8 Tdo 95/2013
Datum rozhodnutí: 13.02.2013
Dotčené předpisy: § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., § 3 odst. 1, 2 tr. zák., § 250 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 95/2013-36

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne
13. února 2013 o dovolání obviněného P. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 12 To 236/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 10 T 2/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. 10 T 2/2011, uznal obviněného P. J. (dále jen obviněný nebo dovolatel ) vinným skutky blíže popsanými ve výroku citovaného rozsudku, které právně posoudil v bodech 1. až 9. jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., v bodech 10. až 13. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodech 14. až 17. jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 3 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (jednání pod bodem 14.), v bodě 18. jako trestný čin podvodu podle 250 odst. 1 tr. zák., v bodě 19. jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a v bodě 20. jako přečin krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku. Za skutky uvedené v bodech 1. až 9., 10. až 13., 14. až 18. a 19. rozsudku a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 12. 2010, č. j. 10 T 108/2010-134, mu podle § 248 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok o trestu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek uvedený pod bodem 20. rozsudku mu podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň uložil povinnost uhradit v rozsudku vyjmenovaným poškozeným způsobenou škodu, přičemž část poškozených podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytky jejich nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Konečně soud prvního stupně podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 1 Zt 202/2010, pro skutek, v němž byl spatřován dílčí útok trestného činu úvěrového podvodu podle § 205b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., dílem dokonaný, dílem ukončený ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Pro úplnost lze poznamenat, že ve věci šlo již o druhý rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, neboť původní rozsudek ze dne 29. 6. 2011 byl k odvolání obviněného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2011, č. j. 12 To 434/2011-766, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení.

Proti rozsudku citovanému v samém úvodu tohoto usnesení podali obviněný a okresní státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného konkrétně proti výroku o vině pod bodem 20. a proti výrokům navazujícím) odvolání, o nichž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl rozsudkem ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 12 To 236/2012, tak, že z podnětu obou odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku (bod 20. rozsudku), ve výroku o trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozeného V. Š., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku, za což mu podle § 205 odst. 2 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu rovněž uložil povinnost zaplatit poškozenému V. Š. na náhradě škody částku 100,- Kč. Nakonec vyslovil, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Pro úplnost lze rovněž zmínit, že po tomto rozhodnutí odvolacího soudu Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 10 T 2/2011, vyslovil, že obviněný je pro výše uvedený přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 trestního zákoníku účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle Čl. I odst. 1 této amnestie se mu promíjí uložený trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s účinkem, že se na něho hledí, jako by nebyl odsouzen.

Obviněný se s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Denise Mitroviće podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu ke skutkům pod body 1. až 4., 6. až 9. výroku odsuzujícího rozsudku dovolatel namítl, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho obhajobou týkající se vlastnictví předmětných motorových vozidel. Vlastnictví k vozidlům totiž nemohlo přejít na jednotlivé vlastníky, neboť se neujali jejich držby. Odvolací soud se spokojil s tvrzením svědka P. K. a ve vztahu ke skutku pod bodem 7. odmítl provést další důkaz, který by tvrzení tohoto svědka vyvrátil. Ve vztahu ke skutku pod bodem 9. rozsudku prý soudy bez jakéhokoliv důkazu dovodily, že si vozidlo přisvojil. Pokud se však jednotliví poškození nestali vlastníky vozidel (tj. nepřisvojili si věc), nemohla jim vzniknout škoda a nemohl být naplněn jeden ze skutkových znaků trestného činu zpronevěry.

Podle obviněného v případě skutků pod body 10. až 13. výroku o vině soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy. Z dokazování mělo vyplynout, že si půjčil peníze na nákup vozidel ve Š., s čímž byli svědkové srozuměni, a prostředky jim měly být z prodeje vozidel vráceny. Proto prý zcela chybí prokázání základního skutkového znaku trestného činu podvodu, a to uvedení v omyl či zamlčení podstatné skutečnosti. Tento fakt přešel odvolací soud tvrzením, že nevydařený obchod ve Š. jej (obviněného) nezbavuje trestní odpovědnosti. I v tomto směru proto došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

Ve vztahu ke skutkům pod body 14. až 18. výroku o vině obviněný namítl, že soudy nedostatečným způsobem zohlednily skutečnost, že o půjčky žádal v tíživé finanční situaci, a naopak nezohlednily, že poskytovatelé půjček alibisticky nezjišťovali platnost živnostenského oprávnění, což mohli učinit na veřejně přístupných portálech veřejné správy. Soud tak porušil zásadu vigilantibus iura a sankcionoval pouze jeho a nikoli poskytovatele úvěrů, kteří si počínali nesvědomitě. Tyto skutky proto podle dovolatele postrádají materiální stránku trestného činu a neměly by být považovány za trestné činy.

U skutků pod body 19. a 20. výroku o vině obviněný uvedl výhradu, že dokazování bylo nedostatečné a že soud se spolehl na neurčité výpovědi svědků, z nichž nelze dovodit, že by se uvedených skutků dopustil.

Vzhledem k uvedenému obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil všechny výroky napadeného rozsudku odvolacího soudu a výroky o náhradě škody na tento výrok navazující, i všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl. Dále konstatoval, že je namístě, aby výkon uloženého trestu byl odložen do doby rozhodnutí o dovolání.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), jenž ve vztahu k bodům 19. a 20. výroku o vině konstatoval, že obviněný vznesl výlučně námitky skutkového charakteru a namítl, že mu spáchání těchto skutků nebylo prokázáno. Takovéto námitky ovšem deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají a nelze k nim v dovolacím řízení přihlížet.

Další dovolatelovy námitky pak státní zástupce považoval za způsobilé dovolací důvod naplnit. K bodům 1. až 4. a 6. až 9. výroku o vině uvedl, že trestná činnost obviněného kvalifikovaná soudy jako pokračující trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona spočívala v podstatě v tom, že jako pracovník autobazaru převzal od ve výroku o vině specifikovaných poškozených osobní automobily, které následně prodal, utržené peníze poškozeným neodevzdal a ponechal si je pro vlastní potřebu, popř. vozidlo sám užíval a předal je do zástavy jako vlastní majetek. Tvrzení dovolatele, že jednotliví poškození se neujali držby předmětných vozidel, nevychází ze skutkových zjištění učiněných soudy a dovolatel ani nespecifikuje, na základě jakých skutečností toto tvrzení uplatňuje.

Státní zástupce dále uvedl, že (v případě trestného činu zpronevěry) osoba, která pachateli věc svěřila, nemusela být totožná s vlastníkem věci. Předmětná motorová vozidla nepochybně nebyla vlastnictvím obviněného a taktéž zajisté nešlo o tzv. res nullius ( věc ničí ), ve vztahu k dovolateli šlo o svěřenou cizí věc. Jestliže obviněný s osobními automobily, popř. finančními prostředky utrženými za jejich prodej naložil způsobem popsaným ve výroku o vině, dopustil se trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., přičemž toto by platilo i v případě, že by z právního hlediska byl vlastníkem jiný subjekt než osoby, které obviněnému vozidla za účelem jejich prodeje předaly.

Také námitky směřující proti výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. státní zástupce považoval za primárně skutkového charakteru. Obviněný uplatňoval vlastní skutkovou verzi, podle které mu poškození půjčovali peníze s plnou znalostí rozhodných skutkových okolností na nákup vozidel ve Š., teprve na základě těchto námitek pak dovozoval absenci zákonného znaku uvedení v omyl či zamlčení podstatné okolnosti. Ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkových větách sice vyplývá, že obviněný si v případě dílčích útoků pod body 10. a 12. výroku o vině půjčil peníze pod záminkou zakoupení motorových vozidel, v žádném případě však z těchto zjištění nevyplývá, že by poškození byli srozuměni s tím, že vrácení půjčených peněz by mělo záviset na provedení nějakého obchodu s osobními vozidly ze Š. Útok pod bodem 12. byl spáchán až v březnu 2010, ale jednání o nákupu vozidel ve Š. se měla uskutečnit již na jaře 2009 (srov. strany 14 a 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V případě útoků pod body 11. a 13. výroku o vině se již námitky dovolatele zcela míjejí s obsahem tzv. skutkových vět.

Také námitky k bodům 14. až 18. rozsudku vycházejí podle státního zástupce ze skutkových zjištění učiněných soudy pouze částečně. K těmto námitkám uvedl, že okolnost spočívající v tom, že poškozený při zachování větší obezřetnosti mohl zjistit nepravdivost sdělovaných údajů, např. z veřejně přístupných databází, nevylučuje trestní odpovědnost pachatele. V případě dílčího útoku pod bodem 14. výroku o vině navíc peněžní ústav nepravdivost údajů o soukromém podnikání obviněného zjistil a peněžní prostředky neposkytl, v případech útoků pod body 16. až 18. výroku o vině obviněný uváděl nepravdivé údaje nikoli o svém soukromém podnikání, ale o příjmu, který měl mít jako prodejce vozidel zaměstnaný ve firmě J. G.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např.ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V tomto ohledu většina námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohla obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž zásadně napadal buď rozsah provedeného dokazování před soudy obou stupňů (konkrétně když namítal, že soudy zamítly jeho další návrhy na doplnění dokazování), nebo způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítal, že soudy se nedostatečně zabývaly zjišťováním vlastnictví vozidel, že nesprávně vyhodnotily provedené důkazy). Takovými argumenty se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch (předestíral vlastní skutkové verze); teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Mimo tyto námitky však uplatnil také výhrady, které již lze považovat (byť s jistou dávkou tolerance) za relevantní. Konkrétně šlo o námitky, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zpronevěry, že ve vztahu k trestnému činu podvodu nenaplnil znak uvedení v omyl či zamlčení podstatné skutečnosti , a že jeho jednání není společensky nebezpečné.

Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, shledal však, že jsou zjevně neopodstatněné. Důvody, které jej k tomu vedly, jsou v podstatě identické s těmi, které ve vyjádření k podanému dovolání výstižně a přiléhavě uvedl již státní zástupce, takže lze na ně odkázat a jen v některých směrech doplnit.

Pokud dovolatel ve vztahu k dílčím útokům pod body 1. až 9. výroku o vině namítl, že soudy nezkoumaly vlastnictví k vozidlům a že vlastnické právo k vozidlům nepřešlo, neboť noví nabyvatelé se neujali držby vozidel, je třeba uvést, že trestného činu zpronevěry podle 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem.

V případě zmíněných skutků je podstatné, že obviněný jako pracovník autobazaru sice převzal od poškozených osob předmětná vozidla, aby zprostředkoval jejich prodej, nejednal však v souladu s dohodou, kterou s nimi uzavřel, a prodej vozidel buď poškozeným zamlčel a utrženou kupní cenu použil pro svoji potřebu, nebo žádný prodej nezprostředkoval, existenci nového vlastníka zamlčel a vozidlo vrátil původnímu majiteli (blíže viz skutková věta rozsudku soudu prvního stupně). Pro posouzení toho, zda v těchto případech došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty pokračujícího trestného činu zpronevěry soudy správně zjišťovaly, zda vozidla byla obviněnému předána do faktické dispozice, za jakým účelem a jak s nimi sám obviněný následně naložil. U trestného činu zpronevěry přitom není nutné zkoumat, zda cizí věc předaná pachateli byla ve vlastnictví osoby, která ji předávala či nikoliv, příp. zda tedy mohlo dojít k přechodu vlastnického práva. Důležitá je skutečnost, že obviněný poté, co převzal určitou věc do své držby, nakládal s ní způsobem odlišným, než jak se zavázal a jak si při předání věci vymínila druhá osoba.

V tomto smyslu pak není pochyb, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jak správně právně dovodily oba soudy nižších stupňů.

Pokud jde o výhrady ke skutkům pod body 10. až 13. výroku o vině, obviněný zde v podstatě předestírá vlastní skutkovou verzi o tom, že poškození byli obeznámeni a srozuměni s tím, že hodlá uzavřít obchod s auty ve Š. a že jeho úmysl poškozené podvést nebyl prokázán. Z provedeného dokazování, zejména z výpovědí samotných poškozených však vyplynulo, že obviněný si od nich půjčil peníze na nákup aut a slíbil, že je vrátí. Poškození mu peníze půjčili (svědek S. K. tak jednal po opakované dobré zkušenosti s obviněným, který mu dříve půjčky vždy vrátil), ale obviněný nejenže smluvenou lhůtu k vrácení půjčky nedodržel, ale peníze ani po opakovaných urgencích nevrátil. Vzhledem k tomu, že obviněný při sjednávání půjček neseznámil poškozené s tím, že jeho finanční situace je špatná, zavázal se vrácením půjček v blízké době a nakonec půjčené částky nevrátil, je zjevné, že jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že se tak stalo, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Jestliže dovolatel dále ve vztahu k bodům 14. až 18. výroku o vině namítl nenaplnění materiální stránky trestného činu, je zapotřebí uvést, že pojmovými znaky trestného činu (podle aplikovaného trestního zákona) jsou vedle znaků formálních také znaky materiální. Pro spolehlivý závěr, zda se v daném případě jedná či nejedná o trestný čin, je tedy nezbytné zjišťovat vedle existence formálních znaků příslušné skutkové podstaty (tj. těch znaků, které jsou uvedeny v zákoně, tzv. typové znaky) také to, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti, a to u dospělého pachatele vyšší než nepatrný.

Podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

V konkrétním případě musí být všechny uvedené znaky naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Proto není trestným činem takový čin, který sice naplňuje formální znaky některého trestného činu podle trestního zákona, ale není pro společnost nebezpečný, resp. jeho stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je nepatrný ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost přitom vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně pachatele.

Při řešení otázky, zda jednání obviněného vyhovovalo rovněž požadavkům trestní odpovědnosti z hlediska naplnění všech znaků materiální stránky přisouzeného skutku, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu nelze nikterak exaktně vyjádřit, nýbrž tuto okolnost je třeba posuzovat přísně individuálně s přihlédnutím k dalším okolnostem případu, které jsou obecně uvedeny v již citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. a které mají na nebezpečnost činu pro společnost vliv.

Při úvahách, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost vyšší než nepatrný, popř. malý (srov. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. trest.). Z tohoto hlediska soudy obou stupňů nepochybily, pokud v posuzovaném případě dospěly k závěru, že znaky i materiální znak trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, byly splněny.

Po objektivním zhodnocení všech hledisek uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněného nemůže zbavit trestní odpovědnosti ani námitka, že poskytovatelé úvěru nebyli náležitě obezřetní a dostatečně si neověřili pravdivost obviněným uváděných údajů. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že obviněný jednal s přímým úmyslem docílit poskytnutí úvěru a za tímto účelem poškozeným bankovním subjektům zcela vědomě uváděl nepravdivé údaje. Takové jednání však již dosahuje vyššího stupně společenské nebezpečnosti a je nutné na něj působit normami trestního práva.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že relevantně uplatněné výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudky odvolacího soudu ani soudu prvého stupně vytýkanými vadami netrpí. Především soud nalézací v souladu se zákonem vyložil a správně odůvodnil své závěry z hlediska použité právní kvalifikace.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Zcela na závěr je třeba uvést, že pokud obviněný ve svém podání rovněž konstatoval, že je namístě, aby výkon uloženého trestu byl odložen do doby rozhodnutí o dovolání, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předseda senátu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou příslušný návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a pro případný postup podle § 265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a