8 Tdo 943/2015
Datum rozhodnutí: 17.09.2015
Dotčené předpisy: § 175 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 943/2015-28

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. B. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 13 To 84/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 144/2014, takto :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 13 To 84/2015.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265 l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 2 T 144/2014, byl obviněný R. B. (dále jen obviněný ) uznán vinným, že

dne 31.5.2012 okolo 07.30 hodin v blízkosti panelového domu v ulici P. v obci V. P., okr. P. z., vyčkal odchodu poškozeného P. H. do práce, a následně jej fyzicky napadl, a to tak, že jej přimáčkl ke stromu, poté u osobního motorového vozidla tovární značky Volkswagen Golf, u něhož vypouštěl levou přední pneumatiku poškozeného následně fyzicky napadl strčením, přičemž došlo k pádu poškozeného na zem, kde se přetahovali a poté ho udeřil otevřenou dlaní do zátylku a zadní části těla, čímž poškozenému P. H. způsobil povrchová poranění končetin, jenž nevyžadovala lékařského ošetření, to vše v úmyslu donutit poškozeného k vydání věcí obžalované B. E., které měl poškozený mít v držení a částky 100.000,- Kč zapůjčené obžalovanou poškozenému .

Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.

Tento rozsudek napadli odvoláním jak obviněný, tak státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch obviněného). Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 13 To 84/2015, z podnětu podaných odvolání napadený rozsudek podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 222 odst. 2 tr. ř. věc obviněného pro skutek popsaný v obžalobě postoupil Městskému úřadu R., neboť dospěl k závěru, že tento skutek není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek.

Krajský soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že se ztotožňuje s tím, jak základní skutkový děj objasnil nalézací soud, kdy zcela oprávněně neakceptoval v plném rozsahu verzi poškozeného P. H. (dále jen poškozený ), což v prvé řadě vyloučilo možnost kvalifikovat jednání obviněného jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Současně nalézací soud podle odvolacího soudu nepochybil, když vycházel z výpovědi obviněného, který připustil, že k fyzické potyčce mezi ním a poškozeným došlo, a to poté, co poškozený nebyl ochoten vydat B. E. její věci, vrátit její matce razítko a zaplatit dluh ve výši 100.000 Kč, což obviněného podle jeho vlastních slov naštvalo a vedlo k potyčce. Obviněný rovněž připustil, že chtěl u vozidla poškozeného vypustit pneumatiku, a popsal způsob, jakým získal od poškozeného dvousetkorunovou bankovku. Podle nalézacího i odvolacího soudu je jeho výpověď v souladu s výpověďmi B. a A. E. i dalšími okolnostmi případu.

Nalézací soud ovšem podle názoru odvolacího soudu dostatečně nezohlednil všechny okolnosti případu a zdůraznil pouze tu skutečnost, že napadení poškozeného bylo prostředkem, jak na něm vymoci nároky B. E. Odvolací soud pak při zohlednění těchto skutečností a osobních poměrů obviněného dospěl k závěru, že společenská škodlivost posuzovaného jednání obviněného není takové intenzity, aby se jednalo o trestný čin, resp. aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu věc obviněného postoupil Městskému úřadu R., neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

Nejvyšší státní zástupce (dále též dovolatel ) s takovým rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a podal proti němu v neprospěch obviněného dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a současně rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

V odůvodnění svého podání dovolatel napadl aplikaci zásady subsidiarity trestní represe upravené v § 12 odst. 2 tr. ř. odvolacím soudem, na jejímž základě byl skutek obviněného kvalifikován pouze jako možný přestupek a věc tak postoupena orgánu státní správy. V tomto směru nejprve poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, podle něhož trestní zákoník neurčuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu. V prvé řadě je tedy nutno vycházet z předpokladu, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem, a v obecné rovině jej tedy lze považovat vždy za společensky škodlivý, přičemž opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, tedy v případech, kdy by konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace.

Podle nejvyššího státního zástupce však v daném případě jednání obviněného, jak bylo spolehlivě objasněno nalézacím soudem, nejen že vykazuje znaky přečinu vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ale i z hlediska praxe a stávající judikatury se jedná o jeho naprosto typický příklad. Ve světle výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu tedy nelze skutek obviněného nepovažovat za společensky škodlivý trestný čin.

Dovolatel dále zpochybnil i úvahu, kterou odvolací soud podpořil svůj názor o nedostatečné společenské škodlivosti předmětného skutku odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., podle něhož k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se totiž úvaha o tom, zda v konkrétním případě jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Podle dovolatele lze však pouhým nahlédnutím do standardně dostupné judikatury zjistit, že zaplacení peněžní částky je zřejmě nejčastějším druhem konání, k němuž vydírání směřuje.

Skutečnost, že obviněný shledával své požadavky důvodnými, není podle nejvyššího státního zástupce pro posouzení společenské škodlivosti jeho činu nijak významná, neboť se těchto svých nároků domáhal způsobem a prostředky, k jejichž užití nebyl oprávněn. Toto hledisko by tedy, stejně jako například dosavadní bezúhonnost pachatele, mělo hrát roli pouze při rozhodování o výměře a způsobu výkonu trestu.

Závěrem dovolatel shrnul, že odvolací soud měl (vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvého stupně) odvolání obviněného zamítnout s tím, že jeho jednání v zásadě běžným způsobem naplnilo skutkovou podstatu přečinu vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku, čímž vykázalo i dostatečný stupeň společenské škodlivosti. Krajský soud v Praze tedy pochybil, když trestní věc obviněného postoupil k projednání správnímu orgánu jako přestupek, neboť jednak nesprávně hmotně právně posoudil jednání obviněného popsané v odsuzujícím výroku nalézacího soudu a naplňující skutkovou podstatu přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak v návaznosti na to rozhodl o postoupení věci za absence potřebných podmínek.

Proto nejvyšší státní zástupce s odkazem na § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 13 To 84/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle § 265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. b) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou v neprospěch obviněného [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.; § 265p odst. 1 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolatelem uplatněné dovolací důvody. Shledal přitom, že uplatněné námitky jsou pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. podřaditelné.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán (mimo jiné) tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení (v rámci druhého z těchto dovolacích důvodů je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo).

Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání, přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo dovolání podáno.

Po tomto přezkoumání Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolání je důvodné a argumentace v něm uvedená je v zásadě správná a výstižná. A právě proto, že se s touto argumentací v celém jejím rozsahu i provázanosti zcela ztotožnil, postačuje na ni (již vzhledem k zásadě procesní ekonomie) plně odkázat a pouze ji v některých ohledech doplnit či vybrané skutečnosti zdůraznit.

V posuzovaném případě není sporu o tom, že obviněný zjištěným jednáním (srov. shora skutkovou větu odsuzujícího rozsudku) zákonné znaky trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku naplnil. Tohoto trestného činu se totiž dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.

Z hlediska podaného dovolání však zásadní otázkou zůstává, zda odvolací soud aplikoval správně a přiléhavě zásadu subsidiarity trestní represe a s ní související princip ultima ratio.

K tomu je zapotřebí uvést, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Zákonným znakem trestného činu tedy není společenská škodlivost činu, neboť ta má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenská škodlivost činu se hodnotí mimo obecnou definici trestného činu, a to za tím účelem, aby byly zmírněny tvrdosti zákona.

Zásada subsidiarity trestní represe, která je obsažena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné ( srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Problematice subsidiarity trestní represe věnoval nemalou pozornost také Ústavní soud, jenž ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 558/2001 (publikovaném pod č.136/2003-n.) uvedl, že vina pachatele by měla být konstatována pouze ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona nebo tam, kde je to třeba s ohledem na ustálenou obecně dostupnou judikaturu obecných soudů .

Z takto vymezených hledisek je zjevné, že v posuzovaném případě není aplikace zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio na místě. Na základě skutkových zjištění nalézacího soudu, která nijak nezpochybnil ani soud odvolací, obviněný fyzicky napadl poškozeného s cílem donutit jej k vydání zadržovaných věcí a uhrazení dluhu ve výši 100.000 Kč. Jím vedený fyzický útok přitom nelze bagatelizovat, neboť poškozeného nejprve přimáčknul ke stromu, posléze do něho strčil tak, že upadl na zem, a nakonec jej udeřil otevřenou dlaní do zátylku a zadní části těla, čímž mu způsobil povrchová poranění končetin. Už tímto jednáním (nehledě na to, poškozenému vypouštěl pneumatiku jeho osobního automobilu) porušil významný, celospolečenský zájem na ochraně osobní svobody jednotlivce, resp. jeho svobodného rozhodování. Je proto třeba v plné shodě s dovolatelem jednoznačně konstatovat, že ochrana pouze prostředky práva správního není v daném případě dostatečná.

V této souvislosti Nejvyšší soud, rovněž v souladu s názorem dovolatele, podotýká, že nalézacím soudem zjištěné jednání obviněného poměrně obvyklým způsobem naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu vydírání ve smyslu § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Navíc je zřejmé, že ani v současné soudní praxi nejsou podobné případy (vymáhání peněz věřiteli od dlužníků) zdaleka ojedinělé. I z toho lze dovodit závěr, že pachatel mohl důvodně předpokládat trestnost svého jednání, a to jak s ohledem na znění zákona, tak na aktuální judikaturu obecných soudů. Jelikož šlo o vcelku typický případ vydírání, nelze se ve snaze o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe odvolávat ani na usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 17/2011, či jeho výše citovaného stanoviska. Také v nich je totiž formulován požadavek, aby k aplikaci této zásady a principu ultima ratio docházelo jen ve výjimečných případech, kdy posuzované jednání neodpovídá ani těm nejlehčím trestným činům dané skutkové podstaty. Proto není důvodu, proč by u obviněného v tomto konkrétním případě neměla být dovozena trestní odpovědnost.

Závěrem lze ještě stručně poznamenat, že ani případná odůvodněnost nároku obviněného vůči poškozenému zásadně nemohla vést k závěru o absenci trestnosti jeho činu, pokud jím jiného násilím nutil, aby něco konal. Dvojnásobně to platí právě v situacích, kdy se věřitel nebo jiná (např. jemu blízká) osoba protiprávním způsobem pokouší přimět dlužníka k uhrazení jeho závazku. Jakkoliv lze připustit, že takových věřitelů, kteří dlouhodobě (a často i marně) čekají na navrácení svých peněžních prostředků od dlužníků, je v současnosti nemálo, rozhodně nelze akceptovat (i s ohledem na četnost těchto případů), aby u takového svépomocného jednání (zvláště je-li doprovázeno násilím) byla trestnost činu vyloučena na základě aplikace zásady subsidiarity trestní represe a jeho postih přenechán pouze mírnějším normám práva přestupkového. V demokratickém právním státě je možno domáhat se svých práv pouze prostředky, jejichž užití právní řád dovoluje. Tím násilný způsob zvolený obviněným rozhodně není.

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů k dovolání nejvyššího státního zástupce podanému v neprospěch obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 13 To 84/2015. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Krajskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Věc se tak vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, na němž bude, aby se zabýval všemi shora rozvedenými právními okolnostmi. Musí tak činit jednak při vědomí, že dovolatel ve svém podání skutková zjištění nalézacího soudu nikterak nezpochybnil a akceptoval i jím zvolenou (a oproti obžalobě mírnější) právní kvalifikaci, a jednak při vědomí, že ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. je vázán právním názorem, který Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vyslovil.

V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2015

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu