8 Tdo 957/2013
Datum rozhodnutí: 19.09.2013
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř.



8 Tdo 957/2013-21

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2013 o dovolání obviněného J. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 7 To 168/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 189/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 92 T 189/2012, byl obviněný J. H. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. zákoníku, a to jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně spoluobviněné A. K. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. H. a A. K. uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně na náhradu škody poškozenému T. R. částku 6.161,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Označený rozsudek Městského soudu v Brně napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo následně usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 7 To 168/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Podle skutkových zjištění soudu 1. stupně se obviněný přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. zákoníku jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku dopustil tím, že společně se spoluobviněnou A. K. dne 1. 10. 2012 v době mezi 12.30 až 12.40 hod. v B. na ul. B. po předchozí domluvě s dalším dosud neustanoveným spolupachatelem odcizili T. R. sadu nářadí zn. Bosch, a to plastový kufřík modré barvy s nápisem Bosch v hodnotě 803,- Kč, ve kterém se nacházela vrtačka modré barvy značky Bosch Profesional v hodnotě 4.614,- Kč, 5 ks vrtáků různého průměru do zdiva v hodnotě 81,- Kč, 5 ks vrtáků různého průměru do dřeva a železa v hodnotě 78,- Kč, 2 ks špic na sekání v hodnotě 366,- Kč a 1 ks sekáče v hodnotě 219,- Kč, a to tak, že zatímco A. K. stála dole v budově a hlídala, aby je nikdo při krádeži nerušil, J. H. spolu s neustanoveným mužem odcizili uvedené věci ze strojovny výtahu, která se nachází v 6. patře budovy, kdy bez užití zjevného násilí nezjištěným způsobem překonali uzamčený zámek plechových dveří místnosti strojovny, odcizené věci J. H. uschoval do předem připravené tašky a z místa se oba snažili utéct, v čemž jim v 5. patře budovy chtěla zabránit L. H. tím, že jim zastoupila cestu, uchopila J.H. za ošacení a požadovala po něm vrácení odcizených věcí, na což J. H. v úmyslu si odcizené věci ponechat reagoval tím, že L. H. rukama silně odrazil, až tato proletěla otevřenými dveřmi do svého bytu, kde upadla na podlahu, poté oba z budovy i s odcizenými věcmi uprchli, přičemž poškozený T. R. mezitím zadržel A. K., která se rovněž z budovy snažila utéct, a přivolal hlídku policie; v důsledku tohoto jednání L. H. byla nucena vyhledat lékařské ošetření, neboť jí jednáním J. H. byly způsobeny hematomy a oděrky na levé ruce a bolestivost levého ramene, a T. R. byla způsobena škoda odcizením v celkové výši 6.161,- Kč,
přičemž uvedeného jednání se J. H. dopustil přesto, že za obdobné jednání byl v posledních třech letech odsouzen, a to rozsudkem Městského soudu v Brně jako soudu pro mládež ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. 6 Tm 58/2011, kterým byl uznán vinným proviněním krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu bylo uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání 13 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do zvláštní věznice pro mladistvé a z nějž byl následně dne 21. 6. 2012 podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Chomutově jako soudu pro mládež ze dne 21. 6. 2012, č. j. 2 PP 107/2012-26, kdy mu byla stanovena zkušební doba v trvání dvou let a současně byl nad ním vysloven dohled probačního úředníka, přičemž usnesením Městského soudu v Brně jako soudu pro mládež ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. 6 Tm 58/2011, byl obviněnému s podmínkou prominut zbytek nevykonaného trestu.

Proti usnesení odvolacího soudu obviněný J. H. podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu, přičemž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že napadený rozsudek soudu 1. stupně je založen na nesprávném skutkovém zjištění a v důsledku toho i nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný konkrétně namítl, že má za to, že byla porušena zásada in dubio pro reo, protože neexistuje žádný důkaz, na jehož podkladě by bylo možné dospět ke skutkovému závěru o tom, že k odcizení předmětného nářadí došlo tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku soudu 1. stupně, tedy že se tohoto skutku dopustil právě on, ať už přímo, či ve formě spolupachatelství. Obviněný připustil, že z provedených důkazů lze učinit závěr o tom, že se dne 1. 10. 2012 v době od 12.30 do 12.40 hodin skutečně na místě, kde došlo k předmětné trestné činnosti, nacházel a že se tam nacházel i jeho známý zvaný M. , a před budovou, z níž bylo nářadí odcizeno, byla i jeho přítelkyně A. K. Současně však zdůraznil, že tyto skutečnosti samy o sobě nemohou vést k závěru, že obviněný či jeho známý dané nářadí odcizili, neboť nářadí na místě zajištěno nebylo, svědkyně L. H. se nevyjádřila v tom směru, že u obviněného či jeho známého nářadí viděla, a pořízená fotodokumentace z kamery na rohu ulice B. jeho vinu také neprokazuje. Obviněný proto s odkazem na svou verzi průběhu události konstatoval, že zjištěný skutkový stav nelze kvalifikovat jako naplnění skutkové podstaty přečinu krádeže.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že ačkoliv od počátku trestního stíhání bylo trestní řízeno vedeno nejen proti jemu samotnému, nýbrž i proti jeho družce A. K., která byla posléze soudem 1. stupně shledána vinnou ze spáchání totožného skutku jako obviněný a která stejně jako obviněný následně podala proti dotčenému rozsudku odvolání, a ačkoliv nebyla trestní věc obviněné A. K. vyloučena k samostatnému projednání, nebylo její odvolání ke dni konání veřejného zasedání, při němž bylo vydáno rozhodnutí o zamítnutí odvolání obviněného, odvolacímu soudu soudem 1. stupně předloženo k projednání (ke dni podání dovolání nebylo o odvolání obviněné ani rozhodnuto), a proto bylo ve veřejném zasedání rozhodováno výlučně o vině obviněného. Vzhledem k tomu, že podle hodnocení důkazů a právní kvalifikace provedené soudem 1. stupně jednání obou obviněných vzájemně souvisí, a s ohledem na fakt, že odvolání obviněného bylo projednáno bez toho, že by došlo k vyloučení jeho věci ze společného řízení, obviněný tvrdil, že byla dotčena jeho procesní práva a že došlo k porušení procesních podmínek v odvolacím řízení.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 7 To 168/2013, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 92 T 189/2012, zrušil a dále aby Městskému soudu v Brně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se nejvyšší státní zástupce k dovolání nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu dovolání se podává, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) obviněný uplatnil námitku, která směřovala výlučně proti způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Jím vytýkaná vada má povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně právních. Zjistily-li soudy, že obviněný po předchozí domluvě společně se spoluobviněnou A. K. a dalším dosud neustanoveným spolupachatelem dne 1. 10. 2012 v době mezi 12.30 až 12.40 hod. v B. na ul. B. odcizili T. R. sadu nářadí zn. Bosch, a to způsobem ve výroku o vině dále rozvedeným, je takovými skutkovými zjištěními Nejvyšší soud vázán.

Zásada in dubio pro reo, na niž obviněný apeluje, vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a z § 2 odst. 2 tr. ř., a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod; ve vztahu ke skutkovým námitkám neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný ani nenamítal) totiž nemůže být založen jen na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 5, 6 rozsudku soudu prvního stupně po zevrubné rekapitulaci provedených důkazů a strana 3 napadeného usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí, stejně jako výpovědi A. K., neuvěřil. Vysvětlil, proč závěr o vině obviněného opřel zejména o svědecké výpovědi L. H., T. R., úřední záznamy Policie České republiky, fotografie z bezpečnostních kamer. Odvolací soud se s jeho hodnotícími úvahami ztotožnil, sám připomněl nevěrohodnost obhajoby obviněného, jejíž změny obviněný nebyl s to logicky vysvětlit, a která byla v rozporu nejen s výpovědí již jmenovaných a zcela věrohodných svědků, záznamů Policie České republiky, pořízenými fotografiemi, ale nakonec i výpovědí spoluobviněné A. K.

Námitky obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů a soud prvního stupně i odvolací soud se s výtkami obviněného ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. Provedené důkazy do sebe logicky zapadají, vytvářejí řetězec, který jednoznačně svědčí pro závěr, že se obviněný trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, dopustil. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Co se týče druhé námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle§ 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., prostřednictvím níž obviněný (ve zkratce) brojí proti tomu, že odvolací soud rozhodl o jeho opravném prostředku, aniž by současně ve společném řízení projednával opravný prostředek spoluobviněné A. K., přičemž tímto postupem odvolacího soudu byla podle mínění obviněného dotčena jeho procesní práva a porušeny procesní podmínky v odvolacím řízení, Nejvyšší soud uvádí následující:

S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.):
1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas; odvolání podal obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení viz § 253 odst. 2 tr. ř.),
2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.),
3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatněného v alternativě spadající pod shora uvedené body 1) a 2) spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek (odvolání nebo stížnost).

Podstatou alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je pak skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Dovolatel v textu dovolání naznačoval existenci zmiňovaného dovolacího důvodu v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí . Odvolání obviněného J. H. však nebylo Krajským soudem v Brně zamítnuto z formálních důvodů, jak již bylo vyloženo. Zmíněný soud napadený rozsudek Městského soudu v Brně podrobil v řádném opravném řízení věcnému přezkumu, tudíž tato alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. zjevně nemůže obstát.

Nad rámec toho však k námitce brojící proti postupu odvolacího soudu, kterým nebyla podle názoru obviněného dodržena procesní ustanovení zákona upravující společné řízení, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést a obviněnému v obecné rovině dát za pravdu že společné řízení se koná (mimo jiné) proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí (viz § 20 odst. 1 tr. ř.). Bylo-li tedy proti spoluobviněným J. H. a A. K. vedeno společné trestní řízení v rámci řízení před soudem 1. stupně a podali-li oba proti rozsudku, jímž byli jako spolupachatelé uznáni vinnými z totožného skutku, odvolání, mělo být hypoteticky ve věci jmenovaných spoluobviněných vedeno i společné odvolací řízení (srov. § 251 odst. 3 tr. ř.). V posuzovaném případě však zásadně bránila vedení společného odvolacího řízení významná skutečnost, a to že odvolání A. K. nebylo podáno včas v souladu s ustanovením § 248 odst. 1 tr. ř., a tudíž bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 7 To 301/2013, podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako opožděné zamítnuto (č. l. 135, 136).

Z naznačených souvislostí je zřejmé, že odvolání A. K. nemohlo být z formálních důvodů předmětem věcného přezkumu, a tudíž není žádnou procesní vadou, že nebylo spolu s odvoláním obviněného J. H. projednáno ve společném odvolacím řízení. Žádný význam z tohoto pohledu nemá ani skutečnost, že o odvoláních jmenovaných obviněných nebylo rozhodnuto ve stejný den, nýbrž postupně.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že žádnou z vad, která by zakládala některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., obviněný řízení předcházejícímu odvolacímu řízení ani samotnému odvolacímu řízení relevantně nevytýkal, jak již bylo řečeno ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž ani nelze uvažovat o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve vztahu k té jeho alternativě, že: bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení opravnému prostředku předcházejícímu dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. .

Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného konstatuje, že obsah uplatněných námitek, o něž obviněný opřel existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., věcně neodpovídá zákonnému vymezení takového (ani žádného jiného) dovolacího důvodu.

Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného tvrzeným dovolacím důvodům neodpovídají. Obviněný ve svém dovolání jednak neuplatnil žádný hmotně právní důvod [viz dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů, a jednak neuplatnil žádnou námitku vyhovující podmínkám dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.

Dovolání obviněného tak bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2013 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková