8 Tdo 936/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 358 odst. 1 tr. zákoník, § 12 odst. 2 tr. zákoník



8 Tdo 936/2015-29

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovoláních obviněných Mgr. J. M. a D. P. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 6 To 30/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 38 T 129/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr. J. M. a D. P. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 38 T 129/2014, byli obvinění J. M. a D. P. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustili tím, že
dne 8. 3. 2014 v době okolo 02.47 hod., v P. na ulici N. asi dvacet metrů od restaurace a diskotéky B. bez předchozí slovní potyčky v přítomnosti nejméně P. P., L. K. a M. K. nejprve podnapilý obviněný Mgr. J. M. přiběhl zezadu k poškozenému MUDr. M. Š. a ve chvíli, kdy se poškozený otočil, udeřil jej dvakrát pěstí do obličeje, přičemž jedna rána směřovala do levého oka, a údery byly tak silné, že poškozený upadl mezi podélně stojící vozidla, následně podnapilý D. P. společně s obviněným Mgr. J. M. přiběhli k poškozenému R. V., který poté, co viděl svého kamaráda ležícího na zemi, si zakryl rukama obličej, načež jej obviněný D. P. udeřil pravou nohou do levé části stehna, následkem čehož poškozený R. V. upadl na zem, poté rychle vstal a utekl nedaleko od místa činu, aby zabránil dalšímu fyzickému napadání, a na místo telefonicky přivolal Policii České republiky, čímž obvinění poškozenému MUDr. M. Š. způsobili mnohačetná povrchní poranění hlavy, která si vyžádala lékařské ošetření.

Za tento trestný čin byli obvinění odsouzeni podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody tak, že obviněnému Mgr. J. M. byl vyměřen v trvání jednoho roku a obviněnému D. P. v trvání osmi měsíců, a jejich výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu u Mgr. J. M. v trvání dvou a půl roku a u obviněného D. P. na osmnáct měsíců.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 6 To 30/2015, z podnětu odvolání podaných oběma obviněnými a zaměřených proti výroku o vině i o trestu, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil shora uvedený rozsudek soudu prvního stupně ohledně obou obviněných ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněnému Mgr. J. M. uložil podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců a obviněnému D. P. v trvání tří měsíců. Takto uložené tresty podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil obviněnému Mgr. J. M. na jeden a půl roku a obviněnému D. P. na jeden rok.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím společného obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť oba shodně brojili proti tomu, že v činu kladeném jim za vinu byl shledán přečin výtržnictví, ač o takový trestný čin nešlo. Na podporu tohoto svého názoru poukázali na stávající judikaturu týkající se této problematiky, konkrétně rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, podle nichž nestačí pro naplnění znaků výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku pouhé napadení druhého, ale musí jít o skutečnou výtržnost.

Obviněný Mgr. J. M. konkrétně uvedl, že nepopírá, že by k potyčce nedošlo, ale nespatřuje ve svém jednání znaky výtržnictví, neboť u tohoto činu nejde o individuální zájem, ale o komplex vztahů, jimiž je chráněna větší pospolitost lidí v nějakém místě, a výtržnost se musí výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců. Zdůraznil potřebu zvážit intenzitu, rysy a průběh útoku, jakož i okolnosti, za nichž byl čin spáchán, pohnutky a následky činu i osobu pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 6 Tdo 860/2012). K tomu též namítl, že jeho jednání směřovalo pouze vůči poškozenému a netýkalo se širšího okruhu osob a neznamenalo narušení veřejného pořádku.

Dovolatel D. P. zdůraznil, že od počátku trestního řízení tvrdil, že se nedopustil skutku, který je mu kladen za vinu, a ani neviděl, že by se ho dopustil obviněný Mgr. J. M. Žádný důkaz jej neusvědčil, kromě výpovědi poškozeného R. V., která je však v rozporu s tímto jeho tvrzením, a proto soudy v závěru o jeho vině pochybily.

Oba obvinění shodně soudům vytkli, že nedůsledně vyhodnotily zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž je třeba splnění dvou kumulativních podmínek, jednak, že jde o čin společensky škodlivý a současně nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právní předpisu. Podle obviněných jejich jednání nedosáhlo takové míry společenské škodlivosti, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Soudy skutek posoudily jen formálně, aniž by hodnotily veškeré okolnosti, za kterých měl být spáchán, a došly k nesprávnému závěru o naplnění znaků trestného činu výtržnictví, ač šlo jen o přestupek.

Ze všech uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 6 To 30/2015, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 38 T 129/2014, a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k novému projednání a rozhodnutí.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který po shrnutí obsahu dovolání a jím napadených rozhodnutí konstatoval, že námitky obviněných lze rozdělit do dvou částí. K první zmínil výhrady obviněného D. P. o neprokázání jeho viny, které citovaný důvod dovolání nenaplňují a nelze je podřadit ani pod požadavek tzv. extrémního nesouladu, protože s odkazem na odůvodnění napadených rozhodnutí shledal, že soudy dostály své povinnosti vypořádat se s provedenými důkazy, a proto žádný procesní nedostatek neshledal. Do druhé části zařadil námitky obviněného Mgr. J. M. soustředěné proti závěru o tom, že jde o trestný čin, když pro malou intenzitu jednání jde jen o přestupek. V této souvislosti se státní zástupce ztotožnil se závěry soudů obou stupňů vycházejících ze všech skutkových okolností, podle nichž správně shledaly, že jde o čin, jímž byly naplněny všechny znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Pro vymezení intenzity projednávaného činu státní zástupce zmínil především jeho bezdůvodnost a nečekanost při splnění podmínky, že se udál na místě veřejnosti přístupném a že šlo o jednání obou obviněných, z něhož naštěstí nedošlo k vážnější újmě na zdraví. Při hodnocení společenské škodlivosti považoval především se zřetelem na celkový dopad uvedeného činu za správné, že soudy své závěry učinily v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, a že obviněné uznaly vinnými přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání pro jejich zjevnou neopodstatněnost odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále proto posuzoval, zda byla opřena o takové výhrady, které obsahově dopadají na uplatněný dovolací důvod, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze s ohledem na jeho zákonnou dikci vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což přichází do úvahy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005).

Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudem prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).

Nejvyšší soud k části dovolání, v níž uplatnil své výhrady obviněný D. P., shledal, že je tento dovolatel soustředil výhradně proti závěrům učiněným soudy o skutkovém zjištění, neboť tvrdil, že se skutku nedopustil, a brojil i proti způsobu, jak byl soudy zjištěn. Poukázal na to, že soudy pro závěr, že čin spáchal, neměly k dispozici žádný přímý ani nepřímý důkaz, a pokud vycházely z výpovědi svědka R. V., nehodnotily ji správně. S ohledem na takto vymezené výhrady je zřejmé, že obviněný D. P. jimi popíral spáchání skutku s poukazem na nedostatky v dokazování, čímž v uvedeném kontextu užil toliko výhrady proti postupu soudů a proti zásadám zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., aniž by uplatnil námitky právní povahy, jak označený dovolací důvod stanoví.

Na základě tohoto zhodnocení části dovolání obviněného D. P. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zmíněná pasáž nesplňuje podmínky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože v ní nejsou namítány právní vady. Jen pro úplnost doplňuje, že se v tomto případě nejedná ani o případ extrémního nesouladu, protože soudy obou stupňů provedly dokazování v potřebném rozsahu a důkazy hodnotily v souladu s požadavky stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a tudíž jejich postup nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10).

Dovolání obviněného D. P. rozvedené v této části nesplňuje podmínky dovolacího důvodu, o nějž je opřeno, a proto Nejvyšší soud neměl povinnost na podkladě takto formulovaných výhrad napadená rozhodnutí přezkoumávat.

Výhrady užité obviněným Mgr. J. M., v nichž poukazoval na nedostatky právní kvalifikace přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve znaku veřejnosti, protože čin byl podle něj soustředěn jen proti individuálním zájmům a neohrožoval širší okruh osob, jakož i výhrady obou obviněných vztahující se k zásadám ultima ratio a subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku splňují požadavky § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože se týkají hmotněprávního posouzení věci, a proto Nejvyšší soud z jejich podnětu dále zkoumal opodstatněnost obou dovolání.

Přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Soudy podle tzv. právní věty shledaly, že obvinění čin spáchali tím, že veřejně a na místě veřejnosti přístupném se dopustili výtržnosti tím, že napadli jiného .

Obviněným Mgr. J. M. vytýkaný nedostatek formálního znaku veřejného provedení činu neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním, podle nichž k činu došlo v době okolo 02.47 hod. v P. na ulici asi dvacet metrů od restaurace v přítomnosti nejméně tří dalších osob (P. P., L. K. a M. K.). Takto vymezené skutkové okolnosti svědčí o tom, že k činu došlo při splnění obou znaků § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak veřejně, tak i na místě veřejnosti přístupném, ač by postačoval jen jeden z nich.

Znak veřejně je naplněn ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku při současné přítomnosti nejméně tří osob, které mají způsobilost a předpoklady vnímat výtržnické jednání pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1494/2004). Místem veřejnosti přístupným ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnictví by mohla být postřehnuta více lidmi, i když tam v té době nejsou přítomny (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 8 Tdo 1131/2006).

V daném případě, jak soudy obou stupňů správně dovodily, byly naplněny oba tyto znaky, protože ulice ve městě je zcela jistě místem, kam má přístup neomezený počet lidí, a jde o místo, kde se také lidé obvykle zdržují, a to i v nočních hodinách, obzvláště před nočními bary a restauracemi, kde se projednávaný případ odehrál. Navíc čin obviněných sledovaly nezávisle na poškozených další tři osoby, které náhodně procházely kolem, z nichž L. K. a M. K. sledovali počínání obviněných a byli to oni, kdo poškozeným poskytli pomoc a usvědčili obviněné. Tudíž i tento druhý znak byl v posuzované trestní věci naplněn.

Neobstojí ani výhrada obviněného Mgr. J. M. o tom, že se nemohlo jednat o výtržnost, protože byli napadeni jen dva poškození, a tedy jejich útok nezahrnoval širší okruh lidí. Ve smyslu znaku výtržnosti totiž není rozhodné, kdo byl napaden, ale to, jaký dopad takový útok, byť i jen na jednoho člověka, měl pro širší okolí. O tom svědčí rozhodovací praxe soudů, podle níž se za výtržnost považuje takové jednání, které narušuje klidné soužití občanů, závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. U činů výtržnické povahy je třeba uvážit intenzitu, rysy, a průběh útoku, okolnosti, za nichž byl čin spáchán, pohnutku činu, jakož i zhodnotit následky i osobu pachatele a jeho dosavadní život, apod. (srov. rozhodnutí č. 4/1976, č. 44/1990 Sb. rozh. tr. či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2001, sv. 6, č. T 173).

Podle popsaných skutkových zjištění není pochyb o tom, že se ze strany obviněných jednalo o výtržnost, protože jejich jednání spočívalo v tom, že zcela bezdůvodně napadli jiné dva občany, jež neznali, a zcela nečekaně na ně fyzicky zaútočili. Napadení dvou osob (MUDr. M. Š. a R. V.) je právě tou skutečností, která výtržnost v podobě fyzického napadení zakládá. Bezdůvodné fyzické napadení je přitom z obecného hlediska jednáním, které narušuje veřejný pořádek a klidné občanské soužití, vyvolává strach, obavu a pobouření. Přitom nelze pominout, že u poškozeného MUDr. M. Š. došlo k lehkému zranění hlavy, jež si vyžádalo lékařské ošetření, a tak byla bezprostředně ohrožena nejenom jeho občanská důstojnost, ale i zdraví.

Na podkladě tohoto shrnutí se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že obvinění jako spolupachatelé, neboť čin vykonali ve vzájemné souhře a spolupráci, kdy každý z nich zásadně napadl jednoho poškozeného, naplnili po formální stránce znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

Obvinění se v části dovolání domáhali toho, že v jejich činu neměl být spatřován trestný čin, ale že šlo pouze o přestupek, a soudům vytýkali, že dostatečně nezohlednily okolnosti rozhodné ve smyslu zásad § 12 odst. 2 tr. zákoníku, k čemuž Nejvyšší soud zdůrazňuje, že subsidiarita trestní represe ve smyslu uvedeného ustanovení představuje materiální korektiv, který nelze řešit v obecné poloze, ale jen v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné zásadu subsidiarity trestní represe zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. I. až II. větu stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

Výše již bylo zdůrazněno, že obvinění činem, jenž jim je kladen za vinu, naplnili formální znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za okolností, jak byly ve věci soudy zjištěny a shora rovněž rozvedeny. V tomto smyslu lze připomenout, že i když platí, že za trestný čin výtržnictví nelze považovat jakékoli fyzické napadení jiného, spáchané veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, je třeba při posuzování formálních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu hodnotit všechny rozhodné souvislosti, zejména je třeba posuzovat, za jakých okolností byl čin spáchán, zda šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil arogancí vůči ostatním osobám, nebo zda byl např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce apod. (viz již uvedené rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr., ale i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, uveřejněný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 14, č. T 352).

V přezkoumávané věci jde o čin, jejž lze označit v rámci posuzované právní kvalifikace za závažný, protože při splnění všech hledisek určujících formální znaky uvedeného přečinu tento čin dosahuje takové intenzity, jaká je u přečinů výtržnictví obvyklá. Za zdůraznění v této souvislosti stojí, že poškození jako dva zcela bezúhonní občané byli napadeni nečekaně, zcela bezdůvodně, s poměrně velkou intenzitou dvěma pachateli a že poškozený MUDr. M. Š. byl obviněným Mgr. J. M. udeřen dvakrát pěstí do obličeje, což je již tvrdší forma fyzického útoku, při němž často dochází i k závažným zraněním. Poškozeného tyto rány srazily na zem, poškozený přestal v tu chvíli vidět na jedno oko, byl otřesený a musel být lékařky ošetřen. Poškozený R. V., který již viděl, co se stalo jeho příteli, když k němu přiběhli oba obvinění, si obličej kryl rukama, avšak i přesto byl obviněným D. P. kopnut do stehna, tedy části těla, kterou si nekryl, a důsledkem byl jeho pád na zem. Z tohoto průběhu činu je zřejmé, že šlo o cílené jednání, vedené snahou poškozeným ublížit, navíc zcela bezdůvodně, zřejmě ve snaze vybít si alkoholem podnícenou agresivitu.

Z takto rozvedených okolností zjištěných v této věci Nejvyšší soud shledal, že soudy všechna rozhodná kritéria správně posoudily, zejména uvážily míru závažnosti a intenzitu činu obviněných. Veškeré okolnosti činu přitom zkoumaly ve smyslu všech výše uvedených zásad (viz zejména stranu 6 rozsudku soudu prvního stupně, strany 3 a 4 rozsudku odvolacího soudu).

Na podkladě rozvedených skutečností Nejvyšší soud považuje závěry učiněné soudy nižších stupňů za správné a v souladu se zákonem. Dovolání obviněných shledal v jejich celku nedůvodnými. Vzhledem k tomu, že toto zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž jednoznačně vyplývá správnost soudy učiněných právních závěrů i to, že předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, obě dovolání jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu