8 Tdo 968/2013
Datum rozhodnutí: 13.11.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., § 262 tr. ř., § 264 odst. 1 tr. ř.



8 Tdo 968/2013-34

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2013 o dovolání obviněného M. A., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 31 To 622/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 100/2007, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 4 T 100/2007, byl obviněný M. A. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1. v P. dne 11. 11. 2005 jako jednatel FKW, s. r. o., IČ 250 47 493 (dále jen společnost FKW ), uzavřel v prodejně EUROBAZAR HDK J. H., V., P., se společností BAWAG Leasing & Fleet, s. r. o., se sídlem Jugoslávská 29, Praha 2, leasingovou smlouvu na pronájem motorového vozidla tovární značky MERCEDES Benz E 270 CDI A, černé metalické barvy, v pořizovací ceně 1.589.000,- Kč, se závazkem placení měsíčních leasingových splátek ve výši 39.313,- Kč, do smlouvy úmyslně uvedl adresu, na které již společnost FKW fakticky nesídlila,
2. v P., dne 6. 12. 2005 jako jednatel společnosti FKW uzavřel v prodejně BAYERN Motors World, s. r. o., se sídlem Michalská 429/1, Praha 1, se společností AUTOLEASING, a. s., se sídlem Střelničná 1680/8, Praha 8, leasingovou smlouvu na pronájem motorového vozidla tovární značky AUDI A8 4.2i Quatro, šedé metalické barvy, v pořizovací ceně 1.850.000,- Kč, se závazkem placení měsíčních leasingových splátek ve výši 51.321,- Kč a do smlouvy úmyslně uvedl již neexistující bankovní spojení a adresu, na které již společnost FKW fakticky nesídlila a nebyla kontaktní,
3. v L. dne 21. 12. 2005 jako jednatel společnosti FKW uzavřel v prodejně AUTO GREMOS, s. r. o., se sídlem Zahradní 300, Liberec 11 se společností GE MONEY AUTO, a. s., se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, leasingovou smlouvu na pronájem osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia Combi O5-1.2 HTP Elegance, stříbrné metalické barvy, v pořizovací ceně 398.400,- Kč, se závazkem placení měsíčních leasingových splátek ve výši 9.966,17 Kč a leasingovou smlouvu na pronájem osobního motorového vozidla tovární značky Škoda Fabia Combi 05-1.2 HTP Elegance, šedé metalické barvy, v pořizovací ceně 373.400,- Kč, se závazkem placení měsíčních leasingových splátek ve výši 9.579,78 Kč, přičemž při uzavírání smluv uvedl jako kontaktní adresu místo, kde společnost FKW již fakticky nesídlila, a do smluv úmyslně uvedl již neexistující bankovní spojení, telefonní spojení a adresu, na které již společnost FKW fakticky nesídlila a nebyla kontaktní,
a při uzavírání všech uvedených smluv úmyslně zamlčel poškozeným společnostem, že činnost společnosti FKW byla zcela utlumena, neboť ztratila jediný zdroj příjmů, plynoucí z provozování hotelu V., že společnost FKW je zatížena dluhy a nebude schopna plnit leasingové smlouvy a leasing splácet, a že hodlá společnost FKW převést na zcela nezpůsobilou osobu, čímž je také splácení pravidelných splátek založeno na nejistých a nereálných okolnostech, což následně také učinil a bez vědomí poškozených leasingových společností dne 22. 12. 2005 společnost FKW převedl za symbolickou cenu 1,- Kč na osobu jménem J. K., tragicky zesnulou 29. 1. 2006, a této osobě bez vědomí leasingových společností následujícího dne 23. 12. 2005 formálně všechna vozidla předal, společnost FKW splátky řádně neplatila, vozidla nevrátila, a takto obviněný způsobil poškozené společnosti BAWAG Leasing & Fleet, s. r. o., po odečtení mimořádné splátky 317.800,- Kč, a první splátky 39.313,- Kč, které byly zaplaceny při uzavření smlouvy, přímou škodu ve výši 1.231.887,- Kč, poškozené společnosti AUTOLEASING, a. s., po odečtení mimořádné splátky 647.501,- Kč zaplacené při uzavření smlouvy, přímou škodu ve výši 1.202.499,- Kč, a poškozené společnosti GE MONEY AUTO, a. s., po odečtení mimořádných splátek ve výši 47.808,- Kč a 44.808,- Kč, zaplacených při uzavření smluv, přímou škodu v celkové výši 679.184,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za užití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. za podmínek uvedených v § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. podmíněně odložen a nad obviněným byl vysloven dohled při současném stanovení zkušební doby podle § 60a odst. 2 tr. zák. v trvání pěti let. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu, který byl obviněnému uložen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 4 T 100/2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 31 To 622/2012, jako soud odvolací o odvoláních podaných obviněným a státním zástupcem v neprospěch obviněného rozsudkem ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 31 To 622/2012, rozhodl tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil uvedený rozsudek ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Teryngela z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, protože soudy posoudily jemu za vinu kladený čin v rozporu s hmotným právem, pokud v něm shledaly trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Příčinu této vady však spatřoval především v nesprávném postupu odvolacího soudu, který po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně tomuto soudu přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl, přičemž současně, aniž soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování, vyslovil, že skutky, pro které byl obviněný nalézacím soudem obžaloby zproštěn, vykazují znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu s tím, že soud prvního stupně je vysloveným názorem odvolacího soudu vázán. Obviněný vytýkal odvolacímu soudu i to, že v pořadí druhé zprošťující rozhodnutí soudu prvního stupně opět zrušil a přikázal věc k rozhodnutí soudu prvního stupně v jiném složení senátu. Tím podle obviněného porušil ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle kterého se odvolací soud nesmí (při absenci tam stanovených podmínek) odchýlit od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně. Obviněný je tudíž přesvědčen, že na jeho jednání byla neoprávněně aplikována skutková podstata trestného činu podvodu, a to v důsledku nezákonného postupu soudu druhého stupně, který vyvíjel zcela nevybíravý a hrubý nátlak na způsob rozhodování soudu prvního stupně. Pokud pak přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně v jiném složení senátu, porušil tím právo obviněného na zákonného soudce. Dále dovolatel s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06 a sp. zn. I. ÚS 554/04 brojil proti druhu a výši uloženého trestu, který shledával mimo mantinely ústavnosti , neboť nepodmíněný trest odnětí svobody mu byl uložen na konci více než sedm let trvajícího trestního řízení a s odstupem více než osmi let od dokonání skutku. Obviněný zdůraznil, že průtahy sám nijak nezavinil, nýbrž byly způsobeny výlučně tvrdošíjnou snahou krajského soudu podřídit výklad zákona vlastní interpretaci . Obviněný dále zdůraznil, že se po dobu trestního řízení nedopustil jiné trestné činnosti a jeho jediné předchozí odsouzení bylo zahlazeno v důsledku amnestie prezidenta republiky, že po dobu trestního řízení měl ztíženou možnost obživy a že celé trestní řízení na něj působilo z psychického hlediska nepříznivě.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 31 To 622/2012, i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 4 T 100/2007, a dále aby postupoval podle § 265 l tr. ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 265 o tr. ř. odložil nebo přerušil výkon uloženého trestu.

Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného dne 23. 5. 2013 podle § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, zaslalo prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělení, že se k němu věcně vyjadřovat nebude.

Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jsou uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není v § 265b tr. ř. uveden. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudem prvního, event. druhého stupně. Vzhledem k tomu je Nejvyšší soud zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. nemůže být pouze formální, a tudíž ve smyslu tohoto dovolacího důvodu musí obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů proto nestačí, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání reálně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Pro závěr o tom, zda obviněný dovolání podal v souladu s tímto vymezením dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba vycházet z obsahu dovolání, které obviněný zaměřil především proti postupu odvolacího soudu, jemuž vytýkal, že opakovaně ve věci rozhodoval s přesvědčením, že v pokračujícím činu je nutné spatřovat trestný čin podvodu a že nejsou dány důvody pro zproštění obviněného.

S ohledem na takto vznesenou část výhrad obviněného je vhodné připomenout, že Okresní soud v Liberci poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 23. 4. 2010, sp. zn. 4 T 100/2007, kterým obviněného jednak uznal vinným jedním skutkem, jejž posoudil jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., za který mu uložil trest, a jednak pro skutky, pro něž byl nyní napadenými rozsudky odsouzen, byl obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) tr. ř. (č. l. 535 až 539). Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 31 To 494/2010, k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti zprošťující části podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. tento rozsudek zrušil ve výroku, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc v této části vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí čin obviněného, který shledal správně skutkově objasněn, požadoval kvalifikovat jako trestný čin podvodu. Současně vyjádřil, z jakých důvodů jsou při správnosti skutkových zjištění dány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl (č. l. 573 až 576). Soud prvního stupně však uvedený pokyn odvolacího soudu nerespektoval a následně svým (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 4 T 100/2007, setrval na původním závěru a podle § 226 písm. b) tr. ř. znovu obviněného zprostil obžaloby (č. l. 639 až 643). Odvolací soud usnesením ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 31 To 673/2011, opět podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí za současného nařízení věc projednat v jiném složení senátu podle § 262 tr. ř. (č. l. 661 až 662). V nyní dovoláním napadených rozhodnutích, která jsou vyústěním uvedeného postupu, bylo rozhodnuto, jak je výše uvedeno.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojil především proti postupu odvolacího soudu, který ve smyslu § 264 tr. ř. ukládal opakovaně soudu prvního stupně, aby skutek, jenž je nyní předmětem přezkoumání i dovolacím soudem, posoudil jako trestný čin, neboť z důvodů, které vysvětloval, shledal, že v popsaných skutkových zjištěních jsou po všech stránkách naplněny znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Podle obviněného byl takový postup odvolacího soudu v rozporu s pravidly stanovenými v § 264 tr. ř., ale i spravedlivého procesu, neboť odvolací soud postupoval v rozporu s § 262 tr. ř., když věc určil projednat jiným senátem. Takto vznesené argumenty nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný vytýkal nesprávnost procesního postupu, nikoliv nedostatky právní povahy, tedy takové, jimiž by polemizoval s naplněním jednotlivých znaků předmětné skutkové podstaty nebo jinými normami hmotného práva.

Obviněný tak primárně vytýkal nedostatky pouze ve vztahu k procesnímu postupu, a teprve v návaznosti na jím prezentované vady v rozhodnutích odvolacího soudu se domáhal toho, aby byl obžaloby zproštěn ve shodě s tím, jak soud prvního stupně přes výslovné výhrady a pokyn odvolacího soudu rozhodoval. Takto vznesené námitky nekorespondují s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud s ohledem na něj nemohl obviněným vytýkané nedostatky přezkoumávat. V této souvislosti však Nejvyšší soud se zřetelem na to, že obviněný v návaznosti na tyto výhrady zmínil i porušení práva na zákonného soudce, považuje za možné, aby se správností postupu odvolacího soudu zabýval z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b dost. 1 písm. a) tr. ř. Obviněný sice výslovně své dovolání o tento důvod neopřel, respektive jej necitoval, avšak tím, že jen slovně uvedenou vadu zmínil, lze s ohledem na zásadu přezkoumání podání podle jejich obsahu (§ 59 odst. 1 tr. ř.) posuzovat uvedenou výhradu z hledisek důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže namísto samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Vzhledem k tomu, že obviněný popsaný postup odvolacího soudu napadá s tím, že odvolací soud svým rozhodnutím podle § 262 tr. ř. nerespektoval všechna zákonná kritéria uvedeným ustanovením předpokládaná, a shledává, že tak odvolací soud trestní věc protiprávně odňal zákonnému soudci, koresponduje tato námitka s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., jenž je tak uplatňován v alternativě, že soud nebyl náležitě obsazen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 838/2008).

Za situace, kdy nebyl soud náležitě obsazen, se považují jen odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což představuje zásah do zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. O takové porušení uvedené zásady jde tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění dalších právních předpisů (dále jen zák. č. 6/2002 Sb. ).

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný označený dovolací důvod spatřoval v tom, že jeho právo na zákonného soudce bylo porušeno tím, že odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 31 To 673/2011 tak, že když předchozí napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí a projednání tomuto soudu, podle § 262 tr. ř. nařídil, aby tuto věc projednal senát v jiném složení.

Podle § 262 tr. ř. rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.

Z této dikce je zřejmé, že ustanovení § 262 tr. ř. nevymezuje žádné vady, při nichž může odvolací soud způsobem v něm vymezeným postupovat, a tedy ponechává zcela na posouzení odvolacího soudu, kdy takový postup zvolí. Lze však stanovit, že tak může rozhodnout se zřetelem na rozsah a povahu vad, jež v rámci odvolacího řízení zjistil, zejména nedodržení základních zásad trestního řízení, nebo tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu ve vztahu k projednávané věci, nebo pro nerespektování právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí soudu druhého stupně.

Postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. nesmí být pravidlem, ale spíše výjimkou, a může se tak stát, jen pokud se jedná o závažné vybočení z logiky věci, a odvolací soud musí zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory, resp. vadné hodnocení důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. I. ÚS 112/98 uveřejněné pod č. 45, ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. II. ÚS 282/97, uveřejněný pod č. 5, ve sv. 13 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Nejvyšší soud se zřetelem na takto vymezené podmínky, za nichž může odvolací soud podle § 262 tr. ř. nařídit, aby věc po jejím zrušení a vrácení soudu prvního stupně projednal senát v jiném složení anebo jiný samosoudce, posuzoval i konkrétní postup Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočka v Liberci ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 31 To 673/2011, který k tomu krajnímu postupu vedlo, že soud prvního stupně nerespektoval, že mu jako odvolací soud usnesením ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 31 To 494/2010, uložil, aby skutek (který odvolací soud neměnil, naopak učiněná skutková zjištění shledal správnými) posoudil jako trestný čin, a to z důvodů, které zejména na straně 5 zmíněného rozhodnutí poměrně jasně vysvětlil s tím, že není pochyb, že obviněný naplnil znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Protože soud prvního stupně uvedené pokyny nedodržel a obviněného bez respektování těchto pokynů a bez existence jakýchkoli nových okolností znovu obžaloby zprostil, odvolací soud shledal, že byly porušeny podmínky § 264 odst. 1 tr. ř., protože senát, jenž o věci rozhodoval, nebyl schopen akceptovat vyslovený právní názor na posouzení spáchaného činu.

K tomuto důvodu, pro který odvolací soud věc uložil projednat v jiném složení senátu, Nejvyšší soud z obsahu spisu připomíná, že důvodem zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně v žádném případě nebylo konstatování, aby nalézací soud měnil skutková zjištění, ale šlo výhradně o nesouhlas odvolacího soudu s právními úvahami o tom, že skutek není trestným činem. Odvolací soud proto zdůraznil, že skutková zjištění jsou správná a úplná, ztotožnil se s nimi a věc posuzoval výhradně po právní stránce, čímž plně respektoval ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož odvolací soud zruší napadený rozsudek pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Protože odvolací soud nepovažoval skutková zjištění za neúplná, jasně vyslovil, že předmětná vada spočívala v tom, že se soud prvního stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí , což znamenalo, že dostatečně nehodnotil znaky předmětné skutkové podstaty s ohledem na učiněná a správná skutková zjištění.

Soud prvního stupně byl proto povinen v předmětné věci respektovat uvedený pokyn odvolacího soudu, jak mu ukládá ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. Vázanost právním názorem znamená povinnost soudu prvního stupně respektovat závěry, které učinil odvolací soud v řešených problémech v otázkách hmotného i procesního práva.

Protože odvolací soud vymezil své požadavky výhradně proti právnímu posouzení věci, je třeba připomenout, že ani v důsledku nového projednání věci před soudem prvního stupně nedošlo ke změně skutkového stavu, a proto nenastala situace, při níž by vázanost právním názorem odvolacího soudu odpadla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 8 Tz 287/2000, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2001, sv. 2 pod č. T 34). Jednalo se o situaci, kdy skutkový stav nebyl změněn, a tudíž trvala povinnost soudu prvního stupně pokyny odvolacího soudu splnit. Okresní soud v Liberci však této své povinnosti nedostál, právní názor odvolacího soudu nerespektoval a setrval na své původně vyslovené, avšak nesprávné úvaze, že nejde o trestný čin. Tím porušil pravidlo stanovené v ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř., a proto odvolací soud, když shledal, že jeho právní názor nebyl akceptován a splněn, volil postup v souladu s ustanovením § 262 tr. ř. a nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném senátu.

Nejvyšší soud na základě rozvedených skutečností shledal, že odvolací soud neporušil postup předepsaný § 258 odst. 1 tr. ř. ani nezneužil institutu vysloveného v ustanovení § 262 tr. ř., pokud shledal, že soud prvního stupně vážným způsobem porušil své povinnosti, jestliže nerespektoval podle § 264 odst. 1 tr. ř. nadřízeným soudem ve zrušujícím rozhodnutí vyslovený právní názor, jímž byl ve smyslu tohoto ustanovení vázán, a setrval bez zákonných podmínek na svém původně vyjádřeném, avšak nesprávném právním závěru.

V této souvislosti Nejvyšší soud jen nad rámec výše řečeného považuje za vhodné na podporu správnosti právního názoru odvolacího soudu zdůraznit, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (odst. 1), způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek [odst. 3 písm. b)]. Omylem je rozpor mezi představou a skutečností. Jde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. O uvedení v omyl jde tehdy, když pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento znak předpokládá, že pachatel sám jiné osobě předkládá okolnosti, jež jsou v rozporu se skutečností. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci (srov. přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Pachatel zamlčí podstatné skutečnosti , když neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (srov. přiměř. rozhodnutí č. 47/2002 a č. 36/2006 Sb. rozh. tr.). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala.

Z učiněných skutkových zjištění se podává, že obviněný uvedené znaky trestného činu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. naplnil, když za nepravdivá je třeba v tomto směru považovat zejména sdělení bankovního účtu společnosti FKW u České spořitelny, neboť tento účet byl zrušen ke dni 31. 10. 2005, tedy v době předcházející uzavření všech leasingových smluv, přičemž stav peněžních prostředků na tomto účtu ke dni 31. 10. 2005 byl 0,- Kč (č. l. 440 až 450). Dalším nepravdivým údajem bylo obviněným v leasingových smlouvách uvedené telefonní spojení (č. l. 384), stejně jako adresa společnosti FKW uváděná ve všech dotčených smlouvách, která sice byla oficiálním sídlem společnosti zapsaným v obchodním rejstříku, avšak tato adresa byla zcela formální a pro kontaktování společnosti FKW nepoužitelná, jelikož činnost společnosti FKW byla přerušena dnem 31. 8. 2005, kdy ukončili pracovní poměr její poslední zaměstnanci (č. l. 469 až 471 zpráva ČSSZ). Společnost FKW na uvedené adrese kontaktní nebyla, neboť obsílky na ni zasílané se jednotlivým leasingovým společnostem vracely jako nevyzvednuté. Ve skutkové větě popsané jednání obviněného tudíž bylo v rozporu se všeobecnými smluvními podmínkami, jež byly součástí jím uzavíraných leasingových smluv, a proto si této skutečnosti spočívající v porušování smluvních ujednání musel být obviněný vědom. Pokud i přesto uváděl do smluv vědomě nepravdivé údaje, jednal tak s cílem uvést smluvní partnery v omyl. Nadto nelze pominout, že dne 26. 10. 2005 byl obviněný odvolán z představenstva společnosti SARAI Plus, a. s., v důsledku čehož pozbyl veškeré vyhlídky na možnou obnovu činnosti a ekonomický restart společnosti FKW. Předkládáním daňových přiznání z předchozích let vyvolával dojem o schopnosti společnosti FKW závazky plynoucí ze smluv plnit, ačkoli věděl, že je to prakticky nemožné. Zatajil také úmysl převést svůj obchodní podíl ve společnosti FKW na třetí osobu, což v časovém horizontu několika málo dnů, resp. pouhý jeden den po podpisu posledních dvou leasingových smluv. Tímto svým jednáním uvedl poškozené leasingové společnosti v omyl.

Ze všech uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného soustředěné proti procesním výhradám, jimiž se domáhal své beztrestnosti, považuje za nedůvodné, protože procesní postupy i hmotně právní úvahy především odvolacího soudu a v souladu s nimi i závěry soudu prvního stupně učiněné v posledním, právě přezkoumávaném rozhodnutí, jsou správné a v souladu se zákonem.

Obviněný v dovolání uplatnil též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze podat dovolání, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Obviněný prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu vyjadřoval svůj názor na příliš tvrdý trest s poukazem na průtahy v řízení, které trvalo více než sedm let, s výhradou, že tyto průtahy on sám nijak nezavinil, ale vznikly především z důvodů trvání odvolacího soudu na svých požadavcích.

Takto vznesená námitka, přestože zcela nekoresponduje s obviněným označeným dovolacím důvodem, protože v ní nejsou splněny požadavky na druh trestu, který zákon nepřipouští, ani na trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem, je výhradou, jíž je nutné věnovat pozornost, a proto Nejvyšší soud s odkazem např. na nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/2008, a se zřetelem na zásady dotýkající se porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, ve znění pozdějších protokolů (publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále jen Úmluva ), jež je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces, považuje za vhodné její opodstatněnost přezkoumat.

K otázce dopadu průtahů řízení na jeho průběh a konečnou výměru trestu existuje bohatá judikatura jak Ústavního soudu, tak Nejvyššího soudu. Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, uveřejněném pod č. 157 ve Sb. nál. a usn. ÚS, sv. 42, konstatoval, že si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi Evropského soudu pro lidská práva, Ústavní soud pokládá za zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat. Ústavní soud dovodil povinnost obecných soudů kompenzovat porušení práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to využitím všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje , a to včetně přiměřeného zkrácení uloženého trestu, které musí být v návaznosti na konstatovanou délku trestního řízení a konkrétní průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení transparentní a měřitelné. V jiných rozhodnutích Ústavní soud vyslovil, že Pro posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy například liknavým jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Z těchto hledisek proto není podstatné, zda k průtahům přispěl příslušný soudce svým subjektivním jednáním v posuzované věci nebo jsou průtahy vyvolávány objektivně s ohledem na jiné skutečnosti nezávisející bezprostředně na konkrétním jednání soudce v projednávané věci. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem (obviněným). Tuto premisu ostatně respektuje také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení, resp. za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, a to, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 392/05, uveřejněný pod č. 218 ve sv. 39 Sb. nál. a usn. ÚS, nebo nález ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, uveřejněný pod č. 157 ve sv. 42 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

S ohledem na takto vymezené principy je patrné, že otázku nepřiměřenosti délky trestního řízení je vždy nezbytné zkoumat individuálně v každé trestní věci se zřetelem na okolnosti, které mají význam pro posouzení konkrétních důvodů, proč průtahy vznikly, event. jaký mají na výslednou vinu a trest, jenž byl uložen, dopad, resp. zda a jak uvedené průtahy v konečném výsledku konkrétně u každého obviněného promítnout.

Současně je potřebné uvést, že relevantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen Evropský soud ) je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje Evropský soud porušení Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Evropský soud ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace - na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států - může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má Evropský soud za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti.

Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, opíraje se o tyto poznatky, zdůraznil, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Současně poukázal na některé z nich (např. od upuštění od potrestání nebo mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, které lze využít tehdy, odůvodňují-li to mimo jiné okolnosti případu a bylo-li by použití zákonné trestní sazby nepřiměřené, přes podmíněný odklad takto eventuálně vyměřeného trestu, dále snížení trestu odnětí svobody, až po zastavení trestního stíhání). Upozornil, že je třeba vážit, aby využitím takového prostředku nebylo zasaženo do práv jiných účastníků trestního řízení, např. poškozených, kteří od řízení rovněž očekávají ochranu svých práv. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zároveň třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 2 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Evropský soud pro lidská práva považuje za dostatečnou kompenzaci porušeného práva na přiměřenou délku řízení i pouhé zmírnění trestu, ovšem pouze v případech, kdy bylo soudem užito výslovně z důvodu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a ten současně uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Eckle proti SRN, 1982).

Nejvyšší soud s ohledem na takto vyjádřená zásadní pravidla ve vztahu k délce řízení, která byla v předmětné věci zjištěna, z obsahu spisu zmiňuje, že trestní stíhání obviněného M. A. bylo zahájeno usneseními ze dne 3. 11. 2006 a ze dne 2. 1. 2007, sp. zn. ORLI-1574/SKPV-II-2006, jež byla obviněnému doručena dne 9. 11. 2006 a 10. 1. 2007 (č. l. 1 až 5). Dne 28. 3. 2007 bylo obviněnému umožněno prostudovat spis (č. l. 482). Dne 4. 6. 2007 byla podána obžaloba (č. l. 485). Předseda senátu soudu prvního stupně požádal o prodloužení lhůty k nařízení hlavního líčení či jiného úkonu podle § 181 odst. 3 tr. ř. do dne 4. 11. 2007 a prodloužení lhůty mu bylo předsedkyní soudu povoleno (č. l. 492). Další úkon soudu následoval dne 5. 5. 2009, kdy předseda senátu dal pokyn příslušné trestní kanceláři k vyžádání opisu z evidence rejstříku trestů, výpisy z centrální evidence obyvatel a centrální evidence vězňů (č. l. 498). Dne 11. 11. 2009 vydal soud prvního stupně usnesení, jímž podle § 37 odst. 3 tr. ř. zmocnil k přijímání písemností obhájce JUDr. Alexandra Šoljaka (č. l. 501) a dne 16. 11. 2009 nařídil první hlavní líčení ve věci na den 13. 1. 2010 (č. l. 502, 504). Další hlavní líčení se konala ve dnech 24. 2. 2010, 24. 3. 2010 (odročeno na žádost obviněného), 21. 4. 2010 a 23. 4. 2010, kdy byl vynesen první zprošťující rozsudek (č. l. 507, 516, 523, 527, 532). Dne 7. 5. 2010 předseda senátu požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí, které mu bylo povoleno do 4. 6. 2010 (č. l. 535). Poté, co bylo rozhodnutí vyhotoveno, rozesláno a doručeno stranám, dne 21. 9. 2010 byl spis s podanými odvoláními obviněného a státního zástupce předložen soudu druhého stupně (č. l. 548). Dne 21. 10. 2010 bylo nařízeno veřejné zasedání na den 8. 12. 2010 (č. l. 549), jež však bylo z důvodu omluvy poškozené společnosti GE Money Auto, s. r. o., odročeno na den 5. 1. 2011, kdy odvolací soud vyhlásil usnesení o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k novému projednání (č. l. 570, 573). Dne 26. 1. 2011 vydal předseda senátu pokyn k nařízení hlavního líčení na den 9. 3. 2011, z něhož se omluvil obhájce obviněného a požádal o jeho odročení z důvodu naplánovaného operačního zákroku, kterému se měl podrobit v únoru téhož roku, a současně i omluvu obviněného z důvodu jeho pracovní neschopnosti (č. l. 578, 594). Z tohoto důvodu soud odročil hlavní líčení na den 20. 4. 2011 (č. l. 596, 608) a další hlavní líčení se konala 1. 6. 2011, 10. 8. 2011 a 12. 10. 2011, kdy byl vyhlášen v pořadí druhý, zprošťující rozsudek (č. l. 634). Dne 21. 12. 2011 byl spis s odvoláním státního zástupce předložen odvolacímu soudu (č. l. 648). Soud druhého stupně konal dne 6. 1. 2012 neveřejné zasedání a rozhodl o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu (č. l. 659). Nové hlavní líčení ve věci bylo soudem prvního stupně dne 2. 2. 2012 nařízeno na 28. 2. 2012 (č. l. 664, 669). Navazovala hlavní líčení ve dnech 19. 4. 2012, 5. 6. 2012, 16. 8. 2012, 2. 10. 2012 a 4. 10. 2012, přičemž v rámci posledního z nich byl vyhlášen odsuzující rozsudek (č. l. 754, 764, 799, 808, 811). Dne 27. 12. 2012 byl spis s odvoláními obviněného a státního zástupce předložen k rozhodnutí krajskému soudu (č. l. 831). Veřejné zasedání bylo dovolacím soudem konáno dne 27. 2. 2013 a jeho výsledkem byl nyní podaným dovoláním napadený rozsudek (č. l. 840).

Z uvedeného vyplývá, že od zahájení trestního stíhání dne 9. 11. 2006 do vynesení posledního, nyní napadeného rozhodnutí ve věci dne 27. 2. 2013 uplynula doba přibližně šesti let a tří měsíců (do vyhlášení prvního rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2010 tato doba však činila pouze necelého tři a půl roku), přičemž zjištěné průtahy v řízení spočívaly ve většině na straně soudu prvního stupně, především v období od 4. 11. 2007 do 5. 5. 2009. Tuto dobu vedení trestního řízení je nutné již považovat za průtahy stojící zejména na straně státu a ve smyslu shora uvedené judikatury ji zohlednit především při ukládání trestu.

Nejvyšší soud v projednávané věci shledal, že soud prvního stupně i odvolací soud uvedené skutečnosti zvažoval. Odvolací soud soudem prvního stupně uložený trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let k odvolání státního zástupce zrušil a podle § 250 odst. 3 tr. zák. obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody kratšího trvání na dobu dvou let, avšak nepodmíněnému, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud tedy v konečném výsledku uložený trest zmírnil, a to právě se zřetelem na dlouhou dobu, po niž bylo vedeno trestní řízení, tuto skutečnost v trestu uloženém na samé spodní hranici trestního rozpětí § 250 odst. 3 tr. zák. zohlednil. V tomto směru své úvahy vyjádřil v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, kde na straně 6 uvedl, že bylo nutné zvažovat nejen, že od spáchání skutků uplynula doba několika let, což hodnotil ve prospěch obviněného, ale svými dalšími úvahami vyjádřil rovněž nesplnění důvodů pro to, aby byl obviněnému trest ukládán pod spodní hranici trestní sazby, podle níž trest vyměřoval konstatováním, že k tíži obviněného bylo nutné zvažovat výši škody, kterou svým jednáním způsobil a zatím ani zčásti neuhradil. Při uložení nepodmíněného trestu zvažoval především promyšlenost případů a to, že obviněný v případě prvních dvou skutků dosáhl převzetí luxusních automobilů, které se zištným záměrem právě pro jejich vysokou hodnotu vylákal.

Na základě rozvedených okolností Nejvyšší soud nepovažuje uložený trest za nepřiměřený zjištěným okolnostem. Bral v úvahu mimo jiné i funkci ukládaného trestu, kterou je nejen ochrana společnosti, ale i výchovné působení na pachatele a na celou společnost. Ani s ohledem na shledané průtahy nezaviněné obviněným tento nepodmíněný trest, byť uložený s velkým odstupem od spáchání činu, nepůsobí jako zjevná nespravedlnost a nejde o příkoří a nepřiměřený zásah do života obviněného, nýbrž je proporcionálně vyváženým a nutným postihem. Obviněný totiž s ohledem na rozsah a charakter předmětné činnosti musel počítat v případě jejího odhalení s podstatně výraznějším trestem při uvážení, že rozpětí zákonné trestní sazby u trestu odnětí svobody u trestného činu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. činí dvě léta až osm let. Je proto naprosto zřejmé, že odvolací soud přesto, že zvolil trest přímo spojený s odnětím svobody, uložil jej na samé spodní hranici trestní sazby stanovené zákonem na uvedený trestný čin, tedy v trvání dvou let. Je rovněž nutné konstatovat, že se ani s ohledem na dlouhou délku řízení nevytratil prvek výchovného působení trestu na společnost, což by ve svém důsledku mohlo vést i ke zpochybnění autority soudů (přiměřeně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 3 Tdo 596/2010).

Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud ani toto obviněným vytýkané pochybení v napadených rozhodnutích neshledal, a proto dovolání obviněného jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud ve smyslu požadavku obviněného podle § 265 o tr. ř. odložil výkon trestu, který mu byl dovoláním napadeným rozhodnutím uložen.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. listopadu 2013


Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová