8 Tdo 881/2015
Datum rozhodnutí: 22.07.2015
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník, § 2 odst. 5, 6 tr. ř.



8 Tdo 881/2015-24

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. července 2015 o dovolání obviněného L. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 390/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 37/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 1 T 37/2014, byl obviněný L. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 20. 6. 2013 v době kolem 00.30 hod., na n. Dr. E. B. v H., okres K., v úmyslu získat majetkový prospěch vstoupil maskovaný v černé kombinéze na hlavě s kapucí a přes obličej šátkem do L. baru, kde přistoupil k baru a zařval na obsluhu baru poškozenou M. O., naval prachy , což doprovodil výhrůžkami že jinak uvidí a že ji zabije , na což mu poškozená řekla, že žádné peníze nemá, že peníze jsou v kanceláři v trezoru, od kterého nemá klíče a nezná kód, obviněný jí následně důrazně přikázal do kanclu! a poté, kdy poškozená odemkla dveře kanceláře, vzal v kanceláři z police malý příruční trezor o rozměrech 30x20x20cm se zámkem na kód, ve kterém se nacházely pouze klíče od výherních automatů, a po zatřepání s ním zjistil, že se uvnitř nenacházejí žádné peníze, a proto po poškozené M. O. znovu požadoval peníze, a při tom začal prohledávat místnost kanceláře, když v ten moment do něj poškozená strčila, aby si nevšiml dalšího trezoru s uloženou finanční hotovostí umístěného u sekretáře pod oknem, obviněný ji fyzicky napadl tak, že do ní začal strkat a uchopil ji svou rukou zezadu přes krk do tzv. kravaty, přitom jí vyhrožoval že uvidí, že ji zabije ; když se podařilo poškozené z úchopu vyprostit, vzal z pracovní desky stolu finanční hotovost ve výši 2.050 Kč v mincích různé nominální hodnoty a malý příruční trezor s klíči od výherních automatů, a bar opustil, přitom svým jednáním způsobil poškozené společnosti Dubhe, s. r. o., IČ: 24273082, se sídlem Zahradníkova č. p. 1220/20A, Praha Košíře, škodu odcizením trezorku s klíči a finanční hotovosti, ve výši nejméně 2.050 Kč.

Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rozhodnuto bylo také o náhradě škody.

Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 390/2014, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho obsahu zčásti doslovně zopakoval text odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a v části dovolání vytýkal, že soudy závěr o tom, že je pachatelem uvedeného činu, opřely pouze o vyhodnocení pachových stop. S poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 394/1997, II. ÚS 418/1999 či Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tz 44/99 zdůraznil u pachových stop jejich podpůrný charakter, o který se však v této věci nejednalo, neboť ostatní důkazy, o něž soudy svá rozhodnutí opřely, zejména analýza telekomunikačního provozu a držení policejní montérkové kombinézy, jej přímo neusvědčují, a proto nemohly dát soudům větší jistotu či míru pravděpodobnosti, že skutek spáchal právě on. V důsledku toho nebyly nashromážděny důkazy, z nichž by jednoznačně vyplynulo, že byl na místě činu, a existuje tudíž extrémní nesoulad mezi opatřenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Nebylo proto možné dovodit ani naplnění subjektivní stránky daného trestného činu a uložit trest za jeho spáchání.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 1 T 37/2014, a usnesení Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 6 To 390/2014.

K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že doplněním dovolání obviněný napravil formální vadu jeho předchozího podání ze dne 10. 4. 2015, jež nebylo vůbec odůvodněno, avšak námitky, které v tomto doplněném dovolání uplatnil, směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, a tudíž deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Státní zástupce proto navrhl dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání obsahuje předepsané náležitosti, neboť bylo nejprve uplatněno jako tzv. bianco dovolání (podání ze dne 10. 4. 2015, č. l. 203, 204 spisu), jež Nejvyšší soud pro formální nedostatek odůvodnění neakceptoval a věc s dovoláním vrátil soudu prvního stupně přípisem ze dne 11. 6. 2015, aby splnil povinnosti stanovené soudu prvního stupně § 265h odst. 1 tr. ř., neboť do té doby tak neučinil. Soud prvního stupně dne 18. 6. 2015 zaslal obhájci obviněného výzvu k doplnění dovolání do dvou týdnů od okamžiku, kdy mu bude výzva doručena. Obhájce tento požadavek splnil a odůvodnění dovolání soudu prvního stupně zaslal dne 3. 7. 2015 (č. l. 211 verte).

Nejvyšší soud na podkladě dovolání, jež mu bylo nyní předloženo včetně doplněné části, i přesto, že původní formální nedostatky byly napraveny až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání (do dne 23. 4. 2015), dovolání po věcné stránce posuzoval v souladu s názorem, že pokud bylo včas (§ 265f odst. 1 tr. ř.) podáno dovolání tzv. bianco dovolání , je povinností soudu prvního stupně vyzvat dovolatele k odstranění nedostatků náležitostí jeho obsahu postupem uvedeným v ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. Nepostupoval-li soud prvního stupně v souladu s tímto ustanovením a dovolatel, byť i po lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř., učinil další podání obsahující zákonem vyžadované náležitosti dovolání, je obě takto učiněná podání nutné pokládat za řádně a včas uplatněné dovolání (srov. rozhodnutí č. 21/2009 Sb. rozh. tr. a přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05, uveřejněný ve svazku 40, pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Když soud prvního stupně dodatečně splnil své povinnosti vyplývající z § 265h tr. ř., a obviněný v souladu s nimi odůvodnění dovolání doplnil, Nejvyšší soud posuzoval další formální náležitosti dovolání a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda obviněným formulované výhrady obsahově naplňují jím uplatněný dovolací důvod, neboť jen na podkladě dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející věcnému přezkoumání.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti právního posouzení hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě zkoumá správnost právního posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

Zásah do skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve sv. 34, roč. 2004, pod č. 114, ve sv. 42, roč. 2006, pod č. 156, ve sv. 31, ročník 2003, pod č. 113 apod.). Proto je za určitých výjimečných okolností umožněno, aby bylo i z podnětu tohoto, jinak na právní otázky zaměřeného dovolacího důvodu, zkoumáno, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, že obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, a zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04, a ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, uveřejněné pod č. 215 ve sv. 39 a č. 156 ve sv. 42 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).



Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že v něm uvedené argumenty nemohou být z hledisek stanovených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posuzovány v plném znění, protože obviněný ve většině jeho textu jen zopakoval doslovně pasáže, jež byly součástí i podaného a odvolacím soudem projednaného odvolání, o němž odvolací soud rozhodl shora uvedeným nyní napadeným usnesením (srov. č. l. 169 až 171). Tuto část dovolání Nejvyšší soud nemohl posuzovat, neboť v dovolání se lze zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f tr. ř. tak, aby byly formulovány a vyjádřeny konkrétně a přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uvedené v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících etapách řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 970/2014, či ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1264/2006, ze dne 8. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1192/2008). V daných souvislostech je argumentace spočívající pouze v odkazu na jiná dříve učiněná podání jen formalistickým přístupem a není ji možné objektivně akceptovat (srov. nález ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/2005, uveřejněn pod č. 95, ve sv. 41 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Z tohoto důvodu pasáž dovolání, v níž byl doslova (překopírován) přepsán obsah odvolání, nebyla Nejvyšším soudem brána do úvahy.

Jedinou částí samostatně v dovolání formulovanou, která nebyla obviněným namítána v přejaté části odvolání, byly výhrady, jimiž vytýkal nedostatečný rozsah dokazování. Obviněný brojil proti tomu, že soudy své závěry o jeho vině opřely především o vyhodnocení pachových stop. Na tvrzení, že se činu nedopustil a že mu jeho účast na místě činu nebyla prokázána, založil i námitku proti subjektivní stránce. Z obsahu těchto výhrad je zřejmé, že obviněný nebrojil proti právnímu posouzení, jak uvedený dovolací důvod předpokládá a jak obviněný okrajovou a toliko formálně vznesenou námitkou dotýkající se subjektivní stránky trestného činu naznačoval, ale ve skutečnosti vytýkal způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a na základě jakých úvah a jakých důkazních prostředků svůj závěr o jeho vině opřely. Takto uplatněné výhrady nejenže nejsou v souladu s požadavkem na hmotně právní posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod, ale nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Proto Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného z jejich podnětu přezkoumávat.

I přes tento závěr Nejvyšší soud pro úplnost k námitce obviněného o omezené možnosti opírat rozhodnutí o vině o vyhodnocení pachových stop, připomíná, že lze přisvědčit výhradám obviněného, že postup soudů je při použití pachových stop jako důkazu podmíněn dodržením pravidel stanovených zejména judikaturou soudů, podle nichž je možnost využití takového důkazu limitováno, neboť nelze výhradně na nich vystavět výrok o vině a je třeba dodržet zásadu, že takové důkazy mohou být užity jen jako podpůrné (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97). Nejvyšší soud proto v přezkoumávané věci posuzoval, zda soudy všem stanoveným hlediskům dostály a zda se nezpronevěřily zásadě řádného objasnění věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.).

Podle obsahu spisového materiálu, který měl k dispozici, Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů vzaly v potřebné míře do úvahy veškeré podstatné skutečnosti a se zřetelem na obsah provedených důkazů je zkoumaly a vyhodnotily. Zejména je patrné, že své rozhodnutí opřely nejen o výsledky srovnání na místě činu zajištěných pachových stop, ale také o další ve věci zajištěné důkazy (viz rozsudek soudu prvního stupně strany 3 až 6). Vedle pachových stop soud vycházel z výpovědi svědkyně M. O., která popsala postavu pachatele i kombinézu, kterou měl na sobě s tím, že tento popis odpovídal kombinéze, jež byla nalezena u obviněného. Rovněž vzal do úvahy záznam telekomunikačního provozu, podle jehož obsahu byl obviněný také z činu usvědčován. Otázce zajištění a vyhodnocení pachových stop věnoval soud prvního stupně náležitou pozornost a posuzoval tento důkaz v souladu s výše naznačenými pravidly (č. l. 30 až 35 spisu). Odvolací soud závěry soudu prvního stupně přezkoumal a rovněž se zřetelem na zúžené použití pachových stop jako důkazu postup soudu potřebným způsobem hodnotil se závěrem, že žádné nedostatky v něm neshledal (viz strany 2, 3 odůvodnění napadeného usnesení).

Při uvážení všech uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsah provedeného dokazování i způsob, jak byly jednotlivé důkazy hodnoceny, jsou plně v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a to i přesto, že se soudy opíraly o výsledky srovnání pachových stop. Ty však v tomto případě nestojí osamoceny, ale jsou podpořeny řadou dalších nepřímých důkazů, které se vzájemně podporují a navazují na sebe natolik přesvědčivě, že dávají dostatečný podklad pro závěr, že obviněný L. B. je pachatelem uvedeného trestného činu.

Na základě těchto skutečností v posuzované věci nebyly zjištěny takové okolnosti, které by svědčily o zjevných logických nesprávnostech při vyhodnocování důkazů, ani jiné vady, které by zpochybňovaly pachatelství obviněného u posuzovaného činu, a tedy se nejedná ani o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

S ohledem na tyto závěry Nejvyšší soud považuje výhrady obviněného za učiněné v rozporu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože nekorespondují ani s žádným jiným dovolacím důvodem vymezeným v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., hlouběji se správností zjištěných skutkových okolností, proti nimž je dovolání zaměřeno, nezabýval. Dovolání obviněného z uvedených důvodů podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. července 2015
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu