8 Tdo 870/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1,2 písm. b) tr. zákoník



8 Tdo 870/2015-30

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovolání obviněného M. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 1 To 7/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 10/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soudu v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 12. 2014, sp. zn. 45 T 10/2014 uznal obviněného M. V. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

v blíže nezjištěných odpoledních hodinách dne 23. 4. 2014 v O. M. O. poblíž budovy Krajského úřadu Moravskoslezského kraje v přízemí nedostavěného vícepodlažního objektu, v němž se stýkají a kde přespávají osoby bez přístřeší, v úmyslu zmocnit se osobních věcí poškozeného Ing. V. A. a sebe tak obohatit využil opilosti jmenovaného poškozeného, tohoto srazil na zem, kde jej ležícího na zádech opakovaně velkou intenzitou síly udeřil pěstí do hlavy, obličeje a hrudníku, opakovaně ho kopal, našlapoval mu a nadupával na hlavu a hrudník, kdy v průběhu tohoto asi patnáct minut trvajícího fyzického útoku vůči jeho osobě mu svlékl a následně odcizil koženou bundu, peněženku s blíže nezjištěnou finanční hotovostí a osobními doklady a pánské náramkové hodinky, přičemž shora popsaným fyzickým útokem způsobil poškozenému mnohočetné oděrky kůže v obličeji, na horních a dolních končetinách, četné krevní podlitiny v rozsahu obou očnic, na pažích a předloktích oboustranně, na pravém lokti, zhmoždění obou očních bulbů bez poruchy zraku a s prokrvácením očních spojivek, zlomeniny spodiny pravé a levé očnice, otřes mozku, krvácení pod měkkou a tvrdou mozkovou plenu a do mozkových komor, dvojitou tzv. dvířkovou zlomeninu 4. - 8., resp. 9. žebra v zadní podpažní čáře a kličkové čáře vpravo, zlomeninu 10. žebra v přípáteřní čáře vlevo, zhmoždění pravé plíce, pneumotorax a hemothorax vpravo (tj. vniknutí vzduchu a krvácení do pohrudniční dutiny), s podkožním emfysemem v rozsahu pravé poloviny hrudníku zasahující až na krk a do měkkých tkání mezihrudí a kompresivní zlomeninu 2. bederního obratle, kterážto poranění si vyžádala jehohospitalizaci do 30. 5. 2014, v jejímž průběhu bylo přistoupeno k operačnímu řešení dechových potíží a nestability hrudníku, kdy v souběhu s dechovou nedostatečností došlo u poškozeného k rozvoji pooperačního šoku, přičemž uvedená poranění ho výrazně omezovala v obvyklém způsobu života a nejsou vyloučeny trvalé následky, ke kterým je možno vyjádřit se až za 12 měsíců po úplném zhojení úrazu, když zdravotní potíže poškozeného přetrvávají do současné doby .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a uložil mu za tento zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 T 31/2014, podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 T 31/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody Revírní bratrské pokladně Ostrava částku 597.915 Kč a M. H. částku 1.000 Kč. Poškozený Ing. V. A. byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl na toto řízení odkázán se zbytkem svého nároku i poškozený M. H.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. Odvolání, a to do výroku o trestu v neprospěch obviněného a do výroku o náhradě škody ve prospěch obviněného, podala rovněž státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 5. 2. 2015, sp. zn. 1 To 7/2015, tak, že z jejich podnětu podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a výrocích, jimiž bylo podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o nároku na náhradu škody u poškozeného M. H. Poté podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku uložil podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, § 59 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) roků, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2014, č. j. 8 T 31/2014 66, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Dvořáka dovolání, které opřel o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s obecným tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně pak namítl, že Vrchní soud v Olomouci pochybil při vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a zejména v aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, v důsledku čehož mu uložil nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody. Užití tohoto ustanovení zákona při rozhodování o výměře trestu nebylo důvodné, trest uložený prvoinstančním soudem ve výměře 11 let byl dostatečně vysoký a uložený při horní hranici trestní sazby.

Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí ve vadné části podle § 265k tr. ř. zrušil a podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že mu uloží bez užití ustanovení § 59 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v nižší výměře.

K podanému dovolání se vyjádřila ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že dovolatelem uplatněnou námitku považuje za použitou právně relevantně, neboť důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě odpovídají výhrady, které se týkají aplikace ustanovení § 59 tr. zákoníku, jež umožňuje soudu za splnění stanovených podmínek mimořádně zvýšit trest odnětí svobody.

Státní zástupkyně následně poukázala na skutková zjištění nalézacího soudu, z nichž vyplývá, že obviněný má v opise rejstříku trestů od roku 2005 deset záznamů. K poslednímu tam uvedenému odsouzení přitom došlo ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 213/2010, kdy mu byl uložen pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku tříletý trest odnětí svobody, který vykonal dne 14. 10. 2013, to je pouze 6 měsíců před spácháním skutku dne 23. 4. 2014, pro který byl odsouzen v nyní přezkoumávané trestní věci. Ze zjištění nalézacího soudu dále vyplývá, že obviněný se skutku dopustil v úmyslu zmocnit se osobních věcí tehdy zcela bezbranného poškozeného Ing. V. A. (dále jen poškozený ), přičemž při tom projevil mimořádně vysokou míru brutality a poškozenému způsobil kopy, nášlapy a údery pěstí mnohočetná poranění zejména obličeje, hlavy a hrudníku (komplex úrazových změn hodnotila soudní znalkyně jako zranění těžká, kdy poškozený byl ohrožen na životě). Znalec z odvětví psychologie s ohledem na profil osobnosti obviněného, jeho výraznou nevyrovnanost a sníženou adaptabilitu ve všech dimenzích konstatoval, že prognóza jeho resocializace se jeví jako dosti nepříznivá.

Za takto zjištěného stavu se proto státní zástupkyně domnívala, že odvolací soud nepochybil, pokud při zjištění splnění zákonem stanovených podmínek rozhodl podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném zvýšení trestu odnětí svobody obviněnému. Jeho smyslem je důraznější postup proti recidivistům a jejich citelnější potrestání za opětovné spáchání zvlášť závažného zločinu po předchozím potrestání za takový zločin. Odvolací soud své úvahy o aplikaci citovaného ustanovení podrobně rozvedl na str. 10 12 písemného vyhotovení rozsudku. Jeho argumentace je přiléhavá, řádně odůvodněná a není nutné ji dále rozšiřovat.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu proto není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. Jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuje tedy též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, pokud je namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu (např. pochybení soudu při ukládání úhrnného či souhrnného trestu, nebo společného trestu za pokračování v trestném činu).

Z tohoto pohledu dovolatelovy námitky směřující proti aplikaci ustanovení § 59 tr. zákoníku, jež umožňuje soudu za splnění stanovených podmínek mimořádně zvýšit trest odnětí svobody, lze označit za námitky relevantní. Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

Podle ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.

Na závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu se vždy usuzuje s ohledem na povahu chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, jež nastaly, apod. Tato závažnost však musí převyšovat obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu. Současně s tím by měl korespondovat závěr, že dostatečný trestní postih pachatele nelze zajistit bez zvýšení horní hranice trestu. Jako neopomenutelná kritéria, která by měla odůvodňovat vysokou závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu, jsou v zákoně výslovně uvedena recidiva pachatele a ostatní okolnosti případu.

Vzhledem k odvolacím námitkám státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě se naplněním všech zákonných hledisek pro aplikaci ustanovení § 59 tr. zákoníku znovu zabýval již odvolací soud. Jeho závěry rozvedené na str. 10 12 odůvodnění jeho rozsudku jsou správné a přesvědčivé. Jelikož Nejvyšší soud (obdobně jako státní zástupkyně srov. výše) se s nimi identifikoval, není nezbytně nutné znovu je na tomto místě opakovat. Stačí jen akcentovat, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud správně uvážil, že čin obviněného dosahuje podstatně vyšší závažnosti, než bývá obvyklá u obdobných zvlášť závažných zločinů. Taková vysoká závažnost vyplývá zejména z toho, že obviněný se opakovaně přes předchozí postih znovu dopustil zvlášť závažného zločinu loupeže. Ačkoliv byl dne 14. 10. 2013 propuštěn z tříletého výkonu trestu odnětí svobody (uloženého mu rovněž pro zvlášť závažný zločin loupeže), přesto se obdobné trestné činnosti dopustil již dne 23. 4. 2014, tedy pouhého půl roku poté.

Vysokou společenskou škodlivost je zapotřebí shledávat ve vztahu k ukládanému trestu i s ohledem na osobu samotného obviněného, který byl již desetkrát soudně trestán, z čehož je zřejmé, že ani z postupně ukládaných a stále přísnějších trestů se evidentně nepoučil. Pro takový závěr ostatně svědčí i státní zástupkyní zmíněný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, podle jehož závěrů se prognóza resocializace obviněného s ohledem na profil jeho osobnosti, jeho výraznou nevyrovnanost a sníženou adaptabilitu ve všech dimenzích jeví jako dosti nepříznivá.

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. srpna 2015

JUDr. Jan Bláha
předseda senátu