8 Tdo 908/2013
Datum rozhodnutí: 25.09.2013
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoník, § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákoník, § 185 odst. 1 tr. zák.



8 Tdo 908/2013-50

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. září 2013 v trestní věci obviněných R. M., a M. K., o dovolání obou obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 2 To 104/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 8/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. M. a M. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 51 T 8/2009, uznal obviněné R. M. a M. K. (dále jen obvinění nebo dovolatelé ) vinnými, že:

1/ obvinění R. M. a M. K.

poté co R. M. nejméně od poloviny října 2008 na různých místech plánoval loupežné přepadení bankovního domu a jako vhodný objekt vytipoval pobočku Komerční banky, a. s. v obci R., okres P., jejíž vnitřní chod, uspořádání a zabezpečení znal, a prostřednictvím J. K., který jednal podle pokynů PČR, domlouval nákup střelbyschopné zbraně s tlumičem, avšak bezprostředně před stanoveným termínem dne 29. 10. 2009 v nákupním centru v P. na Č. M. od nákupu s ohledem na podezřelé okolnosti ustoupil; nejméně od počátku listopadu 2008 byli oba obžalovaní v B. a v P. v kontaktu s J. K. za účelem nákupu střelbyschopné zbraně s tlumičem pro R. M., který od plánu přepadení bankovního domu neupustil, což M. K. věděl, a další zbraně pro M. K. za účelem jejího následného prodeje; poté dne 4. 12. 2008 M. K. po získání kontaktu od J. K. na oprávněného policistu, ačkoli nebyl držitelem zbrojního průkazu, od tohoto v prostorách nákupního centra P. ­L. zakoupil dvě střelby schopné zbraně značky FN Belgique včetně zásobníku bez nábojů a značky Walther P99QA bez výrobního čísla včetně zásobníku, obě bez tlumiče a 25 kusů znehodnocených nábojů ráže 9 mm PARA, když se jednalo o zbraně a střelivo, které lze nabýt do vlastnictví a oprávněně držet jen na základě povolení podle zákona číslo 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a následně byl bezprostředně po jejich nákupu zadržen příslušníky Policie ČR ,

2/ obviněný M. K.

dne 4. 12. 2008 v době mezi 11.56 hod. až 14.22 hod. v P., z ulice T. na různých místech až k obchodnímu centru P.- L. řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia, přestože byl trestním příkazem Okresního soudu v Táboře ze dne 2. 7. 2007, č. j. 2 T 93/2007-24, doručeného 25. 7. 2007, odsouzen mimo jiné k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce 20 měsíců .

Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněných R. M. a M. K. jako přípravu zločinu loupeže podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, § 173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (výrok pod bodem 1/), u obviněného M. K. též jako pokus trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 185 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (stále výrok pod bodem 1/) a jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 (výrok pod bodem 2/). Za to uložil obviněnému R. M. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a obviněnému M. K. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci částky 8.900,- Kč uložené na účtu ČNB.

Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 2 To 104/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu, a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově uznal oba obviněné vinnými, že:

poté, co R. M. nejméně od poloviny října 2008 na různých místech plánoval loupežné přepadení bankovního domu a jako vhodný objekt vytipoval pobočku Komerční banky, a. s. v obci R., okres P., jejíž vnitřní chod, uspořádání a zabezpečení znal, a prostřednictvím J. K., který jednal podle pokynů PČR, domlouval nákup střelbyschopné zbraně s tlumičem, avšak bezprostředně před stanoveným termínem dne 29. 10. 2009 v nákupním centru v P. na Č. M. od nákupu s ohledem na podezřelé okolnosti ustoupil; nejméně od počátku listopadu 2008 byli oba obžalovaní v B. a v P. v kontaktu s J. K. za účelem nákupu střelbyschopné zbraně s tlumičem pro R. M., který od plánu přepadení bankovního domu neupustil, což M. K. věděl, a další zbraně pro M. K. za účelem jejího následného prodeje; poté dne 4. 12. 2008 M. K. po získání kontaktu od J. K. na oprávněného policistu, ačkoli nebyl držitelem zbrojního průkazu, od tohoto v prostorách nákupního centra P.- L. zakoupil dvě střelbyschopné zbraně značky FN Belgique, včetně zásobníku bez nábojů a značky Walther P99QA bez výrobního čísla, včetně zásobníku, obě bez tlumiče a 25 kusů znehodnocených nábojů ráže 9 mm PARA, když se jednalo o zbraně a střelivo, které lze nabýt do vlastnictví a oprávněně držet jen na základě povolení podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, a následně byl bezprostředně po jejich nákupu zadržen příslušníky Policie ČR .

Takto popsané jednání odvolací soud právně kvalifikoval u obviněných R. M. a M. K. jako přípravu trestného činu loupeže podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a u obviněného M. K. jako pokus trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 185 odst. 1 tr. zák. Za to uložil obviněnému R. M. podle § 234 odst. 2, § 40 odst. 2 a § 58 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Obviněnému M. K. uložil podle § 234 odst. 2, § 40 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zák. za tyto trestné činy a za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 1 písm. b) tr. zák. [správně mělo být podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák.] zařadil do věznice s dozorem, a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci částky 8.900,- Kč uložené na účtu ČNB.

Oba obvinění se ani s takovýmto rozsudkem odvolacího soudu neztotožnili a podali proti němu dovolání, v nichž uplatnili shodně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný R. M. podal dovolání prostřednictvím obhájkyně Mgr. Evy Řeháčkové Gruzovské a uvedl je tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Namítl, že skutková zjištění soudu, tak jak jsou popsána ve výroku o vině, nenaplňují znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Odvolací soud nesprávně právně věc posoudil, pokud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně právně kvalifikoval jeho jednání jako přípravu trestného činu loupeže podle § 7 odst. 1 k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Dovolatel zpochybnil závěr soudů obou stupňů, že svým jednáním úmyslně vytvářel podmínky pro spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Uvedl, že k závěru o naplnění znaku přípravy trestného činu loupeže nelze dojít z toho důvodu, že subjektivní stránka přípravy tohoto trestného činu, tedy úmysl vytvářet podmínky pro spáchání trestného činu loupeže, nebyla prokázána. Oba soudy subjektivní stránku trestného činu loupeže dovodily toliko nepřímo zejména z odposlechů telekomunikačního provozu a ze zvukového záznamu pořízeného na mobilní telefon svědkem J. K. Skutková zjištění jsou tak v rozhodující míře založena na důkazu, který je procesně nepoužitelný, neboť předmětný zvukový záznam pořídil jmenovaný svědek před zahájením trestního řízení. Dovolatel odmítl argumentaci, kterou se s takovou námitkou vypořádaly soudy v původním řízení, a citoval závěry nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 710/01, které se týkají nepřípustnosti policejní provokace, a podle něhož: Je nepřípustné, aby policejní orgány jako orgány státu naváděly jiného ke spáchání trestné činnosti, posilovaly jeho vůli spáchat trestný čin, či mu jakoukoliv formou napomáhaly .

Dovolatel projevil nesouhlas se závěry krajského soudu, který konstatoval, že při rozhodování o vině vycházel zejména ze záznamů telefonických odposlechů, výpovědí svědků a obviněných a předmětnou nahrávku použil jen jako podpůrný důkaz k ověření skutečností jednak uváděných v odposleších a jednak ve výpovědích svědka J. K. Podle dovolatele těmito důkazy nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o přípravě trestného činu, neboť tato musí směřovat k individuálně určitému trestnému činu, který musí být určen alespoň v hlavních rysech. Hodnocení důkazů tak vybočuje z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. do té míry, že skutková zjištění, která byla výsledkem dokazování, jsou v rozporu s provedenými důkazy. Dále dovolatel namítl, že pokud by soud posoudil skutek správně, musel by dojít k závěru, že celá akce byla předem plánovaná a vyprovokovaná policií, a že odposlechy jsou nic neříkající snůškou blábolů , které nelze kvalifikovat jako přípravu trestného činu.

S ohledem na všechny uvedené výhrady tento dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně ohledně jeho osoby, a podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl, popř., aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a zprostil jej obžaloby.

Obviněný M. K. dovoláním, směřujícím proti všem výrokům týkajícím se jeho osoby, které podal prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Kestla, obdobně jako spoluobviněný R. M. namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Podle jeho mínění v jednání, kterého se měl dopustit, nebyly přítomny všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, za které byl odsouzen, a to nedostatek subjektivní stránky spočívající v úmyslném zavinění. Připomněl vymezení zákonných znaků přípravy trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a namítl, že ve skutkové větě absentuje vyjádření subjektivní stránky trestné činnosti a ani v odůvodnění rozhodnutí není jeho úmysl zmocnit se cizí věci a způsobit takovým činem značnou škodu objasněn. Soudy se nevypořádaly s jeho obhajobou, že se do celé věci zapletl jen nešťastnou shodou okolností a nejednalo se o koordinované plánování trestné činnosti.

V další části svého podání se dovolatel věnoval hodnocení důkazní situace, přičemž mj. dovozoval, že měl zájem pouze o jednu zbraň, a to starožitnou patinovanou, že telefonické kontakty se svědkem J. K. a agentem Z. se vždy odehrávaly z jejich iniciativy, když mu volali jako první. O tom, že by se aktivně podílel na obstarávání zbraně, neexistuje jediný důkaz. Podle jeho přesvědčení mu vina nebyla provedenými důkazy jednoznačně a bez pochybností prokázána. Rovněž vytkl, že důkazy svědčící ve prospěch obou dovolatelů nebyly vůbec připuštěny a i písemné vyhotovení rozsudku postrádá mnohé informace, které u hlavního líčení zazněly. Ke své trestní minulosti uvedl, že se ve svých trestech vždy osvědčil a je třeba na něho hledět jako na osobu bezúhonnou.

K zákazu policejní provokace dovolatel poznamenal, že svědek J. K. jako nastrčená figurka plnící pokyny Policie České republiky provokoval oba obviněné a aktivně přiléval olej do ohně , a ačkoliv jako oficiální agent provokatér nevystupoval, jednal jednoznačně podle přímých pokynů Policie České republiky. V této souvislosti citoval obsáhlý úryvek z článku Josefa Nejedlého v Trestněprávní revue č. 6/2010, který se týká bezvýhradného zákazu policejní provokace a provokace státních agentů v trestním řízení, tak jak vyplývají jednak z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, tak i z judikatury Ústavního soudu ČR, a uzavřel, že pokud by soud zhodnotil všechny uvedené skutečnosti a argumenty, nemohl by dospět k závěru o jeho vině. Není-li k dispozici ucelený řetěz přímých a nepřímých důkazů pro bezpečný závěr, že se staly skutky, které jsou předmětem trestního stíhání, mělo být postupováno podle zásady in dubio pro reo a měl být obžaloby zproštěn.

S ohledem na shora uvedené tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 2 To 104/2012, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí. Dále alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud poté buď podle § 265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby jeho jednání bylo posouzeno v intencích § 226 písm. b) tr. ř., nebo aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl a zprostil jej obžaloby.

K podaným dovoláním obou obviněných se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ).

Státní zástupce k argumentaci obviněného R. M. především uvedl, že jím uplatněné dovolací námitky lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance. Pokud tento dovolatel namítl, že skutek popsaný v tzv. skutkové větě nevykazuje zákonné znaky souzených trestných činů, resp. jejich přípravy, a vytknul absenci subjektivní stránky trestné činnosti, na podporu těchto obecných tvrzení žádné konkrétní námitky, které by se týkaly nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a zákonných znaků přípravy trestného činu loupeže podle § 7 odst. 1 k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neuvedl. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídala ani argumentace obviněného spočívající v polemice s hodnocením důkazů oběma soudy nižších stupňů [pokud vytýká porušení ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.], ve vlastním hodnocení některých dalších důkazů (záznamů odposlechů telekomunikačního provozu, výpovědi svědka J. K.), popř. ve zpochybňování procesní použitelnosti záznamu pořízeného tímto svědkem (v souvislosti s těmito hodnotícími úvahami se pak obviněný dovolával nikoli hmotně právní, ale procesní zásady in dubio pro reo). Rovněž námitka týkající se policejní provokace vychází primárně z vlastního skutkového hodnocení dovolatele, resp. z jeho představy o tom, co měly soudy při správném hodnocení důkazů zjistit. Podle státního zástupce obviněný v tomto směru ignoroval skutková zjištění odvolacího soudu, podle kterého se obvinění na svědka J. K. obrátili za účelem opatření střelné zbraně až v době, kdy již byli rozhodnuti provést za užití takové zbraně loupežné přepadení. Takovéto skutkové zjištění přitom vylučuje závěr o tom, že jejich trestná činnost byla za využití jmenovaného svědka iniciována, resp. vyprovokována orgány Policie České republiky.

Státní zástupce dále konstatoval, že skutková zjištění týkající se tohoto dovolatele vylíčená v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí vykazují všechny znaky přípravy trestného činu loupeže podle § 7 odst. 1 k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Pokud podle těchto zjištění dovolatel plánoval loupežné přepadení bankovního domu, jako vhodný objekt vytipoval pobočku Komerční banky, a. s., v obci R., okr. P. a následně v součinnosti s druhým dovolatelem činil již zcela konkrétní kroky k opatření střelné zbraně, která podle zjištění uvedeného na str. 7 rozhodnutí odvolacího soudu měla hrát klíčovou roli při zamezení odporu pokladní a ostrahy banky, šlo nepochybně o vytváření podmínek směřujících k individuálně určenému trestnému činu (loupežnému přepadení pobočky banky za použití střelné zbraně), nikoli pouze o projev úmyslu spáchat trestný čin. Ze samotného charakteru tohoto jednání přitom vyplývá, že šlo o jednání úmyslné, a to ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák.

Podle státního zástupce jsou dovolací námitky obviněného M. K. , týkající se absence zákonných znaků souzených trestných činů a nedostatečného vyjádření subjektivní stránky trestného činu v tzv. skutkové větě, uplatněny do značné míry formálně. Ani tento obviněný na podporu těchto námitek neuvedl konkrétní hmotně právní argumentaci, ale věnoval se pouze vlastním důkazním rozborům a hodnocením, popř. namítal neúplnost provedeného dokazování, pokud nebyly připuštěny důkazy svědčící o jeho nevině. Některé námitky navíc směřovaly proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, což je s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. V dovolání citované závěry judikatury a právní teorie o nepřípustnosti policejní provokace jsou podle státního zástupce v obecné rovině sice správné, v dané věci uplatněné námitky jsou však primárně založeny na vlastním skutkovém tvrzení dovolatele o aktivní úloze svědka J. K., ačkoli je toto tvrzení v rozporu se zjištěním odvolacího soudu, podle něhož ke kontaktu dovolatelů s tímto svědkem došlo až v době, kdy již byli rozhodnuti loupežné přepadení provést. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu je podle státního zástupce též dovolatelova námitka týkající se nesprávného hodnocení jeho trestní minulosti.

Státní zástupce dále uvedl, že skutková zjištění obsažená v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí ve vztahu k obviněnému M. K. odpovídají všem znakům přípravy trestného činu loupeže podle § 7 odst. 1 k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pokusu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 8 odst. 1 k § 185 odst. 1 tr. zák. Subjektivní stránka přípravy loupeže v tzv. skutkové větě ve vztahu k tomuto obviněnému sice mohla být vyjádřena přiléhavěji, když tato je zde pouze naznačena zjištěním, že se podílel na krocích k opatření střelné zbraně s tlumičem pro obviněného R. M. s vědomím, že R. M. neupustil od plánů na přepadení bankovního domu, avšak v souvislosti se skutkovými zjištěními obsaženými v odůvodnění soudního rozhodnutí lze takovéto vyjádření subjektivní stránky akceptovat. Námitky dovolatele týkající se absence subjektivní stránky trestné činnosti jsou primárně založeny na odmítnutí soudy učiněných skutkových zjištění, když na podkladě vlastního hodnocení důkazů tvrdil, že měl zájem pouze o koupi jedné starožitné střelné zbraně.

Současně státní zástupce poznamenal, že ačkoli tento dovolatel deklaroval, že dovoláním napadá všechny výroky týkající se jeho osoby, proti výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. žádné námitky neuplatnil.

Státní zástupce své vyjádření uzavřel, že námitky obou dovolatelů , pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná, a aby tak učinil v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání podaná oběma obviněnými jsou přípustná [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla učiněna osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují dovolateli uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z tohoto pohledu některé námitky, které obvinění ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, nemohly obstát. Bylo tomu tak tehdy, pokud formulovanými výhradami napadali nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo v důsledku údajně neúplně provedeného dokazování, případně nesprávného hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších instancí (konkrétně když namítali, že provedenými důkazy nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustili, nebo když obviněný M. K. namítal, že soudy neprovedly víceré důkazy svědčící v jejich prospěch, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by se podílel na obstarávání zbraně, anebo když poukazoval na nesprávné hodnocení své trestní minulosti, příp. pokud oba obvinění zpochybňovali procesní použitelnost záznamů odposlechů telekomunikačního provozu a vznášeli námitky týkající se policejní provokace a úloze svědka J. K.). Takovou argumentací totiž primárně napadali učiněná skutková zjištění a domáhali se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými.

Takové námitky však pod citovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) v zásadě zahrnout nelze. Může tomu tak být jen zcela výjimečně například při existenci tzv. opomenutých důkazů, nebo při tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, anebo při takovém způsobu hodnocení provedených důkazů, který svědčí o libovůli či svévoli ze strany soudů . Ani o některou z takových situací se však v posuzované věci nejednalo.

S ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. za nepřípustné nutno rovněž považovat námitky obviněného M. K., kterými brojil proti odůvodnění soudních rozhodnutí.

Oba dovolatelé v přesvědčení, že soudy nižších instancí opomněly provést v řízení navržené důkazy, případně že mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními existovaly zásadní rozpory (konkrétně pokud obviněný M. K. poukazoval na to, že oběma soudy nižších stupňů nebyly připuštěny víceré důkazy svědčící především ve prospěch obviněných, nebo když obviněný R. M. namítal, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy), spatřovali v takovém postupu soudů porušení svých základních práv obsažených v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina ), příp. v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a konstatovali, že řízení je zatíženo natolik extrémní vadou, která způsobuje jeho nepřezkoumatelnost a protiústavnost.

K tomu je zapotřebí uvést, že Nejvyšší soud opakovaně připustil, že v ústavněprávní rovině se výše zmíněná zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých nálezů či usnesení Ústavního soudu se totiž rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a sp. zn. I. ÚS 55/04).

Ústavní soud především zdůraznil, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho též s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy , tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu srov. přiměřeně nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, číslo 58/2004).

V judikatuře Ústavního soudu (srov. například nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).

S ohledem na část argumentace uplatněné oběma obviněnými v jejich dovoláních je třeba poukázat také na to, že ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 49) , z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

Z tohoto hlediska k náležitému odůvodnění postupu soudů nižších stupňů došlo v odůvodnění rozsudků jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího. Z tam rozvedené argumentace je zjevné, že oba soudy se uplatněnými námitkami obviněných řádně zabývaly, své závěry podrobně rozebraly a odůvodnily, příp. podložily aktuální judikaturou vyšších soudů. Nejvyšší soud proto v tomto směru shledal výhrady obou obviněných neopodstatněnými.

Pokud jde o námitky obou dovolatelů směřující proti zákonnosti pořízení a použitelnosti zvukového záznamu, který pořídil na svůj mobilní telefon svědek J. K., jako důkazu , je zapotřebí uvést, že již soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že při rozhodování o vině obou obviněných vycházel zejména ze záznamů telefonických odposlechů a dále výpovědí svědků a obviněných, přičemž předmětnou nahrávku využil toliko jako podpůrný důkaz k ověření jednak skutečností uváděných v odposleších, jednak samotné výpovědi svědka J. K.

V tomto směru lze připomenout rozhodnutí publikované pod č. 7/2008 Sb. rozh. trest., v němž je uvedeno, že s ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. zásadně nelze vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je takto zaznamenán. Ustanovení § 88 tr. ř. se zde neuplatní, a to ani analogicky. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy a práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 143/06 k této problematice ještě dodal, že za významnou okolnost je v takových případech nutno považovat především to, zda důkaz v podobě tohoto zvukového záznamu stojí v konkrétní věci osamocen v rámci hodnocení otázky viny pachatele, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které významným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě.

Ústavní soud zastává názor, že je především nutno striktně rozlišovat, zda magnetofonový záznam rozhovoru byl pořízen státem (orgány činnými v trestním řízení) nebo jinou soukromou osobou. Hlasový projev konkrétní osoby neurčený pro veřejnost je osobním projevem požívajícím ochrany soukromí podle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 17 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 odst. 1 Úmluvy, i ochrany osobnosti podle § 12 odst. 1 občanského zákoníku. Jeho pořízení bez souhlasu osoby, o jejíž projev jde, orgány činnými v trestním řízení pro účely důkazního řízení, je proto možné jedině na základě zákona a postupem, který je upraven trestním řádem (§ 158d odst. 2 popřípadě odst. 3 tr. ř.). Pokud tomu tak není, jedná se o důkaz v trestním řízení nepřípustný.

Jde-li však o bez účasti státu pořízený záznam hlasového projevu druhé osoby bez jejího vědomí, posouzení otázky, zda je či není v daném případě použitelný jako důkaz v trestním řízení, bude vždy věcí konkrétního trestního řízení a situace, za níž má být uvedená informace užita. I když z povahy takto získané informace vyplývá, že tímto způsobem získaný záznam nemůže být a priori vyloučen jako důkaz v trestním řízení (podle obecného pravidla, podle něhož v rámci trestního řízení lze použít každou skutečnost jako důkaz § 89 odst. 2 tr. ř., a proto, že tu nebylo porušeno žádné z pravidel pro získávání důkazů ze strany státu), může jím být jen za podmínky, že zásah do soukromí je odůvodnitelný převažujícím zájmem na straně toho, kdo informaci popsaným způsobem opatřil a následně použil.

Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovanou věc je třeba uvést, že oba soudy nižších stupňů se musely již v odůvodnění svých rozsudků se zmiňovanou námitkou vypořádat, neboť oba obvinění ji v průběhu trestního řízení opakovaně uplatnili. Odvolací soud vědom si toho, že v dané věci jde o střet dvou základních zájmů, a to práva na soukromí na straně jedné a zájmu na trestním stíhání pachatelů trestné činnosti na straně druhé uzavřel své úvahy v tomto směru konstatováním, že k porušení práva na soukromí garantované obviněným Listinou, Úmluvou a dalšími dokumenty nedošlo. S takovým závěrem se Nejvyšší soud identifikoval. Oběma obviněným bylo umožněno, aby v průběhu celého trestního řízení náležitě uplatnili všechna svá práva. Pořízené záznamy byly před oběma obviněnými v rámci hlavního líčení přehrány, oba obvinění se mohli vyjádřit jak k hlasovým projevům, které jim byly připisovány, tak zejména k obsahu těchto nahrávek, byl jim dán dostatečný prostor k tomu, aby vysvětlili sporné momenty nahrávek, atd. Zvukové záznamy byly podpořeny dalšími provedenými důkazy, které oba obvinění v rámci svého práva na obhajobu měli možnost napadat či jinak doplňovat, zvukové nahrávky nestojí v provedeném dokazování jako důkaz osamocený. Nelze tedy tvrdit, že některému z nich bylo upřeno právo na spravedlivé projednání věci. K další námitce obviněných stran procesní nepoužitelnosti záznamu pořízeného svědkem J. K. Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, s nimiž se lze plně ztotožnit.

K námitce obou dovolatelů týkající se přípustnosti policejní provokace lze připomenout, že trestní řád upravuje postup policejního orgánu v rámci tzv. předstíraného převodu v ustanovení § 158c tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení se předstíraným převodem rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věci,
a) k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení,
b) jejíž držení je nepřípustné,
c) která pochází z trestného činu, nebo
d) která je určena ke spáchání trestného činu.

Jedná se o legitimní zákonný postup, který nelze paušálně odmítat (viz nález ÚS, sp. zn. III. ÚS 597/99), podle něhož není vyloučen zásah státu do jednání pachatelů trestné činnosti, ale postup policejního orgánu musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 6 Tdo 458/2004, 5 Tdo 1366/2003 a 3 Tdo 105/2011, Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. II. ÚS 797/2002 a III. ÚS 291/2003). Podstatná je doba, kdy se pachatel rozhodne trestný čin spáchat. Policejní orgán svou aktivitou u něho nesmí vyvolat úmysl dopustit se trestné činnosti. Přípustná policejní iniciativa je v případech, kdy je po vstupu policejního orgánu původní záměr pachatele realizován, kdy není pachatel k jeho uskutečnění jakýmkoliv způsobem veden či vyprovokován. Naproti tomu o nepřípustnou policejní provokaci se jedná tehdy, když je pachatel policií k trestné činnosti vyprovokován, a když se rozhodne trestnou činnost spáchat až v důsledku aktivity policie. V takovém případě stát nepřípustně zasahuje do skutkového děje.

O takovou situaci se však v posuzované věci nejednalo, když jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obvinění se na svědka J. K. obrátili za účelem opatření střelné zbraně až v době, kdy již byli rozhodnuti provést právě za použití takové zbraně loupežné přepadení. Takovéto skutkové zjištění přitom vylučuje závěr o tom, že jejich trestná činnost byla za využití osoby svědka J. K. iniciována, resp. vyprovokována orgány Policie ČR. V tomto směru Vrchní soud v Praze na straně 9 odůvodnění svého rozhodnutí výstižně uvedl, že obžalovaní M. a K. byli rozhodnuti zbraň za účelem loupežného přepadení pro obžalovaného M. opatřit, přičemž je logické, že se v této souvislosti obrátili na svého jediného známého, který s neoprávněným získáním střelných zbraní měl dle jejich informací vlastní zkušenost (byl ostatně za takové jednání odsouzen) a vzhledem k prostředí, ve kterém se pohyboval, i reálnou možnost koupi zbraní zprostředkovat. Svědek K. jim tak poskytl ve spolupráci s policií příležitost zbraně získat, jejich rozhodnutí páchat takto trestnou činnost však neutvářel .

Nejvyšší soud nemohl za relevantní výhradu považovat ani tvrzení obviněného R. M., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. pravidlem in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že uvedené pravidlo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněnými vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a proto žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Pokud by dovolatelé uplatnili pouze takové výhrady, musel by dovolací soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podaná dovolání odmítnout jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze podřadit pouze dovolací námitky obviněných spočívající v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka přípravy k trestnému činu loupeže podle § 7 odst. 1 tr. zákona k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a u obviněného M. K. též pokusu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 185 odst. 1 tr. zákona a především nepřesné vyjádření subjektivní stránky trestného činu v tzv. skutkové větě rozsudku. (Pozn.: proti též dovoláním napadenému výroku o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. obviněný M. K. žádné konkrétní námitky neuplatnil.)

K této dovolací námitce Nejvyšší soud především připomíná, že o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku.

K uvedené problematice je nejprve zapotřebí (alespoň ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona se dopustí ten, kdo užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Týž trestný čin podle § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.

Trestný čin loupeže má dva objekty . Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka, přičemž nemusí být vyjádřena výslovně. Postačí i konkludentní jednání, pokud je z něho i z dalších okolností zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Napadený nemusí být vlastníkem věci, stačí, že ji má ve své dispozici (např. z důvodu půjčky, svěření apod.). Pachatel se věci zmocní, a to nejen, když ji sám napadenému odejme, ale i v případě, že mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Z hlediska pachatele musí jít o cizí věc . K naplnění formálních znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. není hodnota věci rozhodná, přičemž dokonce může jít i o věc bez hodnoty. Zmocní-li se pachatel věci v úmyslu s ní trvale disponovat, je způsobenou škodou hodnota (cena) věci.

Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin [srov. § 4 písm. a) tr. zák., podle něhož trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem ] . Úmyslné zavinění pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.

Podle § 7 odst. 1 tr. zák., jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§ 41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu.

Trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo bez povolení vyrobí nebo opatří sobě nebo jinému střelnou zbraň nebo ji přechovává .

Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví, které vyplývá z nekontrolovatelného držení, nošení nebo výroby střelných zbraní, střeliva a výbušnin. Speciálním zákonem, který se vztahuje k nakládání a dalším činnostem souvisejícím se střelnými zbraněmi a střelivem, je zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje především podmínky pro vydávání povolení k držení a nošení zbraní a střeliva všech druhů, přičemž tuto pravomoc svěřuje jedinému orgánu státní správy - Policii České republiky. K nabývání, držení a nošení střelné zbraně a střeliva je třeba zásadně povolení, které se prokazuje jednotným dokladem, a to zbrojním průkazem nebo zbrojní licencí. Opatřením střelné zbraně je jakýkoli způsob získání, ať pro sebe, nebo pro jiného (může jít o dar, koupi, výměnu za jinou věc apod). Přechováváním je jakýkoliv způsob držení nebo nošení zbraně. Pachatel musí mít střelnou zbraň ve své moci, ale nemusí ji mít přímo u sebe. Jde o úmyslný ohrožovací trestný čin, který je dokonán již výrobou, opatřením nebo přechováváním jedné střelné zbraně.

Podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Podle tzv. právní věty rozsudku soudu druhého stupně (především na něj je třeba soustředit pozornost, neboť ten je dovoláními napadán) obvinění R. M. a M. K. se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného trestného činu opatřováním si prostředků k užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci a způsobit takovým činem značnou škodu, avšak k pokusu ani dokonání zvlášť závažného trestného činu nedošlo, přičemž obviněný M. K. se taktéž dopustil pro společnost nebezpečného jednání, které bezprostředně směřovalo k opatření sobě a jinému střelné zbraně a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo.

Takto formulovaná právní věta navazuje na tzv. skutkovou větu výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž ze skutkových zjištění, kterými je Nejvyšší soud z důvodů již výše vyložených vázán, vyplývá, že oba obvinění jednáním popsaným v bodě 1) naplnili zákonné znaky skutkové podstaty přípravy trestného činu loupeže podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a obviněný M. K. též pokusu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 185 odst. 1 tr. zák. Podle skutkových zjištění soudů obou stupňů totiž oba obvinění v podstatě poté, co R. M. plánoval loupežné přepadení bankovního domu a jako vhodný objekt vytipoval pobočku Komerční banky, a. s. v obci R., okres P., a prostřednictvím J. K., který jednal podle pokynů PČR, domlouval nákup střelbyschopné zbraně s tlumičem, avšak bezprostředně před stanoveným termínem dne 29. 10. 2009 od nákupu s ohledem na podezřelé okolnosti ustoupil; nejméně od počátku listopadu 2008 byli oba obvinění v kontaktu s J. K. za účelem nákupu střelbyschopné zbraně s tlumičem pro R. M., který od plánu přepadení bankovního domu neupustil, což M. K. věděl, a poté dne 4. 12. 2008 po získání kontaktu od J. K. na oprávněného policistu, ačkoli nebyl držitelem zbrojního průkazu, od tohoto zakoupil dvě střelbyschopné zbraně včetně zásobníku a 25 kusů znehodnocených nábojů, když se jednalo o zbraně a střelivo, které lze nabýt do vlastnictví a oprávněně držet jen na základě povolení podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu.

Jakkoliv lze přisvědčit výtce obou obviněných, že takto popsaný skutek vykazuje určité nedostatky, na druhé straně s nimi nelze souhlasit v tom, že by dostatečně nevyjadřoval všechny zákonné znaky trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, zejména jejich subjektivní stránku. Samozřejmě si lze představit přesnější popis skutku, který by pregnantněji vystihoval subjektivní stránku především jednání obviněného M. K., než ve skutkových větách uvedly soudy obou stupňů, nicméně ve spojení s příslušnými pasážemi odůvodnění obou rozhodnutí je možno mít popis jednání obou obviněných za dostatečně výstižný. Především odvolací soud na straně 7 odůvodnění svého rozsudku vyhodnotil jednání obviněných tak, že právě krajským soudem doslovně přepsané záznamy odposlechů přitom jasně ukazují, že obžalovaný M. v předmětném období nejen dospěl k rozhodnutí banku vyloupit, ale spolu s obžalovaným K. činili i přípravné aktivity k tomu, aby obžalovaný M. svůj plán přepadení banky v R. realizoval. Tyto aktivity však spočívaly u pouhého ujasnění místa, tj. pobočky Komerční banky, a. s. v R. u P., kterou obžalovaný předtím již dříve navštívil, a hlavně v úsilí si opatřit k tomuto přepadení střelnou zbraň. Tak, jak i vyplývá z prostorových odposlechů ze dne 23. 11. 2008, měla hrát v plánu přepadení stěžejní roli, když jednak měla zastrašit pokladní a jednak zpacifikovat zaměstnance ostrahy .

Je tedy zjevné, že obviněný R. M. následně v součinnosti s obviněným M. K. činil již zcela konkrétní kroky k opatření střelné zbraně, která podle zjištění uvedeného na str. 7 rozhodnutí odvolacího soudu měla hrát klíčovou roli při zamezení odporu pokladní a ostrahy banky. Šlo nepochybně o vytváření podmínek směřujících k individuálně určenému trestnému činu (loupežné přepadení pobočky Komerční banky, a. s., v obci R. za použití střelné zbraně). Ze spisového materiálu, provedených důkazů a odůvodnění obou rozsudků tak vyplývá, že takovéto vyjádření subjektivní stránky lze akceptovat.

Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněných o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly a dostatečně přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutečností učinily skutkový závěr, že se obvinění stíhaného jednání dopustili a z takto zjištěného skutkového zjištění vyvodily odpovídající právní závěry. Oba soudy nižších instancí respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřená v uvedeném ustanovení bez projevů libovůle, resp. svévole, neboť vyčerpávajícím způsobem popsaly logicky, věcně, přesvědčivě, odůvodněně své úvahy i své závěry (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 460/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007 aj.).

Z těchto podstatných důvodů mohla v dovolacím řízení obstát Vrchním soudem v Praze zvolená právní kvalifikace jednání obou obviněných v bodě 1) rozsudku jako přípravy trestného činu loupeže podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a u obviněného M. K. též jako pokusu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 8 odst. 1 tr. zák. § 185 odst. 1 tr. zák. Rozsudek soudu druhého stupně je proto třeba považovat ve vztahu k oběma obviněným za správný a zákonný.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. září 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a

Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal