8 Tdo 889/2009
Datum rozhodnutí: 12.08.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 889/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. srpna 2009 o dovolání obviněného J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 6 To 37/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 2/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 54 T 2/2004, byl obviněný J. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil dílčími útoky popsanými ve skutkových zjištění v bodech I. 1.) - 11.) a v bodě II.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let. Poškozená společnost L. i. s., a. s., v likvidaci , byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 6 To 37/2008, rozhodl z podnětu odvolání obviněného podaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně tak, že

I. Podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 54 T 2/2004, částečně zrušil ve výroku o vině pod bodem II. a v celém výroku o trestu.

II. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. T. za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě I. 1.) - 11.) nezměněn, znovu rozhodl tak, že obviněnému podle § 250 odst. 4 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu pěti let.

III. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc ve výroku o vině pod bodem II. vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. V ostatních výrocích ponechal uvedený rozsudek beze změny.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. J. dovolání, jež došlo Krajskému soudu Ostravě dne 11. 2. 2009. Za důvod označil § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a zaměřil ho proti výroku II. a IV. napadeného rozsudku odvolacího soudu, tedy v zásadě proti výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uvedeném v bodě I. 1.) 11.) a proti výroku o trestu, jenž mu za něj byl odvolacím soudem uložen. V obsahu tohoto dovolání obviněný brojil proti právní kvalifikaci trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Poukázal na to, že krajský soud uvedl v popisu skutku formulaci pod nepravdivou záminkou zprostředkování nákupu většího objemu akcií , což však podle jeho názoru v daném kontextu nemůže postihovat znak uvedení v omyl. Pokud krajský soud posoudil uzavírané smlouvy, resp. závazky vyplývající z těchto smluv, za nereálné, pak nereálné se musely jevit zejména druhé straně, tedy oněm zájemcům o akcie, z čehož by mohla vyplývat shoda obou stran na tom, že přesunou peněžní prostředky z jedné společnosti do druhé. Nalézací soud totiž vůbec nezjistil, že by nějaké nabídky zprostředkování nákupu akcií obviněný prosazoval, nebo nabízel, a byl nucen vypustit zcela nepodložené pasáže obžaloby obsahující tvrzení, že někdo uzavíral tyto smlouvy na jeho příkaz či pokyn, když něco podobného netvrdil ani jeden z mnoha vyslýchaných svědků. Podle obviněného se nejedná o posuzovaný trestný čin podvodu, ale proto, že peníze byly poškozenými společnostmi poskytovány bez jakýchkoli zajišťovacích finančních instrumentů , a že šlo o společnosti majetkově a personálně propojené, připadá v úvahu posouzení věci jako porušování povinnosti při správě cizího majetku, případně ve formě účastenství, když není možno dovodit omyl na straně poškozených, resp. osob, které za ně jednaly. Trestní odpovědnost by nesly osoby uzavírající smlouvy za poškozené společnosti, a u obviněného by přicházela eventuální odpovědnost za účastenství.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný podal dne 9. 2. 2009 dovolání i prostřednictvím dalšího obhájce JUDr. J. N., a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., podle jehož obsahu obviněný nesprávné právní posouzení spatřoval v tom, že oba soudy svá skutková zjištění subsumovaly pod trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jenž na taková skutková zjištění nedopadá. Skutková zjištění obou soudů nejsou z hlediska posouzení naplnění všech obligatorních znaků této skutkové podstaty dostačující. Obviněný je přesvědčen, že pokud soudy obou stupňů na základě skutku formulovaného ve výroku rozsudku dospěly k právnímu závěru, že dovolatel svým aktivním jednáním uvedl konkrétní osoby v omyl, dopustily se nesprávného právního posouzení věci, neboť znak uvedení osoby v omyl ani jednání konkrétní osoby v omylu nejsou ve skutkové větě vůbec obsaženy. Není zřejmé, zda předkládal návrhy smluv k podpisu, navrhoval či koncipoval jejich obsah, vybízel či nutil někoho k jejich uzavření, zda je vůbec podepsal dříve než ostatní smluvní strany či později apod. Skutková věta rozsudku pak vůbec neobsahovala údaje o tom, kdo konkrétně měl být uveden v omyl, kdo kromě obviněného smlouvy podepisoval, zda v omylu jednali všichni ostatní kontrahenti či pouze některý z nich apod. Z výroku rozsudku není ani patrné, v čem měl omyl těchto blíže nespecifikovaných osob spočívat, a to proto, že tyto okolnosti nebyly soudy obou stupňů vůbec zjištěny, ač obviněný v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně tyto nedostatky vytýkal. Poukázal na to, že tyto skutečnosti mají soudy povinnost ve výroku rozsudku skutkově vymezit v rámci všech znaků posuzovaného trestného činu, přičemž tento nedostatek nelze odstranit odůvodněním (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 426/2006 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1838/2005). V části rozhodnutí odvolacího soudu, ve které byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen a věc rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. vrácena tomuto soudu k novému rozhodnutí, shledal, že jediný relevantní rozdíl mezi tímto dílčím útokem a ostatními jedenácti útoky, v nichž je spatřován pokračující trestný čin podvodu, spočívá v tom, že obě fyzické osoby jednající na straně poškozeného kontrahenta byly v tomto případě odsouzeny pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 14 T 215/2001, pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to za totožný skutek. Dovolatel doplnil, že na tomto postupu odvolacího soudu ve vztahu k útoku pod bodem II. je nejlépe patrná nesprávnost jeho postupu v případě dílčích útoků pod body I/ 1.) -11.). I když dovolatel připustil, že soudy obou stupňů do jisté míry správně vyhodnotily určité obecné aspekty fungování společnosti L. jako nestandardní a nesprávné, nemůže být popsané jednání obviněného trestným činem podvodu, a pokud by bylo možné v této souvislosti uvažovat o naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku, bylo by trestní stíhání již promlčeno.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 6 To 37/2008, v rozsahu jeho výroku pod bodem II. a IV., jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 54 T 2/2004 zrušil, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu rozhodl o přerušení výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.

K dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že dovolatel v obou odůvodněních dovolání v zásadě namítá, že výrok o vině je zatížen vnitřním nesouladem, neboť v popisu skutku nefigurují takové skutečnosti, jež by svědčily o naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Státní zástupce však upozornil na to, že ani v jednom z uvedených odůvodnění dovolání není reagováno na to, že v této věci došlo k vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 54 T 2/2004, jímž byl podle § 37a tr. zák. zrušen rozsudek téhož soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 54 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 6 To 37/2008, a to ve výroku o vině, jak je popsán pod body I./1 11 citovaného rozsudku krajského soudu, ve výroku o trestu a náhradě škody (tj. nyní dovoláním napadená rozhodnutí), byl znovu vysloven výrok o vině obviněného J. T. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a uložen nový trest. Z obsahu tohoto rozhodnutí je zřejmé, že ještě před podáním dovolání v této věci došlo ke zrušení rozhodnutí, proti němuž dovolání obviněného J. T. směřuje, a došlo k vyhlášení zcela nového odsuzujícího rozhodnutí, jež zřejmě dosud nenabylo právní moci. Při neexistenci rozhodnutí napadeného dovoláním nelze dospět k jinému závěru, než že podané dovolání není přípustné, a proto navrhl, aby podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo uvedené dovolání odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda je dovolání obviněného přípustné. Přípustnost dovolání je vymezena v ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř., které stanoví, proti jakým rozhodnutím a za jakých dalších podmínek je dovolání přípustné. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, a proto ho nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí, neboť není určeno k univerzálnímu přezkumu a k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. Rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním, musí splňovat současně kumulativně stanovené podmínky, a to, že jde o rozhodnutí soudu a bylo učiněno ve věci samé. Taxativní výčet rozhodnutí ve věci samé, proti nimž je přípustné dovolání, je uveden v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř.

Ve smyslu těchto zákonných podmínek je dovolání nepřípustné také tehdy, směřuje-li proti již zrušenému rozhodnutí. Jestliže po podání dovolání došlo ke zrušení napadeného rozhodnutí v souvislosti s ukládáním společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák., pak dovolací soud takové dovolání směřující proti již neexistujícímu rozhodnutí odmítne podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. 11 Tdo 245/2004, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 4, č. T 683.). V takovém případě, jsou-li splněny podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu § 265a tr. ř., lze dovoláním podaným ovšem proti pravomocnému rozhodnutí, kterým byl uložen společný trest za pokračování v trestném činu, uplatnit též vady předpokládané v ustanovení § 265b tr. ř. jako důvody dovolání, byť se vztahují pouze k dřívějšímu pravomocnému rozhodnutí, jež bylo zrušeno v souvislosti s uložením společného trestu, popřípadě k řízení mu předcházejícímu. Dovolatel může takto uplatnit např. vadu, že v dřívější věci rozhodoval vyloučený soudce, může namítat porušení ustanovení o své přítomnosti v hlavním líčení v předchozí věci, nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným dřívějším rozhodnutím apod. (usnesení ze dne 29. března 2007, sp. zn. 11 Tdo 239/2007 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 35, č. T 988).

Z obsahu projednávané věci Nejvyšší soud zjistil, že shora uvedená rozhodnutí, proti nimž dovolání obviněného směřuje, byla zrušena.

Krajský soud v Ostravě dne 19. 12. 2008 ve věci sp. zn. 54 T 2/2004, konal hlavní líčení, v němž bylo rozhodováno znovu o skutku pod bodem II., který byl v nyní dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu zrušen výrokem pod bodem I. a podle bodu III. odvolacího rozhodnutí byla v této části věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Krajský soud v Ostravě dne 19. 12. 2008 vynesl rozsudek, jímž podle § 37a tr. zák. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. 54 T 2/2004, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 6 To 37/2008, a to ve výroku o vině o pokračujícím trestném činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., jak byl popsán pod body, I. 1.) - 11.) citovaného rozsudku a ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody. Obviněného J. T. znovu uznal vinným dílčími útoky původně popsanými v bodech I. 1.) - 11.) a II. uložil mu za tento trestný čin podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 37a tr. zák. společný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a deseti měsíců. Tento rozsudek byl přezkoumán k odvolání obviněného J. T. Vrchním soudem v Olomouci, který tento řádný opravný prostředek usnesením ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 6 To 16/2009, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Se zřetelem na tyto skutečnosti, kdy je zřejmé, že dovoláním napadený rozsudek již neexistuje, protože byl jiným rozsudkem v rámci ukládání společného trestu podle § 37a tr. zák. zrušen, není dovolání obviněného proti takto zrušenému rozsudku ve smyslu shora uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přípustné.

Nad rámec takto podaného dovolání Nejvyšší soud podotýká, že obviněný dovolání podal až dne 9. 2. 2009 a dne 11. 2. 2009, tedy v době, kdy již bylo předtím vydáno byť nepravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 12. 2008, sp. zn. 54 T 2/2004, a tudíž si byl vědom, že došlo ke zrušení jím v dovolání napadených rozhodnutí. Rovněž je vhodné poznamenat, že posledně citované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 6 To 16/2009, nebylo obviněnému dosud doručeno, a tudíž mu stále běží lhůta pro podání dovolání proti tomuto novému rozhodnutí, jež může v souladu se shora uvedenými zásadami v zákonné lhůtě podat v případně existence vad, na něž je výše poukázáno, a tak se jejich přezkoumání může posléze domáhat.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného, jež shledal nepřípustným, podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. srpna 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová