8 Tdo 965/2007
Datum rozhodnutí: 30.08.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 965/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2007 o dovolání, které podal obviněný M. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 39 To 104/2006, který rozhodl jako soud odvolací ve věci Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově vedené pod sp. zn. 101 T 292/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 101 T 292/2004, byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že ve dnech 20. 1. 2004, 21. 1. 2004 a 30. 1. 2004 v úmyslu získat potravinářské zboží bez jeho řádného uhrazení předem, jako jednatel společnosti R., s.r.o., postupně zaslal dodavateli potravinářského zboží společnosti S. S., tři platební příkazy o údajně provedených úhradách kupní ceny a částečných úhradách dříve vzniklého dluhu, přičemž tyto platební příkazy pouze potvrdil v samoobslužném boxu v K. b., a.s., a již je nepředal k jejich proplacení, v důsledku čehož bylo dodáno zboží v celkové hodnotě 87.805,53 EUR, čímž způsobil společnosti S. S., celkovou škodu ve výši 2.890.525,66 Kč.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti zaplatit ve zkušební době podle svých sil způsobenou škodu, a bylo též rozhodnuto o náhradě škody.

Odvolání obviněného podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 39 To 104/2006, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu Ostravě podal obviněný M. R. prostřednictvím obhájce Mgr. P. M. dovolání opřené o dovolací důvod podle § 265b odst. 1. písm. g) tr. ř. V jeho obsahu zejména namítl nesprávnost použité právní kvalifikace, protože se nejedná o trestný čin, ale jde jen o obchodně právní záležitost. Tento argument obviněný opřel o tvrzení, že zasláním příkazů k úhradě nikoho v omyl neuváděl, neboť v rámci spolupráce mezi společností S. S., se sídlem S. S. (dále jen společnost S. ), a R., s.r.o., (dále jen společnost R. ), bylo běžné, že zaplacení dodávky zboží bylo avizováno příkazem k provedení platby, přičemž samotná platba byla realizována později s odstupem několika dnů nebo i týdnů. Jednalo se o avízo budoucí platby, nikoliv o doklad o provedené platbě. Podle něj tuto skutečnost dotvrdila ve své výpovědi i svědkyně J. P. Okresní soud tudíž nemohl učinit závěr, že dodávka zboží realizovaná v konkrétně neuvedeném termínu v měsíci lednu 2004 byla společnosti S. zaslána pouze proto, že obviněný prostřednictvím uvedených platebních příkazů přislíbil uhradit částku před dodáním zboží. Takový závěr navíc neodpovídá ani popsaným skutkovým závěrům. V další části dovolání obviněný uváděl výhrady proti způsobu, jakým byly ve věci zajištěny výslechy svědků C. A. a C. M., kteří byli vyslechnuti pouze v I., a to až v době, kdy bylo vedeno řízení před okresním soudem, a teprve z jejich výpovědí bylo učiněno zjištění o uzavření dohody o nutnosti zaplacení zboží před jeho dodáním. Obviněný navíc zpochybnil obsahovou stránku těchto výpovědí, neboť namítl rozpor mezi jimi a dalšími provedenými důkazy. Ve vztahu k platebním příkazům, které společnost R. zaslala společnosti S., obviněný zmínil i to, že je na první pohled zřejmé, že nejsou dokladem o realizované platbě, ale jen příkazem k platbě, což měla společnost S. rozeznat. Navíc za situace, kdy byla třetí dodávka zboží zaslána s odstupem deseti dnů od vystavení první faktury, šlo o takový časový odstup, během něhož bylo možné ověřit, že se již platba za první fakturu na účtu poškozeného objevila. Vedle těchto výhrad obviněný alternativně připustil, že i kdyby obstál soudy zjištěný skutkový stav, nebylo se možné ztotožnit s jeho právním hodnocením, neboť se jedná o složitý obchodní případ spadající pouze do kompetence civilních soudů, které budou hodnotit vzájemné obchodní nároky společností S. a R., a který svým obsahem nedopadá na normy trestního práva a nemůže být tudíž řešen v rámci trestního řízení. Tento názor obviněný podložil výhradou o neseriózním postupu společnosti S., která porušila povinnosti ze smlouvy o výhradním zastoupení společnosti R., když své výrobky nabídla za nižší ceny i jiným právním subjektům. Tuto skutečnost obviněný považoval za rozhodující příčinu finančních ztrát společnosti R., která v důsledku toho u soudu v C. v I., podala žalobu o náhradu škody. Společnost S. však takový mimotrestní postup nevolila a bez dalšího na obviněného podala trestní oznámení.

S ohledem na uvedené výhrady obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 39 To 104/2006, a Okresního soudu v Karviné pobočka v Havířově ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 101 T 292/2004, zrušil ve všech výrocích a přikázal věc Okresnímu soudu v Karviné pobočka v Havířově k novému projednání a rozhodnutí.

Dovolání obviněného bylo dne 31. 7. 2007 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které podalo písemné vyjádření, v němž státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství zejména poukázala na to, že Krajský soud v Ostravě nedostál své přezkumné činnosti, neboť z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není patrný volní vztah obviněného ke škodlivému následku a ani z odůvodnění jeho rozhodnutí není dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém podkladě soud v předmětné věci založil závěr o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu. Za nesprávné též označila, že se soudy nezabývaly hospodařením společnosti R. v rozsahu potřebném pro závěr, zda obviněný byl schopen plnit své finanční závazky vůči svým dodavatelům. V této souvislosti též poukázala na to, že v popisu skutku nebyl dostatečně vyjádřen záměr obviněného způsobit škodu na cizím majetku. Zjištění, že obviněný věděl, že nebude schopen v budoucnu uhradit cenu zboží, a srozumění obviněného s touto skutečností není zachyceno ve skutkové větě ani dostatečně rozvedeno v odůvodnění napadených rozhodnutí, považovala za porušení zásad vyplývajících z ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. Protože z napadených rozhodnutí není zřejmé, z jakých důvodů a na jakém podkladě soudy v předmětné věci právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu včetně závěru o zavinění pachatele založily, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného vyhověl a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě i rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Při posuzování otázky, zda lze uplatněný dovolací důvod považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z dikce jeho zákonného znění, podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto vymezení je jeho prostřednictvím možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Za naplnění uvedeného důvodu nelze považovat takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené.

Obviněný v podaném dovolání částečně v rozporu s takto vymezenými pravidly uplatnil námitky, jimiž jednak vyjádřil nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, když brojil proti obsahu svědeckých výpovědí svědků C. A. a C. M. a proti způsobu, jakým byly tyto důkazy zajištěny, a jednak když zpochybňoval vyjádření těchto svědků ve vztahu k jejich hodnocení a charakteru došlých příkazů a sám posuzoval, co z nich měli zaměstnanci společnosti S. dovozovat.

V této části je dovolání obviněného v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož je poukazováno na nesprávnost procesního postupu vycházejícího ze zásad ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Protože se nejedná o výhrady právní povahy, které jako jediné mohou být podřazeny pod označený dovolací důvod, Nejvyšší soud je posoudil jako nezpůsobilé naplnit právně relevantním způsobem tento dovolací důvod ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Nebyl tak ve vztahu k této části dovolání obviněného dán zákonný podklad pro její věcné přezkoumání.

Za důvody, který byly relevantně s označeným dovolacím důvodem uvedeny, a jimiž se mohl dovolací soud ve směru jeho opodstatněnosti dále zabývat, jsou výhrady zaměřené proti nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu. Obviněný jimi vyjádřil názor, že nikoho v omyl neuváděl, a proto je možné v posouzeném skutku spatřovat pouze obchodně právní spor dvou společností, který je založen ryze na obchodních vztazích, u něhož řešení v rámci trestního řízení nepřichází do úvahy.

Se zřetelem na takto relevantně s označeným dovolacím důvodem uplatněné námitky je vhodné uvést, že ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zák. jde o trestný čin tehdy, jde-li o čin pro společnost nebezpečný, který naplňuje formální znaky uvedené v trestním zákoně. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, aby byla nejprve učiněna potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech a na jejich podkladě, zda prokázané skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu s tím, že aby se jednalo o trestný čin, musí být všechny uvedené znaky dány.

Obviněný byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Omylem je podle právní teorie rozpor mezi představou a skutečností. Aby byl naplněn znak uvede v omyl , musí jít o jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci (srov. rozhodnutí č. 57/1978 a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat též skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně se obviněný tohoto trestného činu dopustil v alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že někoho uvedl v omyl a tak na cizím majetku způsobil značnou škodu.

Jak je ze skutkových zjištění patrné, obviněný uvedený znak, že jiného uvedl v omyl , naplnil tím, že proto, aby získal potravinářské zboží bez jeho uhrazení předem, ve dnech 20. 1. 2004, 21. 1. 2004, 30. 1. 2004 zaslal společnosti S. platební příkazy, které nepředal k proplacení, ale pouze je potvrdil v samoobslužném boxu v K. b., a. s., což vedlo k tomu, že společnost S. obviněnému předmětné zboží zaslala. Přestože se obviněný brání tomu, že by tento znak byl uvedeným jednáním naplněn, jeho výhrady jsou plně v rozporu nejen se závěry obou soudů, jak jsou rozvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí, ale především se všemi ve věci zajištěnými a provedenými důkazy, které ve svém souhrnu a v logických návaznostech svědčí o tom, že obviněný jednal se záměrem dodávky předmětného zboží vylákat, aniž by za ně chtěl poškozeným požadované finanční prostředky zaplatit.

Nejvyšší soud z hlediska trestní odpovědnosti obviněného, a to jak ve vztahu ke znaku, že jiného uvedl v omyl , tak i s ohledem na subjektivní stránku k tomuto znaku se vztahující, považuje z prokázaných okolností za významné především to, že obviněný společnosti S. zaslal kopie příkazů k úhradě, aniž by k takové platbě dal bance pokyn. V této souvislosti je vhodné zmínit zejména zprávu K. b., a. s., (č. l.) 94, v níž banka ohledně předmětných platebních příkazů informuje, že originály těchto příkazů nebyly vhozeny do boxu ani předány obchodníkům, a tedy nebyly bance k proplacení předány. Současně sdělila, že obviněný byl dlouholetým klientem banky, který často prováděl platby do zahraničí a byl informován o tom, že tyto příkazy musí dát přímo obchodníkům ke kontrole a potvrzení převzetí, neboť do boxu lze vkládat pouze tuzemské částky do 499.999,99,- Kč.

K tomu je vhodné upřesnit, že podle obsahu kopií předmětných platebních příkazů, je na příkazu ze dne 20. 1. 2004 k proplacení vyznačena částka 48.978,54,- EUR, na příkazu ze dne 21. 1. 2004 je uvedena částka 49.742,90,- EUR, a na příkazu ze dne 30. 1. 2004 je částka 22.154,- EUR, je tedy patrné, že v každém z těchto příkazů byla vyznačena částka překračující povolenou výši 500.000,- Kč., neboť kurz EURA činil v té době více jak 32,- Kč za EURO.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že obviněný nemohl platbu vyznačenou na předmětných platebních příkazech vůbec fakticky realizovat tak, jak předstíral, protože byla vyloučena jednak tím, že se jednalo o částku do ciziny a jednak i proto, že uvedená suma převyšovala možnou maximální hranici pro realizaci platebního příkazu přes samoobslužný box, jak je shora uvedeno.

Ve vztahu k nepřesvědčivosti obviněným vnesených námitek, je významné i to, že ke dnům, které obviněný na příkazech uvedl jako dny splatnosti, byl ve dnech 20. 1. 2004 až 21. 1. 2004 účet obviněného vedený u K. b., a. s., ve schodku, neboť vykazoval 48.922,17,- Kč, a ke dni 30. 1. 2004 na něm byla částka 118.315,- Kč. Banka by proto ani z tohoto důvodu nemohla předmětné úhrady provést, protože pro ně v době splatnosti, kterou obviněný vyznačil, na účtu nebyl dostatečný obnos. Podle Podmínek provádění platebního styku a zúčtování na běžných účtech klientů banky platí, že banka odepíše peněžní prostředky z účtu klienta na základě účinného příkazu k úhradě doručeného prostřednictvím samoobslužného boxu v pracovní den, který klient uvedl jako den splatnosti. Takový pokyn by nebylo možné vyplnit, protože ke dni splatnosti na účtu potřebné částky nebyly k dispozici.

Z uvedených důvodů proto neobstojí ani ta námitka obviněného, že očekával příjmy od svých odběratelů, neboť banka platbu, k níž by obviněný dal příkaz (což se ovšem nestalo), na základě platebního příkazu s vyznačenou dobou splatnosti nemohla provést později, platbu by neprovedla a klienta by o tom jen vyrozuměla.

Všechny tyto skutečnosti dosvědčují, že v daném čase nebylo reálné, aby obviněný mohl ze svého účtu uhradit označené částky, protože jím předstíraný způsob byl v rozporu s pravidly platebního příkazu prostřednictvím samoobslužného boxu i faktickým stavem jeho účtu. O všech těchto skutečnostech obviněný věděl a byl s nimi dostatečně obeznámen.

Především je však nutné zdůraznit, že v dané věci je rozhodné to, že předstírané platby vůbec neproběhly, protože obviněný bance žádný takový pokyn nedal, a pokud shora uvedené platební příkazy potvrdil a společnosti S. je zaslal, bylo to jen proto, aby předstíral, že taková platba skutečně proběhla. Jen tak totiž mohl získal možnost od této společnosti odebrat zboží, jak se také stalo. V této souvislosti je nutné zdůraznit, že obviněný tyto podmínky akceptoval na osobním jednání s představiteli společnosti S. dne 19. 12. 2003, kde mu svědek C. A. jednoznačně sdělil, že vzhledem k dluhům, které má společnost R. u společnosti S. a k nastalé složité situaci, může být obviněnému zboží dodáno jen proti platbě předem. S tím obviněný souhlasil a že tedy provede platbu předem. Je tedy patrné, že již na tomto ústním jednání obviněný platbu předem avizoval.

Pro závěr o vědomém záměru obviněného zaslání bance nepředaných, avšak jejím razítkem označenými platebními příkazy vylákat ze strany poškozené společnosti předmětné zboží, mimo již naznačených skutečností, svědčí i okolnosti vyplývající z obsahu výpovědí C. M., z písemné korespondence mezi nimi, z nichž je zřejmé, že obviněný poškozené společnosti, i když zjistila, že k úhradě nedošlo, předstíral, že se tak stalo a že jde o omyl na straně banky. Tento závěr je patrný z toho, že obviněný jednak na první telefonickou informaci o tom, že platby nepřišly, předstíral překvapení a svědkyni C. M. v rozporu se skutečností sdělil, že vše v bance ověří. Při dalším slovním kontaktu ji nepravdivě informoval o tom, že platba byla provedena. Když později tato svědkyně zjistila, že peníze stále nedošly, a za tím účelem obviněnému znovu telefonovala, opět ji v rozporu s faktickým stavem věci sdělil, že se nemusí znepokojovat, neboť platbu provedl jiným postupem než bylo obvyklé. Když svědkyně následně obviněnému dne 10. 2. 2005 zaslala faxem dopis, v písemné odpovědi na něj obviněný znovu nepravdivě dne 12. 2. 2005 (č. l. 31 spisu) společnosti S. uvedl že z kontroly provedené u banky, se dověděl, že banka, aniž by ho informovala, příkazy k úhradě, které zadal, z důvodu nedostatečného krytí neprovedla .

Z uvedených skutečností vyplývá, že obviněný svůj původní záměr vylákat od společnosti S. zboží, aniž by ho zaplatil, což se mu podařilo, těmito svými následnými nepravdivými a lživými informacemi jen potvrdil.

Přitom s ohledem na předchozí spolupráci se společností S. obviněný spoléhal na dříve získanou důvěru, a na to, že skutečnost, zda úhrada proběhla lze ověřit až s odstupem několika dní, což shora uvedení svědci potvrdili i s tím, že právě proto ihned úhradu neověřovali a zboží obviněnému jen na podkladě těchto platebních příkazů zaslali.

Ze všech těchto důvodů je zcela zřejmé, že obviněný jednal úmyslně. Jestliže soud prvního stupně dopěl k závěru, že v daném případě jde o úmysl nepřímý ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., jsou ve vztahu k němu dostatečně všechny potřebné okolnosti zjištěny a objasněny a takový závěr žádné pochybnosti nevzbuzuje.

Na základě těchto všech skutečností Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů čin obviněného, jak byl zjištěn a popsán, správně právně posoudily jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Takto zjištěné trestné jednání obviněného je kriminálním činem, který vykazuje všechny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Obviněný zneužil obchodně právní vztahy k tomu, že na úkor cizího majetku, na němž způsobil škodu, sebe obohatil tím, že poškozeného uvedl v omyl. Protože jde o trestné jednání, které vykazuje s ohledem na způsobenou škodu a na přístup obviněného, který i později, když jeho čin vyšel najevo, stále předstíral, že nedostatky jsou na straně banky, a poškozeného i později opakovaně utvrzoval v tom, že platbu uhradil, vysoký stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost, nejedná se o nepřípustnou kriminalizaci ani o složitý obchodní případ , jak namítal obviněný.

Nejvyšší soud proto na podkladě shora uvedených skutečností a úvah shledal, že obviněný byl plně v souladu s normami trestního práva, zcela správně oběma dovoláním napadenými rozhodnutími uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože po všech stránkách naplnil znaky jeho skutkové podstaty, a proto je v daném případě trestní odpovědnost obviněného zcela na místě.

Ze všech těchto skutečností a právních úvah Nejvyšší soud shledal usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 39 To 104/2006, i rozsudek Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. 101 T 292/2004, jako správné a zákonné. Dovolání obviněného ve vztahu k relevantně uplatněným námitkám bylo proto jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová