8 Tdo 939/2005
Datum rozhodnutí: 17.08.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 939/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 o dovolání obviněného M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 To 170/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 73/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. o d m í t á .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 3 T 73/2004, byl obviněný M. D. v bodě 1) společně s dalšími spoluobviněnými R. D., D. G. a M. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě 2) trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. c) tr. zák., vždy jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť čin spáchal společně s mladistvým P. K. stíhaným samostatně.

Za tato trestná jednání byl obviněný M. D. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně ostatních spoluobviněných a rovněž podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak státní zástupce do výroku o trestu v neprospěch obviněných R. D., M. D., D. G. a M. M. a jednak obviněný M. D. proti výroku o vině i trestu. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 To 170/2004, z podnětu odvolání obviněného M. D. podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině, jímž byl tento obviněný uznán vinným skutkem uvedeným pod bodem 2) a z podnětu odvolání státního zástupce také ve výroku o trestu týkajícím se tohoto obviněného. Podle § 259 odst. 3, 4 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uložil obviněnému M. D. za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutkem uvedeným pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Ohledně skutku pod bodem 2) napadeného rozsudku vrátil věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně. Odvolání státního zástupce ohledně ostatních obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 To 170/2004, v části, jíž byl ponechán beze změny rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině skutkem pod bodem 1), za který byl M. D. odsouzen tímto rozsudkem odvolacího soudu k trestu odnětí svobody v trvání dvou let s výkonem ve věznici s dozorem, podal obviněný M. D. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. X. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože, jak dále rozvedl, jeho jednání nemohlo být posouzeno jako trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Neztotožnil se s nalézacím soudem v závěru, že když plnil funkci řidiče a nebyl přítomen provedení skutku, jehož se dopustili ostatní obvinění, musel být o průběhu činu a s jednáním ostatních obviněných beze zbytku informován. Takový názor neodpovídá výsledkům provedeného dokazování. I v případě, kdyby v průběhu jízdy, při níž dopravoval obviněné na místo činu, poznal úmysl ostatních pachatelů, nejedná se o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Obviněný poukázal i na to, že při posuzovaném jednání nesledoval společný cíl, protože o něm nevěděl a nebyl s ním ze strany ostatních obviněných obeznámen. I v případě, že by věděl, o jaký konkrétní trestný čin se jedná, nemohl naplnit znaky nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. V této souvislosti poukázal na zjištění učiněná soudem prvního stupně, podle nichž nebyl přítomen jakékoliv předchozí domluvě mezi ostatními obviněnými a nevěděl o spáchání předmětného trestného činu spolupachateli. Avšak i kdyby byl závěr o spáchání činu v nepřímém úmyslu považován správný, nemohlo by se jednat o trestný čin loupeže spáchaný ve spolupachatelství, ale s ohledem na nově se odvíjející judikaturu a s odkazem na některé nálezy Ústavního soudu by mělo být jeho jednání posouzeno jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu loupeže.

Z těchto důvodů v závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) podle § 265k tr. ř. zrušil v napadeném rozsahu rozsudek odvolacího soudu a aby podle § 265l tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, k novému projednání a rozhodnutí.

K předmětnému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě dovoláním napadeného rozhodnutí není součástí společného jednání přímo směřujícího k dokonání činu, ale jde pouze o jednání usnadňující činnost ostatních pachatelů, nevykazující znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., nýbrž pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Pokud tedy odvolací soud potvrdil v části týkající se skutku uvedeného pod bodem 1) rozsudek soudu prvního stupně jako správný, přestože toto rozhodnutí trpělo vadou podřaditelnou pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., došlo podle jeho názoru i k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ohledně obviněného M. D. v části, v níž byl jako správný potvrzen výrok o vině tohoto obviněného učiněný pod bodem 1) rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 3 T 73/2004, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud tento postup nezvolil a dospěl k závěru o jiném způsobu rozhodnutí, vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. a existence dovolacího důvodu je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Pro své úvahy vycházel z vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. a nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

S ohledem na argumentaci uplatněnou obviněným v dovolání Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny shora rozvedené zákonné požadavky v té části dovolání, jíž na základě skutečností uvedených ve skutkových zjištěních dovolatel poukazuje, že nenaplnil uvedenou skutkovou podstatu trestného činu po subjektivní stránce, že se nemůže jednat o spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a rovněž, pokud upozorňuje na možnost, že by toto jeho jednání mohlo být posouzeno jako účastenství ve formě pomoci. Na uplatněný dovolací důvod naopak nedopadají ty výhrady obviněného, jimiž se snaží jinak vymezit skutkový stav a na základě této změny se domoci jiné, mírnější právní kvalifikace. Těchto jiných skutkových okolností se domáhá prostřednictvím své vlastní verze líčeného děje odlišné od té, kterou vzal za podklad svého rozhodnutí soud prvního stupně. Pokud se tedy obviněný v dovolání dovolával nesprávných skutkových zjištění a případně i nesprávného hodnocení soudem provedených důkazů, čímž v této části dovolání požadoval změnu skutkových zjištění soudu prvního stupně, nebylo možné se těmito námitkami zabývat, neboť z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění.

Nejvyšší soud se tudíž mohl zabývat jen relevantně uplatněnými námitkami, jak jsou shora uvedeny, k nimž je vhodné nejprve v obecné rovině uvést, že trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.

Spolupachatelství je vymezeno ustanovením § 9 odst. 2 tr. zák. tak, že byl-li čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že spolupachatelství předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež pak je naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou; postačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání.

Podle skutkových zjištěních, jak jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána, jednání obviněného M. D. spočívalo v tom, že po předchozí domluvě a rozdělení jednotlivých rolí dne 4. 3. 2004 v době kolem 16.00 hod. v K., v domě vešel obviněný R. D. s maskovací kuklou na hlavě a maketou střelné zbraně v ruce do prodejny mobilních telefonů společně s D. G., jenž byl maskován dámskou punčochou na hlavě, a jenž měl ve své mikině přichystán nůž s délkou čepele 17 cm, a na prodavače M. S., namířil tuto maketu zbraně a prodavači sdělil, že toto je přepadení, aby si lehnul na zem, že se mu nic nestane, což prodavač učinil, načež společně ze skleněné skříňky umístěné v prodejně po jejím rozbití a dále pak ze stolu v prodejně vzali větší množství mobilních telefonů a dalšího příslušenství k nim různých značek v celkové hodnotě 70.761,- Kč a finanční hotovost ve výši 4.950,- Kč, přičemž před samotným přepadením byl situaci v prodejně obhlédnout obviněný M. M., který obviněným D. a G. dal znamením najevo, že z prodejny odešel jediný zákazník, který se zde před přepadením nacházel a prodavač je tak v prodejně sám, když obviněný M. M. pak dále po celou dobu přepadení hlídal před prodejnou s připraveným teleskopickým obuškem, aby během přepadení nebyli obžalovaní D. a G. vyrušeni a obviněný M. D. plnil roli řidiče, když zbývající obžalované k místu přepadení odvezl vozidlem zn. Ford Scorpio a dohodnul se s nimi také, kde na ně bude po přepadení čekat, přičemž během jízdy byl zcela s chystaným jednáním ostatních obviněných beze zbytku obeznámen a srozuměn.

Takto popsaná trestná činnost obviněného M. D. svědčí o tom, že byl zapojen do realizace trestného jednání ostatních spolupachatelů, a je tedy i zřejmé, že, i když se podle takto zjištěného skutku nepodílel při naplňování všech jednotlivých znaků trestného činu loupeže, neboť tak činili ostatní tři spolupachatelé, byl článkem řetězu směřujícím k přímému spáchání činu. Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. V daném případě, kdy byl trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchán ve skupině, je obviněný jedním ze spolupachatelů. Bez jednání, které mu je kladeno za vinu (bez jeho podílu, jímž ke spáchání celé trestné činnosti přispěl), by se nemohla uskutečnit ani trestná činnost ostatních pachatelů. Jeho jednání tudíž tvořilo jeden z dílů onoho pomyslného řetězce do sebe zapadajících a navzájem propojených částí téhož jednání všech obviněných, a to především proto, že obviněný M. D. svým vozidlem zajistil, aby ostatní spoluobvinění byli převezeni na místo činu, kde na ně po celou dobu realizace činu čekal, a po spáchání loupeže je měl odvézt zpět. Obviněný tak činil po domluvě s ostatními obviněnými, kterým tím, že je vozidlem převážel, ve svém automobilu v průběhu jízdy umožnil, aby se na čin připravili mimo jiné i tím, že si na hlavy nasadili kukly, aby tak skryli svou tvář, rozdělili si konkrétní úkoly a vybavili se zbraněmi. Obviněný ve vozidle na tyto pachatele na dohodnutém stanovišti čekal až do doby, než se na místo dostavil jeden z nich, zatímco ostatní dva v důsledku vyrušení při činu uprchli jiným směrem. Z toho je zřejmé, že obviněný byl aktivním a o všem informovaným členem uvedené skupiny a svým jednáním zajišťoval, aby vlastní loupežný útok, tedy jednání popsané ve skutkových zjištěních, naplňující skutkovou podstatu trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zák., mohlo být provedeno ostatními členy skupiny. Loupežný útok na jím osobně prováděné jednání bezprostředně navazoval (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 23/1994 Sb. rozh. tr.).

Ve vztahu k obdobným úvahám, které ve svých rozhodnutích vyjádřily i oba soudy, je vhodné poukázat především na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který na straně 7 konstatoval, že i když obviněný M. D. nebyl účasten původní domluvě s ostatními spolupachateli uskutečněné před započetím jízdy k místu spáchání činu, s ohledem na rozhovor a konání ostatních spolupachatelů ve vozidle byl součástí celého děje, protože v kabině vozu byl všemu, co se odehrálo, bezprostředně přítomen a se vším obeznámen. Tudíž mu bylo zřejmé, co je účelem cesty a na co se ostatní pachatelé připravují. Byl seznámen s tím, z jakého důvodu a kde s vozidlem čekat. Odvolací soud na základě těchto skutečností závěry soudu prvního stupně o tom, že trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. byl spáchán všemi obviněnými za podmínek vymezených v § 9 odst. 2 tr. zák., a to i ve vztahu k obviněnému M. D., považoval za správné.

Nejvyšší soud se se závěry odvolacího soudu ztotožnil a dovolání obviněného M. D. nemohl přisvědčit nejen z důvodů takto vyjádřených, ale i ohledně další předpokládané podmínce spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterou je úmysl k němu směřující, neboť i ten byl v dané trestní věci dostatečně zjištěn a objasněn. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 11 a 12, na které odkázal i odvolací soud, podrobně vysvětlil, že obviněný M. D. věděl, že zjištěným jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že takové ohrožení či porušení způsobí, byl s tím srozuměn. Je tedy zřejmé, že podle závěru tohoto soudu obviněný M. D. jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák.

Ve vztahu ke zjištěným skutkovým okolnostem a roli, kterou podle nich obviněný M. D. měl, je nepochybné, že byl veden společným úmyslem, jímž bylo loupežné přepadení. Obviněný věděl, že spoluobviněné veze do části města, kde jsou obchody, že jsou vybaveni kuklami, které si nasadili ještě v autě, aby nebyli poznáni, věděl, že se vyzbrojili i zbraněmi. Tyto skutečnosti lze dovodit např. ze zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě výpovědi svědka D. G. (str. 8 rozsudku), který popsal, jak obviněný R. D., který v autě seděl vedle obviněného M. D., vytáhl maketu pistole, z batohu vyndal i další věci a teleskopický obušek a dýku. Cestou se dohodli na tom, že se to provede rychle, D. že zneškodní obsluhu a D. G. s M. M. mu v tom pomůžou. Kromě této výpovědi je na obdobné okolnosti poukázáno i ve výpovědi obviněného M. M. Uvedené skutečnosti svědčí nepochybně pro správnost závěru soudu prvního stupně, že obviněný M. D. byl s činností obviněných dostatečně obeznámen, a protože viděl, že jsou vyzbrojeni zbraněmi, a s ohledem na obsah jejich hovoru ve vozidle, který se týkal rozdělení úkolů při přepadení, byl srozuměn i s tím, že může dojít ke zranění lidí, pokud v rámci činu, o jehož průběhu před ním ve vozidle hovořili a na jehož provedení se vyzbrojili teleskopickým obuškem a dýkou. Ze všech souvislostí vyplývalo, že cílem je získání finančních prostředků, a to i za cenu fyzického násilí proti jiným osobám.

Nejvyšší soud na základě takto vyjádřených skutkových okolností a v odůvodnění rozhodnutí obou soudů popsaných a rozvedených souvislostí, dokreslujících postup pachatelů, za nichž byl čin zosnován a proveden, shledal zcela správnými závěry obou soudů o tom, že obviněný se činu dopustil v nepřímém úmyslu, neboť si byl vědom, že on i ostatní spolupachatelé spáchají trestný čin loupeže společným jednáním.

Za takto zjištěného skutkového stavu, z něhož je taktéž s přihlédnutím k obvyklé soudní praxi zřejmé, že obviněný se svou účastí trestného jednání dopustil jako spolupachatel podle § 9 odst. 2 tr. zák., nepřichází v úvahu, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako účastenství ve formě pomoci podle § 10 písm. c) tr. zák. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu může být totiž jen ten, kdo není sám pachatelem nebo spolupachatelem toho samého trestného činu. Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá z vymezení spolupachatelství. Pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák.

Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše shledal, že právní posouzení skutku týkajícího se obviněného M. D. ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 3 T 73/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 6 To 170/2004, je zcela správné a odpovídající zákonu. Nalézací soud posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se po řádném přezkoumání jeho rozhodnutí plně ztotožnil i soud druhého stupně.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněného M. D. je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V takovém případě nemusel a ani nemohl postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumávat napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová