8 Tdo 946/2007
Datum rozhodnutí: 30.08.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 946/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2007 o dovolání obviněného mladistvého D. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 12 Tmo 10/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 14/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého D. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě, soudu pro mládež, ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 2 Tm 14/2006, byl obviněný mladistvý D. H. (dále převážně jen mladistvý ) uznán vinným, že:

dne 24. 9. 2005 v době kolem 06:50 hod. u kruhového objezdu před firmou T. pod vlivem alkoholu spolu s dalšími osobami doběhl K. M., se kterým předtím popíjel v restauraci, v úmyslu získat peníze ho udeřil do obličeje a povalil na zem, kde ho dále bil, a odcizil mu částku nejméně 2.000,- Kč buď z přední kapsy kalhot nebo po roztržení kapsy vypadlou na zem a poté utekl.

Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a mladistvému uložil podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 31 odst. 1, 2 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle § 76 zák. č. 218/2003 Sb. a § 5 odst. 3 zák. č. 169/1999 Sb. a § 8 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb. zařadil do zvláštní věznice pro mladistvé. Dále mladistvému uložil povinnost zaplatit poškozenému K. M. částku 2.000,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, soud pro mládež, usnesením ve veřejném zasedání dne 11. 4. 2007, sp. zn. 12 Tmo 10/2007, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu mladistvý napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. B. Š. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve svém podání mladistvý namítl, že odvolací soud se nevypořádal s námitkami, které uváděl ve svém odvolání, zejména mu vytkl, že na rozdíl od nalézacího soudu vyhodnotil jeho jednání jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchané ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., přičemž tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Pokud už odvolací soud konstatoval, že se (obviněný) dopustil provinění ve spolupachatelství, pak se měl tento závěr promítnout i do výroku rozhodnutí, což se však nestalo.

Mladistvý nesouhlasil ani se závěry soudu prvého stupně, že jeho jednání se mělo sestávat z úmyslu získat peníze od poškozeného, protože prý nebylo prokázáno, že by úmysl k takovému jednání měl. V této souvislosti poukazoval na rozpory ve výpovědi samotného poškozeného, zejména na to, že nejprve tvrdil, že měl peníze v peněžence, pak že měl peníze volně vložné v kapse a že mu peníze vzala nějaká dívka nebo že mu peníze byly odcizeny skupinkou 2-3 Romů. Vzhledem k uváděným rozporům by měla být z tohoto pohledu hodnocena věrohodnost svědecké výpovědi poškozeného.

S ohledem na uvedené skutečnosti mladistvý navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, případně vadné řízení jemu předcházející, a to vzhledem k § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení. Pro případ, že by dovolací soud shledal, že je možný postup podle § 265m tr. ř., navrhl, aby byl zproštěn obžaloby.

K podanému dovolání mladistvého se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ) a uvedl, že ačkoliv je dovolání podáno s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 pím. g) tr. ř., ve skutečnosti část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Zároveň připomenul, že skutkovými zjištěními provedenými soudy nižších stupňů, pokud neodporují zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, a doplnil, že žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly.

Státní zástupce dále uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá toliko námitka, že odvolací soud na rozdíl od soudu nalézacího bezdůvodně posoudil jednání obviněného jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a že jeho jednání postrádá úmysl zmocnit se peněz poškozeného. V této části však považoval dovolání mladistvého za zjevně neopodstatněné.

Dále státní zástupce konstatoval, že formulace skutkové věty sice není nejzdařilejší (srov. shora), ale přece jen je z ní patrné, že v počáteční fázi se konfliktu účastnilo několik osob, které fakticky podporovaly mladistvého při fyzickém napadení poškozeného v úmyslu zmocnit se jeho peněz; i nalézací soud tedy posoudil jednání mladistvého jako provinění loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Není přitom vadou, že tuto skutečnost ve výroku rozsudku výslovně neuvedl, neboť podle stávající judikatury není třeba tak činit.

K námitce mladistvého, že nebyl prokázán úmysl, státní zástupce uvedl, že formu zavinění bylo nutné dovodit z provedeného dokazování, přičemž po zhodnocení důkazů je evidentní, že právě zmocnění se peněz bylo motivem k užití násilí vůči poškozenému; skutek byl tedy spáchán v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby takové rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání mladistvého je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Námitky mladistvého, které ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně zpochybňují způsob hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (zejména výpovědí poškozeného) a jimi učiněná skutková zjištění. Pod tento okruh námitek lze podřadit rovněž tvrzení mladistvého, že nebyl shledán jeho úmysl získat násilím od poškozeného peníze, neboť údajně chybějící subjektivní stránku svého jednání podmiňoval požadavkem na odlišná skutková zjištění.

Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal především odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho se rovněž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval svoji nevinu.

Pod označený dovolací důvod nelze zahrnout ani poslední námitku mladistvého, že pokud odvolací soud hodlal posoudit jeho jednání jako provinění loupeže pode § 234 odst. 1 tr. zák. spáchané ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., měl tento závěr promítnout i do právní věty výrokové části rozhodnutí, což se však nestalo. Jde totiž o námitku procesního charakteru, která stojí mimo hmotněprávní důvod dovolání podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.

Uvedenou výhradu by bylo možné teoreticky uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod však obviněný v dovolání neuvedl.

Nejvyšší soud přesto pro úplnost dodává, že v dovoláním napadených rozhodnutích žádný výrok nechybí ani není neúplný. Výslovné vyjádření právní kvalifikace podle § 9 odst. 2 tr. zák. v tzv. právní větě výrokové části rozsudku není nezbytné, nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 1. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 950). Na rozdíl od přípravy trestného činu (§ 7 tr. zák.), pokusu trestného činu (§ 8 tr. zák.) nebo organizátorství, návodu a pomoci (§ 10 tr. zák.), které trestní zákon výslovně označuje za zvláštní formy trestného činu (§ 89 odst. 1 tr. zák.), spolupachatelství (§ 9 odst. 2 tr. zák.) tuto povahu nemá a žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby bylo vyjádřeno ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku též výslovným právním závěrem o tom, že trestný čin spáchal obviněný jako spolupachatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 5 Tdo 944/2003, publikované v Trestněprávní revue č. 5/2004, Praha: C. H. Beck 2004, s. 152).

Lze tak shrnout, že všechny obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud, soud pro mládež, dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. srpna 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a