeho požadavkům na provedení důkazů, a vytýkal soudům, že za věrohodné považovaly výpovědi zejména poškozené a její matky, a že soudy nepřihlédly k rozporům ve výpovědích poškozené a dalších svědků, poukazoval na skutkové nedostatky, což je neslučitelné s jakýmkoli dovolacím důvodem. Obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především nerespektoval, že Nejvyšší soud je pro posouzení právních otázek zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Lze jen připomenout, že k výjimečnému zásahu do učiněných skutkových zjištěních může dojít jen za situace, že jsou zjištěny odůvodněné pochybnosti o souladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04).

Vzhledem k tomu, že obviněný uvedenými argumenty zaměřenými proti bodu 1), které stojí mimo rámec dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř., žádný dovolací důvod nenaplnil, uvedenou částí námitek se Nejvyšší soud nemohl zabývat a meritorně z jejich podnětu napadená rozhodnutí nepřezkoumával.

Obviněný další výhrady týkající se především skutku pod bodem 2) podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože se domáhal toho, aby mu nebyl ukládán trest a dožadoval se upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení v důsledku toho, že čin spáchal za podmínek zmenšené příčetnosti. K těmto námitkám je nutné uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Jak z vlastní argumentace obviněného, tak i z povahy trestní sankce, která byla obviněnému uložena, je patrné, že výměra trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, je plně v souladu s trestní sazbou trestu odnětí svobody, jíž lze vyměřit u zločinu podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku od pěti do dvanácti let. Proto citovaný dovolací důvod nemohl být naplněn jak zvoleným druhem trestu, tak ani jeho výměrou.

Obviněný se při respektování viny za zločin podle § 185 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a toho, že byl uznán vinným při zjištění zmenšené příčetnosti, domáhal, aby mu při současném uložení ochranného léčení nebyl ukládán žádný trest (§ 47 odst. 1 tr. zákoníku).

K tomu je vhodné uvést, že podle § 47 odst. 1 tr. zákoníku může soud upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou a soud má za to, že ochranné léčení, které zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Tohoto ustanovení se nepoužije, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti nebo duševní poruchu přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky.

Kdy je čin spáchán ve stavu zmenšené příčetnosti upravuje ustanovení § 27 tr. zákoníku tak, že ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.

Podle obsahu spisu a provedeného dokazování je nepochybné, že soudy se touto otázkou dostatečně zabývaly a zkoumaly duševní stav, v němž obviněný čin spáchal. Zejména na podkladě znaleckého posudku z oboru psychiatrie u obviněného shledaly v důsledku deviace sexuální agrese a dissociální psychopatie podstatné snížení ovládacích schopností, když schopnosti rozpoznat jeho protiprávnost činu shledaly zachovány. Obviněný tak měl podle závěru soudů, které z uvedeného posudku vycházely, možnost ovládnout své jednání, a pokud tuto svou, byť omezenou schopnost nevyužil, pak za to nese odpovědnost (viz strana 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a strana 6 usnesení odvolacího soudu). Skutečnost, že obviněný jednal za podmínek zmenšené příčetnosti (§ 27 tr. zákoníku), neznamená povinnost soudu tuto okolnost vždy promítnout do upuštění od potrestání, ale je na jeho uvážení, jak tuto okolnost z hledisek § 47 odst. 1 tr. zákoníku posoudí. Této povinnosti se soudy zhostily v souladu se zákonem, neboť v odůvodnění svých rozhodnutí soud prvního stupně na straně 14-15 rozvedl, proč považoval za nutné obviněnému uložit i při současném uložení ochranného léčení poměrně citelný trest. Tento soud dospěl k závěru, že možnosti nápravy obviněného jsou sníženy, a nelze tedy vkládat naději v to, že jeho nápravu by nyní mohlo zjednat pouze uložení ochranného léčení anebo uložení takového léčení v kombinaci s trestem sníženým pod dolní hranici zákonné trestní sazby obviněný si byl schopen plně uvědomit nebezpečnost svých počínání, stejně jako kterýkoli jiný pachatel po celou dobu s vysokou mírou pravděpodobnosti cílil na to, aby zůstal s poškozenou sám plánovitě zajistil, aby ji odvedl na odlehlé místo, kde svůj čin realizoval. Zmenšená příčetnost proto nemohla být podle soudu důvodem pro upuštění od uložení trestu, neboť se zřetelem na současnou dissocialitu obviněného, která není léčebně ovlivnitelná, a vzhledem ke způsobu, jakým se činu dopustil, je nezbytné, aby mu byl v rámci úhrnného trestu vedle ochranného léčení uložen i trest odnětí svobody.

Nejvyšší soud se se závěry soudů obou stupňů ztotožnil, když shledal, že zejména soud prvního stupně se poměrně podrobně a důkladně zabýval okolností, že obviněný byl zmenšeně příčetný. Tato okolnost však nebyla promítnuta do uloženého trestu, resp. nebylo podle § 47 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od uložení trestu odnětí svobody, a to zejména z důvodů shora uvedených.

V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že nevyužily možnost postupu podle § 47 odst. 1 tr. zákoníku, jak se toho domáhá obviněný. Pokud totiž soud neupustil od potrestání, ale uložil obviněnému trest odpovídajícího druhu a výměry v rámci trestní sazby za trestný čin, pro nějž byl uznán vinným, nebyl tím naplněn uvedený, ale ani žádný jiný dovolací důvod. I když je umožněno, s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. napadnout opačné rozhodnutí, jimž by bylo upuštěno od potrestání, je takový postup fakultativní a soudy nelze autoritativně zavazovat, aby uložily určitý druh trestu nebo upustily od potrestání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).

Ze všech rozvedených důvodů, když Nejvyšší soud shledal dovolání zejména ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za zjevně neopodstatněné, dovolání obviněného M. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová