8 Tdo 868/2007
Datum rozhodnutí: 15.08.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 868/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 6 To 109/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 4/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2006, sp. zn. 40 T 4/2006, byl obviněný J. P. uznán vinným v bodech I. a II. trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 1 tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněnými M. D., L. M. a R. T., a v bodě II. též trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle § 140 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.

Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněných M. D., L. M., R. T., a o zproštění obžaloby obviněných S. P. a M. D.

Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění J. P., M. D. a L. M. odvoláními, o nichž Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 8. 3. 2007, sp. zn. 6 To 109/2006, tak, že z podnětu odvolání obviněných J. P. a M. D. podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně obou obviněných v celém výroku o vině a trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. P. uznal vinným v bodě I. trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., v bodě II. trestným činem padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 alinea 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 alinea 2 tr. zák. Odsoudil ho podle § 140 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Vrchní soud též rozhodl o vině a trestu obviněného M. D., s tím, že v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn, a odvolání obviněného L. M. podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný v zastoupení obhájce JUDr. P. H. z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž vyjádřil pochybnost o dostatečném rozsahu provedeného dokazování a o správnosti skutkového stavu věci. Podle obviněného závěry, k nimž dospěly obecné soudy, byly hodnoceny jednostranně a neodpovídají kritériím vycházejícím z ustanovení § 2 odst. 5, 6 a násl. tr. ř. Za nesprávné v této souvislosti považoval, že soud prvního stupně odmítl za účelem posouzení jeho duševního stavu vyžádat znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z psychologie. Pokud byl tento důkaz, jenž byl předložen obviněným v rámci odvolacího řízení, odvolacím soudem připuštěn, soud druhého stupně si z jeho závěrů vybral jen tu část, která obviněného postavila do stejné situace, z níž pro své rozhodnutí vycházel i soud prvního stupně. V této souvislosti obviněný namítl, že odvolací soud závěry znalců bagatelizoval a posuzoval je jen jednostranně. Konkrétně poukázal na pasáž tohoto posudku, v níž znalci konstatovali, že osobnost obviněného je nezralá, sociálně naivní a i přes svůj věk vývojově stále ve stádiu adolescence se symptomy paranoidního charakteru, s neurotickými projevy, jakož i s lehkou organickou symptomatologií, s podezřením na těžkou duševní poruchu, kterou mohl mít i v inkriminovanou dobu. Zdůraznil i to, že znalci doporučili další zkoumání jeho duševního stavu v režimu ústavní hospitalizace. Podle obviněného se odvolací soud s těmito závěry nemohl spokojit a pochybil, když na jejich podkladě dovodil plnou trestní odpovědnost obviněného, aniž by dokazování novým znaleckým posudkem doplnil. Došlo tak v konečném důsledku k tomu, že nebyly dostatečně zajištěny podmínky pro vyhodnocení polehčujících okolností ve smyslu ustanovení § 33 tr. zák.

Z těchto důvodů obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2007 (chybně v dovolání uvedeno 2006), sp. zn. 6 To 109/2006, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K tomuto dovolání podal písemné stanovisko státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který konstatoval, že obviněný J. P. uplatnil pouze námitky směřující proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, na jejichž podkladě soudy učinily závěr o neexistenci duševní poruchy, nebo vytýkal neúplnost provedeného dokazování. U obou těchto námitek státní zástupce shledal rozpor s hmotně právním charakterem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K výhradám obviněného zaměřeným proti výroku o trestu, státní zástupce zdůraznil nemožnost takové argumentace v rámci označeného dovolacího důvodu, a poukázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho zákonem limitované podmínky, s tím, že výhrady obviněného s nimi nekorespondují. Námitky obviněného proto nelze podřadit nejen pod uvedený dovolací důvod, ale ani pod žádný z dalších dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení § 265b tr. ř. Za této situace navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

Když Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod je možné považovat za důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z této dikce vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, a proto lze v mezích uvedeného dovolacího důvodu namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení , tedy zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Kromě těchto pravidel je nutné zdůraznit, že označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení je možné vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.

Ve vztahu k takto rozvedeným pravidlům je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Nejvyšší soud za takto zákonem vymezených podmínek posuzoval i obsah obviněným J. P. podaného dovolání a shledal, že obviněný své výhrady zaměřil toliko proti způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž byl v rámci odvolacího řízení obviněným tomuto soudu předložen. Svými námitkami tak zejména vytýkal, že odvolací soud vzal z rozsáhlého znaleckého posudku za podklad svého rozhodnutí toliko tu jeho část, z níž bylo možné dovodit závěry shodné s těmi, které vyplynuly již z dokazování provedeného soudem prvního stupně, když ty závěry a východiska znalců, jež obviněný konkretizoval, nebral do úvahy a neřídil se jimi. Dovolací soud shledal, že obviněný se touto argumentací v zásadě domáhal doplnění dokazování o další znalecké posuzování jeho duševního stavu. Obviněný se tudíž neztotožnil se stávajícím skutkovým zjištěním, které považoval za nesprávné, učiněné v rozporu se zásadami uvedenými v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Vyjádřenými nedostatky obviněný brojil i proti způsobu, jakým soudy hodnotily skutečnosti významné pro ukládání trestu, zejména že nebyly dostatečně ve smyslu § 33 tr. zák. zhodnoceny všechny polehčující okolnosti.

Na základě takto rozvedených skutečností dovolací soud shledal, že uvedené výhrady obviněného nenaplňují shora popsaná obecná kritéria důležitá z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když na dovolací důvod označený v dovolání jen formálně poukázal, věcně (materiálně) ho nespecifikoval, a jakoukoli výhradu mající právní povahu neuvedl.

Nejvyšší soud proto shledal, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný z dalších důvodů dovolání podle § 265b tr. ř.

S ohledem na zásadu, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že takové skutečnosti v daném případě nebyly dovolacím soudem zjištěny a obviněným ani vytýkány.

Nejvyšší soud se nad rámec podaného dovolání, jímž však byla okrajově zmíněna otázka duševního stavu obviněného, zabýval tím, zda v této věci nevznikly pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu. Pro takový závěr však z důkazů ve věci provedených nesvědčí žádná zjištění. Jednak je potřeba poznamenat, že obviněný takto konkrétně formulovanou námitku nikdy nevznesl a ani okolnosti, za nichž k činu došlo, tomu, že by jednal za přítomnosti duševní choroby, nesvědčí. Je totiž nutné přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž byl čin spáchán. Podle skutkových zjištění se totiž obviněný J. P. uvedených činů dopustil v zásadě tak, že s dalšími spolupachateli v bydlišti jednoho z nich na počítačové sestavě vyrobili na žádost obviněného M. D. padělané bankovky v nominální hodnotě 200,- Kč a 500, Kč, který je nejprve odmítl, načež obvinění následně vyrobili jiné bankovky, které obviněný J. P. již předal obviněnému M. D., poté vyrobil další padělky bankovek, které byly použity při koupi motorového vozidla zn. Peugeot 406 od K. S. s tím, že obviněný M. D. následně zajistí prodej tohoto automobilu, aby získali pravé peníze, o které se podělí. Obviněný J. P. při této koupi vystupoval pod falešným jménem A. H. , a při koupi předložil K. S. jako doklad totožnosti občanský průkaz znějící na toto falešné jméno, jenž mu opatřil obviněný M. D., a obviněný L. M. na něj naskenoval fotografii obviněného J. P. Přitom K. S. v obálce předal padělaných 200.000,- Kč, které předtím vyrobil, a sám od něj převzal vozidlo. Obviněný J. P. zakoupené vozidlo opět za účasti dalších spoluobviněných prodal na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2005 za částku 110.000,- Kč firmě F. K. O. a., přičemž K. K., předložil uvedený padělaný občanský průkaz znějící na jméno A. H. a další padělané doklady vyhotovenými jedním ze spoluobviněných. Takto získané finanční prostředky ve výši 110 tis. Kč si obviněný J. P. ponechal.

Z těchto skutkových okolností je zřejmé, že se jedná o promyšlenou a svou strukturou i komplikovanou trestnou činnost, při které právě obviněný J. P. vystupoval velmi aktivně, zajišťoval propojenost jednotlivých jejích vývojových částí a činil tak se zcela jasně stanoveným a předem určeným cílem. Rozhodně z těchto skutečností ani z dalších ve věci zjištěných okolností nelze dovodit, že by tento obviněný jednal za stavu, kdy by pro bludy nemohl své jednání ovládat či význam a dopad svého jednání rozpoznat. I když tuto alternativu znalci ve svém posudku zmínili, aniž by řádně, právě s ohledem na okolnosti činu vysvětlili a zdůvodnili, čím pro uvedený závěr byli vedeni, jen navrhli možnost dalšího zkoumání duševního stavu obviněného. Nutné je však zdůraznit, že ve stejném posudku znalci současně shledali, že obviněný v době činu měl rozpoznávací schopnosti zachovány a ovládací sníženy nepodstatně.

Jestliže odvolací soud pro své závěry vyšel právě z těchto naposledy uvedených zjištění znalců, podle nichž nebyla na základě stávajícího vyšetření duševního stavu obviněného zjištěna přítomnost duševní choroby, ale jen nevyzrálá osobnost s psychotickým vývojem, rysy nestálosti a emoční nestability, postupoval odvolací soud zcela v souladu se všemi komplexně posouzenými a zjištěnými skutečnostmi. S tím plně koresponduje závěr o tom, že nevznikají pochybnosti, že obviněný čin spáchal při zachování jak rozpoznávacích, tak i ovládacích schopností, a byl proto v souladu s pravidly vyjádřenými v ustanovení § 12 tr. zák. uznán trestně odpovědným.

Vzhledem ke všem uvedeným úvahám a závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. srpna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová