8 Tdo 918/2011
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.



8 Tdo 918/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. srpna 2011 o dovolání obviněného J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 6 To 451/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 T 366/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 25. 6. 2010, sp. zn. 1 T 366/2004, uznal obviněného J. K. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným skutky popsanými na stranách 1 27 citovaného rozsudku, kterých se dopustil tím, že

jednak od 19. 5. 1998 do 25. 2. 1999 (skutek pod bodem I.), jednak od 2. 3. 1999 do 9. 4. 1999 (skutek pod bodem II.), jednak od 12. 4. 1999 do 19. 4. 1999 (skutek pod bodem III.) a jednak od 20. 4. 1999 do 27. 4. 1999 (skutek pod bodem IV.), v K., prostřednictvím pobočky České pošty, pod pozměněnými obchodními jmény JK S.- J. K. - Automatizované zpracování dat , JK S., automatizované zpracování dat či K. & A.Z.D. J. K. - Automatické zpracování dat či K. - A.Z.D. uvedenými na poštovních dobírkových poukázkách a připojených fakturách, odesílal různým podnikatelským subjektům, ať fyzickým či právnickým osobám, zásilku na dobírku v ceně nejprve 998,- Kč, později 1.364,- Kč a posléze 1.398,- Kč, jejímž obsahem byla vždy počítačová disketa FDD 3,5 , na níž bylo formou dat uloženo neúplné znění občanského zákoníku, neúplné znění živnostenského zákona, neúplné znění obchodního zákoníku a neúplné znění zákoníku práce, přestože si tyto podnikatelské subjekty uvedenou zásilku neobjednaly, před těmito subjekty zamlčel obsah zásilky, který na zásilkách (minimálně na poštovní dobírkové poukázce) neoznačil, s cílem, aby obeslané subjekty neodmítly na pobočkách Č. p. převzetí zásilky z důvodu jejího neobjednání, svým jednáním využil tehdejší praxe u podnikatelských subjektů při přebírání zásilek na dobírku, za něž takové zásilky menší hodnoty přebíral zpravidla administrativní pracovník, který před převzetím neověřoval, zda zásilka byla objednána, v důsledku čehož obeslané subjekty na poštách přebíraly a uhrazovaly neobjednanou zásilku na dobírku, a dále postupu České pošty při doručování zásilek na dobírku, neboť subjekty, které převzaly na pobočkách České pošty zásilku na dobírku, nemohly po zjištění, že zásilku neobjednaly, požadovat prostřednictvím České pošty vrácení zaplacených finančních prostředků, neboť České pošty provedla doručení zásilek v souladu s poštovním řádem podle požadavku odesílatele, přičemž obžalovaný odmítal vracet uhrazené finanční prostředky obeslaným podnikatelským subjektům, jimž se podařilo s obžalovaným spojit, ať písemně či telefonicky, třebaže obžalovaného o to výslovně žádali, načež se ukázalo, že produkt zasílaný obžalovaným byl vzhledem k cenám srovnatelných produktů na trhu předražený a k neaktuálnosti a neúplnosti jeho obsahu bezcenný, pročež tento dotčené podnikatelské subjekty nepoužívaly z důvodu užívání jiného systému právních předpisů, ať v podobě sbírky zákonů, praxe advokátů, podnikových právníků, počítačového programu Aspi apod., ani nepotřebovaly, čímž se o uhrazenou hodnotu poštovních dobírkových poukázek, jejichž výši si určoval podle vlastního uvážení, obohatil na úkor podnikatelských subjektů vyčtených ve skutkové větě výroku rozsudku,
v důsledku čehož způsobil na jejich majetku škodu v celkové výši jednak 450.228,- Kč (skutek pod bodem I.), jednak 121.626,- Kč (skutek pod bodem II.), jednak 36.348,- Kč (skutek pod bodem III.) a jednak 26.562,- Kč (skutek pod bodem IV.) .

Takto zjištěná jednání obviněného právně kvalifikoval jako ad I. trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák. ), ad II. trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., ad III. přečin podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), ad IV. přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Za tyto trestné činy a přečiny a sbíhající se pokračující trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 10. 2000 pod č.j. 1 T 536/98-171, který na byl právní moci dne 29. 1. 2001, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2001 pod č.j. 5 To 661/2000-186, mu uložil podle § 250 odst. 2 za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Současně mu podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let. Podle § 35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o testu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 17. 10. 2000 pod č.j. 1 T 536/98-171, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud uložil obviněnému povinnost nahradit poškozeným Bombardier Transportation Czech Republic, a.s., škodu ve výši 1.398,- Kč, O. K. NAVY, spol. s r.o., škodu ve výši 1.398,- Kč, J. P., škodu ve výši 1.364,- Kč a FACTOR. E, s.r.o., škodu ve výši 1.364,- Kč.

Týmž rozsudkem soud prvního stupně současně zprostil obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. (ad 1.), podle § 226 písm. b) tr. ř. (ad 2.) obžaloby pro skutky uvedené na stranách 28 38 předmětného rozsudku.

Proti uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 7. 12. 2010, sp. zn. 6 To 451/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Nádeníčka proti němu podal dovolání, které opřel o dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Namítl v něm, že odvolací soud nesprávně aplikoval právní normu, když jeho jednání posoudil podle norem trestního práva, čímž porušil jednu ze základních zásad trestního práva, a to zásadu subsidiarity trestní represe vyjádřenou v ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

Dovolatel v této souvislosti vytkl oběma soudům nižšího stupně, že se dostatečně nezabývaly občanskoprávními a obchodněprávními aspekty věci, přičemž poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud ) i Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zakotvující a preferující princip tzv. ultima ratio.

Dále obviněný zdůraznil, že podstatou jeho jednání, jež bylo kvalifikováno jako podvodné, bylo odesílání zásilek s disketou, která obsahovala paragrafované znění občanského a obchodního zákoníku, zákoníku práce a živnostenského zákona. Vyslovil však domněnku, že to měli být především účastníci soukromoprávních vztahů, kdo měl v duchu zásady vigilantibus iura praescripta sunt střežit svá práva a dbát alespoň elementární opatrnosti v těchto vztazích. Ze skutečnosti, že zásilky byly vždy označeny jeho obchodní firmou, která v dodatku obsahovala pojem software či automatizované zpracování dat , dovodil, že osoby tyto zásilky přebírající nemohly mít žádných pochyb o tom, že převzetím zásilky vstupují do obchodněprávního vztahu s odesílatelem. Pokud si objednáním zásilky tyto osoby nebyly jisté, měly se o skutečném stavu věci nejprve (např. telefonátem zaměstnavateli) ujistit. Obviněný proto dospěl k závěru, že osoba přebírající předmětnou zásilku svojí zjevnou neopatrností, které se mohla snadno vyvarovat, vynaložila finanční prostředky k uzavření závazku v oblasti soukromého práva, a proto se s tímto pochybením musí vypořádat rovněž za pomoci prostředků soukromého práva. Tato svá tvrzení opřel zejména o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a následně i o nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 61/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 58/01.

Dovolatel posléze rozvedl svoji argumentaci citací definice omylu , za který je obecně považován rozpor mezi představou a skutečností, a v návaznosti na ni namítl, že nelze na straně oklamaného odhlížet od souhrnu jeho vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být oklamán . Zmínil také to, že žádný z poškozených nevyužil své možnosti vést proti němu civilní soudní spor ke zjednání nápravy vadného obchodněprávního vztahu. Pokud soudy následně tento postup akceptovaly, potom porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Na podporu svých tvrzení ocitoval část důvodové zprávy k trestnímu zákoníku vztahující se právě k subsidiaritě trestní represe a z ní plynoucímu principu ultima ratio.

Ve finální části podání obviněný shrnul svoji dosavadní obhajobu spočívající v tom, že poškození nedbali ani v minimální míře na odpovídající ochranu svých práv a majetkových zájmů, když svojí vlastní liknavostí si neopatřili snadno dostupné informace významné pro rozhodnutí týkající se uzavření obchodněprávního vztahu na dálku a sami se tak vystavili riziku vyplývajícímu pro ně z uskutečňované transakce. Pokud byl za tohoto stavu obviněn a odsouzen pro trestný čin, pak bylo trestní právo při posouzení soukromoprávního vztahu uplatněno před normami soukromého práva, což označil za nepřípustnou kriminalizaci soukromoprávního vztahu jsoucí v rozporu s principem ultima ratio. Své úvahy uzavřel tím, že soudy obou stupňů nesprávně právně zhodnotily skutkový stav, když na předmětné jednání přednostně aplikovaly trestněprávní normy před normami práva soukromého.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně ze dne 7. 12. 2010, č.j. 6 To 451/2010-7905, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu druhého stupně k opětovnému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby předseda senátu ve smyslu ustanovení § 265 o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je toto dovolání podáno, a to do doby, než bude o dovolání rozhodnuto.

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že princip ultima ratio, jehož se obviněný dovolával v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., má nepochybně význam i pro interpretaci trestně právních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. V posuzované trestní věci nebylo na místě uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, a to proto, že čin obviněného zcela zřetelně vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, protože se dotkl zájmů jiných osob chráněných trestním zákonem, tedy především poškozených oslovených obchodních společností, takže bylo nezbytné reagovat na něj prostředky trestněprávní represe. Obviněný totiž zcela cíleně uváděl v omyl oslovené obchodní společnosti, jimž zasílal zboží, které si nikdy neobjednaly, přičemž jim zasílal zcela zjevně nadhodnocený neužitečný produkt, avšak inkasoval za něj takové částky, pro které se nevyplatilo vést jakýkoliv obchodně právní spor. S tím obviněný kalkuloval a svoji trestnou činnost proto zaměřil na oslovení velkého počtu v omyl uvedených odběratelů. Jeho jednání mělo pouze vytvořit zdání o tom, že se odehrává v rámci obchodně právních vztahů, neboť poškození s ním do žádného takového vztahu vstoupit nehodlali, jelikož od něj žádné zboží nikdy neobjednali. Podvodné jednání obviněného tedy bylo pouze zdánlivě vsazeno do rámce obchodně právních vztahů, neboť šlo o počínání s ryze kriminálním podtextem, kdy oslovený podnikatelský subjekt do obchodního vztahu s obviněným fakticky vstoupil v omyl, který obviněný vyvolal. Není proto na místě uvedenou situaci řešit jinými prostředky než prostředky trestního práva.

Ve vztahu ke druhému z obviněným uplatněných dovolacích důvodů státní zástupkyně uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v posuzované trestní věci bylo možné uplatnit pouze v alternativě vymezené zákonnou dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) . Tuto alternativu citovaného dovolacího důvodu obviněný vázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože však jeho dovolání podané z tohoto dovolacího důvodu vyhodnotila jako zjevně neopodstatněné, pak je shledala zjevně neopodstatněným i z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Jak již bylo uvedeno, obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Z logiky věci je zapotřebí zmínit nejprve druhý z nich, který je procesním dovolacím důvodem obsahujícím dvě alternativy. Podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Z obsahu podání je zřejmé, že tento dovolací důvod obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze ze předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. ¨

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, jelikož obviněný zpochybnil správnost právního posouzení svého jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., resp. přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, a to s ohledem na absenci trestněprávního charakteru tohoto jednání a nutnost aplikace principu ultima ratio , resp. zásady subsidiarity trestní represe. Takto formulované výhrady sice jsou pod citovaný dovolací důvod obsahově podřaditelné, Nejvyšší soud však současně shledal, že jsou zjevně neopodstatněné.

K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (jimiž byl obviněný uznán vinným v bodech I. a II. shora citovaného rozsudku) se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Škodou nikoli malou se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč.

Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku (jimiž byl obviněný uznán vinným v bodech III. a IV. předmětného rozsudku) se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Škodou nikoli nepatrnou se podle § 138 odst. 1 trestního zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5.000,- Kč.

Objektivní stránku trestného činu, resp. přečinu podvodu představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní, tedy podstatné, pro rozhodnutí poškozeného. Musí jít o takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k plnění ze strany poškozeného by nedošlo, nebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny. Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek.

Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmyslné zavinění, které musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podle § 4 tr. zák., resp. § 15 trestního zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.; shodně § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.; shodně § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku].

Závěr o zavinění pachatele musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno dle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. trest.).

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (body I. a II. rozsudku) spočívající v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a využil něčího omylu a uvedeným činem způsobil škodu nikoli malou .

U přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku (body III. a IV. rozsudku) soud považoval za naplněné znaky tohoto přečinu spočívající v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a využil něčího omylu, a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou .

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky těchto trestných činů, resp. přečinů. Z popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil tím, že pod pozměněnými obchodními jmény uvedenými na poštovních dobírkových poukázkách a připojených fakturách, odesílal různým podnikatelským subjektům , zásilku na dobírku , jejímž obsahem byla vždy počítačová disketa FDD 3,5 , na níž bylo formou dat uloženo neúplné znění občanského zákoníku, neúplné znění živnostenského zákona, neúplné znění obchodního zákoníku a neúplné znění zákoníku práce, přestože si tyto podnikatelské subjekty uvedenou zásilku neobjednaly, před těmito subjekty zamlčel obsah zásilky, s cílem, aby obeslané subjekty neodmítly na pobočkách České pošty převzetí zásilky z důvodu jejího neobjednání, svým jednáním využil tehdejší praxe u podnikatelských subjektů při přebírání zásilek na dobírku, za něž takové zásilky menší hodnoty přebíral zpravidla administrativní pracovník, který před převzetím neověřoval, zda zásilka byla objednána, v důsledku čehož obeslané subjekty na poštách přebíraly a uhrazovaly neobjednanou zásilku na dobírku, a dále postupu České pošty při doručování zásilek na dobírku, neboť subjekty, které převzaly na pobočkách České pošty zásilku na dobírku, nemohly po zjištění, že zásilku neobjednaly, požadovat prostřednictvím České pošty vrácení zaplacených finančních prostředků, neboť Česká pošta provedla doručení zásilek v souladu s poštovním řádem podle požadavku odesílatele, přičemž obžalovaný odmítal vracet uhrazené finanční prostředky obeslaným podnikatelským subjektům, .

Z této formulace je patrné, že soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud odvolací, vzal za prokázané, že obviněný se jednání kladeného mu za vinu dopustil úmyslně, a to v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., resp. § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. V odůvodnění svého rozsudku pak rozvedl, že obviněný byl veden motivem obohatit se na úkor jiných, což potvrzuje i sám fakt, že obsahem předmětných zásilek byly diskety s neúplným, nekompletním, a tudíž nepoužitelným zněním shora specifikovaných právních předpisů. K tomuto účelu využil zavedené a obecně známé praxe jednak poškozených subjektů při přebírání poštovních zásilek menší hodnoty, které byly zpravidla přebírány tomu pověřenými administrativními pracovníky, jednak České pošty, která po převzetí zásilky a zjištění, že tato nebyla objednána, nevracely finanční prostředky. Obviněný, na kterého se někteří poškození obraceli, následně odmítal vyřizovat uplatněné reklamace a na telefonních číslech a adresách, které uvedl na fakturách připojených k dobírce, byl nekontaktní. Pokud s poškozenými vůbec jednal, pak se tak dělo neslušným způsobem. Vylákání řady finančních částek pohybujících se (jednotlivě) v řádech několika set Kč a obohacení se tak na úkor jiných subjektů bylo jednoznačně přímým cílem obviněného, k němuž od počátku směřoval také jeho úmysl (v podrobnostech srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsažené na stranách 45 až 46, jakož i odůvodnění usnesení odvolacího soudu uvedené na stranách 3 až 5).

Obviněným dovolávaná zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Dovolatelem citované ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, čímž explicitně vyjadřuje princip ultima ratio.

Ve světle těchto zásad a teoretických východisek j e zcela nepochybné, že obviněný svým jednáním, jak bylo popsáno výše, naplnil všechny znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. (tedy nejen v jeho základní, ale i v kvalifikované podobě), resp. přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku, což plně svědčí pro závěr, že byly splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jde evidentně o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo soudy obou stupňů správně a zcela v souladu se zákonem rozhodnuto a v rozhodnutí soudu prvního stupně náležitě odůvodněno. Nelze totiž přisvědčit tvrzení obviněného, že poškozené subjekty přijetím zásilky automaticky vstoupily do obchodněprávního, tedy obchodního závazkového vztahu vůči němu coby odesílateli předmětných zásilek, ze kterého by pro ně bez dalšího automaticky vyplývaly povinnosti (především povinnost uhradit částku uvedenou na dobírce) vůči obviněnému, avšak v podstatě žádná práva (obviněný jejich žádosti o reklamaci ignoroval). V podrobnostech stačí odkázat zejména na stranu 5 usnesení soudu druhého stupně a taktéž na přiléhavé vyjádření státní zástupkyně k podanému dovolání (srov. shora), s nímž se dovolací soud téměř bezezbytku ztotožnil.

Zbývá dodat, že za zcela přiléhavé nelze považovat ani odkazy obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, příp. na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 61/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 58/01. V nich se sice řešena problematika obdobná té, o niž jde i v posuzované věci, ne však zcela identická a na posuzovanou věc aplikovatelná.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Pokud obviněný v závěru svého podání rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáváno, je zapotřebí uvést, že o takovém podnětu dovolací soud nerozhodoval. Předseda senátu soudu prvního stupně v předkládací zprávě návrh na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle § 265 o odst. 1 tr. ř. neshledal.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. srpna 2011


Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a