8 Tdo 94/2017
Datum rozhodnutí: 15.02.2017
Dotčené předpisy: § 353 odst. 1 tr. zákoníku, § 254 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku



8 Tdo 94/2017-39

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání obviněného JUDr. J. G. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2016, č. j. 4 To 465/2016-794, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 203/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. J. G. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 3. 2016, č. j. 7 T 203/2014-741, byl obviněný JUDr. J. G. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) uznán vinným, že

v období od 1. 1. 2010 až do 24. 10. 2014 dlouhodobě pronásledoval poškozenou R. B. tak, že přes její nesouhlas ji opakovaně vyhledával, sledoval ji na různých místech v obci P., v její přítomnosti prováděl různé sexuální náznaky, přičemž v průběhu roku 2014 ji úmyslně kontaktoval opakovaně, vyhledával ji na veřejných prostranstvích, blízkým přístupem k jejímu tělu narušoval její intimní zónu takovým způsobem, že se jí téměř dotýkal, případně se některou částí svého těla o ni otíral, po dlouhou dobu postával před jejím domem, několikrát v nočních hodinách uváděl v činnost pohybové čidlo osvětlení domu poškozené B., a pomocí píšťalky vyvolával zvuky za účelem rušení jejího nočníku klidu, při různých příležitostech k ní několikrát neočekávaně přistoupil, vyhrožoval jí fyzickou likvidací, nebo jí nabízel pohlavní styk, což vyvrcholilo dne 24. 10. 2014, kdy nejprve v dopoledních hodinách k ní přistoupil, naklonil se nad ni a nabídl jí opět pohlavní styk, a následně kolem 14.00 hodin téhož dne, když se poškozená R. B. vracela z lesa do svého bydliště, vystoupil nečekaně z křoví u cesty, chytil ji za rameno, zopakoval stejnou nabídku a pronásledoval ji až k jejímu bydlišti, čímž poškozené R. B. způsobil psychické problémy, omezil ji dlouhodobě v jejím obvyklém způsobu života, vyvolal v ní dlouhodobě trvající strach z návštěv veřejných prostor v obci P. a obavu o její život a zdraví .

2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jednak jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jednak jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, a uložil mu podle § 354 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku mu současně uložil, aby se v průběhu zkušební doby zdržel neoprávněných zásahů do práv poškozené R. B. a jejích rodinných příslušníků. Poškozenou R. B. soud odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. 4 To 465/2016-794, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Již na tomto místě je vhodné pro úplnost uvést, že v posuzované věci šlo ze strany obou soudů nižších stupňů o rozhodnutí druhá. Původní (rovněž odsuzující) rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. 6. 2015, č. j. 7 T 203/2014-679, byl totiž usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 1. 2016, č. j. 4 To 625/2015-703, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání (především k doplnění dokazování) a rozhodnutí.

5. Obviněný se ani s posledním rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jaroslava Kadlece podal proti němu dovolání z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., když vyjádřil přesvědčení, že rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že soudem druhého stupně došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení předcházejícím tomuto usnesení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Těžiště dovolací argumentace obviněného spočívalo ve zpochybnění správnosti právního posouzení skutku, neboť podle jeho názoru skutková zjištění nedávají potřebný podklad pro závěr o naplnění skutkových podstat jemu přisouzených trestných činů. Ani skutková věta výroku o vině podle jeho slov neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění skutkových podstat přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b) a d) tr. zákoníku.

7. U prvního z těchto přečinů dovolatel označil za absentující konkrétní slovní projev, z něhož lze usoudit, zda se jedná vzhledem k jeho povaze, intenzitě a dopadu na poškozenou R. B. (dále jen poškozená ) o vyhrožování. Pozastavil se nad tím, že v popisu skutku není rozvedeno kdy, kde a za jakých konkrétních okolností se dopustil výhrůžek vůči poškozené, a za nejasné rovněž označil, zda vyhrožování fyzickou likvidací poškozené oba soudy považují za výhružku smrtí nebo jinou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Popis skutku proto považoval za neurčitý a neodpovídající formálním znakům skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

8. Ve vztahu k přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku dovolatel vytknul soudu prvého stupně, že neuvedl a spolehlivě nevysvětlil, k čemu a kdy konkrétně mělo dojít v rozsudečném výroku uvedeném období, o jaký druh kontaktů mezi ním a poškozenou šlo, jaká byla závažnost a četnost jednotlivých útoků a jaká byla intenzita jeho protiprávního jednání z hlediska znaku dlouhodobosti. Odsuzující rozsudek hodnotil jako nepřezkoumatelný, neboť skutková zjištění nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy. Pozastavil se rovněž nad tím, že soudy odmítly jeho návrh na výslechy dalších osob a nevzaly v úvahu jeho poukaz na videozáznam pořízený bezprostředně po události dne 24. 10. 2014.

9. Obviněný se ohradil zejména proti tomu, že by poškozenou jakkoliv omezoval v obvyklém způsobu života ve smyslu § 354 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť uvedený znak není v rozsudku blíže rozveden, resp. není konkretizován skutkovými okolnostmi, které by dokládaly jeho spáchání. Zmínil rovněž, že jeho jednání nebylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život, zdraví nebo o život a zdraví osob jí blízkých. Za vadný označil proces hodnocení důkazů, neboť soudy předjímaly výsledek řízení na základě hodnocení jeho osoby, zejména pak povahových rysů, jimiž se snažily odůvodnit své skutkové závěry. K tomu souhrnně uvedl, že byl odsouzen na základě domněnek a pravděpodobnosti, nikoliv na základě dostatečně prokázaných skutečností, a to zejména v tom případě, pokud soudy v rámci hodnocení důkazů přihlédly i k těm důkazům, které svědčí o okolnostech, které bezprostředně s projednávanou trestnou věcí nesouhlasí.

10. Dovolatel rovněž vyjádřil pochybnost o tom, zda jeho jednání bylo správně právně kvalifikováno současně jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, a to pro vzájemný poměr mezi nimi.

11. V závěru svého podání obviněný zopakoval, že v řízení před soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a presumpce neviny podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2016, č. j. 4 To 465/2016-794, tak jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 3. 2016, č. j. 7 T 203/2014-741, včetně rozhodnutí na ně navazujících, a aby následně podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že by jej podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

12. K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že obviněný sice uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však vznesl převážně skutkové a procesní námitky, které pod něj podřadit nelze. Svými námitkami totiž napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění, která soudy učinily. Těmito skutkovými zjištěními je však Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně vázán.

13. Státní zástupkyně dále uvedla, že základními námitkami obviněného jsou námitky, že skutková zjištění soudu jsou nesprávná a že nebyla naplněna subjektivní, ale ani objektivní stránka skutkové podstaty trestných činů, pro které byl odsouzen. Ohradil se rovněž proti tomu, že byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, neboť má za to, že takový jednočinný souběh je vzájemným poměrem mezi těmito trestnými činy vyloučen.

14. Jelikož takové námitky je možné označit za námitky právní, státní zástupkyně následně poměrně podrobně jednak rozvedla formální znaky jak přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, tak přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jednak poukázala na způsob, jakým tyto znaky vykládá komentářová literatura. Následně státní zástupkyně konstatovala, že v případě obviněného šlo o soustavné, systematické a excesivní obtěžování poškozené, které věnoval projevy nevyžádané a umanuté pozornosti, které byly v tomto konkrétním případě podnícené záští, nenávistí a pomstou. Právě z uvedeného důvodu obviněný vyhledával fyzickou přítomnost poškozené, a to někdy až tělesnou blízkost, hlídal před jejím domem a vyčkával, resp. vyhledával situace, ve kterých ji mohl obtěžovat, a to dokonce takovým způsobem, že jí nabízel sexuální aktivity. Ze skutkové věty je jednoznačně rozpoznatelná kumulace a eskalace nebezpečných projevů chování obviněného, které rozhodně není možné považovat za společensky konformní a akceptovatelné. Pokud jde o obavy poškozené z obviněného, přisvědčila soudům, že tyto byly důvodné, neboť bylo úkorné a nepříjemné se pravidelně setkávat s obtěžujícím chováním obviněného. Skutečnost, že takovým jednáním obviněného došlo k omezení poškozené v obvyklém způsobu života, je jasné, neboť se snažila organizovat svůj život tak, aby docházelo k co nejmenšímu kontaktu s obviněným. Z výpovědi jejího druha J. H. vyplynulo, že se museli zdržovat na zadní části zahrady, aby minimalizovali možnost blízkosti obviněného, a na obecní pozemky prakticky nechodili. Obviněný tedy svým chováním určoval prostor pro život poškozené a jejích rodinných příslušníků, který byl bezpochyby menší, než v případě, pokud by k jeho atakům nedocházelo. Státní zástupkyně přisvědčila soudům obou stupňů i v závěru, že obviněný jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku naplnil i zákonné znaky druhého z uvedených přečinů, neboť vyhrožoval poškozené usmrcením takovým způsobem, že to u ní mohlo vzbudit důvodnou obavu.

15. K dovolatelově námitce, že souběh zmiňovaných trestných činů je vyloučen, státní zástupkyně uvedla, že tomu tak není. V posuzované trestní věci je totiž třeba dospět k závěru, že vyhrožování obviněného nebylo možné zahrnout pod zákonný znak § 354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku charakterizovaný tím, že pachatel vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou poškozenému nebo osobám jemu blízkým, neboť jeho vyhrožování se neslo v zásadnějším duchu naplňujícím již zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování, který je v § 353 odst. 1 tr. zákoníku specifikován tak, že pachatel jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Právě v posuzované trestní věci bylo možné s ohledem na stupňující se tendenci v jednání obviněného, včetně výhrůžek fyzickou likvidací přistoupit i k právní kvalifikaci trestným činem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

16. Státní zástupkyně dále vyjádřila přesvědčení, že oba nižší soudy hodnotily ve věci pořízené důkazy v souladu s metodou uvedenou v § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotily je jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Právě tento způsob hodnocení důkazů jim umožnil utvořit si na celou situaci komplexní náhled. Ve věci byla slyšena nejen poškozená a její přítel J. H., ale i další obyvatelé obce P., včetně jejích představitelů a zástupců spravedlnosti. Někteří z těchto svědků sami zaznamenali patologické obtěžování poškozené ze strany obviněného, jiní ve svých výpovědích popsali potíže poškozené, se kterými se jim svěřovala. Tyto výpovědi potvrdily, že jde o stalking založený sousedským vztahem mezi znesvářenými majiteli sousedních nemovitostí, kdy právě obviněný vyhledává a konstruuje situace, ve kterých může obtěžovat zejména poškozenou. Jednání obviněného pak koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který se věnoval duševnímu zdraví obviněného. Byť u něho nebyla zaznamenána duševní porucha, bylo zjištěno, že trpí smíšenou poruchou osobnosti, u které je patrný paranoidní vývoj. Právě tyto rysy osobnosti mají podíl na jeho jednání, včetně vlastního nekritického náhledu na celou situaci. To, že jednání obviněného bylo způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu, a to jak pokud jde o nebezpečné vyhrožování, tak pokud jde o nebezpečné pronásledování, vyplývá jak ze samotného charakteru jednání obviněného, tak rovněž z podloženého závěru, že poškozená vykazuje symptomy obvyklé pro reakci organismu na prožívaný chronický stres.

17. Pokud obviněný v dovolání rovněž namítal neúplnost dokazování, čímž zprostředkovaně namítal existenci kategorie opomenutých důkazů, státní zástupkyně uvedla, že soudy se s jeho důkazními návrhy řádně vypořádaly a pokud neprovedly jím navrhované důkazy, uvedený postup vysvětlily, a to tak, že doplnění dokazování již není způsobilé zvrátit závěr o obžalobou tvrzených skutečnostech.

18. Z těchto důvodů státní zástupkyně označila námitky obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

19. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou výše jmenovanému obhájci obviněného (obdržel je dne 26. 1. 2017). Jeho případnou repliku neměl Nejvyšší soud ke dni svého rozhodnutí k dispozici.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. 21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

22. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný podal dovolání z dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

23. Z logiky věci je třeba zmínit nejprve druhý z těchto důvodů uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , na jehož základě lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. S ohledem na shora zmíněnou argumentaci dovolatele je zjevné, že tento důvod dovolání spatřoval ve druhé z uvedených alternativ.

24. Pokud dovolatel v řízení předcházejícím vydání rozhodnutí o opravném prostředku shledal naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., je třeba uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

25. V tomto ohledu některé námitky obviněného formulované v jeho podání nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, jež směřovaly proti rozsahu provedeného dokazování (konkrétně když vytýkal soudům, že neprovedly všechny jím navržené důkazy) a způsobu hodnocení provedených důkazů (pokud soudům vytýkal, že provedené důkazy hodnotily v jeho neprospěch), z čehož dovozoval porušení svého práva na spravedlivý proces. Takové výhrady však nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily.

26. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutků, jimiž byl uznán vinným, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení (přičemž současně výslovně tvrdil, že se předmětného jednání nedopustil). Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).

27. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

28. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného (srov. zejména strany 9 až 11 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 5 a 6).

29. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

30. Pro úplnost je vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v podstatě doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.

31. Pokud by pak výhrady dovolatele měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.). 32. V dosud zmiňovaném směru by bylo možno dovolateli částečně přisvědčit v tom, že v popisu skutku rozsudečného výroku postrádá podrobnější údaje o tom, kdy, kde a za jakých konkrétních okolností se dopustil výhrůžek vůči poškozené, o jaký druh kontaktů mezi ním a poškozenou šlo, jaká byla závažnost a četnost jednotlivých útoků, a zda vyhrožování fyzickou likvidací poškozené oba soudy považují za výhružku smrtí nebo jinou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou.

33. Jakkoliv lze připustit, že popis zjištěného skutku mohl být podrobnější a přesnější, na druhé straně jej nelze označit za neurčitý a neodpovídající formálním znakům skutkových podstat přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, jak dovolatel tvrdil, neboť všechny zákonné znaky obou uvedených přečinů jsou v něm v zásadě vyjádřeny. Především je v něm vymezeno rozsáhlé období téměř pěti let (od 1. 1. 2010 do 24. 10. 2014), po které se obviněný jednání vůči poškozené dopouštěl, byť pozornost je z pochopitelných důvodů soustředěna na finální část tohoto období, kdy jednání obviněného vygradovalo. Vedle znaku dlouhodobosti je však v něm vyjádřeno i konkrétní počínání obviněného (opakované vyhledávání poškozené, to i na veřejných prostranstvích, postávání před jejím domem, rušení nočního klidu, sledování jí na různých místech v obci, narušování její intimní zóny, činění různých sexuálních náznaků včetně opakovaných nabídek pohlavního styku apod.). Pokud obviněný postrádal bližší vysvětlení údaje o vyhrožování fyzickou likvidací poškozené, pak je třeba dodat, že podle svědecké výpovědi poškozené, které již nalézací soud uvěřil a bral ji za základ pro svá skutková zjištění, obviněný jí v jednom případě, když se k ní zezadu přiblížil, řekl, že ji zabije, a i ve více případech jí vyhrožoval zabitím (srov. stranu 4 odůvodnění jeho rozsudku). Ostatně o vyhrůžkách obviněného likvidací poškozené vypověděl jako svědek i partner poškozené J. H. (srov. tamtéž). Z těchto důvodů nemůže být pochyb o tom, že obviněný vyhrožoval poškozené usmrcením. A pokud soud současně zjistil, že tím vyvolal v ní dlouhodobě trvající strach z návštěv veřejných prostor v obci P. a obavu o její život a zdraví (srov. závěr popisu skutku ve výroku rozsudku), pak nelze pochybovat ani o tom, že tak činil takovým způsobem, že to u ní mohlo vzbudit důvodnou obavu ze splnění takových vyhrůžek.

34. Tuto pasáž proto lze uzavřít tak, že pokud by dovolatel uplatnil pouze dosud uvedené námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

35. Obviněný však ve svém podání uplatnil také námitky, které již lze byť někdy jen s jistou mírou tolerance pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Ponechá-li Nejvyšší soud stranou výše uvedené výhrady stran skutkového zjištění, šlo jednak o námitku, že jednání popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje základní znaky skutkových podstat přečinů nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku, a zejména o námitku, že jednočinný souběh těchto přečinů je vzájemným poměrem mezi nimi vyloučen.

36. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že takovéto relevantně uplatněné výhrady dovolatele jsou zjevně neopodstatněné.

37. Třebaže se Nejvyšší soud ve vztahu k těmto námitkám takřka bezezbytku identifikoval s argumentací státní zástupkyně obsaženou v jejím obsáhlém vyjádření (srov. shora odstavce 14. až 17.), takže by mohlo postačovat na tyto pasáže jen odkázat, přece jen považuje za vhodné z důvodu větší přesvědčivosti tohoto rozhodnutí dále je doplnit.

38. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje mimo jiné i usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu . Objektem tohoto přečinu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno. Musí být tedy pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný. Přitom se nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale jeho výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je třeba posuzovat na základě komplexního posouzení situace (srov. Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1360/2014).

39. Přečinu nebezpečného pronásledování se podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku dopustí, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že buď vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, nebo jej omezuje v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých . Objektivní stránka tohoto trestného činu zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Společným jmenovatelem těchto forem je v souhrnu záměr pachatele obtěžovat jiného tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu. Důvodná obava zde vyjadřuje stav poškozeného, který je objektivně způsobilý vyvolat u něj vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, jímž pachatel působí na poškozeného, přičemž však není nutné, aby byl takový pocit v poškozeném skutečně vyvolán. Dlouhodobostí se u tohoto trestného činu rozumí několik vynucených kontaktů pachatele s poškozeným nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Zpravidla se bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání pachatele, která vybočují z běžných norem chování a mohou v některých případech i nebezpečně gradovat (k tomu přiměřeně srov. rozhodnutí publikované pod č. T 1424 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 79/2011, Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

40. Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný zjištěným jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkových podstat těchto přečinů, je rozhodující skutek popsaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.

41. Právě z této skutkové věty odsuzujícího rozsudku jednoznačně vyplývá, že obviněný (zkráceně) v období od 1. 1. 2010 až do 24. 10. 2014 dlouhodobě pronásledoval poškozenou přes její nesouhlas ji opakovaně vyhledával, sledoval ji na různých místech , v její přítomnosti prováděl různé sexuální náznaky, přičemž v průběhu roku 2014 ji úmyslně kontaktoval opakovaně, vyhledával ji na veřejných prostranstvích, blízkým přístupem k jejímu tělu narušoval její intimní zónu takovým způsobem, že se jí téměř dotýkal, případně se některou částí svého těla o ni otíral, po dlouhou dobu postával před jejím domem, několikrát v nočních hodinách uváděl v činnost pohybové čidlo osvětlení domu poškozené , a pomocí píšťalky vyvolával zvuky za účelem rušení jejího nočníku klidu, při různých příležitostech k ní několikrát neočekávaně přistoupil, vyhrožoval jí fyzickou likvidací, nebo jí nabízel pohlavní styk, což vyvrcholilo dne 24. 10. 2014, kdy nejprve k ní přistoupil, naklonil se nad ni a nabídl jí opět pohlavní styk, a následně , když se poškozená vracela z lesa do svého bydliště, vystoupil nečekaně z křoví u cesty, chytil ji za rameno, zopakoval stejnou nabídku a pronásledoval ji až k jejímu bydlišti, čímž poškozené způsobil psychické problémy, omezil ji dlouhodobě v jejím obvyklém způsobu života, vyvolal v ní dlouhodobě trvající strach z návštěv veřejných prostor v obci a obavu o její život a zdraví .

42. Takto popsaná skutková zjištění spolu s doplňujícími argumenty obsaženými v odůvodnění odsuzujícího rozsudku svědčí o tom, že jednání obviněného vzbudilo u poškozené obavu o její zdraví či život, že měla z obviněného opodstatněný strach. Jak výstižně připomněla již státní zástupkyně (srov. shora zejména odstavec 14.), ze skutkové věty rozsudku je jednoznačně rozpoznatelná kumulace a eskalace nebezpečných projevů chování obviněného, které rozhodně není možné považovat za společensky konformní a akceptovatelné. Pokud jde o obavy poškozené z obviněného, i Nejvyšší soud přisvědčil závěru obou soudů nižších instancí, že tyto byly důvodné. Závěr, že takovým chováním obviněného došlo k omezení poškozené v obvyklém způsobu života, je mimo jakoukoliv pochybnost, neboť poškozená byla nucena organizovat svůj život tak, aby ke kontaktům s obviněným docházelo v co nejmenšímu rozsahu.

43. Nejvyšší soud se plně ztotožnil se státní zástupkyní i v názoru, že souběh zmiňovaných trestných činů není vyloučen. Takový závěr odpovídá nejen komentářové literatuře (srov. Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3301), ale i soudní praxi, neboť obecně platí, že skutek je třeba zásadně právně kvalifikovat podle všech ustanovení trestního zákona, která se na něj vztahují (s výjimkou tzv. faktické konzumpce, nebo pokud je mezi nimi vztah speciality nebo subsidiarity). V posuzované trestné věci žádná z těchto výjimek v úvahu nepřichází, naopak je třeba dovodit (opět ve shodě se státní zástupkyní), že vyhrožování obviněného nebylo možné zahrnout pod zákonný znak § 354 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku charakterizovaný tím, že pachatel vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou poškozenému nebo osobám jemu blízkým, neboť jeho vyhrožování se neslo v zásadnějším duchu naplňujícím již zákonné znaky skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. V posuzované trestní věci právě s ohledem na stupňující se tendenci v jednání obviněného, včetně výhrůžek fyzickou likvidací poškozené, bylo zapotřebí přistoupit rovněž k právní kvalifikaci tímto přečinem.

44. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud přisvědčil správnosti závěrů obou soudů nižších stupňů, že jednání obviněného bylo právně kvalifikováno v souladu se zákonem jednak jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), d) tr. zákoníku. Proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného jako celek odmítl jako zjevně neopodstatněné.

45. Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu