8 Tdo 899/2013
Datum rozhodnutí: 16.10.2013
Dotčené předpisy: § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.




8 Tdo 899/2013-49
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 37/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 14/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 6 T 14/2012, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) v období od července 2008 do října 2009 v sídle spol. AUTIC a. s., v P., ulici B. (dále jen společnost AUTIC ), s cílem získat peněžní prostředky, při zpracování své mzdy úmyslně neoprávněně navyšoval mzdu o prémie ve výroku uvedené konkrétními 15 případy vyznačenými měsícem, rokem a částkou, které mu nenáležely, přičemž srážky z jeho úhrnné měsíční mzdy byly poukázány na jeho účty, následně ze mzdového programu vygeneroval hromadný příkaz k úhradě, na základě kterého mu vedení společnosti každý měsíc mzdy na shora uvedené účty odeslalo, přičemž na základě tohoto jednání mu bylo vyplaceno na čisté mzdě za výplatní měsíce červenec 2008 až říjen 2009 celkem 856.509,- Kč, ačkoli čistá mzda za toto výplatní období by v případě nevyplacení neoprávněných odměn činila toliko 475.546,- Kč, takže tímto svým jednáním způsobil poškozené společnosti AUTIC škodu ve výši 380.963,- Kč,
2) v období od března 2007 do března 2008 v P., v sídle společnosti AUTIC, s cílem získat peněžní prostředky úmyslně bez vědomí vedení společnosti evidoval v personální a mzdové evidenci fiktivní zaměstnance, kteří pro ni v tuto dobu nepracovali (ve výroku je uvedeno jejich 11 jmen s evidenčním číslem), zpracovával jejich mzdu, přestože žádnou práci nevykonávali, zadal výplatu odměny za práci za čtyři (ve výroku jmenované) fiktivní zaměstnance, přičemž práce shora uvedenými zaměstnanci ve skutečnosti nebyla uskutečněna a peněžní částky, jakožto výplatu za ně nechal zasílat jako splátky půjčky, kterou mu poskytli manželé R. K. a J. K. na jejich bankovní účet, kde byly následně připsány v jedenácti případech za tyto uvedené fiktivní osoby (ve výroku uvedené s výši částky, datem, jménem zaměstnance a evidenčního čísla), čímž způsobil poškozené společnosti AUTIC škodu ve výši 55.250,- Kč,
3) v období od května 2007 do listopadu 2009 v P., v sídle společnosti AUTIC, s cílem získat peněžní prostředky evidoval v personální a mzdové evidenci společnosti fiktivní zaměstnance, kteří pro ni v tuto dobu nepracovali (ve výroku konkrétně uvedených 11 jmen s evidenčním číslem), zpracovával jejich mzdu, přestože žádnou práci nevykonali, zadal výplatu odměny za práci za fiktivní zaměstnance, přičemž práce shora uvedenými zaměstnanci ve skutečnosti nebyla uskutečněna a peněžní částky, jakožto výplatu za tyto fiktivní zaměstnance nechal zasílat na svůj bankovní účet, kde mu byly následně připsány ve 118 případech částky specifikované výší, datem a jménem fiktivního zaměstnance s evidenčním číslem, čímž způsobil poškozené společnosti AUTIC škodu ve výši 530.825,- Kč,
4) v období od května 2007 do listopadu 2009 v P., v sídle společnosti AUTIC, s cílem získat peněžní prostředky úmyslně bez vědomí vedení společnosti evidoval v personální a mzdové evidenci fiktivní zaměstnance, kteří pro ni v tuto dobu nepracovali (ve výroku konkrétně uvedených 11 jmen s evidenčním číslem), zpracovával jejich mzdu, přestože žádnou práci nevykonávali, zadal výplatu odměny za práci za fiktivní zaměstnance ve výroku konkrétně uvedené 10 jmény s evidenčními čísly, přičemž práce shora uvedenými zaměstnanci ve skutečnosti nebyla uskutečněna a peněžní částky, jakožto výplatu za tyto fiktivní zaměstnance nechal zasílat na svůj bankovní účet, kde mu byly následně připsány ve 119 případech částky specifikované výší, datem a jménem fiktivního zaměstnance s evidenčním číslem, čímž způsobil poškozené společnosti AUTIC škodu ve výši 527.850,- Kč,
a tímto jednáním popsaným pod body 1) až 4) způsobil poškozené společnosti AUTIC škodu v celkové výši 1.494.888,- Kč.

Za tento trestný čin by obviněný odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu byla uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 37/2013, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Kláry Long Slámové z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, protože skutkový stav věci neodpovídá popisu skutků a že soudy posoudily jemu za vinu kladený čin v rozporu s hmotným právem, pokud v něm shledaly trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť se o trestný čin vůbec nejedná. Tento svůj argument založil na tom, že se dopouštěl zjištěných postupů, avšak nikoli na základě svého rozhodnutí, ale z podnětu poškozené společnosti. Obviněný s odkazem na to, že se odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, z jeho odůvodnění obsáhle citoval některé pasáže se závěrem, že soudy ani na základě provedeného dokazování nevyvrátily jeho obhajobu, že jednal z popudu společnosti AUTIC, neboť pobírání mezd za fiktivní zaměstnance bylo vedeno záměrem společnosti snížit odváděné sociální a zdravotní pojistné a kompenzovat i zvýšené pracovní zatížení obviněného. S důrazem na to, že toto jeho tvrzení je stejně možné jako závěr soudu, že jednal svévolně, nepovažuje závěr o své vině za jednoznačně a nezpochybnitelně prokázaný. Podle obviněného nemůže být opírán takový závěr o nelogičnost jeho tvrzení, a naopak zdůraznil, že se jeví nelogické chování poškozené společnosti AUTIC, která za dobu několika let neodhalila nelegálnost jeho jednání. Společnost jednala naprosto neobvykle, nelze tudíž objektivně posoudit pravdivost jeho tvrzení o záměru společnosti AUTIC navyšovat jeho plat formou zasílání uměle vytvořených mezd pro již neexistující zaměstnance, anebo jak vypovídají zaměstnanci této společnosti, že obviněný jednal vědomě a svévolně. Obviněný ve prospěch věrohodnosti své vlastní obhajoby zdůraznil, že jednalo se o činnost pravidelnou a déletrvající, nadto u celého seznamu uměle vytvořených zaměstnaneckých poměrů, což poškozená mohla snadno zpozorovat. Tvrzení společnosti AUTIC a v její prospěch vypovídajících svědků označil za účelová a za logicky obrannou reakci na jím podané trestní oznámení, neboť pokud by poškozená společnost potvrdila výpověď obviněného, potom by se sama vystavila možnosti trestního postihu. Za situace, kdy proti sobě stála dvě protichůdná, leč stejně pravděpodobná tvrzení, měl soud hodnotit otázku existence okolnosti vylučující protiprávnost, a to souhlasu poškozené společnosti AUTIC s konáním obviněného, zvláště v době, kdy vytváření tzv. černých duší je naprosto běžnou praxí, jejímž jediným cílem je snaha podnikatelských subjektů, resp. zaměstnavatelů ušetřit na povinných odvodech státu. Z uvedeného je podle obviněného patrné, že jeho jednání nemohlo být vedeno úmyslem sebe nebo jiného obohatit, když navíc jeho formálně uvedená mzda je v porovnání se mzdami hlavních účetních v jiných společnostech s ročním obratem 200 milionů minimální. Podle jeho názoru soudy nehodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech, a proto výroky rozsudku jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, v čemž současně spatřoval porušení § 2 odst. 2 tr. ř. zakotvujícího v souladu s čl. 40 odst. 2 Listiny zásadu presumpce neviny a v ní skrytý princip in dubio pro reo, jakož i nesprávné hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 61 To 37/2013, zrušil jakož i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 6 T 14/2012, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení.

Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, zaslalo prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělení, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty obviněného lze podřadit pod jím označené dovolací důvody, neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, je možné podrobit věcnému přezkoumání.

Vzhledem k tomu, že obviněný své dovolání vymezil dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., je možné uvést, že o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. V tomto ustanovení jsou zakotveny dvě alternativy. Podle první lze namítat, že postupem přezkumného orgánu (tj. soudu druhého stupně, resp. ve vztahu k posuzované věci soudu odvolacího) došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup. V podstatě jde o situaci, kdy dovolateli byl odepřen přístup k soudu druhého stupně, resp. k přezkoumání prvoinstančního rozhodnutí v rámci řádného opravného řízení. V posuzované věci o takový případ evidentně nejde, neboť odvolací soud zamítl podané odvolání obviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř., a to poté, co je podle § 254 tr. ř. přezkoumal. Druhá alternativa se uplatní při zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení předcházejícím tomuto usnesení byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je situace, o níž se jedná v projednávané věci, takže obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v této druhé alternativě, neboť současně namítal, že v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v dovolání uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.

Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Proto Nejvyšší soud v rámci svého přezkumu právních otázek musí vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, na jehož základě zvažuje správnost hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Posoudí-li se dovolání obviněného podle jeho obsahu, je z něho zřejmé, že obviněný své výhrady soustředil na to, jak se podle své vlastní verze dopustil činu, který mu je kladen za vinu. Jeho zásadní výhradou že, je soudy neakceptovaly jím uváděnou obhajobu, že čin je důsledkem dohody s poškozenou společností, a že podvodná jednání páchal v jejím zájmu a s jejím souhlasem. Tato obviněným uváděná tvrzení dokladovaná různými úvahami obviněného svědčí o tom, že obviněný shledává skutkové závěry učiněné o průběhu činu soudy obou stupňů nesprávnými a od této skutečnosti odvíjí své další výhrady jednak proti tomu, že skutková věta není v souladu s větou právní, a jednak že popis skutků nevykazuje všechny znaky předmětné skutkové podstaty.

V dovolání formulované námitky nesplňují podmínky pro uplatnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatou dovolání obviněného je vlastní konstrukce skutkového děje vystavěná na podkladě jím uplatňované verze obhajoby při pomíjení a znevěrohodňování těch důkazů, které jeho vinu prokazovaly. Teprve na základě těchto vlastních provedeným dokazováním nepodložených tvrzení vznášel požadavek na změnu právního posouzení s tím, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, resp. že se nemůže jednat o trestnou činnost. Tím obviněný nesplnil podmínku, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).

Jelikož obviněný své dovolání opřel o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak výhrady v něm soustředil proti vedení dokazování a způsobu hodnocení důkazů podle § 2 dost. 5, 6 tr. ř., vytýkal procesní vady, a tudíž nenaplnil obecná kritéria vymezující dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný si byl této skutečnosti vědom, a proto vznesl rovněž námitku extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními a právním posouzením věci na straně druhé. Nejvyšší soud připomíná, že o extrémní nesoulad se jedná jen zcela výjimečně, jestliže by byla prokázána zcela zjevná enormní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takové skutečnosti se zde nejedná, protože soudy pečlivě zjišťovaly okolnosti, za nichž byly činy spáchány. Provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť vyslechly celou řadu svědků, kteří ve věci mohli podat potřebné informace. Nejvyšší soud neshledal žádné nesrovnalosti či nelogičnosti, jež by vedly k závěru o porušení pravidel vyplývajících ze zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Pro stručnost lze proto s ohledem na jeho správnost odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 13 až 22 podrobně uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh incidentu, jakož i to, jak tyto důkazy hodnotil. Obdobnými námitkami, jež nyní obviněný uplatnil v dovolání, se zabýval i odvolací soud, jenž přezkoumával správnost postupu soudu prvního stupně a své úvahy shrnul na stranách 5 až 8 napadeného usnesení. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a z nich plynoucí právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.

Vzhledem k tomu, že obviněný způsobem, jímž argumentoval v dovolání, se domáhal toho, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby (uplatňované již dříve v řízení před soudy nižších stupňů), ze které mělo vyplývat, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil, nemají tyto námitky právní povahu, a proto nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako podané z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. října 2013



Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová