8 Tdo 98/2011
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




8 Tdo 98/2011 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 4 To 413/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 187/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 2 T 187/2009, byl obviněný J. Š. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že:

dne 6. 6. 2009 kolem 02.45 hod. ve Z. na křižovatce ulic P. a D. Č. poté, co byl vyzván službu konajícím strážníkem Městské policie Z. J. R. k prokázání totožnosti (z důvodu předchozího vulgárního chování), tuto výzvu neakceptoval, a to ani po opakované výzvě jménem zákona , přičemž následně bylo ze strany strážníků J. R. a J. N. přistoupeno k jeho předvedení za použití donucovacích prostředků, kdy při nasazování pout a naložení do vozidla fyzicky napadl úderem rukou do obličeje strážníka J. R. a opakovanými kopy strážníka J. N. do pravé holenní kosti a jednou do kolena, v důsledku čehož strážník J. N. utrpěl zhmoždění pravého kolenního kloubu, když toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření a následnou léčbu spojenou s pracovní neschopností poškozeného v době od 6. 6. 2009 do 20. 6. 2009, přičemž dále kopnutím poškodil pravý zadní světlomet služebního vozidla Městské policie Z. zn. Škoda Fabia Combi, jehož vlastníkem je M. Z. .

Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), a podle § 155 odst. 1 tr. zák. mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem; současně mu podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost uhradit poškozeným M. Z. škodu ve výši 1.904,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR škodu ve výši 1.737,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 4 To 413/2010, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Kolacii proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. d) a l ) tr. ř.

Dovolatel po stručném shrnutí obsahu předchozího řízení namítl, že došlo k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a to hned ze dvou důvodů. K prvnímu z nich uvedl, že soud prvního stupně nejprve dne 18. 6. 2010 považoval jeho přítomnost u hlavního líčení za nutnou, zatímco následně dne 20. 8. 2010 bez změny rozhodných okolností již nikoli (dovolatel současně tvrdil, že svoji nepřítomnost u tohoto hlavního líčení omluvil, přičemž zároveň prohlásil, že se jej hodlá zúčastnit). K tomu v podrobnostech rozvedl, že soud prvního stupně při hlavním líčení dne 18. 6. 2010 meritorně nerozhodl, nýbrž hlavní líčení odročil a vydal na něj příkaz k zatčení, kterým prý jasně deklaroval, že bez něj nelze ve věci spolehlivě rozhodnout. V rozporu s tímto postupem však dne 20. 8. 2010 v hlavním líčení v jeho nepřítomnosti rozhodl. To považoval za dvojí postoj, s nímž se odvolací soud nijak nevypořádal.

Stran druhého vytýkaného pochybení dovolatel uvedl, že ve věci nebylo možné v jeho nepřítomnosti spolehlivě rozhodnout. V té souvislosti poukázal na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. a vyslovil přesvědčení, že nebyly splněny podmínky pro konání hlavního líčení za jeho absence, jelikož neměl do té doby možnost se před soudem vyjádřit k obsahu obžaloby a k provedeným důkazům. Při hlavním líčení dne 20. 8. 2010 navíc nebyl přítomen ani jeden ze svědků obhajoby. Dále doplnil, že svou omluvu učinil řádně a včas, a stanovisko soudu, že jeho omluvu neakceptuje, se do jeho dispozice nedostalo, neboť bylo doručeno jeho manželce v době, kdy on sám se zdržoval v cizině. První výpověď tak měl možnost učinit až před odvolacím soudem, což považoval za nedostatečné.

Obviněný dále poukázal na nesprávný postup soudu prvního stupně s ohledem na pravidla popsaná v ustanovení § 205 odst. 1, 2 tr. ř., jelikož soud se po zahájení hlavního líčení zabýval toliko nepřítomností obviněného a jeho obhájce, nikoli ovšem též nepřítomností předvolaných svědků L. K. a P. H. Jelikož z protokolu o hlavním líčení konaném dne 20. 8. 2010 nevyplývá, že by soud zjišťoval stanovisko přítomného státního zástupce k případnému jednání v nepřítomnosti obviněného či odročení hlavního líčení, pokládal to za zřejmý rozpor s ustanovením § 205 odst. 2 tr. ř.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 4 To 413/2010, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 2 T 187/2009, a věc přikázal k novému projednání. Současně požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu návrh na odklad výkonu rozhodnutí. Pro případ, že by tento postup nebyl akceptován, požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu sám odložil, příp. přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ). Ve vztahu k první části dovolací argumentace obviněného uvedl, že jí není možné přisvědčit. Pokud totiž soud prvního stupně přistoupil k vydání příkazu k zatčení podle § 69 odst. 1 tr. ř., stalo se tak především proto, že byly naplněny podmínky k takovému postupu, tedy byl dán některý z důvodů vazby dle § 67 tr. ř. a obviněného nebylo možné předvolat, předvést nebo zadržet. Zdůraznil, že tyto podmínky se přitom nekryjí s podmínkami pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného podle § 202 odst. 2 tr. ř., které je možné provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, přičemž obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán. Současně musí platit, že o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl taktéž upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). Příkaz k zatčení proto může být například vydán v situaci, kdy není možné obviněného předvolat k hlavnímu líčení (a následně dovodit možnost postupu podle § 202 odst. 2 tr. ř.) a zejména je-li dán některý z důvodů vazby, jehož podstatou však nutně nemusí být snaha obviněného vyhnout se hlavnímu líčení. Jinak řečeno, podmínky pro vydání příkazu k zatčení a k postupu podle § 202 odst. 2 tr. ř. se v určitém rozsahu překrývají, ovšem zásadně nelze vyslovit (jak to obviněný činí v podaném dovolání) kategorický závěr, podle něhož byl-li v řízení vydán příkaz k zatčení obviněného, nelze již konat hlavní líčení bez jeho přítomnosti.

Ani druhou část námitek obviněného, jejichž prostřednictvím napadal zejména neexistenci všech podmínek pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti ve smyslu § 202 odst. 2 tr. ř., a to stran podmínky materiálního charakteru spočívající v možnosti konat hlavní líčení bez obviněného toliko v případě, kdy lze věc spolehlivě rozhodnout i při jeho absenci, státní zástupce neshledal důvodnou. Je totiž přesvědčen, že z okolností dané věci je zřejmé, že předmětem posouzení bylo v zásadě časově krátké a přehledné jednání obviněného (tedy nikoli např. dlouhodobá, komplikovaná či sofistikovaná trestná činnost více spoluobviněných), jehož průběh se jednoznačně podával z provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí. Ve věci tudíž bylo možné i bez obviněného spolehlivě rozhodnout, a to i přes jím tvrzený odlišný průběh skutkového děje. Pokud potom obviněný poukazoval na skutečnost, že nemohl v řízení před soudem prvního stupně učinit svoji výpověď a nemohl zde ani klást otázky svědkům, resp. pokud shledal postup soudu prvního stupně v rozporu s ustanovením § 205 odst. 1, 2 tr. ř., jedná se o okolnosti, které zásadní podmínkou postupu podle § 202 odst. 2 tr. ř. nejsou, a tudíž k nim ani není možné přihlížet.

Státní zástupce rovněž konstatoval, že omluvu, kterou obviněný zaslal soudu prvního stupně před hlavním líčením nařízeným na 20. 8. 2010, nebylo možné považovat za řádnou. Obviněný v rámci řízení učinil písemný slib (po vydání příkazu k zatčení), že se bude dostavovat k soudu na jeho vyzvání a oznámí vzdálení se z místa pobytu, a následně byl vyrozuměn o konání hlavního líčení. Přesto ihned další úkon soudu (hlavní líčení) v podstatě ignoroval, on sám odjel údajně do zahraničí a jeho obhájce na dovolenou, a to za situace, kdy projevil přání být zastoupen přímo zmocněným obhájcem a nikoli jeho koncipientem či jiným obhájcem (i když se nejedná o případ nutné obhajoby). Soudům činným dříve ve věci je tak namístě přisvědčit, pokud přístup obviněného vyhodnotily nikoli jako řádnou omluvu zakládající překážku konání hlavního líčení, ale jako obstrukci, která takovou překážkou není.

Státní zástupce na základě těchto skutečností dovodil, že hlavní líčení v posuzované věci nebylo konáno v rozporu s ustanovením § 202 odst. 2 tr. ř., a tudíž ani nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

V závěru svého vyjádření státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby takové rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ § 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu podání je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Tato alternativa by však mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo procesními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Už z tohoto zákonného textu je zřejmé, že půjde zásadně o případy, kdy hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo provedeno v nepřítomnosti obviněného, ačkoliv jeho přítomnost měla být umožněna nebo zajištěna. Tento dovolací důvod je totiž zaměřen především na formální aspekt požadované přítomnosti rozhodující je skutečnost, zda obviněný byl fyzicky přítomen hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání či nikoli.

Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda byly splněny podmínky pro konání hlavního líčení před soudem prvního stupně v nepřítomnosti obviněného dne 20. 8. 2010, v němž byl po provedeném dokazování vyhlášen rozsudek.

K řešené problematice je zapotřebí nejprve v obecné rovině uvést, že pravidla upravující přítomnost osob při hlavním líčení jsou obsažena v ustanovení § 202 tr. ř., podle něhož platí, že hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. V nepřítomnosti obviněného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. Přitom však musí být současně splněno, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena, obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr. ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Pro úplnost lze dodat, že hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného nelze konat, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce. V dané věci se však o žádnou z těchto situací nejednalo.

Citovaná úprava přítomnosti osob při hlavním líčení je důležitým předpokladem a zárukou řádného zákonného procesu vedeného proti obviněnému (srov. § 2 odst. 1 tr. ř.). Zároveň jde o určitou konkretizaci ústavního práva každého na to, aby nebyl odňat svému zákonnému soudci a aby rozhodoval řádně obsazený soud (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a dále ústavního práva každého na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Důležitost práva obviněného být přítomen u hlavního líčení je zvýrazněna právě i tím, že porušení ustanovení zajišťujících obviněnému toto právo zakládá jeden z dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.].

Protože hlavní líčení, pokud se ve věci koná, je především těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, je zásadně nutné, aby se ho zúčastnily kromě soudu obě nejdůležitější strany trestního řízení, jež mají v podstatě rovnoprávné postavení, ale vystupují proti sobě: státní zástupce, který podává a před soudem zastupuje obžalobu, a obviněný (popřípadě zastoupený obhájcem), proti němuž se trestní stíhání vede. Za jejich současné přítomnosti lze zpravidla v potřebném rozsahu provést dokazování, jeho výsledky zhodnotit a vyvodit z nich správné skutkové závěry, přičemž se právě zde mohou v nejširší míře uplatnit kontradiktorní prvky trestního řízení. Zároveň jde o důležitou záruku obhajoby obviněného, který má v každém případě právo zúčastnit se hlavního líčení a bez jehož účasti lze hlavní líčení konat nebo v něm pokračovat jen výjimečně, za splnění přesně stanovených podmínek, které mu i přes nepřítomnost zaručují v nezbytném rozsahu právo obhajoby (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.).

Podle § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. se vyžaduje řádné doručení obžaloby obviněnému a jeho včasné a řádné předvolání k hlavnímu líčení. Obžalobu i předvolání nutno obviněnému doručit do vlastních rukou podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. ř., přičemž jejich uložení podle § 64 odst. 2, 3 tr. ř. je vyloučeno [§ 64 odst. 4 písm. a) tr. ř.].

Obviněný musí být soudem předvolán ke každému, tedy i k odročenému hlavnímu líčení, pokud není přítomen při odročení hlavního líčení, při kterém je stanoven den, kdy bude konáno další hlavní líčení. To platí i tehdy, je-li hlavní líčení odročováno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí.

Ustanovení § 202 odst. 3 bylo do trestního řádu zavedeno jeho novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., a to jako jedno z opatření k odstranění průtahů a k urychlení řízení před soudem prvního stupně, který má v hlavním líčení rozhodovat o podané obžalobě. S tímto ustanovením koresponduje postup podle § 211 odst. 1 věty druhé a třetí, odst. 5 věty druhé tr. ř., podle něhož lze přečíst protokol o výpovědi svědka nebo znalce anebo písemný znalecký posudek, jestliže se obžalovaný bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení nebo se bez vážného důvodu vzdálil z jednací síně. Má se tím zabránit případným obstrukcím obviněného a možnosti mařit dokazování, pokud důkazy spočívají v přečtení protokolů o výslechu svědků, spoluobviněných a znalců. Vychází se zde ze skutečnosti, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je v rámci práva na spravedlivý proces právem obviněného být přítomen hlavnímu líčení a výslechu svědků a zúčastnit se provádění dalších důkazů, přičemž toto právo může, ale nemusí využít. Nejde tudíž o povinnost obviněného, proto v případech, kdy se přes řádné předvolání k hlavnímu líčení bez řádné omluvy nedostaví, zákon v podstatě presumuje, že obviněný nehodlá využít svého práva být přítomen při dokazování; proto dokazování může proběhnout v jeho nepřítomnosti.

Postup podle § 202 odst. 3 tr. ř. je podmíněn skutečností, že obviněný se nedostavil k hlavnímu líčení bez řádné omluvy. Tak tomu bude zejména tehdy, když svoji nepřítomnost u tohoto úkonu nezdůvodnil vůbec (ač tak mohl učinit), nebo uvedl-li důvody, které nelze považovat za omluvitelné. Rovněž jeho omluvu, která nebyla včasná, zpravidla nebude možné akceptovat. Naopak důvodem k omluvě neúčasti u hlavního líčení by mohlo být především náhlé či vážné onemocnění, které by obviněnému bránilo v účasti, nebo překážka spočívající v nutnosti odcestovat na jiné místo z vážných osobních nebo rodinných důvodů. Vedle nedostavení se obviněného k hlavnímu líčení a neexistence řádné omluvy této neúčasti se pro uplatnění § 202 odst. 3 tr. ř. předpokládá, že soud rozhodl o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Soud tedy má možnost trvat na účasti obviněného u hlavního líčení, jestliže je zde třeba provést úkon, který vyžaduje jeho přítomnost (např. konfrontaci, rekognici), ale jinak soud může v souvislosti s úkony při zahájení hlavního líčení učinit rozhodnutí podle § 205 odst. 2 tr. ř.

K postupu podle § 202 odst. 3 tr. ř. pak musí být kromě toho splněny i obecné podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a to podle ustanovení § 202 odst. 2, popřípadě odst. 5 tr. ř., a zároveň konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nesmí bránit okolnosti uvedené v ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. jako např. nepřítomnost obhájce v případě nutné obhajoby.

Při aplikaci těchto zákonných východisek na posuzovaný případ je třeba zdůraznit, že hlavní líčení konané před soudem prvního stupně dne 20. 8. 2010 bylo v pořadí již třetím ve věci nařízeným hlavním líčením, přičemž dvě předchozí (nařízená na dny 30. 4. 2010 a 18. 6. 2010) byla odročena pro překážky právě a jen na straně obviněného (poprvé pro zdravotní důvody, podruhé pro pracovní cestu do F.). Existenci zdravotních důvodů neumožňujících obviněnému účast při hlavním líčení dne 30. 4. 2010 potvrdil v lékařské zprávě ze dne 11. 5. 2010 MUDr. J. Š.; důvody následné neúčasti při hlavním líčení dne 18. 6. 2010 však obviněný kromě omluvy učiněné prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Kolacii, v níž předeslal, že trvá na své osobní účasti při hlavním líčení (omluva založena na č. l. 146 spisu), soudu prvního stupně ani přes svůj předchozí slib nikterak nedoložil. Právě tento postoj obviněného vedl soud prvního stupně k tomu, že dne 18. 6. 2010 na něj vydal příkaz k zatčení (srov. č. l. 148 spisu). Ten však následně (dne 30. 7. 2010 srov. č. l. 166 spisu) odvolal (vzorem 61 tr. ř.) poté, co mu obviněný dal dne 13. 7. 2010 písemný slib (srov. č. l. 159 spisu), že se (mimo jiné) dostaví na vyzvání k soudu a vždy oznámí vzdálení se z místa pobytu . Současně soud dne 30. 7. 2010 nařídil další hlavní líčení na den 20. 8. 2010, což vzal obviněný (dne 9. 8. 2010) i jeho obhájce (dne 5. 8. 2010) na vědomí (srov. č. l. 164 p. v. spisu).

K tomu je třeba dodat, že obviněný učinil písemný slib v souladu s analogickým použitím ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu, je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c) tr. ř. a obviněný dá současně písemný slib, že povede řádný život, zejména že se nedopustí trestné činnosti, na vyzvání se dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a že splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží, a orgán rozhodující o vazbě považuje slib vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečný a přijme jej.

Z obsahu spisu je zřejmé, že k hlavnímu líčení dne 20. 8. 2010 se obviněný ani jeho obhájce opět nedostavili. Obhájce obviněného JUDr. Pavel Kolacia přípisem ze dne 5. 8. 2010 (č. l. 170 spisu) jednak omluvil sebe i obviněného z účasti na tomto hlavním líčení, jednak požádal o jeho odročení s tím, že v uvedeném termínu bude čerpat řádnou dovolenou a obviněný trvá na jeho osobní účasti při hlavním líčení. Tuto omluvu spojenou se žádostí o odročení hlavního líčení soud neakceptoval, což písemně sdělil jmenovanému obhájci i obviněnému přípisem ze dne 13. 8. 2010 vypraveným téhož dne (srov. č. l. 172 spisu), kde je i poučil o možnosti postupu podle § 26 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 35 odst. 1 tr. ř. (podle těchto ustanovení se může advokát nechat zastoupit jiným advokátem nebo advokátním koncipientem). Na to reagoval obhájce obviněného přípisem ze dne 19. 8. 2010 (č. l. 182 spisu), v němž žádal soud, aby neakceptování omluvy přehodnotil, neúčast jeho i obviněného omluvil a hlavní líčení odročil na datum po 22. srpnu 2010, tedy po skončení obhájcovy dovolené.

Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 20. 8. 2010 (č. l. 183 spisu) je zřejmé, že soud po jeho zahájení konstatoval, že obviněný ani jeho obhájce se k němu nedostavili (samosoudce následně telefonicky zjistil, že obviněný se nachází v N.). Jelikož se nejednalo o případ nutné obhajoby a obviněný se ani přes svůj předchozí písemný slib k soudu nedostavil, samosoudce rozhodl za dodržení všech zákonných požadavků stanovených trestním řádem na takový postup (srov. § 202 a násl. tr. ř.), že hlavní líčení se bude konat v jeho nepřítomnosti.

Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem, který se z podnětu odvolání obviněného zabýval v podstatě totožnými námitkami, shledal, že popsaným postupem soudu prvního stupně nebyla porušena procesní ustanovení o přítomnosti obviněného při hlavním líčení ani dotčeno, resp. zkráceno jeho právo na obhajobu (v širším slova smyslu ani právo na spravedlivý proces). V posuzovaném případě totiž nebyly dány ani podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr. ř., ani jiné důvody zakládající překážku konání hlavního líčení bez osobní účasti obviněného či jeho obhájce zakotvené v § 202 odst. 4 tr. ř. Obviněný si dokonce počínal v rozporu s písemným slibem, že se dostaví na vyzvání k soudu a vždy oznámí vzdálení se z místa pobytu . K nařízenému hlavnímu líčení se nejenže nedostavil, ale dokonce vycestoval do zahraničí, aniž soud o tom zpravil. Jeho argumentace, že neobdržel od soudu přípis o neakceptování jeho omluvy, je zcela bezpředmětná, neboť by stejně tak bylo možno argumentovat, že neobdržel ani přípis soudu, že jeho omluvu akceptuje a k hlavnímu líčení se nemusí dostavit.

Samosoudce při hlavním líčení dne 20. 8. 2010 přečetl v souladu s ustanovením § 207 odst. 2 tr. ř. výpověď obviněného učiněnou v přípravném řízení dne 6. 6. 2009 (obviněný tehdy využil svého práva a nevypovídal; neochotu aktivně se účastnit objasňování okolností případu projevil ale i tím, že se bez omluvy nedostavil k prostudování spisu dne 29. 9. 2009 či se odmítl vyjádřit k následné změně právní kvalifikace jeho jednání), vyslechl svědky J. R., J. N., R. S., MUDr. P. K., D. S. a P. V. a v souladu s ustanovením § 211 odst. 1, 5 tr. ř. provedl důkaz přečtením výpovědi svědka L. K. z přípravného řízení (bylo totiž zjevné, že se obviněný k hlavnímu líčení, ač byl řádně a včas předvolán, bez relevantní omluvy nedostavil, jeho souhlasu s přečtením listinných důkazů nebylo třeba a postačoval toliko souhlas státního zástupce, který byl dán). Po provedení zbývajících důkazů podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř. samosoudce prohlásil dokazování za skončené, udělil slovo k závěrečným řečem a následně vyhlásil rozsudek.

K námitce obviněného vztahující se k vydání příkazu k zatčení podle § 69 tr. ř. soudem prvního stupně dlužno toliko stručně dodat, že tento institut slouží k zajištění účasti obviněného v případech, kdy je dán některý z důvodů vazby (§ 67 tr. ř.) a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu (v posuzovaném případě v hlavním líčení). Jak konstatoval v odůvodnění svého usnesení již odvolací soud, tento postup se v dané věci jevil nadbytečným, neboť obviněný byl již k hlavnímu líčení nařízenému na den 18. 6. 2010 předvolán standardizovaným tiskopisem vzor 6a (viz obsah tiskopisu Tr. ř. č. 6a doručení obžaloby obviněnému a jeho předvolání k hlavnímu líčení v případech, v nichž lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného Sdělení č. 2 Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 org. Seznam vzorů skupiny tr. ř. , publikovaného v částce 1/2002 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR), z jehož obsahu vyplývá, že takto předvolaný obviněný byl mimo jiné poučen o tom, že pokud se bez řádné a důvodné omluvy k hlavnímu líčení nedostavíte, může soud za splnění podmínek § 202 odst. 2 tr. ř. provést hlavní líčení ve vaší nepřítomnosti . Již tehdy tedy nepochybně byly splněny všechny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, přičemž příkaz k zatčení jakožto procesní úkon navíc by bylo možné charakterizovat spíše jako projev dobré vůle soudu prvního stupně ve vztahu k obviněnému nežli jako výraz nutnosti konat hlavní líčení v přítomnosti obviněného.

V dalších podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu (srov. jeho strany 2 a 3) a vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného a shodně s nimi konstatuje, že pokud obviněný po vydání příkazu k zatčení učinil písemný slib, že se bude dostavovat k soudu na jeho vyzvání a oznámí vzdálení se z místa pobytu, a přesto bez ohledu na vyrozumění o konání hlavního líčení hned tento další úkon soudu ignoroval, když vycestoval do ciziny, nelze jeho omluvu neúčasti u hlavního líčení (pro dovolenou jeho obhájce) považovat za řádnou a zakládající překážku konání hlavního líčení. Z jeho strany šlo naopak o obstrukci, která překážkou konání hlavního líčení není.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzovaném případě soud prvního stupně mohl konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 tr. ř. Nejednalo se totiž o případ, kdy by konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného bylo soudní řízení (hlavní líčení) dotčeno jako celek a v takové míře a takovým způsobem, aby průběh soudního řízení (hlavního líčení) pozbyl podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu, a proto ani nebylo dotčeno ústavní právo obviněného na spravedlivý proces.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud obviněný v závěru svého podání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že o tomto podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a