8 Tdo 93/2009
Datum rozhodnutí: 11.02.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 93/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2009 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 11 To 265/2008, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 124/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 1 T 124/2007, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené společnosti A. B. A., a. s. se sídlem P., N., částku 1.079.400,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Tímtéž rozsudkem byl obviněný J. K. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky pod body a), b), c), v nichž bylo spatřováno účastenství ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.



Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. dopustil tím, že ve funkci jediného jednatele obchodní společnosti E. i., společnost s ručením omezeným se sídlem v N. B., h. p., k datu 31. 12. 2003 a k datu 30. 1. 2004 neodvedl finanční prostředky získané z prodeje dálničních kuponů emise 2003 v celkové částce 518.700,- Kč, ani neodvedl finanční prostředky získané z prodeje dálničních kuponů emise 2004 v celkové částce 601.500,- Kč, poté dne 30. 1. 2004 při převodu obchodních podílů obchodní společnosti E. i., společnost s ručením omezeným novému jednateli této společnosti J. V. předal neprodané dálniční kupony emise 2004 v celkové hodnotě nejméně 138.300,- Kč, a tím způsobil společnosti A. B. A., a. s. se sídlem v P., N., od níž byly obchodní společností E. i., společnost s ručením omezeným, na základě komisionářských smluv ze dne 19. 11. 2002 a 19. 11. 2003 dálniční kupony emise 2003 a emise 2004 odebrány, škodu v celkové výši nejméně 1.079.400,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. K. odvoláním směřujícím proti jeho odsuzující části. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 11 To 265/2008, bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítnuto.

Pro úplnost je třeba dodat, že se jedná již o druhá rozhodnutí soudů obou stupňů. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 1 T 154/2005, byl obviněný J. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., účastenstvím ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 248 odst. 3, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému A. B. A., a. s., se sídlem P., částku 1.079.400,- Kč. Tímtéž rozsudkem byl obviněný J. K. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle § 197a odst. 1 tr. zák. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 11 To 492/2006, byl k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o trestu znovu rozhodnuto tak, že obviněnému J. K. byl za označené trestné činy uložen podle § 248 odst. 3, § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na pět let. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. Z podnětu dovolání obviněného J. K. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 8 Tdo 758/2007, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí ohledně obviněného J. K., současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Náchodě přikázal věc obviněného J. K. v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V řízení po přikázání věci dovolacím soudem bylo rozhodnuto již rekapitulovaným způsobem.

Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 11 To 265/2008, podal obviněný v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal v něm na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytkl, že skutky, jež jsou mu kladeny za vinu, nebyly provedeným dokazováním jednoznačně prokázány, skutkový děj z důkazů provedených před soudem nevyplynul a i za předpokladu, že by prokázán byl, byly nesprávně právně posouzeny.

Soud prvního stupně podle dovolatele nepostupoval v souladu s ustanoveními § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nevytvořil spolehlivý skutkový podklad pro své rozhodnutí a nevypořádal se s některými důkazy, jak mu ukládá ustanovení § 125 tr. ř. Odvolací soud pochybil, pakliže se k jeho skutkovým závěrům přiklonil a odvolání obviněného zamítl. Obviněný namítl, že v popisu skutku není uveden zákonný znak přisvojení ; není v něm obsažena subjektivní stránka trestného činu a ani skutečnost, že mu byla cizí věc svěřena. Celou záležitost považoval za obchodněprávní věc, která nemá přesah do trestněprávní roviny. Připomněl, že přisvojení věci je charakterizováno jako každá dispozice s věcí, která má trvale vyloučit dosavadního vlastníka z dispozice s věcí. Každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu svěřitele však nemůže být kvalifikována jako zpronevěra. Věci zastupitelné mohou být zpronevěřeny, zbaví-li se pachatel jejich přisvojením možnosti je vrátit. Nestačí pouhé nedodržení lhůty k navrácení věcí, což je podle dovolatele evidentně tento případ. Z provedeného dokazování podle něj vyplynulo, že v době změny jednatele ve společnosti, již existoval dluh celkově přesahují částku 800.000,- Kč, který způsobila E. H. Soudy však tento dluh na dálničních kupónech zcela nedůvodně přičetly k jeho tíži. Rovněž nebylo přihlédnuto k tomu, že předal J. V. dálniční kupóny za 289.000,- Kč, ale osoby spřízněné s J. V. vydaly orgánům činným v trestným řízení kupóny pouze v hodnotě 155.000,- Kč. Přesto byl i tento rozdíl soudem bez dalšího považován za škodu způsobenou právě jím. Obviněný upozornil, že dokumentace předložená poškozeným je neúplná a není dostatečně průkazná. Soudům dále vytkl, že neobjasnily, kdo a v jaké výši způsobil schodek v hospodaření společnosti, a tvrdil, že osobou, která jej způsobila, je E. H. Ve vztahu ke znaleckému posudku V. Č., jímž bylo dokazování doplněno, uvedl, že podklady, z nichž znalec vycházel, byly neúplné, znalec neměl k dispozici ani pokladnu a samotné sešity vedených tržeb zpracované jednotlivými zaměstnanci nemohly podle dovolatele sloužit jako podklad pro vypracování znaleckého posudku, neboť v nich jsou zaneseny záznamy bez identifikačních znaků a bez podpisů, a mohlo se proto jednat o zcela účelové zápisy. Za chybu považoval, že soudy nevyhověly jeho návrhu provést výslech znalce Ing. M. Č., který z jeho podnětu vypracoval znalecký posudek na podkladě komplexnějšího zadání. Se zřetelem k tomu, že účetní evidence společnosti E. i., s. r. o., neodpovídala požadavkům zákona č. 563/1991 Sb., nebylo možno učinit spolehlivý závěr o výši jím způsobené škody. Obviněný shrnul, že se nedopustil jednání, jímž byl oběma soudy uznán vinným, skutková zjištění soudu prvního stupně jsou podle něj v rozporu s provedenými důkazy a nenavazují na úvahy při hodnocení důkazů. Jestliže příčinný vztah mezi jednáním a následkem musí být zahrnut zaviněním, pak v jeho případě on následek nezavinil a ani nemohl. Nesouhlasil ani s uloženým trestem, který považoval za nepřiměřeně přísný s ohledem na hlediska pro ukládání trestu podle § 31 tr. zák. jakož i všechny polehčující okolnosti, zvláště pak že před spácháním trestného činu vedl řádný život.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě zrušil a aby sám hned rozhodl rozsudkem, event. aby Krajskému soudu v Hradci Králové, popř. Okresnímu soudu v Náchodě přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o přerušení či odkladu výkonu rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že v části, v níž se domáhá přehodnocení správnosti a úplnosti skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., nelze k dovolací argumentaci přihlížet, poněvadž s poukazem na jím uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkové námitky dovolatele by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možno dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a řádně odůvodnil. To se však nestalo.

Relevantně ve vztahu k použitému dovolacímu důvodu obviněný namítl, že zjištění soudu, že neodvedl finanční prostředky získané z prodeje dálničních známek, není jednáním korespondujícím se závěrem, že se svěřenými prostředky naložil v rozporu s účelem svěření, dále je právním závěrem námitka, že popis skutku neobsahuje potřebné okolnosti pro závěr, že mu cizí věc byla svěřena, proto v návaznosti na toto pochybení nemohou popsané okolnosti vystihovat subjektivní stránku trestného činu, když jeho jednání nevykazuje znak úmyslného zavinění předpokládaného ustanovením § 3 odst. 3 tr. zák., popis skutku odpovídá toliko obchodněprávnímu případu a opačný závěr soudu je nutno považovat za nerespektování práva obviněného na spravedlivý proces a za nerespektování principů právního státu. K tomu poznamenala, že námitky hmotně právní povahy, zpochybňující existenci zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, byly součástí obhajoby obviněného a jeho odvolací argumentace a v dosavadním řízení se soudy obou stupňů těmito výhradami v potřebném rozsahu zabývaly a své závěry řádně a věcně správně odůvodnily v písemném vyhotovení svých rozhodnutí. Soudy vyložily obsah zákonného znaku cizí svěřené věci ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, vyložily obsah znaku přisvojení a na to navazující závěr o subjektivní stránce. Nemůže obstát ani námitka obviněného, že popis skutku postrádá vyjádření subjektivní stránky trestného činu. Měla za to, že soudy obou stupňů se s obsahově shodnými námitkami náležitě vypořádaly, vyložily, že svěřením věci se rozumí skutečnost, že cizí věc je pachateli odevzdána do faktické moci, aby s ní určitým způsobem nakládal a že není třeba, aby odevzdání věci do faktické moci pachatele bylo spojeno s nějakým zvláštním formálním aktem, jakým je např. předávací protokol apod., jak namítá obviněný. Zmínila, že stran obsahu zákonného znaku přisvojení si svěřené věci zaujal stanovisko k obsahově shodným dovolacím námitkám v předcházejícím řízení i dovolací soud.

Upozornila, že soudní praxe vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání námitky, jež použil v řízení před soudem prvního resp. druhého stupně, a se kterými se soudy dříve rozhodující dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. C. H. Beck, svazek 17/2002, č. 408); tak tomu bylo i v posuzovaném případě.

Dodala, že pokud obviněný ve svém dovolání odkázal i na druhou alternativu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pak za situace, že nebyly dány obviněným namítané dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani dovolací důvod podle druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Zjistil však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil také námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Náchodě a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Hradci Králové. V podstatě vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily výpovědi některých svědků, např. JUDr. J. P., R. R., E. H., svědkyni E. H. označoval za osobu odpovědnou za způsobenou škodu. Zpochybnil rovněž znalecký posudek V. Č. a tvrdil, že znalec neměl k dispozici kompletní účetnictví, nemohl se proto objektivně vyjádřit k hospodaření společnosti. Jako relevantní podklad pro vypracování znaleckého posudku nemohla podle něj sloužit evidence prodeje dálničních známek obsažená v sešitech společnosti E., protože zde uvedené záznamy byly bez podpisů, bez dalších identifikačních znaků a mohly být účelové. Soudy proto měly vycházet z jím předloženého znaleckého posudku Ing. M. Č.

Ačkoli obviněný v dovolání deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky v této části uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě, že vytýkaná nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Typicky se tak děje tehdy, jsou-li skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (viz zejména strany 12 - 14 rozsudku soudu prvního stupně po zevrubné rekapitulaci provedených důkazů a strany 4, 5 napadeného usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč závěr o jeho vině opřel zejména o listiny předložené společností A. B. A., a. s. (dále jen A., a. s.), znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví a výpověď znalce V. Č. jakož i svědecké výpovědi svědků JUDr. J. P., E. H., R. R., J. H. či M. K. Se způsobem, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, se ztotožnil i odvolací soud a ze závěrů soudů obou stupňů jasně vyplývá, že neměly žádné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku znalce V. Č., který především na podkladě evidenčních sešitů společnosti E. i., s. r. o. (dále jen E.), dokladů dodaných společností A., a. s., přesvědčivě zmapoval prodeje, odvody tržeb a částečně i použití prostředků získaných z prodeje dálničních kuponů za období před vznikem jednatelství obviněného J. K. i v jeho průběhu. Soudy zdůvodnily, proč pokládaly ve shodě se znalcem podklady, z nichž při zpracování znaleckého posudku vycházel, za dostačující. Vysvětlily rovněž, proč považovaly za nadbytečné doplnit dokazování o důkaz označený jako znalecký posudek zpracovaný Ing. M. Č. Námitky obsažené v dovolání obviněného tvořily součást jeho obhajoby uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů a soud prvního stupně i odvolací soud se s výtkami obviněného ve svých rozhodnutích náležitě vypořádaly. Provedené důkazy do sebe logicky zapadají, vytvářejí řetězec, které jednoznačně svědčí pro závěr, že se obviněný trestné činnosti, která mu byla kladena za vinu, dopustil. Je také zjevné, že v dané věci nešlo o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu a ani o případ tzv. opomenutých důkazů. Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, ještě samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně ve výroku o vině jeho rozsudku, byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle § 89 odst. 11 tr. zák. se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tím na cizím majetku značnou škodu. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která tyto znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. přesvědčivě vyjadřují.

Obviněný vytkl, že popis skutku nevystihuje všechny požadované zákonné znaky, poněvadž neobsahuje skutkové zjištění odpovídající znaku přisvojení , není v něm uvedena subjektivní stránka a ani skutkové okolnosti vystihující, že mu byla cizí věc svěřena. Měl za to, že skutek nevykazuje znaky žádného trestného činu, že se jedná toliko o obchodněprávní vztah.

Bylo již předesláno, že napadené usnesení vzešlo z řízení, které následovalo u Okresního soudu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové poté, co z podnětu předchozího dovolání obviněného, které podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 492/2006, Nejvyšší soud usnesením ze dne, 12. 7. 2007, sp. zn. 8 Tdo 758/2007, tento rozsudek jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ohledně obviněného J. K. zrušil (současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a Okresnímu soudu v Náchodě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V návaznosti na nyní projednávaný rozsah trestné činnosti obviněného je zapotřebí uvést, že obviněný ani tehdy nesouhlasil s právním posouzením skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Nejvyšší soud jeho námitky ve vztahu k právnímu posouzení zjištěného skutku shledal relevantními pouze v té části, která se týkala postupu soudu při stanovení výše škody. Soudu prvního stupně uložil, aby dokazování doplnil o znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví, ke komplexnímu zpracování dostupných poznatků o nakládání s dálničními známkami a peněžními prostředky získanými za jejich prodej. Soud prvního stupně jakož i posléze odvolací soud v řízení po přikázání věci důsledně respektovaly pokyny i právní názor Nejvyššího soudu, jak je zjevné z výsledků doplněného dokazování u soudu prvního stupně i rozhodnutí soudů obou stupňů.

Soud prvního stupně doplnil dokazování o znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví a znalce V. Č. vyslechl i v hlavním líčení. Z jeho obsahu vyplynulo, že společnost E. ke dni 31. 12. 2002 za dálniční známky nedlužila. Ke dni změny jednatelství ve společnosti E., tj. k 6. 5. 2003, evidovala společnost A., a. s., pouze jednu neuhrazenou fakturu ve výši 203.962,40 Kč, která však byla dne 4. 6. 2003 uhrazena (č. l. 1658). Od června 2003 do konce roku 2003 nebyly společnosti A., a. s., hlášeny realizované prodeje celkem 1569 ks známek evidované v sešitech E. a známky jí nebyly ani vráceny (č. l. 1536). Proto společnost A., a. s., v prosinci 2003 provedla dovyúčtování dálničních známek ve výši 616.200,- Kč. V roce 2004 nebyly uhrazeny žádné faktury a dluh za dálniční známky pro rok 2004 činil 601.500,- Kč. Dlužná částka tak dosáhla k 31. 1. 2004 celkové výše 1.217.700,- Kč (č. l. 1663) a představuje výši způsobené škody. Tato částka již nezahrnuje provize, které by v případě prodeje náležely společnosti E., a rovněž v ní není zahrnuta hodnota dálničních kupónů vrácených dne 26. 8. 2004, na než společnost A. vystavila dobropis.

Třebaže v době změny jednatele, kdy obviněný J. K. střídal ve funkci jednatele E. H., chybělo na účtu určenému k úhradám za dálniční kupóny a v pokladně 263.412,31 Kč (č. l. 1570), přesto měla společnost E. (až na výše uvedenou a později zaplacenou fakturu) uhrazeny všechny faktury vystavené společností A., a. s. Společnost E. tak sice nedodržela smluvní podmínky komisionářských smluv se společností v tom smyslu, že komisionář není oprávněn peněžní prostředky z prodeje, vyjma vlastního nároku na provizi a DPH z provize, použít k jiným účelům než k úhradě komitentovi (článek smlouvy III. 5 na č. l. 461), uhradila však vystavené faktury z jiných zdrojů.

Na podkladě těchto skutečností dospěl soud prvního stupně k logickému závěru, že to byl obviněný a nikdo jiný, kdo byl odpovědný za to, že se společnost E. v období od května 2003 do konce své činnosti přezásobovávala dálničními kupóny, které prodala, prodeje společnosti A., a. s., nenahlásila a na konci zúčtovacího období kupóny nevrátila a ani za ně nezaplatila. Prodejem získané peněžní prostředky byly použity k jinému účelu.

Na základě provedeného dokazování pak uzavřel, že obviněný, který vykovával funkci jednatele společnosti E., byl osobou, která jediná aktivně vystupovala a jednala za společnost, přebírala tržby z prodeje dálničních známek, rozhodovala o fungování společnosti a znala její finanční situaci i obchodní vztahy se společností A., a. s. V létě 2003 došlo k navýšení skladových zásob dálničních známek, které skýtaly významný zdroj peněz. Realizované obchody však nebyly řádně hlášeny a utržené peníze byly předávány pouze obviněnému, jak vyplynulo z výpovědí svědků R. R., M. K. a J. H. Obviněný je ale k úhradě dálničních známek společnosti A., a. s., nepoužil, nenaložil s nimi tedy v souladu s účelem jejich určení, ale přisvojil si je. Nutno souhlasit se závěrem, že pro otázku viny obviněného není rozhodné, k jakému účelu takto přisvojené prostředky použil. Není relevantní, že hospodářská situace společnosti nebyla příznivá a že peníze z tržeb za dálniční známky byly použity k jiným platbám společnosti. V této souvislosti lze jen poukázat na zjištění obsažená ve znaleckém posudku V. Č., že v období od 7. 5. 2003 do 31. 1. 2004 byly z běžného účtu uhrazeny jiné platby ve výši 486.382,16 Kč a odčerpáno formou výběrů z účtu 403.545,14 Kč (č. l. 1615).

Odvolací soud neshledal v postupu soudu prvního stupně stran stanovení výše způsobené škody žádné pochybení a i Nejvyšší soud považuje učiněné závěry za správné a odpovídající provedenému dokazování. Z výše uvedeného je zřejmé, že škodu v celém rozsahu způsobil svým jednáním jedině obviněný J. K. a nikoliv další osoby, tj. E. H. nebo zčásti též osoby kolem J. V., jak namítal dovolatel. Pro právní kvalifikaci je pak podstatné, že zpronevěrou obviněného způsobená škoda přesáhla částku významně převyšující 500.000,- Kč, čímž došlo k naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.

Pro úplnost je třeba zmínit, že ač podle znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví má společnost A., a. s., za společností E. pohledávku za neodevzdané peněžní prostředky a neodevzdané neprodané dálniční známky dokonce v částce vyšší, než je částka udávaná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně (celkem 1.217.700,- Kč), s přihlédnutím k ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. nemohlo v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného, neboť předchozí dovoláním napadené rozhodnutí bylo zrušeno v důsledku dovolání podaného výlučně v jeho prospěch, nemohla být upravena výše škody v neprospěch obviněného.

Rozhodně nelze přijmout námitky obviněného, že nebyly prokázány zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, jmenovitě pak znak přisvojení si cizí svěřené věci a jeho subjektivní stránka. Jak již bylo v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu uvedeno a též rekapitulováno v rozhodnutích soudů obou stupňů, věc je obviněnému svěřena, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Obviněný získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. Obviněný si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření (k tomu též č. 23/2004 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1395/2003, 3 Tdo 425/2004, 5 Tdo 1306/2005 aj.).

Výhradám obviněného, že popis skutku neobsahuje skutková zjištění odpovídající zákonnému znaku cizí svěřené věci , nelze přisvědčit. Bylo akcentováno, že právní vztah mezi společnostmi A. B. A., a. s., a E. i., s. r. o., byl založen na komisionářských smlouvách ze dne 19. 11. 2002 a 19. 11. 2003. Pro komisionářské smlouvy je typické, že touto smlouvou se zavazuje komisionář zařídit vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu (§ 577 obchodního zákoníku). K movitým věcem svěřeným komisionáři k prodeji má komitent vlastnické právo, dokud je nenabude třetí osoba (§ 583 odst. 1 obchodního zákoníku). Právě tomu odpovídají ta ujednání smlouvy ze dne 19. 11. 2002, podle nichž se komisionář (E. i., s. r. o.) zavazuje, že bude vlastním jménem pro komitenta (A., a. s.) na jeho účet zajišťovat prodej kupónů na prodejním místě, a to za podmínek a způsobem sjednaným ve smlouvě (článek I. 2.). Výslovně se zde uvádí, že komisionář bere na vědomí, že komitentem dodané kupóny a označovací kleště jsou až do doby úplného zaplacení majetkem příslušného státního orgánu ve správě komitenta (článek II. B. 12.). Obdobná ustanovení jsou součástí i smlouvy o spolupráci ze dne 19. 11. 2003 (bod II. 2, VII.). Pod bodem VII. je výslovně uvedeno, že kupony nepřecházejí do vlastnictví komisionáře a finanční prostředky za prodej kuponů nejsou příjmem komisionáře, nýbrž jsou příjmem státního rozpočtu. Je proto evidentní, že dálniční kupony jakož i peněžní prostředky získané z jejich prodeje byly pro obviněného cizí svěřenou věcí. Neodvedl-li finanční prostředky získané za prodej dálničních kuponů či nepředal-li neprodané dálniční kupony společnosti A., a. s., čímž jí způsobil škodu ve výši nejméně 1.079.400,- Kč, jednal ve formě úmyslu přímého, jak dovodil soud prvního stupně.

Obviněný dále namítal, že trest, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeně přísným, poněvadž nezohledňuje všechna hlediska pro ukládání trestu uvedená v § 31 tr. zák., zvláště pak, že před spácháním trestného činu vedl řádný život. Taková námitka jde zjevně nad rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí však lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud dodává, že pachatele trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. lze odsoudit k trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let. Trest odnětí svobody na dvě léta, který byl obviněnému uložen, byl vyměřen na samé dolní hranici zákonné trestní sazby § 248 odst. 3 tr. zák. a byl-li jeho výkon podmíněně odložen na zkušební dobu tří let, stalo se tak na zkušební dobu stanovenou v polovině zákonného rozpětí § 59 odst. 1 tr. zák. (jeden rok až pět let). Uložený trest není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Uložený trest odnětí svobody co do jeho druhu i výměry vychází z hledisek § 31 odst. 1 tr. zák., nekoliduje s účelem trestu, jak je vymezen v § 23 odst. 1 tr. zák., a rozhodně jej nelze vnímat jako extrémně přísný a nespravedlivý.

Protože napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není dán ani důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (v jeho druhé alternativě), poněvadž jeho existence je v konkrétním případě podmíněna daností důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. února 2009



Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková