8 Tdo 95/2011
Datum rozhodnutí: 16.02.2011
Dotčené předpisy: § 2 odst. 5 tr. ř., § 2 odst. 6 tr. ř.



8 Tdo 95/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. února 2011 o dovolání obviněného I. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 13 To 293/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 153/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. B. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 3 T 153/2009, byl obviněný I. B. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 13. 4. 2008 kolem 04.20 hodin po požití většího množství alkoholických nápojů, kdy hladina alkoholu v jeho krvi činila v 06.35 hodin ještě 1,59 g/kg, řídil v rozporu s § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů své osobní vozidlo zn. Opel Corsa, z Ch. směrem na D., okres Ú., přepravoval v něm pět osob nepřipoutaných bezpečnostními pásy, na silnici mezi obcemi Ch. a S. při průjezdu levotočivé zatáčky vlivem požitého alkoholu a nepřiměřené rychlosti jízdy nezvládl řízení, vyjel vpravo mimo vozovku a narazil do vzrostlého stromu, přičemž došlo ke zranění jeho spolujezdkyň P. P., která utrpěla zlomeninu lební klenby vpravo s nevelkým krvácením do prostoru pod tvrdou plenu mozkovou vpravo, distorzi krční páteře, zhmoždění pravé plíce, mnohočetné oděrky a tržnězhmožděné rány v obličeji, plošnou exkoriaci na levé tváři v rozsahu 8x5 cm s tržnězhmožděnou ránou do podkoží, exkoriaci 5 cm zasahující do dutiny ústní na pravé tváři, otřes mozku, plošné oděrky a hematomy na bocích a končetinách s dobou léčení do října 2008 a přetrvávajícími migrénami, I. B., která utrpěla ztrátové poranění malíku pravé ruky, otřes mozku, zhmoždění levé ledviny, mnohočetné tržnězhmožděné oděrky a zhmoždění měkkých tkání prstů obou rukou, tržnězhmožděnou ránu na hlavě, tříštivou zlomeninu středního článku malíku pravé ruky, plošné oděrky na zádech s dobou léčení do srpna 2009 a trvale omezenou hybností malíku pravé ruky, a dále došlo k lehkým zraněním spolujezdců P. K., D. Š. a T. N.

Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 224 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř roků. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 13 To 293/2010, odvolání podané obviněným proti shora uvedenému rozsudku podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. Evžena Zachariáše s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V jeho obsahu nejprve odkázal na svou již dříve uplatňovanou obhajobu, v níž opakovaně poukazoval na to, že podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně byl usvědčován znaleckým posudkem soudního znalce MUDr. R. H., který však považoval za krajně nevěrohodný, nepravdivý a hraničící s trestným činem podání křivého znaleckého posudku. Obviněný zdůraznil, že skutek se podle něj udál tak, že všichni cestovali pod vlivem alkoholu osobním vozidlem, které bylo v jeho vlastnictví, a tímto automobilem se již jednou přemisťovali z jedné restaurace do druhé, a bylo prokázáno, že při prvním přesunu obviněný vozidlo neřídil, klíče od něj předal a jel jako spolujezdec. Obdobná situace nastala i v případě jízdy, při níž se stala dopravní nehoda, což však soudy neakceptovaly a vycházely ze znaleckého posudku MUDr. R. H., který podle charakteru zranění a mechanismu jejich vzniku dovodil, že auto řídil obviněný. Znalec přitom tvrdil, že osobně odborně konzultoval zranění jednotlivých osob s jejich ošetřujícími lékaři a od nich vyžádaných zdravotních dokumentací. Obviněný však namítl, že znalec žádného lékaře nekontaktoval, ani si nevyžádal zdravotní dokumentaci, a posudek vypracoval pouze z listin, které mu poskytla policie. Vznikají tak pochybnosti o věrohodnosti a pravdivosti jeho znaleckého posudku včetně jeho doplňku. Obviněný připomenul, že v průběhu dokazování znalec otázku, kde a kdy prováděl odborné konzultace s lékaři, nebyl schopen přesvědčivě zodpovědět. Podle obviněného znalecký posudek obsahoval řadu rozporných tvrzení, znalec sám o sobě byl nevěrohodný z odborného hlediska, a s ohledem na lživé tvrzení o odborných konzultacích, bylo namístě vyžádat posudek revizní. Obviněný též namítl nedostatek potřebných odborných znalostí znalce, který po určitou dobu přerušil svou znaleckou činnost. Oba soudy závažné nedostatky jediného důkazu bagatelizovaly a vůbec nezohlednily a dokonce odmítly, byť i jen vyslechnout jedinou lékařku, která obviněného vyšetřovala, viděla jeho zranění a mohla se tak vyjádřit k mechanismu jejich vzniku z hlediska pozice, na níž v automobilu seděl. Na místě nehody se nacházel bezprostředně po události bývalý policista, který až u soudu popsal tendenční a závadový postup vyšetřujících policejních orgánů na místě nehody. Jeho výpověď však nalézací soud neprotokoloval správně a odvolací soud jeho výpověď bagatelizoval. Policie se také pokusila ovlivnit jednoho ze svědků, což soudy nevzaly do úvahy, a vůbec se s touto závažnou manipulací ve vyšetřování nevypořádaly.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a odvolacímu soudu uloženo, aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství, přestože mu byl opis dovolání doručen, do dne konání neveřejného zasedání své případné písemné stanovisko Nejvyššímu soudu nezaslalo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v § 265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Nutné je podotknout, že obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen extrémní nesoulad , resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Na podkladě těchto kritérií vymezujících možnost uplatnění dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné posuzovat i argumenty, o něž obviněný své dovolání opřel. Z jeho obsahu vyplývá, že obviněný výtky směřoval proti způsobu, jímž soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění. Obviněný v rámci podaného dovolání vyjadřoval, z jakých důvodů se s těmito závěry neztotožnil, když zejména nesouhlasil s tím, že soudy po zhodnocení provedených důkazů své skutkové závěry nedovodily z jeho obhajoby a dvou svědků vypovídajících v souladu s ním, ale za věrohodné považovaly skupinu důkazů, které obviněného v tom, že on byl řidičem předmětného vozidla, usvědčovaly. Tyto svědecké výpovědi však obviněný považoval za nevěrohodné, zejména znalecký posudek zpracovaný z oboru zdravotnictví soudního lékařství, který je podle něj zcela nesprávný. Veškerými námitkami tak obviněný prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětným činem uznán vinným, prokázány, a teprve druhotně, na podkladě vlastní verze průběhu skutku (že vozidlo neřídil, ale seděl na místě spolujezdce) vytýkal nedostatky právního posouzení, resp. tvrdil, že skutkovou podstatu přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku nenaplnil.

S ohledem na to, že obviněný svou argumentaci vystavěl na jiných skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení ohledně toho, jak celá událost proběhla, zejména popřel, že by řídil on a naopak tvrdil, že tak učinil spoluobviněný, brojil i proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Dovolání tak svým obsahem svědčí o tom, že obviněný I.B. obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil a v dovolání použil výhrady, které na označený důvod nedopadají. Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat.

I přes tento závěr lze však nad rámec podaného dovolání pro úplnost stručně shrnout, že obviněný stejné výhrady uplatňoval v průběhu předcházejícího nalézacího a odvolacího řízení a soudy obou stupňů se jimi pečlivě zabývaly. Ze strany soudu prvního stupně byl zajištěn postačující rozsah dokazování, a tento soud rovněž velmi zodpovědně hodnotil provedené důkazy, jejichž věrohodnost logicky zvažoval právě se zřetelem na opačná svědectví dvou skupin důkazů, kde jedna skupina (svědci D. Š. a T. N.) vypovídala v souladu s obhajobou obviněného, kdežto druhá (svědci I. B., P. P. a P. K.) obviněného z toho, že vozidlo řídil usvědčovala (viz strana 6-7 rozsudku soudu prvního stupně). Je nutné zdůraznit, že soud prvního stupně své závěry činil v souladu s hledisky vymezenými ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se věnoval stejné otázce, kdo vozidlo řídil, s dostatečnou a potřebnou pozorností a rovněž reagoval na všechny požadavky obviněného na doplnění dokazování, popř. jeho polemiky s důkazy již provedenými (srov. 4-7 odůvodnění napadeného usnesení). Pozornost oba soudy věnovaly i námitkám proti obsahové i formální stránce znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jehož doplnění zajistil soud prvního stupně, který znalce i opakovaně právě s ohledem na výhrady obviněného, vyslýchal. Nejvyšší soud nezjistil v postupů obou soudů nic, co by skutková zjištění a na nich učiněné právní závěry zpochybňovalo.

Vzhledem ke všem takto Nejvyšší soudem učiněným zjištěním, lze shrnout, že námitky obviněného právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný z dalších důvodů dovolání podle § 265b odst 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného I. B. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová