8 Tdo 957/2015
Datum rozhodnutí: 17.09.2015
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 957/2015-24

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovolání obviněného V. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 4 To 274/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 244/2013 , takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 16. 5. 2014, sp. zn. 6 T 244/2013, uznal obviněného V. B. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že:

dne 22. 6. 2013 v přesně nezjištěné době mezi 11.00 a 13.00 hod. v B., okres T., na cestě vedoucí od obchodního domu Interspar v ul. N., B., M. P. k objektu nádraží Českých drah, a. s., žel zastávka B., přistoupil k poškozenému J. S., kde jej po předchozí opětovné marné výzvě k okamžitému zaplacení dluhu udeřil rukou do obličeje a následně mu z pravé kapsy kalhot vzal mobilní telefon zn. Samsung S 5610 v hodnotě 1.600,- Kč, čímž poškozenému způsobil zranění drobné poranění rtů bez nutnosti lékařského ošetření a dále škodu na majetku ve výši hodnoty mobilního telefonu .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu za to podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 11. 2014, sp. zn. 4 To 274/2014 tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Zuzany Segediové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolatel v podrobnostech uvedl, že rozhodnutí bylo ovlivněno nesprávným právním posouzením věci, jelikož skutková zjištění byla v extrémním nepoměru s právními závěry. Hlavní důvod takového rozporu spočíval především ve skutečnosti, že soud prvého stupně nepřibral ve věci k posouzení důležité otázky znalce s odpovídajícím zaměřením.

Konkrétně se jednalo o zhodnocení věrohodnosti poškozeného, jehož svědecká výpověď byla jediným přímým důkazem, usvědčujícím obviněného v předmětné trestní věci. Dovolatel v této souvislosti poukázal na závislost poškozeného na alkoholu, která je řazena mezi psychiatrická onemocnění, a z níž mohou vyplývat další duševní choroby či jiné poruchy chování. Dále upozornil na fakt, že právě v době údajného spáchání trestného činu byl poškozený ve stavu silné opilosti. Pro zhodnocení jeho schopnosti v této situaci správně vnímat, interpretovat a zapamatovat si skutkový děj (případně pro posouzení jeho psychického onemocnění) byl jednoznačně kompetentní pouze znalec z oboru psychiatrie. Nalézací soud tedy pochybil, když k vypracování znaleckého posudku, týkající se věrohodnosti poškozeného, přizval jako znalce psychologa, který pro posouzení takovéto otázky potřebnou kvalifikaci ani odborné znalosti neměl. Tuto chybu nalézacího soudu následně nenapravil ani soud odvolací. Podle obviněného šlo tedy o vadu řízení, jejímž následkem mělo být nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc byl tímto nesprávným postupem obou soudů založen stav tzv. opomenutého důkazu, čímž došlo porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Dovolatel poukázal i na další skutková zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s právními závěry. Jedním z nich je například skutečnost, že poškozený lhal ohledně množství vypitého alkoholu, i to že, díky své opilosti nebyl v den spáchání skutku schopen výslechu. Vedle dalších, v podaném dovolání namítaných, rozporů, nebyly ani zohledněny svědecké výpovědi (konkrétně svědků D. B., P. L., P. T. V. a V. M.), jež věrohodnost poškozeného ještě více zpochybňovaly. K podobnému závěru mohl vést i obviněným navrhovaný výslech A. K., který však proveden nebyl. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že soudy obou stupňů zcela ignorovaly zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, když výpovědi poškozeného plně uvěřily. V této souvislosti odkázal obviněný na nález Ústavního soudu, č. j. III. ÚS 1706/08.

V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené unesení a rozhodnutí mu předcházející podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K podanému dovolání státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s obsahem daného podání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí o dovolání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu je zřejmé, že prakticky všechny dovolatelovy námitky směřovaly k provedeným (případně i k neprovedeným) důkazům a z nich vyplývajícím skutkovým zjištěním. Jednalo se zejména o jeho polemiku ohledně výše zmíněného znaleckého posudku, na jehož základě byla posuzována důvěryhodnost svědecké výpovědi poškozeného. Vytýkaným pochybením soudu spočívajícím v přibrání znalce (z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie), který, podle názoru obviněného, neměl potřebnou odbornou kvalifikaci, byl založen stav opomenutého důkazu, zmiňovaný v judikatuře Ústavního soudu.

S tímto tvrzením dovolatele se však Nejvyšší soud ztotožnit nemůže. Posouzení přesvědčivosti a důvěryhodnosti svědecké výpovědi je výhradní pravomocí soudu, nikoliv tedy znalce, ať už je jeho kvalifikace jakákoliv (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn 2 To 9/2005, příp. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 4. 6. 1986, sp. zn. 1 Tzf 3/1986). V tomto případě jde tedy pouze o otázku hodnocení důkazů soudem, což se však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nedá. Pro úplnost lze ještě nad rámec tohoto rozhodnutí dodat, že z hlediska současné soudní praxe i judikatury, právě posouzení osobnostních rysů jedince, jeho schopnosti vnímat skutkový děj, správně jej interpretovat a reprodukovat do odborné kvalifikace klinického psychologa bez pochyby patří.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Lze tak shrnout, že dovolatel svými námitkami primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky vad procesních jsou z hlediska daného dovolacího důvodu irelevantní.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu