8 Tdo 930/2005
Datum rozhodnutí: 21.07.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 930/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2005 o dovolání obviněné J. O. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 55 To 199/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 196/2003, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. O. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněná J. O. podala prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 55 To 199/2004, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto její odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 2 T 196/2003. Tímto rozsudkem byla obviněná uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzena podle § 224 odst. 2, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na tři a půl roku, pro jehož výkon byla podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dohledem, a podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na osm let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 7. 2003, č.j. 2 T 43/2003-164, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozeným V. z. p. ČR, O. p. v L., škodu ve výši 940.516,- Kč a K. H., zastoupené opatrovníkem P. H., škodu ve výši 624.000,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná trestného činu dopustila tím, že na přímém úseku silnice I/13 u autobusové zastávky blízko odbočky do J., okr. L., směrem k Ú. n. L. dne 28. 6. 2002 kolem 18.50 hodin jako řidička vozu zn. Škoda Felicia blízko přechodu pro chodce předjížděla další vozidlo a vlivem rychlosti nejméně 89 - 96 km/hod. nestačila reagovat na K. H., 1 až 5 metrů za přechodem zprava přecházející komunikaci, srazila ji v pravém jízdním pruhu středem přední části vozu na zem, než sjela z vozovky vpravo a narazila do stromu; poškozené tak způsobila mnohočetné poranění lebky, mozku, hrudníku, plic sleziny, jater, okruží a stehenní kosti vlevo s pravděpodobným trvalým ústavním léčením.

Obviněná podala dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině, výroku o trestu i výroku o náhradě škody a odkázala v něm na důvody dovolání uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a ve vztahu k výroku o náhradě škody též na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedla, že v rámci posuzovaného jednání nemohla neporušit povinnost stanovenou v § 5 odst. 1 písm. h) zák. č. 361/2000 Sb., která jí ukládá umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky, poněvadž poškozená vstoupila do vozovky a začala přecházet komunikaci 1 až 5 metrů za přechodem pro chodce. Poškozená podle ní vstoupila do vozovky nečekaně mimo přechod pro chodce, z čehož vyvozovala, že chodkyně byla pro ni překážkou náhlou, a proto ani nemohla předpokládat možné porušení pravidel silničního provozu jiným účastníkem. Vyslovila přesvědčení, že za takových okolností mělo být její jednání posouzeno jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., a nikoliv jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák., neboť vzhledem k okolnostem a svým poměrům nevěděla a ani vědět nemusela a nemohla, že může způsobit těžkou újmu na zdraví. Připomněla, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák. není možno mechanicky považovat porušení jakéhokoliv předpisu, a vytkla, že nebylo zkoumáno splnění podmínek § 88 odst. 1 tr. zák. ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Nesouhlasila s přiznáním požadované náhrady škody poškozeným v plné výši, protože poškozená K. H. svým jednáním, jímž porušila povinnosti chodce, spoluzavinila následek, ke kterému došlo.

Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, že uložený souhrnný trest odnětí svobody, byl-li uložen jako nepodmíněný, není trestem výchovným, ale pouze represivním.

Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Liberci zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry nalézacího soudu a uvedla, že v rámci provedeného dokazování byly námitky dovolatelky plně vyvráceny a že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněné. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl relevantně uplatněn především v té části dovolání, v níž obviněná namítla, že svým jednáním neporušila ustanovení § 5 odst. 1 písm. h) zákona č. 361/2000 Sb., a polemizovala se správností právního posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., neboť podle jejího přesvědčení byla chodkyně pro ni překážkou náhlou, v důsledku čehož nemohla vzniklou situaci předpokládat a nedopustila se zaviněného jednání ve vztahu k následku představovanému těžkou újmou na zdraví. Skutek měl být podle ní kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. a upozornila, že ve vztahu k právní kvalifikaci podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. nebyly zkoumány materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 tr. zák. Výhradám obviněné však přisvědčit nelze.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt, spáchá-li uvedený čin proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněná způsobila těžkou újmu na zdraví proto, že porušila důležitou povinnost uloženou jí podle zákona.

Skutková část výroku o vině rozsudku okresního soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. evidentně naplňují. Tato skutková zjištění vyjadřují vedle následku, tj. vážné poruchy zdraví poškozené, mající povahu těžké újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák., což ostatně obviněnou ani zpochybněno nebylo, též jednání obviněné, které má povahu porušení důležité povinnosti uložené jí podle zákona.

Obviněná podle závěrů soudu prvního stupně na přímém úseku silnice u autobusové zastávky blízko odbočky do J. směrem k Ú. n. L. jako řidička vozu blízko přechodu pro chodce předjížděla další vozidlo a vlivem rychlosti nejméně 89 až 96 km/hod. nestačila reagovat na K. H., která přecházela komunikaci jeden až pět metrů za přechodem zprava, srazila ji v pravém jízdním pruhu přední částí vozidla na zem, než sjela z vozovky vpravo. Závěr, že jedinou příčinou dopravní nehody bylo takto popsané jednání obviněné, byl v odůvodnění rozsudku tohoto soudu přesvědčivě vyložen. Soud vzal v daných souvislostech v úvahu především skutečnosti, jež vyplývaly z protokolu o ohledání místa činu, fotodokumentace a jež byly obsaženy též ve znaleckém posudku z oboru dopravy, odvětví dopravy silniční a městské znalce Ing. P. Š., z nichž se podávalo, že ve vzdálenosti 5,9 m před přechodem pro chodce ze směru od L. (k Ú. n. L.) se nachází dopravní značka Přechod pro chodce a ve vzdálenosti 115 m před touto dopravní značkou dopravní značka Pozor přechod pro chodce . Obviněná ostatně situaci na místě činu znala, věděla o přechodu pro chodce i o autobusové zastávce (zálivech), které se zde nacházejí, a dokonce v době, kdy přijížděla k místu činu, viděla odjíždějící autobus a skupinu chodců.

V návaznosti na tato zjištění soudy správně odkázaly na ustanovení § 17 odst. 5 písm. d), § 5 odst. 1 písm. h) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, která nejméně obviněná porušila způsobem svědčícím o zavinění ve formě nedbalosti vědomé podle § 5 písm. a) tr. zák. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. musí řidič rychlost jízdy přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled; podle § 17 odst. 5 písm. d) tohoto zákona řidič nesmí předjíždět na přechodu pro chodce a bezprostředně před ním a podle jeho § 5 odst. 1 písm. h) je řidič povinen (s výjimkou řidiče tramvaje umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo. Jde-li o posledně uvedenou povinnost, nebylo v daných souvislostech rozhodné, zda byla poškozená na přechodu pro chodce, či v jeho blízkosti, jak obviněná namítá; významné bylo, že obviněná se k přechodu pro chodce přibližovala takovou rychlostí, která objektivně vylučovala, aby byla schopna před přechodem pro chodce vozidlo zastavit.

Obviněná vytkla, že poškozená coby chodkyně vstoupila do vozovky nečekaně mimo vyznačený přechod, v důsledku čehož se pro ni stala překážkou náhlou; nemohla danou situaci předpokládat, ovlivnit svým jednáním. Vyvozovala, že její čin je nutno kvalifikovat pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák., poněvadž nevěděla a vědět nemohla, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví.

Námitky obviněné akceptovat nelze.

Trestného činu ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. se dopustí, kdo jinému z nedbalosti ublíží na zdraví tím, že poruší důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

Nelze především přijmout námitku týkající se překážky provozu. Podle § 2 písm. z) ee) zákona č. 361/2000 Sb. je překážkou provozu na pozemních komunikacích vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích, například náklad, materiál nebo jiné předměty, vozidlo ponechané na pozemní komunikaci nebo závady ve sjízdnosti pozemní komunikace. Poškozená jako chodkyně však měla postavení účastníka provozu na pozemních komunikacích, jímž je podle § 2 písm. a) citovaného zákona každý, kdo se přímým způsobem účastní provozu na pozemních komunikacích. Z citovaných ustanovení je jasné, že poškozená nebyla překážkou provozu na pozemních komunikacích, nýbrž jeho účastníkem. Oba soudy proto správně nahlížely na vzniklou dopravní nehodu jako na výsledek, k němuž dospěl vzájemný vztah obviněné a poškozené jako dvou účastníků provozu na pozemních komunikacích.

Souhlasit nelze ani názorem obviněné, že poškozená vytvořila na pozemní komunikaci svým zaviněným jednáním situaci, kterou obviněná nemohla předvídat a reagovat na ni. V těchto souvislostech soud prvního stupně ve svém rozsudku (s nímž se ztotožnil i soud odvolací) přiléhavě uvedl, že způsob jízdy obviněné byl bezohledný a riskantní, obviněná nejenže byla dopravní značkou upozorněna na to, že v místě se nachází přechod pro chodce, dopravní situaci nejen znala, neboť místem často projíždí, ale i viděla, že u autobusové zastávky se nachází odjíždějící autobus, jednak osoby, které z něj vystoupily, přesto jela velmi vysokou rychlostí a předjížděla jiné vozidlo, poškozená sama neměla šanci vzniku nehody zabránit. Je zcela nerozhodné, že poškozená vozovku nepřecházela na vyznačeném přechodu pro chodce, ale jeden maximálně pět metrů za přechodem pro chodce, neboť pro způsob jízdy obviněné by k nehodě došlo tak jako tak, jen o něco dříve (strana 5).

Soudy tak vyjádřily, že chování poškozené a její případné porušení předpisů o provozu na pozemních komunikacích v příčinné souvislosti s následkem není a že v příčinné souvislosti s následkem je výlučně jednání obviněné. Obviněná, jak již bylo zdůrazněno, místo činu znala, věděla, že se zde nachází autobusová zastávka, přechod pro chodce a odjíždějící autobus i skupinu chodců dokonce sama registrovala; vstup poškozené do vozovky v těsné blízkosti přechodu pro chodce a autobusové zastávky pro ni nemohl být nepředvídatelný.

Soudy přiléhavě odůvodnily též použití § 224 odst. 2 tr. zák., vědomy si, že za porušení důležité povinnosti ve smyslu § 224 odst. 2 tr. zák. lze považovat jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení za dané situace zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví. Význam porušení kterékoliv řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní dopravní situaci. Obviněná porušila povinnosti řidiče způsobem, který má podle všeobecné zkušenosti zpravidla za následek vážnou dopravní nehodu s následky v podobě vážných poruch zdraví; porušení povinností řidiče lze proto důvodně považovat za porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona (k tomu viz č. 11/1964, 33/1972 Sb. rozh. tr. aj.). Následek v podobě vážné poruchy zdraví vykazující znaky těžké újmy na zdraví je v případě obviněné zahrnut nedbalostním zaviněním, a proto nelze skutek posoudit jen jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák.

Obstát nemohou ani výhrady obviněné týkající se naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. se zřetelem k materiální podmínce použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák.

Podle § 88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§ 3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (k tomu č. 34/1976 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci se však v posuzovaném případě s ohledem na způsob jízdy obviněné, povahu porušení důležitých povinností uložených jí podle zákona i konkrétní následek evidentně nejednalo.

Skutek obviněné byl opodstatněně právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák., jehož znaky byly naplněny jak po stránce formální, tak i materiální.

Dovolatelka brojila též proti správnosti výroku o náhradě škody, byla-li poškozeným náhrada škody přiznána v požadované výši, ač poškozená svým protiprávním jednáním spoluzavinila následek, k němuž došlo. Namítla, že v důsledku toho neměla být činěna odpovědnou za veškeré náklady vynaložené příslušnou zdravotní pojišťovnou za léčení poškozené. Takovou argumentaci obviněné lze podřadit pod jí deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. platí, že odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu, uloží mu zpravidla v rozsudku, aby ji poškozenému nahradil, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3 tr. ř.).



Z hlediska uplatněné dovolací námitky a nároku na náhradu škody uplatněného za poškozenou jejím opatrovníkem je třeba se zabývat dikcí § 441 občanského zákoníka, podle něhož byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

V podstatě shodná zásada platí i ohledně nároku zdravotní pojišťovny. Podle § 55 odst. 1 věty první zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, má příslušná zdravotní pojišťovna právo na náhradu škody vůči třetím osobám, jestliže vynaložila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.

Zdravotní péče se osobám účastným zdravotního pojištění poskytuje zásadně bezplatně a pojištěný zdravotnickému zařízení platí pouze za ty zákonem vymezené výkony, které jsou poskytovány za plnou nebo částečnou úhradu. Ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. upravuje právo zdravotní pojišťovny požadovat od třetí osoby, která jejímu pojištěnci zaviněně způsobila poškození na zdraví nebo smrt, náhradu nákladů vynaložených na jeho ošetření a léčení. Jde o právo na náhradu škody vyplývající ze speciálního předpisu a ustanovení § 55 zákona č. 48/1997 Sb. je ve vztahu k ustanovením zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, o náhradě škody speciální normou, které zakládá zdravotní pojišťovně specifické právo požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady vynaložené na péči hrazenou zdravotním pojištěním, které vznikly v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči osobám účastným zdravotního pojištění.

Na náhradu nákladů na zdravotní péči, které byly sice vynaloženy zdravotní pojišťovnou na péči jejího pojištěnce, avšak nebyly zapříčiněny jednáním třetí osoby ve smyslu § 55 zákona č. 48/1997 Sb., však zdravotní pojišťovna nárok nemá, neboť s takovou skutečností zákon její nárok vůči třetím osobám nespojuje. Znamená to, že třetí osoba odpovídá pojišťovně pouze v tom rozsahu, v jakém její zaviněné protiprávní jednání je v příčinné souvislosti s náklady vynaloženými na ošetření a léčení pojištěnce, jakožto následků jejího jednání. V rozsahu, v němž se na vzniku těchto nákladů podílely jiné okolnosti, popř. v jakém byl způsoben spoluzaviněním pojištěnce, třetí osoba za škodu podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. zdravotní pojišťovně neodpovídá, neboť zde není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a zaviněným jednáním třetí osoby.

Z uvedeného vyplývá, že i u nároku zdravotní pojišťovny proti třetím osobám na náhradu nákladů vynaložených na léčení jejího pojištěnce podle § 55 zákona č. 48/1997 Sb. je třeba zkoumat spoluzavinění pojištěnce, neboť v rozsahu, v jakém příčinou vynaložených nákladů na léčení bylo spoluzavinění, není dána příčinná souvislost vzniku těchto nákladů se zaviněným protiprávním jednáním třetích osob (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1113/2002).

Při aplikaci citovaných ustanovení na daný případ je zřejmé, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže o náhradě škody rozhodl tak, že poškozené V. z. p. ČR a poškozené K. H. (zastoupené jejím opatrovníkem) přiznal uplatněný nárok v plné výši. Soudy obou stupňů vyvodily, jak již bylo zevrubně konstatováno z obsahu jejich rozhodnutí, že poškozená dopravní nehodu nezavinila, v důsledku čehož nelze hovořit ani o jejím spoluzavinění ve vztahu ke způsobené škodě.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného) trestu, nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto a ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Obviněná však ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody a zákazu činnosti neuvedla žádnou konkrétní námitku, již by bylo lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Omezila se pouze na výhradu, že byl-li jí uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, jde o trest výlučně represivní, nikoliv též výchovný. V tomto ohledu tedy obviněná podala dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř., a nebýt relevantních námitek vztahujících se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nezbylo by než její dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné jako celek je zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. července 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková