8 Tdo 978/2005
Datum rozhodnutí: 07.09.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 978/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy v právní věci nezletilé J. B., zastoupené opatrovníkem JUDr. J. K., advokátem se sídlem Ž. n. S., vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako soudu pro mládež pod sp. zn. 1 Rod 8/2004, o dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou proti rozsudku Krajského soudu v Brně jako soudu pro mládež ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 4 Rodo 10/2004, t a k t o :

I. Dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou se o d m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou podalo v právní věci nezletilé J. B. návrh na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), a to dohledu probačního úředníka. Návrh odůvodnilo tím, že nezletilá se dopustila činu jinak trestného skutkem spočívajícím v tom, že společně s nezletilou R. V. z mobilního telefonu zasílaly výhrůžné SMS zprávy na mobilní telefon, a to dne 2. 10. 2003 ve 13.19 hodin zprávu: Dobře vím, kde bydlíš Ty děvko, dobře si hlídej toho svého T. mohlo by se mu něco moc zlého stát !!!, dne 3. 10. 2003 v 15.32 hodin zprávu: Stačí tak málo a hlavu vašeho milovaného synáčka najdete v popelnici jako nejsprostšího bezdomovce. Hezký den !!! , dne 3. 10. 2003 v 15.52 hodin zprávu: Už Vašeho manžela nechci. Teď budu mít něco mnohem lepšího hlavu Vašeho syna!!! , dne 11. 10. 2003 v 16.26 hodin zprávu: Jestli budeš ty kurvo pořád otravovat, chcípnete všichni a synáčkovi dneska nezapomeň zazpívat ukolébavku. Naposled! ; dne 13. 10. 2003 v 14.56 hodin zprávu: Ty píčo, dvě věci tam budou v krvi ležet! Lidská hlava bez tělíčka a tělíčko bez hlavy! Už brzy! Brzičko! ; dne 13. 10. 2003 v 15.37 hodin zprávu: Dát pokoj? Nikdy! To leda až chcípnete! G. . Tím u poškozené Š. P. vyvolaly nezletilé důvodnou obavu, že své výhrůžky uskuteční. Usnesením Policejního orgánu Policie ČR, Okresní ředitelství, SKPaV, OOK P. ze dne 2. 2. 2004, ČTS: ORPT 463/KPV-TČ-OK-2004, bylo trestní stíhání nezletilé J. B. pro trestný čin násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., podle § 159a odst. 2, § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř. odloženo, neboť jde o osobu, která pro nedostatek věku není trestně odpovědná, a trestní stíhání je nepřípustné. Státní zastupitelství upozornilo, že chování nezletilé před spácháním tohoto činu jinak trestného nevykazovalo nedostatky, vyrůstá sice v neúplné, ale řádné rodině, a proto se jako vhodné jeví uložení dohledu probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb.

Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou jako soudu pro mládež ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 1 Rod 8/2004, byl návrh Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. nezletilé J. B. zamítnut; v dalším bylo rozhodnuto o nákladech řízení - odměně a náhradě hotových výdajů ustanovenému opatrovníkovi. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že skutek vykazující znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a tr. zák. byl nezletilou spáchán do 1. 1. 2004, kdy nabyl účinnosti zákon č. 218/2003 Sb. Vyjádřil přesvědčení, že podání návrhu na uložení opatření ve smyslu § 90 tohoto zákona odporuje zásadě nepřípustnosti zpětného působení zákona a je porušením základních práv nezletilé. Dodal ale, že účelu zákona č. 218/2003 Sb. bylo dosaženo, poněvadž projednání věci v přítomnosti nezletilé jistě výchovně přispěje k předcházení a zamezování páchání protiprávních činů.

Rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž byl zamítnut návrh Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou na uložení opatření podle § 90 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. nezletilé, napadlo Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou odvoláním. Rozsudkem Krajského soudu v Brně jako soudu pro mládež ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 4 Rodo 10/2004, bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud rozvedl, že dopustila-li se nezletilá činu před účinností zákona č. 218/2003 Sb. a protože jí nebylo možno za čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k její nápravě a jež by odpovídalo opatřením stanoveným v § 93 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb. (podmínky pro uložení ochranné výchovy splněny nebyly), pak nepravá zpětná účinnost zákona č. 218/2003 Sb. nepřichází v úvahu. Z těchto důvodů nebylo možné státním zastupitelstvím navrhované opatření podle tohoto zákona uložit, a správně byl proto návrh zamítnut.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podalo Okresní státní zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou dovolání. Dovolání je podle státního zastupitelství přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatel vytkl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu ve vztahu k možné aplikaci zákona č. 218/2003 Sb. a vyjádřil názor, že jde o přípustnou nepravou retroaktivitu, poněvadž nový právní předpis se týká stejného institutu dohledu. Vyložil, že ať již jde o dohled podle zákona č. 218/2003 Sb. nebo o dohled podle zákona č. 94/1963 Sb., jde o jeden a týž právní institut, který je stanoven nebo uložen soudem, je vykonáván podobným nebo stejným způsobem, přičemž jediné, čím se liší, je orgán, který jej vykonává; v jednom případě je prováděn probační a mediační službou, v ostatních případech především orgánem sociálně-právní ochrany dětí. Zdůraznil, že v daných souvislostech nelze argumentovat principem právní jistoty a předvídatelnosti práva, neboť k aplikaci tohoto principu v občanskoprávních vztazích dochází u právně dovoleného jednání a nikoliv naopak. Dovolatel poukázal i na absenci řádného poučení účastníků řízení o opravných prostředcích, neboť v daném případě není podle jeho přesvědčení dovolání zákonem vyloučeno.

Okresní státní zastupitelství v Žďáru nad Sázavou navrhlo, aby dovolací soud podle § 243b odst. 3 o. s. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné; okolnost, že napadený rozsudek odvolacího soudu obsahuje poučení o tom, že dovolání přípustné není, je zde nerozhodná.

Není od věci připomenout, že ve věcech dětí mladších patnácti let v řízení o dovolání postupuje soud pro mládež podle předpisů upravujících občanské soudní řízení (§ 96 zákona č. 218/2003 Sb.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, která dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o s. ř.], a jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].

V daných souvislostech bylo třeba zabývat se především otázkou, zda rozhodnutí o návrhu státního zastupitelství na uložení opatření podle § 93 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2003 Sb. bylo rozhodnutím ve věci samé.

Pojem věc sama je právní teorií i soudní praxí vykládána jako věc, která je tím předmětem, pro který se řízení vede. Rozhodnutím ve věci samé se pak rozumí rozhodnutí o předmětu řízení, a to ať už se o něm rozhodne pozitivně, či negativně.

Rozdíl mezi rozhodováním o věci samé a rozhodováním o jiných otázkách je v obecné rovině v občanském soudním řádu zdůrazněn též formální stránkou věci tím, že o věci samé soud rozhoduje rozsudkem (§ 152 odst. 1 věta první o. s. ř.); usnesením se rozhoduje ve věci samé, jen stanoví-li to zákon (§ 152 odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Podle § 176 odst. 1 o. s. ř. ve věcech péče soudu o nezletilé se ve věci samé rozhoduje rozsudkem o výchově a výživě nezletilých dětí, o styku rodičů, prarodičů a sourozenců s nimi, o navrácení dítěte, o přiznání, omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti anebo o pozastavení jejího výkonu, o poručenství, o schválení důležitých úkonů nezletilého a o záležitostech, o nichž se rodiče nemohou dohodnout. Krom toho se rozhoduje rozsudkem o prodloužení ústavní výchovy po dosažení zletilosti a o zrušení takového opatření. Podle § 176 odst. 2 o. s. ř. se o ostatních věcech rozhoduje usnesením.

Podle § 93 odst. 8 zákona č. 218/2003 Sb. o uložení opatření soud pro mládež rozhoduje rozsudkem. Tím citované ustanovení rozšiřuje výčet těch věcí, v nichž se ve věcech péče soudu o nezletilé ve věci samé rozhoduje rozsudkem (§ 176 odst. 1 o. s. ř.).

V řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy třetí zákona č. 218/2003 Sb. jde o to, aby dítěti mladšímu patnácti let, dopustí-li se činu jinak trestného, bylo za splnění zákonných podmínek uloženo některé z taxativně vyjmenovaných opatření; tím je vymezena věc sama. Rozhodnutím ve věci samé pak logicky je rozhodnutí o uložení opatření, upuštění od uložení opatření, jakož i zamítnutí návrhu na uložení opatření. Ve všech těchto případech se postihuje sám předmět řízení, tj. soud se vyjadřuje k otázce, která mu byla k posouzení předložena.

Dovolatel napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno. Protože nepřichází v úvahu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má (není založena např. již jen tím, že dovolatel tvrdí splnění této podmínky).

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Právě o takovou situaci se v daném případě jedná.

Odvolací soud jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabýval právní otázkou, zda lze zákon č. 218/2003 Sb. aplikovat na čin jinak trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let do účinnosti tohoto zákona, tj. do 1. 1. 2004), a to jmenovitě s ohledem na možnost ukládání dohledu probačního úředníka. Uzavřel, že zákon č. 218/2003 Sb. nelze aplikovat na čin jinak trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let do účinnosti tohoto zákona, tj. do 1. 1. 2004, a nelze proto ani uložit opatření ve smyslu § 93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., v daném případě dohled probačního úředníka.

Nejvyšší soud se v minulosti k možnostem řešení této otázky opakovaně vyjádřil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1231/2004, 1232/2004, 1261/2004 aj.) a v rozsudku ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 751/2005, se takto otevřenou právní otázku meritorně zabýval a dospěl k následujícím závěrům:

Zdůraznil především, že nestanoví-li nový právní předpis, týkající se stejného právního institutu, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, má obvykle vliv i na právní vztahy, které vznikly před jeho účinností (rozuměj vztahy již i dříve zákonem upravené); v takovém případě nastává tzv. zpětná účinnost (retroaktivita) nového právního předpisu. Zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, přechodná ustanovení, že se jím řídí jen právní vztahy, které vznikly po jeho účinnosti, ve vztahu k jeho hlavě třetí (řízení ve věcech dětí mladších patnácti let) neobsahuje.

Právní teorie rozeznává zpětnou účinnost pravou a nepravou. O pravou zpětnou účinnost jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající by měly vzniknout před účinností nového právního předpisu. Nepravá zpětná účinnost znamená, že novým právním předpisem se sice mají řídit i právní vztahy, vzniklé před jeho účinností, avšak až ode dne jeho účinnosti; samotný vznik právních vztahů a nároky z těchto vztahů vzniklé před účinností nového právního předpisu se spravují dosavadní právní úpravou.

Pravá zpětná účinnost je nepřípustná; k definičním znakům právního státu patří princip právní jistoty a ochrany důvěry účastníků právních vztahů v právo. Součástí právní jistoty je také zákaz pravé retroaktivity právních předpisů; tento zákaz je pro oblast trestního práva hmotného vyjádřen v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, pro ostatní právní odvětví jej lze dovodit z čl. 1 Ústavy České republiky (k tomu viz rozhodnutí č. 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z citovaného rozsudku se dále podává, že je nezbytné vypořádat se s otázkou povahy hmotně právních ustanovení obsažených v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb. a následně možnými zákonem předvídanými způsoby reakce na čin jinak soudně trestný, jehož se dopustilo dítě mladší patnácti let, před účinností zákona č. 218/2003 Sb. (jinak řečeno nároky vyplývajícími z právního vztahu založeného spácháním tohoto činu dítětem mladším patnácti let) a po jeho účinnosti a odhlédnout nebude možno ani od smyslu a účelu nové právní úpravy obsažené v hlavě třetí zákona č. 218/2003 Sb.

Hmotně právní ustanovení hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže nemají trestněprávní povahu, a proto nelze aplikovat ustanovení § 16 tr. zák. o jeho časové působnosti. Za takové situace je pak třeba posoudit, zda právní institut založený vztahem mezi státem a dítětem mladším patnácti let, jež se dopustilo činu jinak trestného, existoval již před nabytím účinnosti zákona č. 218/2003 Sb. a jaké byly zákonem předvídané možnosti reakce na ně.

Podle § 86 tr. zák. účinného do 31. 12. 2003 spáchala-li osoba, která dovršila dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let, některý čin, za který tento zákon ve zvláštní části dovoloval uložení výjimečného trestu, uložil soud v občanskoprávním řízení na návrh státního zastupitelství nebo i bez jeho návrhu její ochrannou výchovu; soud tak mohl učinit též tehdy, jestliže to bylo nutné k zajištění řádné výchovy osoby mladší než patnáct let, která spáchala čin, který by jinak byl trestným činem.

Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že spáchalo-li dítě mladší než patnáct let čin jinak trestný, přicházelo v úvahu toliko uložení ochranné výchovy, a to jen za podmínek již vyložených.

Podle § 89 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v § 93 tohoto zákona.

Podle § 93 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit tato opatření: dohled probačního úředníka, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče a ochrannou výchovu.

Oproti tomu výchovná opatření podle hlavy druhé zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, může soud učinit, vyžaduje-li to zájem na řádné výchově dítěte (§ 43 odst. 1 tohoto zákona); podmínkou jejich uložení tedy není spáchání činu jinak trestného. Z hlediska úvah o případné nepravé retroaktivitě zákona č. 218/2003 Sb. je existence tohoto právního institutu proto nevýznamná.

Jediným opatřením, jež bylo možno uložit i do účinnosti zákona o soudnictví ve věcech mládeže, je ochranná výchova. Podmínky jejího uložení jsou nově upraveny v § 93 odst. 2, 3 tohoto zákona, a je zjevné, že zůstaly nezměněny pouze v případech, kde bylo třeba uložit ochrannou výchovu obligatorně (dítě spáchalo čin, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let - § 93 odst. 2 citovaného zákona).

Nejvyšší soud shrnul, že nebylo-li možné dítěti mladšímu patnácti let za konkrétní čin jinak trestný uložit v době jeho spáchání žádné opatření, jež by svojí povahou směřovalo k jeho nápravě a jež by odpovídalo opatřením podle § 93 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 218/2003 Sb., nepravá zpětná účinnost nového právního předpisu nepřichází v úvahu a tato opatření nelze uložit s odkazem na novou úpravu zakotvenou v zákoně č. 218/2003 Sb.

Vyslovil se též v tom smyslu, že dohled probačního úředníka podle § 93 odst. 1 písm. a) zákona č. 218/2003 Sb. a dohled ukládaný jako výchovné opatření podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 94/1963 Sb. představují instituty navzájem svébytné, které nelze ztotožnit či zaměnit. Odlišnost těchto dvou právních institutů je dána nejen odchylností provádějících subjektů, na niž poukazuje ostatně i dovolatel, podmínek jejich uložení (dohled podle zákona č. 94/1963 Sb. lze uložit, aniž by byl spáchán čin jinak trestný), ale spočívá především v rozdílnosti jejich věcného obsahu. Zatímco dohled ukládaný jako výchovné opatření podle zákona č. 94/1963 Sb. plní výlučně funkci výchovnou, dohled probačního úředníka podle zákona č. 218/2003 Sb. spojuje složku represivní se složkou výchovnou a pomáhající, čemuž odpovídá i program jeho výkonu a práce probačního úředníka.

Je zjevné, že odvolací soud posuzovanou právní otázku řešil konformně s rozhodnutími dovolacího soudu, na jehož judikaturu ostatně odkázal, a nelze tedy souhlasit s názorem dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a dovolání Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Správné je proto i poučení, které je v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu obsaženo.



O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení [§ 146 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. O náhradě nákladů řízení státu ve smyslu § 95 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. nebylo rozhodováno; pro takové rozhodnutí chybí zákonný podklad, poněvadž nebylo uloženo žádné z opatření uvedených v § 93 odst. 1 tohoto zákona.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. září 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková