8 Tdo 933/2013
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoník, § 23 tr. zákoník



8 Tdo 933/2013-48

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání obviněných N. U. , a A. U. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 To 115/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 6/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného N. U. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného A. U. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 42 T 6/2011, uznal obviněné N. U. (dále převážně jen obviněný nebo dovolatel ), A. U. (dále převážně jen obviněný nebo dovolatel ), F. M., E. G. a A. G. vinnými jednáním blíže specifikovaným ve výroku citovaného rozsudku, jež právně posoudil u obviněných N. U. a A. U. v bodě I. jako pokračující zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což obviněnému N. U. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí zajištěných při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a vydaných na protokol při zadržení (v rozsudku přesně specifikovaných); obviněnému A. U. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí zajištěných při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a vydaných na protokol při zadržení (v rozsudku rovněž přesně specifikovaných), a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Tímto rozsudkem Městský soud v Praze rozhodl rovněž o vině a trestech ohledně zbývajících tří obviněných.

Proti citovanému rozsudku podalo všech pět obviněných odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 22. 10. 2012, sp. zn. 11 To 115/2012, tak, že z podnětu odvolání obviněných N. U. a A. U. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) c), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně těchto obviněných v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. je nově uznal vinnými skutkem popsaným na stranách 2 a 3 rozsudku, který právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku dílem ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to obviněnému N. U. uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 59 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí zajištěných při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a vydaných na protokol při zadržení (v rozsudku přesně specifikovaných). Obviněnému A. U. za to uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věcí zajištěných při domovních prohlídkách, prohlídkách jiných prostor a vydaných na protokol při zadržení (v rozsudku rovněž přesně specifikovaných), a § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Odvolání ostatních tří obviněných podle § 256 tr. ř. zamítl.

S rozhodnutím odvolacího soudu se neztotožnili již jen obvinění N. U. a A. U., kteří proti němu podali dovolání.

Obviněný A. U. tak učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ludmily Bernáškové a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když s odkazem na obsah svého odvolání namítl, že nebylo řádně vyhodnoceno, jestli nakládal se zakázanými látkami nebo látkami syntetickými (Flefedron, Mefedron, Methylon a Nafyron). Podle odborného vyjádření z oboru chemie sice nebyl důvod k úpravě syntetických látek, ovšem případná jejich úprava nebyla vyloučena. Z toho vyvozoval, že soudy nepostupovaly při hodnocení důkazů z jednoznačně prokázaných skutečností a nerozhodly bez jakýchkoli pochybností.

Stejně tak dovolatel brojil proti protokolům o ohledání místa činu na ul. Č. a ul. V H. v P., neboť nikde nebyly nalezeny žádné stopy o tom, že by on sám měl něco společného s nálezy balíčku a pytle s drogou. V této souvislosti namítl, že nebylo soudy dostatečně zohledněno, že nikdy nebyl stíhán pro trestnou činnost a že žádní svědkové jeho účast na případném prodeji, zprostředkování a distribuci drog nepotvrdili. Tvrdil rovněž, že nepřímé důkazy shromážděné v jeho věci netvoří uzavřený okruh, jenž by vylučoval jiný závěr o vině. V takovém případě soudy měly postupovat podle zásady in dubio pro reo.

S ohledem na uvedené výhrady tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil oba napadené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný N. U. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Hoška a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

K prvnímu z těchto dovolacích důvodů obviněný namítl, že soud na jeho jednání nesprávně aplikoval kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. V rozsudku zmiňované množství drog prý nebylo zajištěno in natura a není tudíž uvedeno, jaké množství účinné látky ve smyslu přílohy č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb. obsahuje.

Dovolatel dále poukázal na judikaturu zabývající se vzájemnými vztahy hodnot vyjádřených v citovaném nařízení vlády jako množství větší než malé a nejmenší množství účinné psychotropní látky, jež musí obsahovat látka označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé , a dospěl k závěru, že u heroinu činí velký rozsah drogy 1500 g (tj. 200g účinné látky) a u kokainu se vychází z 1g jako množství většího než malého při množství účinné látky 0,54g, přičemž jednotlivá kvalifikačně významná množství se zjišťují jako dvacetinásobek předchozího. V této souvislosti zdůraznil, že zajištěný heroin na jedné straně nedosahoval předpokládaného množství drogy jako takové (pouze 1092,064g), na straně druhé však množstvím účinné látky hranici velkého rozsahu výrazně překračoval (472,339g). Množství heroinu o celkové hmotnosti 4.500g, u nějž nebyl zjištěn obsah účinné látky, však podle jeho názoru nelze pro účely trestně právní odpovědnosti pojmout do množství, jež je z kvantitativního hlediska relevantní pro určení rozsahu spáchání kvalifikované skutkové podstaty.

Obviněný dále namítl, že pro naplnění kvalifikačního znaku ve velkém rozsahu nebyly zjištěny žádné další okolnosti, které by aplikaci zpochybňované skutkové podstaty podmiňovaly, tj. délka doby páchání trestné činnosti, distribuce drogy, výše majetkového prospěchu či povaha adresátů distribuce drog.

Dovolatel následně pochyboval o závěrech soudů nižších stupňů týkajících se určení typu látky, s níž měl v bytě manipulovat. Soudy totiž při určení typu drogy vycházely pouze z audio a videozáznamu. Právě ke zpochybnění těchto závěrů mělo sloužit provedení jím navrhovaného důkazu, a to znaleckého posudku z oboru chemie a kriminalistiky Ing. Martinem Černým, CSc., kterýžto návrh byl však odvolacím soudem zamítnut. Takový postup považoval za porušení svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces (odvolával se přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/2004).

Obviněný poté vyjádřil nespokojenost s péčí, jakou soud prvního stupně věnoval celému trestnímu řízení, když podle jeho názoru nepřesně formuloval skutkovou větu výroku o vině.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody. Soudy nižších stupňů se nezabývaly zjištěním takových skutečností, jimiž je nutné mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podložit. Výrok o trestu nebyl náležitě odůvodněn a nikdo se nezabýval zkoumáním jeho osobnosti a možnostmi jeho nápravy. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podaným dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

K dovolání obviněného A. U. státní zástupce uvedl, že jeho obsah se v podstatě shoduje s odvolacími argumenty, jimiž se však zabýval již soud druhého stupně. V takovém případě však Nejvyšší soud nemá povinnost ani důvod znovu věc věcně přezkoumávat, neboť cílem dovolacího řízení není další komplexní přezkum trestní věci, nýbrž pouze zjištění, zda v daném případě byl či nebyl naplněn důvod dovolání, jehož se obviněný dovolává. Dovolání opřené o pouhé opakování námitek, které již obviněný jednou neúspěšně uplatnil v řádném opravném prostředku, bývá zpravidla kvalifikováno jako zjevně neopodstatněné.

Státní zástupce dále uvedl, že ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je konstruováno tak, aby postihovalo vady v aplikaci norem hmotného práva na skutková zjištění, jež soud stabilizoval jako výsledek provedeného dokazování. Takové výhrady ovšem dovolání tohoto obviněného neobsahuje. Jeho námitky směřují výlučně proti skutkovým zjištěním, k nimž soudy dospěly na podkladě provedeného dokazování. Dovolání se tudíž zcela míjí s podstatou deklarovaného důvodu dovolání a uplatněná argumentace nevyhovuje ani žádnému z ostatních zákonem definovaných dovolacích důvodů (§ 265b tr. ř.).

S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného A. U. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

K dovolání obviněného N. U. státní zástupce uvedl, že jeho argumentaci je třeba porovnat s reálným obsahem napadeného rozhodnutí, především se skutkovými zjištěními vtělenými do výroku o vině. Z nich jednoznačně vyplývá, že oba dovolatelé jednak opakovaně přechovávali a zpracovávali (ředili) nezjištěné množství kokainu, jednak přechovávali a připravovali k distribuci nejméně 3000g heroinu, z čehož množství 103,16g obsahující 12,62g účinné látky bylo zajištěno, a obviněný N. U. sám přechovával a připravoval k distribuci dalších 2500g heroinu, z čehož množství 988,904g obsahující 459,719g účinné látky bylo zajištěno.

Podle státního zástupce však právní posouzení skutku nelze odvíjet jen od reálně zadrženého množství heroinu (tj. celkem 1092,064 g), jak činí dovolatel. Rozhodující je zjištění, že tento obviněný přechovával dílem sám a dílem spolu se svým bratrem nejméně pět a půl kilogramu heroinu, nemluvě o nezjištěném množství kokainu. Tento údaj je rozhodující pro závěr soudu o tom, že dovolatel svým jednáním naplnil kvalifikační okolnost uvedenou v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Na tomto závěru ničeho nemění skutečnost, že pouze určitá část z tohoto množství byla zajištěna a podrobena laboratornímu zkoumání s cílem stanovit množství účinné látky v zajištěné droze. Ze zjištěných údajů lze usuzovat, že průměrný obsah účinné látky v heroinu distribuovaném obviněnými činil přibližně 46,5 %, takže v celkovém množství 5500g heroinu bylo obsaženo přibližně 2557,5g účinné látky. Taková úvaha přitom může orgány činné v trestním řízení s dostatečnou přesvědčivostí vést k závěru o tom, že dovolatel svým jednáním zcela nepochybně naplnil znak ve velkém rozsahu , neboť uvedené množství mnohonásobně (téměř třinácttisíckrát) převyšuje hodnotu stanovenou citovaným nařízením vlády jako nejmenší množství účinné psychotropní látky, jinými slovy, ze zjištěného množství drogy by bylo možné připravit nejméně 13.000 dávek.

Státní zástupce rovněž poznamenal, že ke kvantitativnímu hledisku se velmi významně pojí i další rozhodná hlediska pro určování okolností rozhodných pro právní posouzení skutku (tj. počet dávek, které lze z daného množství připravit, počet osob, jimž byla droga distribuována, územní a časový rozsah distribuce drogy, nebezpečnost daného typu drogy pro zdraví a život lidí, materiální prospěch pachatele z distribuce drogy apod.). Proto považoval výhrady obviněného k tomuto dovolacímu důvodu za nedůvodné.

Ve vztahu ke druhému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v ustanovení § 283 odst. 3 tr. zákoníku je zakotvena trestní sazba na osm až dvanáct let odnětí svobody nebo propadnutí majetku. Obviněnému N. U. byl uložen trest odnětí svobody na dvanáct a půl roku, čili nad horní hranicí této trestní sazby, ovšem za užití § 59 odst. 1 trestního zákoníku, kde je řešena možnost mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody u recidivujících pachatelů, kteří se dopustí zvlášť závažného zločinu, ačkoli již byli potrestáni pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin, což je právě případ tohoto dovolatele. Takto uložený trest proto nevybočuje z rozšířené trestní sazby, která v jeho případě činí po zvýšení horní hranice o jednu třetinu osm až šestnáct let odnětí svobody.

Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného N. U. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání přípustná § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že byla podána osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Oba obvinění uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř ., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Námitky obviněného A. U. , které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně napadají pouze rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (nesouhlasil s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily povahu látek, se kterými oba obvinění nakládali, zpochybňoval obsah protokolů o ohledání místa činu, namítal, že žádní svědci nepotvrdili jeho účast na prodeji, zprostředkování či distribuci drog, že nikde nebyly nalezeny stopy, které by jej přímo spojovaly s nálezem drog). Takovými výhradami však primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení tohoto dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Lze tak shrnout, že obviněným A. U. vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že tento obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného A. U. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný N. U. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť odvolací soud odmítl jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru chemie a kriminalistiky zpracovaným Ing. Martinem Černým, CSc.

Dovolací soud opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Z tohoto pohledu představuje jistý průlom do výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. judikatura Ústavního soudu, v níž se Nejvyššímu soudu vytýká, že shora uvedený dovolací důvod v některých případech interpretuje příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces.

V tomto smyslu je nutné zdůraznit, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Pravidla pro postup orgánů činných v trestním řízení v souladu se zásadou vyhledávací a zásadou zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností jsou obsažena mimo jiné v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Orgány činné v trestním řízení usilují o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Znění zákona nutí orgány činné v trestním řízení zjišťovat potřebný skutkový stav jen v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí, což vede ke správné koncentraci na otázky, které jsou pro rozhodnutí podstatné a zásadní povahy, aniž by orgány činné v trestním řízení byly rozptylovány pro dané rozhodnutí nepodstatnými skutečnostmi.

S ohledem na to, že tato zásada je kombinována se zásadou vyhledávací [tzn. odpovědnost za zjištění skutkového stavu nesou orgány činné v trestním řízení a v konečném důsledku soud (srov. § 2 odst. 5 poslední věta), byť zejména po novelizaci provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. významnou roli při dokazování v řízení před soudem hrají strany], je důsledkem této modifikace i to, že meze dokazování si stanoví procesní orgán tak, aby jím zjištěný skutkový stav věci umožňoval bez pochybností rozhodnout. Jinak řečeno, pokud má být rozhodnuto o vině, musí shromážděné důkazy k takovému rozhodnutí postačovat.

Uvedeným zásadám oba soudy nižších stupňů dostály, neboť v dané věci provedly důkazy, které považovaly z hlediska prokázání dovolatelovy viny za stěžejní. Provedené důkazy přitom tvoří ucelený, logicky na sebe navazující řetězec, který opodstatňuje závěr o tom, že dovolatel se předmětného skutku dopustil. Pokud přitom odvolací soud zamítl jeho návrh na doplnění dokazování, pak tak učinil v souladu se zákonem a na základě svého výsostného práva, které mu trestní řád přiznává. Svůj závěr, proč nepřistoupil na návrh obviněného a neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru chemie odvětví kriminalistika, také náležitě odůvodnil (srov. stranu 11 jeho rozsudku).

Proto pokud by obviněný N. U. uplatnil pouze námitky dosud uvedené, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Dovolatel však shora dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně naplnil vznesením výhrady, že oba soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, když tvrdil, že v rozsudku zmiňované množství drog nebylo zajištěno in natura a není tudíž uvedeno, jaké množství účinné látky ve smyslu přílohy č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb. obsahuje.

Dovolatelovy úvahy v tomto směru je třeba v prvé řadě korigovat tím, že o naplnění určitého typu rozsahu (většího, značného, velkého) bude možné usuzovat ne pouze z konkrétního množství a kvality omamné nebo psychotropní látky, ale i z dalších okolností (ostatně i on sám ve svém podání tato další hlediska zmínil). Tento závěr vyplývá z dnes již ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Při stanovení každého z jednotlivých typů rozsahů omamné nebo psychotropní látky, je totiž třeba mít na zřeteli kvantifikační stupně rozsahu činu (větší, značný, velký) a je možné je oddělit podle jejich vzájemné proporcionality a společenské škodlivosti vyjádřené sazbami trestu odnětí svobody u těchto jednotlivých zvlášť přitěžujících okolností. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel s uvedenými látkami nakládal, případně i jiné skutečnosti (srov. rozhodnutí č. 1/2006 Sb. rozh. trest. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 280/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, sešit 15, č. T-787). V každém posuzovaném případě se proto individuálně přihlédne k jeho specifickým okolnostem, zejména k tomu, o jakou z uvedených látek se jednalo, jaká byla její kvalita, jaké bylo její množství, jaká byla intenzita újmy, jež hrozila nebo skutečně nastala apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 12/2011 Sb. rozh. trest.).

Podle usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, určitý rozsah (větší, značný, velký) spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy nelze redukovat jen na množství příslušné drogy, kterou pachatel nelegálně vyrobil nebo s níž jinak nakládal ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ale při jeho stanovení se uplatní i další okolnosti (viz rozhodnutí pod č. 1/2006 a 12/2011 Sb. rozh. tr.). Proto v konkrétním případě, pokud to odůvodňují i tyto další okolnosti činu, není vyloučeno, aby byl příslušný zákonný (kvantifikační) znak, který podmiňuje použití přísnější právní kvalifikace a vyjadřuje rozsah spáchání trestného činu, naplněn i tehdy, jestliže pachatel vyrobil, dovezl, vyvezl, provezl, nabídl nebo jinak nakládal s takovým množstvím drogy, které sice neodpovídalo celému desetinásobku požadovaného množství, ale již se mu dostatečně přiblížilo, anebo naopak nemusí být tento zákonný znak naplněn, jestliže množství drogy jen nevýrazně přesáhlo stanovený desetinásobek rozhodný pro daný rozsah.

Z hlediska rozhodujícího kritéria pro stanovení rozsahu spáchání předmětného trestného činu, kterým je kvantita drogy, kterou pachatel obstaral nebo s níž nakládal, jsou podstatná skutková zjištění obou soudů nižších stupňů, podle nichž oba obvinění úmyslným společným jednáním minimálně v jednom případě připravovali za účelem další distribuce omamnou látku kokain, kterou lisovali na kuchyňské lince, a takto připravili přesně nezjištěné množství omamné látky, dále úmyslným společným jednáním minimálně v šesti případech donesli do bytu celkem minimálně 3.000g omamné látky heroin (vždy slisovaný balík o hmotnosti 500g), kde následně manipulovali za účelem další distribuce s omamnou látkou heroin , dále policejní orgán Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky zajistil dva balíčky zabalené do alobalu, kdy znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví chemie realizovaným Kriminalistickým ústavem Praha bylo zjištěno, že pro jiného přechovávali celkem 103,16g směsi látky obsahující diacetylmorfin v koncentraci 11,2 % a 13,3 % heroinu base, což představuje 5,67g 6,95g účinné látky, dále obviněný N.U. samostatně donesl a v jednom případě s omamnou látkou heroin poslal obv. F. M., který heroin uschoval do pneumatik uložených v kuchyni, téhož dne ho převzal obv. N. U. od obv. E. G. a obv. A. G. do bytu celkem minimálně 2.500g omamné látky heroin (vždy slisovaný balík o hmotnosti 500g), kde následně v uvedených dnech a ve dnech následujících připravoval za účelem další distribuce omamnou látku heroin , přičemž s dvěma balíčky heroinu přinesenými do bytu naložil tak, že jeden s obsahem 497g směsi heroinu v koncentraci 45,3 %, což představuje 224,9g účinné látky ponechal u pneumatik, z druhého na kuchyňské lince odsypal do sáčku 97,878g směsi heroinu v koncentraci 47,5 %, což představuje 46,519g účinné látky a tento téhož dne po svém zadržení vydal policejnímu orgánu a zbytek balíčku o hmotnosti 392,5g směsí heroinu v koncentraci 47,8 %, což představuje 187,6 g účinné látky a papír se směsí heroin o hmotnosti 1,526g v koncentraci 43,1 %, což představuje 0,7g účinné látky, ponechal na kuchyňské lince, kde byly nalezeny při domovní prohlídce, dále obv. N. U. přechovával v koupelně papírový sáček s obsahem dvou sáčků se směsí kokainu o hmotnosti 29,813g a 25,247g v koncentraci 7,7 % a 14,1 %, což představuje 2,284g a 3,553g účinné látky .

Z takto zjištěných údajů lze usuzovat, že průměrný obsah účinné látky v heroinu distribuovaném oběma dovolateli činil přibližně 46,5 %, což mnohonásobně převyšovalo hodnotu stanovenou výše citovaným nařízením vlády jako nejmenší množství účinné psychotropní látky, jež musí obsahovat látka označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé, pokud jde o heroin. Všechny zabavené vzorky drogy byly mimořádně kvalitní, s vysokým obsahem účinné látky, což také odpovídá tomu, že směs mohla být (a také byla) dovolateli dále ředěna a připravována k další distribuci (průměrná koncentrace heroinu base při pouličním prodeji se pohybuje kolem 10 15 %). Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně bylo celkem zadrženo 1.112,258g směsi heroinu, přičemž z uvedeného množství by bylo možné připravit nejméně 5.564 dávek heroinu v ceně 890.000,-- Kč. Pokud jde o kokain, pak bylo zajištěno 55,06 g směsi kokainu, což představuje přibližně 275 dávek v ceně 55.060,-- Kč.

Samo o sobě již takto zadržené a zjištěné množství směsi heroinu a kokainu dosahuje po kvantitativní stránce velkého rozsahu, orgány činnými v trestním řízení však bylo zjištěno, že obvinění manipulovali celkem přibližně s 5,5kg heroinu a nezjištěným množstvím kokainu. Výhrady obviněného N. U., že množství přibližně 4,5kg, u něhož se nepodařilo zjistit přesný obsah účinné látky, nelze zahrnout do jeho trestní odpovědnosti, nemůže obstát. Jak již výstižně poznamenal státní zástupce, v případě, kdy je dokumentováno určité množství drogy, se kterou pachatel nakládá, avšak nedojde k zajištění vzorku této látky (typicky například při pouličním prodeji drogy), nebylo by vůbec možné vyjádřit množství drogy, protože by se nedalo zjistit množství účinné látky v ní obsažené. V takové situaci je nutno vycházet z fikce, že pokud má být droga úspěšně distribuována a jejími uživateli akceptována, musí mít vlastnosti předpokládané u tohoto typu látky, tedy její množství větší než malé musí přinejmenším obsahovat nejmenší množství účinné látky. Při kvantifikaci distribuované drogy je v takovém případě třeba vycházet nikoli z množství účinné látky, nýbrž z celkového množství předmětné drogy.

V době rozhodování Nejvyššího soudu je rovněž významné, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/2012 zrušil ustanovení § 289 odst. 2 tr. zákoníku ve slovech a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů , současně pozbyla platnosti ustanovení § 2 a příloha č. 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanovilo, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb.

To v praxi znamená, že by se soudy při posuzování rozsahu a množství většího než malého vrátily do stavu před 1. 1. 2010. V té době soudní praxe akceptovala orientační hodnoty stanovené pokynem obecné povahy č. 1/2008, č. 2/2006 a předtím shodně pokynem obecné povahy č. 6/2000 vydaným nejvyšší státní zástupkyní. Tento interní předpis s účinností v soustavě státního zastupitelství nebyl sice pro soudy závazný, avšak pokud podle něho státní zástupci postupovali, přičemž tento postup byl soudy akceptován vzhledem k tomu, že uvedené hodnoty byly stanoveny se zřetelem k poznatkům lékařské vědy o účincích drog na lidský organismus a opíraly se i o mezinárodní zkušenosti.

Zmíněná skutečnost však na posuzované věci nic zásadního nemění. Větší rozsah spáchání trestného činu ve smyslu § 187 odst. 2 písm. a) a § 187a odst. 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb. se totiž určoval obdobně jako podle shora citovaného nařízení vlády. Ze stejného způsobu stanovení jednotlivých rozsahů vycházejí rovněž dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněná již za účinnosti nového trestního zákoníku, v nichž senáty Nejvyššího soudu posuzovaly naplnění zákonných znaků trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku (kromě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 729/2010, a ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1337/2010, jde o např. o usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 463/2010, ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 42/2011, ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 3 Tdo 187/2011, a ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1103/2011).

V posuzované věci je však podstatné, že oba dovolatelé nakládali s množstvím drogy pohybujícím se již v řádech několika kilogramů, tedy s množstvím, které několikanásobně převyšuje hranici obecně pojímanou jako množství větší než malé, a že její kvalita byla vysoká a určená k další distribuci. Značný význam má také povaha drogy, s níž oba manipulovali, neboť se jednalo o heroin a kokain, tedy o omamné látky, které jsou považovány za tzv. nejtvrdší drogy. Z hlediska škodlivosti jsou tyto drogy charakteristické rychlým rozvojem závislosti na nich a postupnou totální devastací organismu, takže riziko, které hrozilo jejím potenciálním uživatelům, bylo velmi vysoké. Všechny tyto skutečnosti proto jednoznačně dokládají, že jednání obou dovolatelů bylo nutné právně posoudit jako čin spáchaný ve velkém rozsahu ve smyslu ustanovení § 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Pokud dovolatel N. U. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , je třeba uvést, že ten je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k naplnění tohoto dovolacího důvodu, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (resp. § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).

Výhrady tohoto dovolatele směřující do výroku o uloženém trestu, konkrétně zpochybňující správnou aplikaci ustanovení § 59 tr. zákoníku pod shora vymezený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit nelze, neboť se jedná o otázku nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 33/2012, 8 Tdo 671/2012, a další). Nejvyšší soud takové výhrady akceptoval, přestože je dovolatel podřadil pod nesprávný dovolací důvod, zároveň je však považoval za zjevně neopodstatněné.

Podle ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku platí, že pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena .

Na závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu se vždy usuzuje s ohledem na povahu chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, jež nastaly, apod. Tato závažnost však musí převyšovat obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu. Současně s tím by měl korespondovat závěr, že dostatečný trestní postih pachatele nelze zajistit bez zvýšení horní hranice trestu. Jako neopomenutelná kritéria, která by měla odůvodňovat vysokou závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu, jsou v zákoně výslovně uvedena recidiva pachatele a ostatní okolnosti případu.

Oba soudy nižších stupňů v této souvislosti zjistily, že obviněný N. U. byl již v minulosti soudně trestán, a to za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák., tedy za shodnou trestnou činnost jako v předmětné věci. Ačkoliv již tehdy mu byl uložen poměrně přísný trest odnětí svobody v trvání 11 roků, evidentně se z něj nepoučil, neboť další trestné činnosti se dopustil již v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Je tedy zjevné, že uložený trest na něho neměl výraznějších účinků a že drogová trestná činnost je pro něho dlouhodobým a zřejmě jediným zdrojem obživy, neboť sám uvedl, že dělá to celý život , a tuto práci dělá již deset let , apod. (srov. stranu 13 rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto pohledu bylo uložení trestu odnětí svobody ve zvýšené trestní sazbě podle § 59 tr. zákoníku ze strany odvolacího soudu (a předtím i soudu prvního stupně) zcela legitimní.

Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (opět srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného N. U. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Rozhodnutí o obou podaných dovoláních Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a