8 Tdo 966/2011
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



8 Tdo 966/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného P. V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 7 To 313/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 129/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. V. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. 80 T 129/2009, uznal obviněného P. V. společně se spoluobviněným I. H., v P., vinnými, že

obžalovaný P. V. jako jednatel obchodní společnosti PV RECYKLING, s.r.o., P., V., po vzájemné dohodě s řidičem této obchodní společnosti obžalovaným I. H., s úmyslem neoprávněně se obohatit fiktivním navýšením množství dodaného kovového šrotu pro Třinecké železárny, a.s., T., v P. či jinde v blíže nezjištěné době od 25. 6. 2009 nejpozději do 25. 8. 2009 nechal vyplnit v kovovém kontejneru sloužícím k převážení kovového odpadu drobným kovovým odpadem dvojité dno, které bylo v kontejneru vytvořeno pro jiný účel již dříve, čímž docílil zvýšení hmotnosti tohoto kontejneru o 6.980 kg,

a obžalovaný I.H. s takto upraveným kontejnerem a dalším shodným, avšak neupraveným kontejnerem o 6.980 kg lehčím, přijel dne 26. 8. 2009 kolem 11:27 hodin, poté 27. 8. 2009 kolem 9:25 hodin a naposledy 1. 9. 2009 kolem 7:00 hodin nákladním vozidlem zn. MAN, s přívěsem, do T., okr. F., do areálu Třineckých železáren, a.s., kde vždy nejprve nechal zvážit kovový šrot v neupraveném kontejneru, tento šrot odvezl v areálu na skládku šrotu B a následně tento neupravený prázdný kontejner ponechal před budovou VD doprava v areálu Třineckých železáren, a.s., a jel zvážit naložený upravený kontejner, po zvážení naloženého kovového šrotu z tohoto těžšího kontejneru vysypal kovový šrot na skládku šrotu C , a poté v souladu s dohodnutým záměrem fiktivně navýšit množství dodaného kovového šrotu ve všech případech neodjel zvážit tento upravený kontejner tak, jak správně měl, nýbrž zajel před budovu VD doprava, kde jej vyměnil za kontejner neupravený, lehčí, a s tímto zajel na váhu, kde jej nechal zvážit, čímž vědomě při vážení docílil fiktivního navýšení hmotnosti dodaného kovového šrotu o 6.980 kg oproti skutečnému množství dodaného kovového šrotu a navýšení jeho ceny o částky 40.135,- Kč dne 26. 8. 2009, 39.088,- Kč dne 27. 8. 2009 a 42.229,- Kč dne 1. 9. 2009, které měly být ke škodě obchodní společnosti Třinecké železárny, a.s., zaplaceny převodem na účet obchodní společnosti PV RECYKLING, s.r.o., a obžalovaný I. H.měl za toto jednání obdržet finanční odměnu, přičemž za jednání ze dne 26. 8. a 27. 8. 2009 obdržel částku 7.000,- Kč,

když obchodní společností Třinecké železárny, a.s., se sídlem T. S., P., nebyla celková částka ve výši 121.452,- Kč z důvodu odhalení neoprávněného navýšení množství dodaného kovového šrotu a jeho ceny, dosud uhrazena, a škoda Třineckým železárnám, a.s., tedy nevznikla .

Takto zjištěné jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněnému I.H. za to uložil podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, a podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Obviněnému P. V. uložil podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců, a podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 40.000,- Kč, přičemž pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.

Proti uvedenému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 7 To 313/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný P. V. (dále převážně jen obviněný , příp. dovolatel ) ani s takovýmto rozhodnutím nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Richarda Frommera proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel především namítl, že skutkový stav vyjádřený v popisu skutku soudem prvního stupně v žádném případě neumožňuje spolehlivě posoudit, zda z jeho strany došlo k naplnění předmětné skutkové podstaty, neboť výrok rozsudku neobsahuje konkrétní skutkové okolnosti, kterými jsou obohacení sebe či jiného a uvedení někoho v omyl . Absenci řádného popisu skutku připisoval důkazní nouzi nalézacího i odvolacího soudu, jimž ve vztahu k jeho osobě chyběly důkazní prostředky, jež by byly pořízeny zákonným způsobem. Výroku odsuzujícího rozsudku v tomto kontextu vytknul, že neobsahuje jakoukoli zmínku o společném postupu nebo předchozí dohodě o společném postupu , v důsledku čehož nedošlo k vymezení zákonných znaků trestného činu podvodu, resp. k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty pokusu tohoto trestného činu a naplnění jeho následku.

Obviněný dále brojil proti správnosti vymezení vzniklého následku, tedy způsobené škody, když vzhledem k tomu, že jeho jednání bylo právně kvalifikováno toliko jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., nebylo možné vycházet z toho, kolik by činila soudem konstatovaná výkupní cena , ale bylo třeba vycházet z ceny obvyklé, která však žádným ze soudů nižšího stupně zjišťována nebyla, a to ani navzdory opakovanému namítání tohoto nedostatku.

Dovolatel následně odvolacímu soudu vytknul, že přehlédl, že skutková zjištění soudu prvního stupně, k nimž dospěl po vyhodnocení provedených důkazů, se podstatně liší od popisu skutku v odsuzujícím výroku. V důsledku toho jsou obě napadená rozhodnutí zatížena vadami, v jejichž důsledku není možno učinit spolehlivý závěr o tom, že svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným.

Obviněný rovněž vyslovil domněnku, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jelikož nebyl proveden žádný procesně použitelný přímý důkaz, kterým by bylo objektivně prokázáno, že se dopustil jednání, pro něž byl odsouzen, zejména pak nebyl prokázán jeho podvodný úmysl obohatit se. Popřel i existenci nepřímých důkazů, které by tvořily logický, do sebe vzájemně zapadající uzavřený okruh, na jehož základě by bylo možno dospět k jednoznačnému závěru o jeho vině. V návaznosti na svá dosavadní tvrzení zdůraznil extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Skutková zjištění soudů tak podle jeho přesvědčení nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, nýbrž jsou pouhou subjektivní úvahou nalézacího soudu označovanou jako nepřímé důkazy , která činí jeho rozhodnutí ve spojení se zamítavým usnesením odvolacího soudu nepředvídatelným a nepřezkoumatelným.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2011, č.j. 7 To 313/2010-469, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 9. 2010, č.j. 80 T 129/2009-409, a dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i veškerá další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. věcně nevyjádřil, pouze vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř., a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Některé z námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Jednalo se především o ty výhrady, jež směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování, který obviněný shledal nedostatečným, když namítal, že soudy závěry o jeho vině vystavěly toliko na nepřímých důkazech. Takto formulované výhrady ovšem nejsou ničím jiným nežli polemikou obviněného se soudy učiněnými skutkovými zjištěními, jejímž prostřednictvím tato skutková zjištění napadal a současně předkládal vlastní verzi skutkového děje.

Z povahy takto vytýkaných vad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatel ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.

Lze tak shrnout, že zmíněné vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Pokud pak dovolatel ve svém podání namítal extrémní nesoulad (jeho výhrady vznesené v tomto směru ve skutečnosti směřovaly proti extrémním rozporům mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ), tak v zásadě brojil nikoli proti nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vzešlými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, nýbrž de facto toliko proti vyhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně. Ani takové námitky však ve světle výše rozvedených úvah pod citovaný, ale ani žádný jiný dovolací důvod podřaditelné nejsou.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatele stojí mimo jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnil pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný uplatnil relevantně v té části, v níž zpochybnil správnost právního posouzení svého jednání jako pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. s tím, že v něm absentuje subjektivní stránka, konkrétně úmysl obohatit se a způsobit takovým jednáním škodu, resp. pokud zpochybnil správnost stanovení výše škody.

Nejvyšší soud však současně shledal, že tyto výhrady jsou zjevně neopodstatněné.

K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Objektivní stránku trestného činu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tedy podstatné, pro rozhodnutí poškozeného. Musí jít o takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného by nedošlo, nebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.

Po subjektivní stránce se vyžaduje zavinění úmyslné, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jež spočívají v tom, že (oba) obvinění dopustili se jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby obohatili sebe nebo jiného tím, že uvedli někoho v omyl a způsobili takovým činem škodu nikoli malou, kterého se dopustili v úmyslu trestný čin spáchat, když však k dokonání trestného činu nedošlo .

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky tohoto trestného činu ve formě pokusu, včetně subjektivní stránky a následku v podobě možné škody. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že dovolatel jako jednatel obchodní společnosti PV RECYKLING, s.r.o., , po vzájemné dohodě s řidičem této obchodní společnosti obžalovaným I. H., s úmyslem neoprávněně se obohatit fiktivním navýšením množství dodaného kovového šrotu pro Třinecké železárny, a.s., T., v P. či jinde v blíže nezjištěné době nechal vyplnit v kovovém kontejneru sloužícím k převážení kovového odpadu drobným kovovým odpadem dvojité dno, které bylo v kontejneru vytvořeno pro jiný účel již dříve, čímž docílil zvýšení hmotnosti tohoto kontejneru o 6.980 kg, .

Z takovéto formulace je patrné, že soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, vzal za prokázané, že obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil úmyslně, a to v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku (srov. strany 10 a 11) rozvedl, že oba obžalovaní chtěli pod společným podvodným jednáním se obohatit na úkor poškozené a takto každý z nich podle jejich předchozí vzájemné dohody učinil jednání, které v souhrnu mělo vést k získání onoho majetkového prospěchu, ovšem z důvodu včasného odhalení ze strany poškozené, , k žádnému majetkovému prospěchu obžalovaných na úkor poškozené nedošlo .

Závěr o podvodném úmyslu obou obviněných vyplývá z provedeného dokazování a svůj odraz nalezl i v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jak byla popsána výše. V tomto směru tedy nelze přisvědčit výhradě dovolatele, že výrok rozhodnutí neobsahuje jakékoli zmínky o společném postupu nebo předchozí dohodě o společném postupu . Nejvyšší soud se nadto identifikoval i se závěry obou soudů nižšího stupně stran naplnění subjektivní stránky pokusu předmětného trestného činu spočívající v podvodném úmyslu ve snaze obohatit se. Oba soudy náležitě a v souladu se zákonem vysvětlily, jakými úvahami byly při rozhodování o vině (a následně i trestech) vedeny. Nejvyšší soud tyto úvahy a právní závěry shledal správnými a korespondujícími s příslušnými (vyčerpávajícími) pasážemi písemných odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí, na něž z důvodu stručnosti, kterou mu ukládá ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., tímto odkazuje (srov. strany 6 až 11 rozsudku soudu prvního stupně, resp. strany 6 až 8 usnesení odvolacího soudu).

Pokud jde o námitku nesprávně vyčíslené výše škody, ani s touto nelze souhlasit. Jak přiléhavě vysvětlily již dříve oba soudy nižších instancí v odůvodněních svých rozhodnutí (srov. stranu 11 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 9 usnesení odvolacího soudu), při vyčíslení výše škody vycházely z vyjádření poškozené obchodní společnosti Třinecké železárny, a.s., jakožto největšího odběratele kovového šrotu v regionu, který z podstaty své pozice (implicitně) určuje výkupní ceny na trhu v daném regionu. Odvolací soud doplnění dokazování za účelem upřesnění rozdílu mezi cenou tržní a cenou dohodnutou, jehož se oba obvinění domáhali, považoval za nadbytečné, jelikož výše škody, k jejímuž způsobení jednání obviněných směřovalo, činila 121.452,- Kč, což je výše dokonce několikanásobně a nikoli jen hraničně přesahující výši škody nikoli malé ve smyslu § 250 odst. 1, 2 v návaznosti na § 89 odst. 11 tr. zák. (25.000,- Kč). Už z toho je zřejmé, že ani případné úvahy o nepřesnosti vyčíslení škody a její následné nové stanovení by nemohly mít ani nejmenší vliv na použitou právní kvalifikaci.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. srpna 2011


Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a