8 Tdo 876/2015
Datum rozhodnutí: 29.07.2015
Dotčené předpisy: § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoník



8 Tdo 876/2015-29

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2015 o dovolání obviněného nprap. J. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 To 310/2014, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 11/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného nprap. J. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 29 T 11/2012, byl obviněný nprap. J. K. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho a půl roku.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného přečinu dopustil tím, že dne 30. 6. 2010 u Okresního soudu v Chomutově, v postavení svědka, v rámci hlavního líčení ve věci obžalovaného J. C. vedené pod sp. zn. 52 T 61/2009, uvedl úmyslně, ve snaze vyvinit obžalovaného, že dne 26. 9. 2008 okolo třinácti hodin, ve službě, svým soukromým vozidlem dojel do restaurace N. K. v Ch. pro obžalovaného J. C., kterého pak svým vozidlem odvezl do obce B., kdy jej zanechal před bydlištěm otce obžalovaného, ač bylo v hlavním líčení prokázáno, že to není pravda a že obžalovaný z restaurace odjel sám svým vozidlem a při výjezdu z parkoviště ve stavu značné podnapilosti narazil pravou přední částí vozidla do parkovacího automatu, který poškodil, a z místa dopravní nehody ujel.

Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný odvoláním směřujícím proti jeho výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 To 310/2014, bylo jeho odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný zopakoval námitky uplatněné v řádném opravném prostředku. Poukázal na protokol z hlavního líčení ze dne 30. 6. 2010 ve věci sp. zn. 52 T 61/2009, založený ve spise sp. zn. 29 T 11/2012, který, jak se domnívá, není v souladu s ustanovením § 56 tr. ř., neboť není podepsán. Podle obviněného se nejedná o důkazní prostředek, který by bylo možné označit za účinný, na čemž nemůže nic změnit ani prohlášení samosoudkyně Mgr. Radky Klírové ze dne 7. 9. 2011, v němž je uvedeno, že kopie protokolu na č. listu 65-67 a 177-181 souhlasí s originálem založeným ve spise sp. zn. 52 T 61/2009. Obviněný považuje za zarážející, že ve spise sp. zn. 52 T 61/2009 je dotčený protokol již podepsán.

Dále uvedl, že nepravdivost jeho výpovědi je zmiňována v rámci odůvodnění rozsudku ve věci sp. zn. 52 T 61/2009 (viz str. 6), a to v souvislosti s poukazem na záznamy v knize jízd. Podotkl, že na tento rozsudek navazuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 711/2010, ve kterém je jeho výpověď shledána nevěrohodnou. Obviněný byl přesvědčen, že úvahy nalézacího soudu ve věci sp. zn. 52 T 61/2009 stran jeho údajné nevěrohodnosti byly v posuzované trestní věci vyvráceny výpovědí jeho a výpověďmi svědků M. L., K. K. a V. V., kteří osvětlili praxi s nakládáním se služebními vozidly a s knihou jízd. S ohledem na právní větu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, publikovaného pod č. 19/2006 Sb. rozh. tr., a vzhledem k právní přesvědčivosti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 711/2010, měl za to, že na jeho výpověď nutno pohlížet nejvýše jako na výpověď nevěrohodnou, nikoliv však nepravdivou. Jedině nepravdivou výpověď totiž trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku stíhá.

Opětovně zmínil, že pro naplnění znaků citovaného trestného činu je nezbytné splnit předpoklad uvedení úmyslné nepravdy o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. V této souvislosti je podle něj nezbytné zjistit, v čem je učiněná výpověď svědka nepravdivá a zda tento svědek takovou skutečnost uvedl vědomě nepravdivě Z vyjádření státní zástupkyně k dovolání obviněného J. C. přitom vyplývá, že výpověď obviněného v trestní věci sp. zn. 52 T 61/2009 neměla podstatný význam pro rozhodnutí v této věci (názor státní zástupkyně následně převzal i Nejvyšší soud, viz usnesení ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 63/2012). Podle obviněného o významu jeho výpovědi svědčí rovněž fakt, že do doby konání hlavního líčení byl slyšen toliko na úřední záznam o podaném vysvětlení. Soudy se navíc nezabývaly relevantními skutečnostmi, zejména tím, že jeho výpověď o tom, že obviněného J. C. odvezl na místo, kde se jmenovaný tehdy zdržoval, byla podporována výpovědí obsluhy restauračního zařízení, v němž J. C. slavil své narozeniny. Soudy obou stupňů bez důvodných pochybností uzavřely, že to byl právě obviněný, který vědomě uváděl nepravdivé údaje v rámci své svědecké výpovědi před soudem v trestní věci obviněného J. C.

Dovolatel namítl procesní nepoužitelnost záznamu telekomunikačního provozu (§ 88a tr. ř.). Tento záznam byl převzat z trestního spisu sp. zn. 52 T 61/2009, byl tudíž zajištěn v jiné trestní věci, a proto neměl být v projednávané věcí použit. Na podporu svých argumentů poukázal na závěry učiněné v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07. Uvedl, že účinky zahájení trestního stíhání se vždy týkají osoby, jejíž trestní stíhání bylo zahájeno. Důkazy, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání (§ 158 a násl. tr. ř.), lze podle názoru obviněného použít v pozdějším řízení ve vztahu ke všem spoluobviněným, vůči nimž bylo později zahájeno trestní stíhání, a to bez ohledu na to, kdy se tak stalo (přirozeně za podmínky, že byly provedeny postupem podle trestního řádu). Jinak tomu je ovšem s důkazy provedenými po zahájení trestního stíhání vůči jen některému (některým) z pozdějších spoluobviněných. Zejména u svědeckých výpovědí nemá obhajoba pozdějších spoluobviněných možnost zúčastnit se výslechů a klást vyslýchaným osobám otázky (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008. s. 1288). Důkazy, které byly provedeny před sdělením obvinění (§ 160 odst. 1, 2 tr. ř.) jednomu ze spoluobviněných, přičemž nešlo o úkony neodkladné nebo neopakovatelné, nelze v řízení před soudem použít ve vztahu k tomuto spoluobviněnému, byť byly provedeny řádně po sdělení obvinění ostatním spoluobviněným. Důkazy opatřené před zahájením trestního stíhání vůči jednomu ze spoluobviněných je třeba považovat za absolutně neúčinné, pokud se nejednalo o úkony neodkladné nebo neopakovatelné podle § 160 odst. 2, 4 tr. ř. S ohledem na zahájení úkonů trestního řízení, jakož i trestního stíhání obviněného dávno poté, kdy byl příkaz k zajištění záznamu telekomunikačního provozu vyhotoven a realizován, měl obviněný za to, že získané záznamy byly v posuzované trestní věci neúčinným důkazním prostředkem, když zákonodárce sám využitelnost takových záznamů, oproti odposlechům, či institutu sledování osoby a věcí, nepřipouští. Opačný, resp. rozšiřující výklad, by byl v neprospěch osoby, proti níž je trestní řízení vedeno.

Podle přesvědčení dovolatele soudy nezjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Z vlastní iniciativy nedoplnily dokazování v takovém rozsahu, aby o věci mohly spravedlivě rozhodnout. Odsouzení považuje za protizákonné a do jeho osobního života výrazně zasahující.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 5 To 310/2014, zrušil, aby současně zrušil i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 29 T 11/2012, a Okresnímu soudu v Chomutově věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby ve věci rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je (jako celek) zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil především námitky, které směřovaly proti relevantnosti a způsobu hodnocení provedených důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Tento závěr se týká především výhrad proti správnosti hodnotících úvah soudů o tom, že dovolatelem udávané údaje ve svědecké výpovědi učiněné v trestní věci obviněného J. C. byly nepravdivé. Do této kategorie námitek však náležejí i výhrady obviněného vůči použitelnosti jako důkazu jednak protokolu o hlavním líčení ze dne 30. června 2010 v trestní věci Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 52 T 61/2009, jelikož jeho kopie založená ve spise tohoto soudu sp. zn. 29 T 11/2012 není řádně podepsaná, a jednak záznamu telekomunikačního provozu podle § 88a tr. ř., který byl převzat z trestního spisu sp. zn. 52 T 61/2009 a byl jako důkaz opatřen před zahájením trestního stíhání dovolatele.

Jde-li o polemiku obviněného s hodnocením důkazů provedeným soudy, pochybení podřaditelná pod vady zmiňované v judikatuře Ústavního soudu (tj. případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu) v projednávané věci dovolací soud neshledal. Ztotožňuje se s hodnotícími úvahami soudů obou stupňů, podle nichž je obviněný z jednání, jímž byl uznán vinným, usvědčován především obsahem trestního spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 52 T 61/2009, na jehož podstatné části coby listinné důkazy nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku výslovně poukázal (viz str. 8). Pozornost soustředil k obviněným zpochybňovanému záznamu telekomunikačního provozu a uzavřel, že není důvod nepoužít jej jako usvědčující důkaz, neboť byl opatřen zákonným způsobem. K řádnému objasnění celé situace soud vyslechl jako svědky spoluzaměstnance obviněného (M. L., K. K., V. V.), kteří neměli informace o vyznění výpovědi obviněného v hlavním líčení dne 30. 6. 2010 ve věci Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 52 T 61/2009. K obhajobě obviněného uvedli, že i kdyby byl ve služebním vozidle nalezen zapomenutý mobilní telefon obviněného, neměli by důvod uskutečnit z něj hovory na účet obviněného, měli své vlastní telefony; žádný příchozí hovor nebyl zaznamenán. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou. Je zjevné, že dovolací námitky obviněného jsou tvořeny obsahem jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení. Obviněný v této části dovolání ve skutečnosti neuplatnil žádný hmotně právní důvod, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (především str. 8 až 10 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.

Tento závěr nutno beze zbytku vztáhnout i k dovolatelem zpochybňovanému protokolu o hlavním líčení ze dne 30. června 2010 ve věci Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 52 T 61/2009 a záznamu o telekomunikačním provozu zde založenému. Dovolací soud z obsahu spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 52 T 61/2009, který si před rozhodnutím o dovolání obviněného vyžádal, zjistil, že protokol o hlavním líčení ze dne 30. června 2010 (č. listu 177 až 181) má všechny potřebné náležitosti, je řádně podepsán zapisovatelkou i samosoudkyní a toto zjištění je pro jeho případné hodnocení relevantnosti rozhodující. Jde-li o zprávu o zjištění údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu (dále pro stručnost záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu) včetně lokalizace buněk (č. listu 119 až 130), není důvod označit jej jako důkaz nepoužitelný v trestní věci dovolatele, byť příkaz ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu mobilních telefonních stanic uživatelů J. C. a J. K. za období od 25. 9. 2008 do 6. 10. 2008, jakož i záznam telekomunikačního provozu byly (logicky) opatřeny před zahájením trestního stíhání dovolatele. Trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by použití takového důkazu vylučovalo. Argumentace, že využitelnost takových záznamů, oproti odposlechům či institutu sledování osoby a věci, trestní řád nepřipouští a rozšiřující výklad by byl v neprospěch osoby, proti níž se vede trestní stíhání, není případná. Pokud jde o ustanovení trestního řádu, jež upravují odposlech a záznam telekomunikačního provozu (§ 88 tr. ř.), jakož i sledování osob a věcí (§ 158d tr. ř.), obsahují konkrétní podmínky, za nichž je lze použít v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden či sledování, zde však jen za podmínek § 158d odst. 2 tr. ř., provedeno. To znamená, že je bez jejich splnění, což reaguje na závažnost zásahu do práv a svobod garantovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod, použít nelze. V případě zjišťovaní údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a tr. ř. jde ale o situaci odlišnou a použití záznamu o telekomunikačním provozu provedeného v souladu se zákonem (jako tomu bylo v posuzované věci) coby listinného důkazu v jiné trestní věci není omezeno žádnými podmínkami (srov. § 89 odst. 2 tr. ř.). Nadto nelze nepřipomenout, že ustanovení § 88a tr. ř. představuje speciální případ sledování osob ve smyslu § 158d tr. ř. Není-li stanovena žádná omezující podmínka pro použití sledování v jiné trestní věci s výjimkou sledování provedeného podle § 158d odst. 2 tr. ř., není důvodu vylučovat použití záznamu o telekomunikačním provozu v jiné trestní věci vedené navíc pro úmyslný trestný čin, jehož horní hranice činí tři léta. S ohledem na povahu záznamu o telekomunikačním provozu jako důkazu listinného nelze zde ani hovořit o situaci totožné či jen obdobné se situací spoluobviněných a případném opatření důkazu před zahájením trestního stíhání vůči jednomu ze spoluobviněných, což by mělo za následek absolutní neúčinnost takto opatřeného důkazu, jak též zmiňuje dovolatel. Odkaz obviněného na nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 3038/07, rovněž není přiléhavý. V tomto případě šlo o informaci získanou odposlechem provedeným zpravodajskými službami, která podle Ústavního soudu nemůže mít vyšší kvalitu než jakákoli jiná operativní informace. Tajné sledování telefonických hovorů a shromažďování takových informací veřejnou mocí je přitom velmi vážným zásahem do základních práv. Zpravodajské odposlechy nedosahují garančních kvalit, které vyžaduje trestní řád (z rozhodnutí č. 19/2004 Sb. rozh. tr. nelze dovodit použitelnost takového důkazu), a proto jich nelze použít jako důkazu v trestním řízení, neboť v tomto smyslu nebyly získány zákonným způsobem (bod 29. nálezu). Bod 25. nálezu, na nějž obviněný odkazoval, zní: Trestní řád přitom tam, kde upravuje důkazní použití informací získaných prolomením svobody soukromí (zejm. ustanovení § 88 a § 158d tr. ř.), mlčí o možnosti použít jako důkazu odposlechů získaných na základě jiných zákonů. Není přitom žádných pochyb, že nemůže být aplikována generální klauzule o použitelnosti důkazů, která je obsažená v ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. podle něhož za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu. Takový výkladový a aplikační postup by zcela eliminoval a učinil nadbytečnými záruky obsažené ve speciálních ustanoveních trestního řádu, upravujících jakým (jediným možným) způsobem musí orgány činné v trestním řízení postupovat, aby tou kterou formou tajného sledování získaly procesně použitelný důkaz . Je zjevné, že má zcela jiný smysl a význam, než mu přisuzuje obviněný; v projednávané věci není sporu o tom, že příkaz ke sdělení údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu, jakož i na něj navazující záznam byly pořízeny v souladu se zákonem a při respektování požadavku proporcionality zásahu do základních práv, konkrétně svobody soukromí (k tomu viz usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 711/2010, str. 4, 5, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 63/2012, str. 6 až 8).

To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

Z hlediska posouzení, zda jednání obviněného naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, může být s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu a obsah dovolání (s jistou dávkou tolerance) významnou otázka, zda okolnost, o níž obviněný jako svědek před soudem uvedl nepravdu, měla podstatný význam pro rozhodnutí a zda se obviněný jednání, kdy jako svědek před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která měla podstatný význam pro rozhodnutí, dopustil úmyslně.

Trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jako svědek nebo znalec před soudem nebo před mezinárodním soudním orgánem, před notářem jako soudním komisařem, státním zástupcem nebo před policejním orgánem, který koná přípravné řízení podle trestního řádu, anebo před vyšetřovací komisí Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo pro zjištění vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl. Podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 tr. zákoníku).

Obviněný v důvodech dovolání nepříliš srozumitelně polemizoval s tím, zda lze na jeho výpověď, již učinil jako svědek v hlavním líčení dne 30. června 2010 v trestní věci obviněného J. C., nahlížet jako na výpověď nepravdivou, což je nezbytnou podmínkou trestní odpovědnosti za přečin podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, či toliko jako na nevěrohodnou, jak se naznačuje z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 711/2010 (jakožto odvolacího soudu ve věci obviněného J. C. vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 61/2009). Toto zpochybnění opakovaně zdůrazňovaného závěru soudů, že jeho výpověď coby svědka v hlavním líčení dne 30. června 2010 je nepravdivá, nemá v relevantních zjištěních soudů žádné opodstatnění. Oba soudy si byly vědomy a vycházely z ustálené soudní praxe, že okolnost, zda obviněný uvedl jako svědek v jiné věci nepravdu, musí soud, který rozhoduje o trestném činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) tr. zák., vyřešit samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., neboť se jedná o posouzení viny obviněného, a to na podkladě srovnání výpovědi svědka se skutečností a bez ohledu na to, zda v uvedené jiné věci byla orgány činnými v trestním řízení tato výpověď vyhodnocena jako nepravdivá nebo nevěrohodná. Byly si vědomy skutečnosti, že posouzení svědecké výpovědi orgány činnými v trestním řízení jako nevěrohodné ještě nemusí znamenat, že se zároveň jedná o výpověď nepravdivou, protože nevěrohodnost vyjadřuje jen pochybnosti o pravdivosti takové výpovědi, zatímco nepravdivost znamená jistotu, že tvrzení obsažené ve výpovědi je v rozporu se skutečností (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, publikované pod č. 19/2006 Sb. rozh. tr.).

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (str. 9) výslovně akcentoval, že závěr o nepravdivosti výpovědi dovolatele v řízení vedeném u téhož okresního soudu pod sp. zn. 52 T 61/2009 učinil sám, podle svého vlastního hodnocení důkazů, přičemž nebyl ovlivněn hodnocením výpovědi obviněného v odůvodnění rozhodnutí jak okresního soudu, tak krajského soudu ve věci sp. zn. 52 T 61/2009. Odvolací soud konstatoval (str. 7 usnesení), že okresní soud předběžnou otázku ohledně pravdivosti či nepravdivosti výpovědi dovolatele v trestní věci obviněného J. C. vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 61/2009 vyřešil a v odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl, na základě jakých důkazů své skutkové závěry učinil. Na jeho hodnotící úvahy odvolací soud odkázal a sám zdůraznil, že výpověď dovolatele v označené trestní věci J. C. byla jasně nepravdivá, učiněná ve snaze vyvinit J. C. V daných souvislostech je proto zcela nevýznamná ta hodnotící část odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 6 To 711/2010, v níž tento soud, rozhodující o odvolání obviněného J. C. proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 9. 2010, sp. zn. 52 T 61/2009, zcela souhlasil s hodnocením výpovědi svědků J. E. a J. K. soudem prvního stupně, který podrobně rozvedl, z jakých důvodů z těchto výpovědí nevycházel a proč je shledal nevěrohodnými. Jen pro úplnost je k zaznamenání, že soud prvního stupně v odůvodnění označeného rozsudku označil výpověď svědka J. K. za nepravdivou a účelovou (str. 6 rozsudku). Nesouhlasil-li dovolatel se závěry soudů učiněnými v nyní posuzované věci, že jeho svědecká výpověď byla nepravdivá, má jeho námitka skutkovou povahu, navíc nepodloženou provedenými důkazy, jak již o tom byla dříve zmínka.

Obviněný dále zpochybnil význam nepravdivého údaje z hlediska toho, zda měl skutečně povahu okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí. Otázku, zda se jedná o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu. Nemusí se však jednat o okolnost mající rozhodující význam. Zpravidla půjde o skutečnost, kterou orgán uvedený v ustanovení § 346 odst. 2 tr. zákoníku musí vzít v úvahu při řešení otázky, o níž má rozhodovat (v trestním řízení půjde o všechny okolnosti, které mohou ovlivnit rozhodnutí o vině nebo trestu, o uložení ochranného opatření nebo o nároku poškozeného), přičemž se nevyžaduje, aby v důsledku křivé výpovědi nebo nepravdivého znaleckého posudku bylo vydáno nesprávné rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3245-3246). Pokud jde o úmysl pachatele, ten musí zahrnovat i skutečnost, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí nebo zjištění, a postačuje úmysl eventuální .

Se zřetelem k použité právní kvalifikaci, není pochyb o tom, že obviněný, který dne 30. 6. 2010 u Okresního soudu v Chomutově, v postavení svědka, v rámci hlavního líčení ve věci obviněného J. C., vedené pod sp. zn. 52 T 61/2009, uvedl úmyslně, ve snaze vyvinit obviněného J. C., že dne 26. 9. 2008 okolo třinácti hodin, ve službě, svým soukromým vozidlem dojel do restaurace N. K. v Ch. pro J. C., kterého pak svým vozidlem odvezl do obce B., kdy jej zanechal před bydlištěm otce obžalovaného, ač bylo v hlavním líčení prokázáno, že to není pravda a že obžalovaný z restaurace odjel sám svým vozidlem a při výjezdu z parkoviště ve stavu značné podnapilosti narazil pravou přední částí vozidla do parkovacího automatu, který poškodil, a z místa dopravní nehody ujel, uvedl okolnost, která měla podstatný význam pro rozhodnutí soudu. Nalézací soud výstižně upozornil na to, že výpověď dovolatele by při absenci dalších důkazů ve věci sp. zn. 52 T 61/2009 byla způsobilá od obviněného J. C. trestní řízení odvrátit a i když nakonec šlo o okolnost, která neměla pro závěr soudů rozhodující význam, šlo o svědectví, které bylo pro rozhodnutí soudu důležité a v konkrétním případě i z hlediska způsobu, jakým bylo rozhodnuto ve věci sp. zn. 52 T 61/2009, podstatné. Tato výpověď, nekorespondující s objektivní realitou, tak mohla mít podstatný vliv na posouzení otázky, zda se J. C. v kritické době uvedeného trestného jednání dopustil či nikoliv, mohla znemožnit zjištění skutečného stavu věci a vést k jinému rozhodnutí soudu.

Takto prezentovaná výpověď obviněného tehdy v procesním postavení svědka totiž podporovala obhajobu obviněného J. C. a popírala soudy konkretizované další v řízení provedené důkazy. Rozhodně nelze konstatovat, že sdělení učiněná obviněným coby svědkem byla nepodstatná. Tato sdělení měla navzdory nepochybné relevanci dalších ve věci provedených důkazů (viz především výpis o uskutečněném telekomunikačním provozu včetně lokalizace buněk č. listu 119 až 130, výpověď svědkyně I. P.) vyviňující charakter a soudy činné ve věci obviněného J. C. je musely vzít v potaz a vypořádat se s nimi. Ačkoliv křivá výpověď dovolatele fakticky nevedla k vydání nesprávného rozhodnutí, vést k němu mohla, protože byla s to znemožnit zjištění skutkového stavu věci, a to zejména s ohledem na to, že výpověď svědka patří v řízení před soudy, popř. před policejními orgány, mezi základní a nejčastější důkazní prostředky. Dovolací soud tak souhlasí se závěry nalézacího soudu, že výpověď dovolatele by při absenci dalších důkazů ve věci sp. zn. 52 T 61/2009 byla způsobilá od obviněného J. C. trestní řízení odvrátit, že šlo o svědectví, které bylo pro rozhodnutí soudu důležité. Tato výpověď, nekorespondující s objektivní realitou, tak mohla mít podstatný vliv na posouzení otázky, zda se J. C. v kritické době uvedeného trestného jednání dopustil či nikoliv, mohla znemožnit zjištění skutečného stavu věci a vést k jinému rozhodnutí soudu (viz str. 11 rozsudku).

Správný je také závěr o tom, že jednání obviněného bylo úmyslné. Obviněný, který před soudem jako řádně poučený svědek poskytl J. C., svému kolegovi a dlouholetému kamarádovi, alibi, jednal s vědomím, že svým nepravdivým tvrzením o okolnosti mající pro rozhodnutí soudu podstatný význam ohrožuje zájem na správném zjištění skutkového stavu coby podkladu pro zákonné rozhodnutí soudu a takové ohrožení chtěl způsobit. Dovolatel, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 30. června 2010 ve věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 52 T 61/2009, byl před svým výslechem jako svědek poučen mimo jiné také o trestních následcích křivé výpovědi ve smyslu § 101 odst. 1 tr. ř. a výslovně prohlásil, že poučení rozuměl (č. listu 178). S ohledem na již uváděné konkrétní okolnosti případu lze uzavřít, že co do zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byla v jeho jednání shledána jak složka vědění, tak složka volní.

Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného konstatuje, že ztotožnil-li se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, který jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině kvalifikoval jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nespočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávnm hmotně právním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a tudíž dovolací námitky obviněného jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné.

Dovolání obviněného bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. července 2015

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu