8 Tdo 88/2009
Datum rozhodnutí: 11.02.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 88/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2009 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 4 To 457/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 T 140/2007, t a k t o :



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 12. 2. 2008, sp. zn. 2 T 140/2007, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (v bodě 3) a pokračujícím trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil dílem ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (v bodech 3-4).

Podle popsaných skutkových zjištění se těchto činů dopustil tak, že

v bodě 3) kolem 1:00 hodiny dne 3. 8. 2007 v M., okres P. po předchozí vzájemné dohodě s mladistvým T. T., na WC v objektu H. n. v ulici P. B., v úmyslu zmocnit se peněz, fyzicky napadl A. J., tak, že jej opakovaně udeřil pěstí do hlavy a horní části těla, při tomto napadení mladistvý T. T. odcizil A. J. z jeho oblečení finanční hotovost v celkové výši 6.000,- Kč a následně poté obviněný jmenovaného již v prostoru baru opět napadl údery pěstí do obličeje, povalil jej na zem, čehož se dopustil před více než dvěma osobami současně přítomnými, a v důsledku tohoto jednání A. J. utrpěl otok a hematom hlavy v oblasti vlevo bez následného dalšího léčení,

v bodě 4) v době od 17:35 hodin do 17:45 hodin dne 31. 7. 2007 v P., v prostorách restaurace U K. v J. před více než dvěma osobami současně přítomnými fyzicky napadl M. R., údery pěstí do obličeje takovou silou, až tento upadl na zem, kde do něj opakovaně kopal do horní části těla a do hlavy a následně jej bil též pěstmi do obličeje, souběžně s tímto jednáním napadl i P. R., rovněž pěstmi do obličeje, čímž M. R. způsobil zhmoždění pravé očnice a zlomeninu nosu bez dislokace, které si nevyžádaly po prvotním ošetření další léčení.

Za tyto trestné činy byl obviněný M. D. odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž byl podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn části obžaloby, a bylo rozhodnuto o vině (v bodech 1, 2) a trestech spoluobviněných M. B. a M. H.

Obviněný M. D. proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 4 To 457/2008, jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

Uvedené usnesení odvolacího soudu obviněný M. D. napadl prostřednictvím obhájce JUDr. O. M. z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. dovoláním.

K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný namítal, že v řízení před soudem prvního stupně byla porušena jeho procesní práva, zejména práva na obhajobu, protože při rozhodování o dalším trvání vazby konaném dne 30. 10. 2007 nebyl u veřejného zasedání zastoupen advokátem, protože přítomný obhájce JUDr. J. M. byl již ode dne 17. 10. 2007 vyškrtnut ze seznamu advokátů Č. a. k. Vzhledem k tomu, že obhájcem v trestním řízení může být pouze advokát, a JUDr. J. M. již v té době advokátem nebyl, bylo postupem soudu dne 30. 10. 2007 porušeno jeho právo na obhajobu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v nesprávném právním posouzením obou skutků, jimiž byl v bodech 3) a 4) uznán vinným. Ke skutku pod bodem 3) uvedl, že soudy při hodnocení skutkové situace dostatečně nepřihlédly ke všem provedeným důkazům, případně je nesprávně interpretovaly. Obviněný zejména vytkl, že při řešení jeho viny soudy vycházely pouze z výpovědi poškozeného A. J., který však v rámci výpovědi učiněné před soudem prvního stupně nebyl schopen uvést, zda jej fyzicky napadl právě dovolatel, a kdo a jakým způsobem mu odcizil hotovost. Závěr soudů o naplnění veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. tak soudy podle obviněného učinily pouze na základě domněnek uváděných poškozeným. Ač ve věci nebyl dostatek důkazů, a soudy měly využít zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného a obžaloby jej zprostit, takto nepostupovaly. K činu pod bodem 4) obviněný vyjádřil, že na základě zjištěného skutkového stavu je zřejmé, že jeho jednání bylo nižší intenzity než jednání poškozeného P. R., a že nebylo prokázáno, že obviněný byl iniciátorem napadení ostatních zúčastněných. Shledal proto, že soudy jeho čin nesprávně právně kvalifikovaly jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., a tak jako u všech ostatních zúčastněných osob, jej měly postoupit k projednání jako přestupek.

S ohledem na vznesené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené rozhodnutí podle § 265k tr. ř. zrušil a soudu druhého stupně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Poté, co bylo dovolání obviněného v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství, bylo soudu doručeno písemné vyjádření, v němž příslušný státní zástupce k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. shledal argumenty obviněného z formálního hlediska naplněnými. S odkazem na ustanovení § 35 odst. 1 věta první tr. ř., dále poznamenal, že obhájcem v trestním řízení může být pouze advokát, jímž ve smyslu § 4 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, je jen ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Č. a. k. Proto, pokud obviněného v trestním řízení zastupoval obhájce vyškrtnutý z uvedeného seznamu, nemohl náležitě vykonávat povinnosti a práva obhájce ve smyslu § 41 tr. ř., a nejednalo se tudíž o řádnou obhajobu. Současně však dodal, že samotné formální porušení obhajovacích práv obviněného nepostačuje k naplnění tohoto dovolacího důvodu, není-li namítané porušení charakterizováno reálnou újmou obviněného, jež by takovým porušením nastala či aktuálně hrozila. Poukázal na to, že vytýkané zastoupení obhájcem, jenž nebyl advokátem, se v daném případě odehrálo pouze v rámci veřejného zasedání, v němž soud hodnotil podmínky dalšího trvání vazby u obviněného M. D., a tudíž nešlo o meritorní projednávání věci samé, a porušení obhajovacího práva v takovémto řízení nemůže mít negativní vliv na obsah rozsudku, jímž soud rozhodl o podané obžalobě. Ostatně ani samo rozhodnutí o dalším trvání vazby nebylo zatíženo z namítaného důvodu žádnou vadou, jak konstatoval Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud stížnostní ve svém usnesení ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 4 To 978/2007, jímž zamítl stížnost obviněného proti zmiňovanému usnesení. Ze všech těchto důvodů shledal tuto část dovolání obviněného neopodstatněnou.

K dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný jeho prostřednictvím namítal nesprávnost právního posouzení dvou skutků, jimiž byl uznán vinným, přičemž své námitky opíral toliko o výhrady proti způsobu, jímž oba soudy hodnotily důkazy. Jestliže dovolatel nesprávné hmotně právní posouzení věci shledával pouze v okolnostech rozhodných pro hodnocení důkazů, čili brojil proti tomu, jak byl zjišťován skutkový stav, nelze tyto výhrady pod uvedený dovolací důvod podřadit. Námitky skutkové povahy, které obviněný uplatnil, míří proti soudem definovanému skutečnému stavu věci, takže ve skutečnosti nenaplňují nejen dovolatelem zvolený důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z katalogu dovolacích důvodů upravených trestním řádem. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonnými podmínkami, neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze uplatnit, pokud obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Tento dovolací důvod tedy poskytuje možnost zjednání nápravy, jestliže došlo k porušení práva na obhajobu jako jednoho ze základních práv garantovaných v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Přestože předmětný dovolací důvod dopadá na případy, kdy došlo k porušení podmínek určujících právo obviněného na jeho obhajobu, je svým obsahem tento dovolací důvod užší, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 23/2007/II Sb. rozh. tr. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, roč. 2002, T- 413, věta 2.). Naplnění dovolacího důvodu zde nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 3 Tdo 567/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 17, roč. 2005, T- 806).

Pokud obviněný brojil proti tomu, že v části trestního řízení neměl obhájce, ačkoli u něj byly dány podmínky pro nutnou obhajobu, uplatnil námitky v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., a proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda jsou výhrady obviněného opodstatněné.

Nejdříve považuje Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit, že obviněný byl trestně stíhán mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., u něhož je zákonem stanovena trestní sazba v rozmezí dvou až deseti let, a tudíž byly dány podmínky nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Podle § 35 odst. 1 tr. ř. je obhájcem pouze advokát, který se může dát pro jednotlivé úkony trestního řízení, s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem a Nejvyšším soudem, zastoupit koncipientem.

Je potřeba též uvést, že vzhledem k tomu, že ve smyslu § 4 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, může být advokátem jen ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném u České advokátní komory. Podle ustanovení § 7a téhož zákona vyškrtnutím advokáta z tohoto seznamu zaniká oprávnění k výkonu advokacie, a proto nemůže již takto vyškrtnutý advokát mít ve smyslu § 35 odst. 1 tr. ř. postavení obhájce obviněného.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byl obhájce obviněného JUDr. J. M. od 17. 10. 2007 vyškrtnut ze seznamu advokátů vedeného Č. a. k., a nemohl tudíž ve smyslu trestního řízení postavení obhájce obviněného vykonávat, dovolací soud zkoumal, zda po dobu, kdy obviněný nebyl z tohoto důvodu řádně zastoupen obhájcem (§ 35 odst. 1 tr. ř.), až do 14. 11. 2007, kdy mu byl ustanoven obhájce nový, byly orgány činnými v trestním řízení konány (ve smyslu shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu) takové úkony, které směřovaly k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.

Z obsahu spisového materiálu bylo Nejvyšším soudem shledáno (č. l. 13) opatření Okresního soudu v Písku ze dne 3. 8. 2007, sp. zn. 0 Nt 161/2007, podle něhož byl obviněnému pro trestní řízení ustanoven obhájce Mgr. P. J. Na základě plné moci ze dne 27. 8. 2007 udělené družkou obviněného J. N., převzal obhajobu obviněného JUDr. J. M. (č. l. 15). Dne 30. 10. 2007 konal Okresní soud v Písku veřejné zasedání, v němž rozhodoval o vazbě obviněného. Z protokolu o veřejném zasedání ve spise založeném na č. l. 287 plyne, že tomuto veřejnému zasedání byl přítomen JUDr. J. M., který vyrozumění o jeho konání převzal dne 22. 10. 2007 (č. l. 280), a dále obviněný, který byl vyrozuměn dne 24. 10. 2007. Usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 2 T 140/2007, bylo rozhodnuto tak, že podle § 71 odst. 5 tr. ř. byl obviněný M. D. ponechán ve vazbě, jelikož byl dán vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. ř., podle § 72 odst. 3 tr. ř. byla žádost obviněného o propuštění z vazby zamítnuta, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nebyly písemný slib obviněného ani nabídka peněžité záruky přijaty. Dané rozhodnutí bylo dne 7. 11. 2007 doručeno obhájci obviněného JUDr. J. M. a obviněný jej převzal dne 6. 11. 2007 (č. l. 292). Obviněný toto usnesení napadl stížností, a z tohoto důvodu byl spis předložen Krajskému soudu v Českých Budějovicích (č. l. 294). Krajský soud, který měl pochybnosti o tom, zda je JUDr. J. M. stále zapsán v seznamu advokátů, si u Č. a. k. tuto skutečnost ověřil, a na základě písemného vyjádření zjistil, že JUDr. J. M. byl ze seznamu Č. a. k. vyškrtnut dne 17. 10. 2007 (č. l. 294). Z tohoto důvodu soud druhého stupně spis vrátil zpět okresnímu soudu za účelem ustanovení obhájce obviněnému (č. l. 297). Následně byl dne 14. 11. 2007 opatřením Okresního soudu v Písku ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 2 T 140/2007, obviněnému ustanoven nový obhájce JUDr. O. M., jenž obviněného obhajoval po celé další řízení (č. l. 299). O ustanovení obhájce byli obviněný i JUDr. O. M. soudem vyrozuměni dne 15. 11. 2007, přičemž nově ustanovenému obhájci byla současně doručena obžaloba i předvolání k hlavnímu líčení na den 20. 11. 2007. Dne 26. 11. 2007 soud prvního stupně opětovně předložil spis krajskému soudu k rozhodnutí o stížnosti obviněného (č. l. 321) proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 2 T 140/2007, kterou odůvodnil již jeho nově ustanovený obhájce JUDr. O. M. (č. l. 305). Krajský soud v Českých Budějovicích v neveřejném zasedání rozhodl o stížnosti dovolatele usnesením ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 4 To 978/2007 (č. l. 324), tak, že jeho stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Soud druhého stupně poukázal na to, že účast obhájce při rozhodování o vazbě nemá rozhodující procesní význam, a pokud byla obviněnému M. D. při veřejném zasedání dána možnost vyjádřit se k dalšímu trvání jeho vazby, nemá skutečnost, že nebyl hájen obhájcem, žádný dopad na jeho reálná obhajovací práva. Dospěl proto k závěru, že situace, kdy přítomný obhájce již obhájcem nebyl, pro tento úkon, spočívající zejména v potřebě slyšení obviněného o dalším trvání vazby, neměl za následek podstatné zkrácení jeho práva na obhajobu.

Na základě všech těchto poznatků Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nedošlo k porušení procesních práv obviněného na jeho obhajobu a pro stručnost lze v této souvislosti plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, který se s námitkou obviněného dostatečně a správně vypořádal. Pro úplnost je jen ve vztahu k tomu, že obviněný uvedeným způsobem porušené právo vztáhl na celé trestní řízení, potřeba uvést a doplnit, že jak z obsahu spisu bylo zjištěno, v době od 17. 10. 2007 do 14. 11. 2007, nebyly soudem prvního stupně činěny žádné úkony, jež by směřovaly k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním. Shora byly ze spisu popsány všechny úkony, které soudy v tomto mezidobí činily. Žádný z nich nelze pokládat za úkon, jenž by mohl mít v daném trestním řízení vliv na rozhodnutí o vině a trestu obviněného.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že námitky uplatněné pod tímto dovolacím důvodem jsou zjevně neopodstatněné.

Dalším dovolacím důvodem, o který obviněný své dovolání opřel, je důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž lze uplatnit v případech, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.

Z obsahu dovolání se podává, že obviněný ke skutku pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně vytkl, že nepřihlédl ke všem ve věci provedeným důkazům, přičemž některé nesprávně právně interpretoval, což vedlo k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání jako trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Současně vyjádřil nesouhlas s tím, že výrok o jeho vině soud založil výhradně na výpovědi poškozeného A. J., který však nebyl schopen celý skutkový děj dostatečně popsat. V návaznosti na tato pochybení obviněný zpochybnil skutková zjištění, jak jsou vyjádřena ve výroku o vině.

Ve vztahu k těmto argumentům Nejvyšší soud shledal, že obviněný kritériím pro deklarovaný důvod dovolání nedostál, neboť prostřednictvím výhrad, jež ve svém dovolání vznesl, se snažil zpochybnit, že se dopustil skutku vyjádřeného ve výroku o vině pod bodem 3). Námitky brojící proti nesprávné právní kvalifikaci tohoto skutku obviněný založil výhradně na svém nesouhlasu s tím, jak soud prvního stupně hodnotil ve věci provedené důkazy, a v návaznosti na tyto výhrady pak zpochybnil i správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně.

V rámci námitek týkajících se skutku pod bodem 4) rozsudku sice obviněný obecně odkázal na skutková zjištění, avšak vyjádřil, že ze skutkového stavu je zřejmé, že jeho jednání bylo nižší intenzity než jednání poškozeného P. R., a že nebyl iniciátorem napadení ostatních zúčastněných. V důsledku toho namítl nesprávnost použité kvalifikace a požadoval, aby toto jednání bylo posouzeno jako přestupek. Tyto námitky lze považovat za hmotně právní povahy, protože se svým obsahem dotýkají materiální stránky uvedeného trestného činu.

Nejvyšší soud proto ve vztahu k takto uplatněné výhradě, kterou považoval za relevantní s uvedeným dovolacím důvodem, dále zkoumal, zda ji lze považovat za opodstatněnou.

S ohledem na výhrady obviněného je vhodné vyjádřit, že trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neposlušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.

Předmětem ochrany u trestného činu výtržnictví nejsou primárně individuální zájmy jednotlivých občanů, např. jejich zdraví, majetek, čest apod., nýbrž jde o komplex vztahů v širších souvislostech dotýkající se větší pospolitosti lidí na nějakém místě. Z této povahy chráněného zájmu vyplývá, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, svazek 19, č. T 448).

Aby byl trestný čin výtržnictví spáchán napadením jiného, musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání závažným způsobem narušující veřejný klid a pořádek. Proto každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, není nutně výtržností ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. (viz. rozhodnutí č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).

Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (§ 3 odst. 4 tr. zák.).

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (viz. rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).

Z rozsudku soudu prvního stupně plyne, že obviněný se činu dopustil tak, že v prostorách restaurace U K. před více než dvěma současně přítomnými osobami fyzicky napadl M. R. a P. R. Fyzický útok vůči M. R. vedl tak, že jej několikrát udeřil pěstí do obličeje takovou silou, až napadený upadl na zem, kde jej obviněný opakovaně kopal do horní části jeho těla a do hlavy a následně jej bil též pěstmi do obličeje. Shodný způsob útoku zvolil i vůči P. R.

Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí shledal, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se otázkou právní kvalifikace skutku v bodě 4) rozsudku náležitě zabývaly. Soud prvního stupně na straně 14 odůvodnění rozsudku dospěl k závěru, že obviněný se jednáním uvedeným pod body 3) a 4) rozsudku dopustil pokračujícího trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.

Odvolací soud na závěry soudu prvního stupně, ve kterých neshledal v otázce právní kvalifikace skutků pod body 3-4) žádná pochybení, navázal na straně 6 odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž naplnění materiální stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. shledal především v osobě obviněného. Uvedl, že nelze přehlížet, že obviněný se incidentu v restauraci U K. dopustil několik hodin poté, co mu byl vyhlášen a nabyl právní moci odsuzující rozsudek pro charakterově velmi obdobnou trestnou činnost. Jestliže se obviněný v restauračním zařízení i za těchto okolností dopustil výtržnického jednání, je na místě na toto jeho jednání nahlížet jako na jednání výrazně společensky nebezpečnější, než na jednání ostatních aktérů předmětného incidentu. Na této skutečnosti podle odvolacího soudu nic nemění ani okolnost, že sám obviněný z oné rvačky vítězně nevyšel a utrpěl poranění.

Nejvyšší soud, který se s takto učiněnými závěry týkajícími se právního posouzení jednání obviněného uvedeného pod bodem 4) rozsudku plně ztotožnil, neboť dané jednání naplňuje jak formální znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., tak i stránku materiální, považuje za vhodné doplnit, že společenská nebezpečnost jednání obviněného je podstatně zvýšena i způsobem provedení fyzického útoku obviněným, který údery směřoval na lehce zranitelná místa těl obou poškozených. Nelze přehlédnout ani to, že obviněný svého jednání nezanechal ani poté, co jeden z napadených upadl na zem, čímž byla snížena možnost jeho obrany. Stejně je tak nutné v neprospěch obviněného hodnotit jeho útočnost, protože napadl a fyzicky zaútočil současně na dvě osoby.

Ze všech výše uvedených důvodů nelze právnímu posouzení skutku pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně jako jednomu z útoků pokračujícího trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. nic vytknout.

S ohledem na to, že odvolací soud na obdobné námitky obviněného v předchozí fázi trestního řízení přiléhavě reagoval a vypořádal se s nimi, byly z důvodů shora rozvedených výhrady, které obviněný uplatnil v souladu s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., shledány jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. února 2009

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová