8 Tdo 878/2007
Datum rozhodnutí: 15.08.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 878/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání obviněného Š. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 13 To 431/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 161/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. K. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 22 T 161/2004, byl obviněný Š. K. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3, písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění dopustil tak, že jako podnikatel podnikající jako fyzická osoba s místem podnikání P., s předmětem podnikání chemické čištění vodního a energetického zařízení, zahrnul do svého účetnictví za rok 1998 a následně do daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 1998 a do daňového přiznání k dani z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 1998 fiktivní daňový doklad ze dne 14. 12. 1998, který měla vystavit obchodní společnost V., s. r. o., na částku 1.872.700,- Kč, z čehož daň z přidané hodnoty činila 337.700,- Kč, když tuto finanční částku měl této obchodní společnosti uhradit v hotovosti dne 14. 12. 1998, přičemž však obchodní společnost V., s. r. o., tento daňový doklad nikdy nevystavila a částku v něm uvedenou od Š. K. nikdy nepřijala, a tímto způsobem zkrátil svoji daň z příjmů fyzických osob za rok 1998 o částku 543.788,- Kč, když daňové přiznání k této dani podal u Finančního úřadu v Pardubicích dne 30. 6. 1999, a daň z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí roku 1998 o částku 337.700,- Kč, když daňové přiznání k této dani podal u Finančního úřadu v Pardubicích dne 25. 1. 1999, celkem tak způsobil České republice zastoupené Finančním úřadem v Pardubicích škodu v celkové výši 881.488,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu živnostenského podnikání s předmětem činnosti chemické čištění vodního a energetického zařízení na dobu pěti let.

Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o kterém Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 13 To 431/2006, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti. V ostatních výrocích ponechal uvedený rozsudek nezměněn.

Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný Š. K. prostřednictvím obhájce JUDr. J. S. dovolání, které vymezil dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho obsahu obviněný nejprve zmínil, že před nyní napadeným rozsudkem byl ve věci vydaný zprošťující rozsudek, který byl z podnětu odvolání státního zástupce usnesením odvolacího soudu zrušen. V následujícím řízení byly sice provedeny důkazy, tyto však byly hodnoceny v neprospěch obviněného a nebyla respektována zásada in dubio pro reo , o níž své rozhodnutí v původním řízení soud opíral. Nyní vydané rozhodnutí o vině obviněný z těchto důvodů označil za nesprávné s tím, že odvolací soud, který z podnětu obviněného rozsudek soudu prvního stupně znovu přezkoumával, se případem fakticky nezabýval, a aniž by se vypořádal s námitkami obviněného uvedenými v odvolání, toto zamítl. Obviněný se s tímto postupem neztotožnil, a zejména s důrazem na svou vlastní verzi považoval ostatní důkazy, o něž soud opřel své závěry, za nepravdivé. Podle obviněného k činu nedošlo, tak, jak je popsáno ve skutkových zjištěních, neboť nebylo vzato do úvahy, že faktura, kterou V., s. r. o., vystavila a kterou obviněný zahrnul do svého daňového přiznání nebyla fiktivní. V ní deklarované práce reálně proběhly a obviněný za ně zaplatil. O tom, že nejednal se skutečným zástupcem V., s. r. o., se dověděl fakticky až v průběhu daňového řízení a poté při konfrontaci s jednateli firmy V., s. r. o., v hlavním líčení. Podle obviněného jsou závěry soudu o nepravosti předmětné faktury jen neprokázanými domněnkami, které nemohou být dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný po subjektivní a objektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. a že tento závěr má oporu v provedeném dokazování.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) usnesení Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích podle § 265k tr. ř. v napadených výrocích zrušil a aby podle § 265m tr. ř. obviněného obžaloby v celém jejím rozsahu zprostil.

K tomuto dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který uvedl, že obviněný se prostřednictvím zpochybňování procesu hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. domáhal jiných (pro něj příhodnějších) skutkových okolností, než byly soudy obou stupňů zjištěny. Obviněný pro tyto účely prosazoval vlastní verzi průběhu skutkového děje. Protože obviněný Š. K. napadenému rozhodnutí, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní a v jeho mezích je tedy v zásadě možné namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Vedle těchto pravidel významných pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud však z obsahu dovolání obviněného Š. K. shledal, že tato obecná kritéria nebyla splněna, jelikož obviněný v rámci tohoto svého mimořádného opravného prostředku brojil výhradně proti skutkovým zjištěním uvedeným ve výroku odsuzujícího rozsudku, s nimiž se neztotožnil a považoval je za nesprávná. Obviněný spáchání činu, jímž byl uznán vinným, popřel a pro svá tvrzení o jiných skutkových okolnostech založil na vlastní verzi průběhu činu a na tom, že se soud při hodnocení důkazů neopíral o objektivní skutečnosti a důkazy, ale vycházel jen z nepodložených domněnek.

Z uvedeného je patrné, že obviněný v dovolání nevytkl žádnou vadu, která by měla právní povahu, ale naopak své výhrady zaměřil toliko proti obsahu zjištěného skutkového děje popsaného ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, neboť svými námitkami zpochybnil především učiněná skutková zjištění, k nimž oba soudy dospěly na základě dokazování provedeného v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Nejvyšší soud tak shledal, že námitky obviněného mající ryze skutkový a procesní charakter nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., a proto dovolání obviněného Š. K. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným podle § 265b tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. srpna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová