8 Tdo 865/2011
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.



8 Tdo 865/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. července 2011 o dovolání obviněného D. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 10 To 515/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 129/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. H. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 2 T 129/2010, uznal obviněného D. H. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

někdy v době od 21.00 hod. dne 1. 4. 2010 do 00.45 hod. dne 2. 4. 2010 v obci Ch., okres M., v místní restauraci popíjel alkohol i se samostatně trestně stíhanou L. Š., a přes tuto skutečnost jí nabídl, jestli by nechtěla řídit osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes Benz, černé barvy, které je majetkem jeho dcery I. H., s čímž souhlasila, a když daným vozidlem odvážela z restaurace obviněného spolu s členy jeho rodiny, jeho známým, byla zastavena hlídkou PČR, přičemž u ní byla dechovou zkouškou zjištěna hodnota 1,94 promile alkoholu v dechu (00.54 hod.), později hodnota 2,04 promile alkoholu v dechu (01.13 hod.) .

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen trestní zákoník ), spáchaný formou účastenství (návodce) podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, za který mu podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 10 To 515/2010, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný však s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Bokoteje podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v němž namítl, že soudy nižších instancí pochybily, pokud rozhodly o správnosti skutkových zjištění, a proto došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku .
Dovolatel je přesvědčen, že nemohl být návodce, tj. spáchat trestný čin formou účastenství, neboť o tom, že L. Š. je pod vlivem návykové látky, nevěděl (nadto i nadále tvrdil, že jí řízení vozidla ani nenabídl). Hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí P. E. a L. Š.) ze strany obou soudů nižších stupňů v jeho neprospěch považoval za nesprávné a jejich postup za odporující ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a porušující zásadu in dubio pro reo.

V závěru svého podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 2 T 129/2010, i usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 10 To 515/2010, byly zrušeny a věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí .

K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce ), jenž uvedl, že obviněný napadá správnost samotných skutkových zjištění především výhradami proti způsobu, jímž soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, a proti tomu, že soud odvolací se s jeho hodnocením ztotožnil. Těmito námitkami se snaží zpochybnit skutkový základ věci, z něhož soud vyvozoval naplnění znaků předmětného deliktu, aniž by uvedl jedinou normu hmotného práva, jež by byla vadně aplikována buď v napadeném rozhodnutí nebo v jemu předcházejícím řízení. Obviněným uplatněné námitky tedy nevyhovují deklarovanému důvodu dovolání a nelze je podřadit ani pod žádný jiný z katalogu dovolacích důvodů, jak je obsažen v § 265b tr. ř.

Státní zástupce poukázal i na to, že obviněný stejné výhrady vtělil i do svého odvolání a soud druhého stupně se jimi náležitě zabýval. Bylo by tudíž nadbytečné znovu opakovat či dále rozvíjet argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, zvláště když dovolání jako specifický mimořádný opravný prostředek nelze zaměňovat s třetím stupněm řízení před obecnými soudy či možností opakovaného projednání odvolacích námitek. Posláním dovolacího soudu totiž je toliko zkoumat, zda napadené rozhodnutí či řízení mu předcházející není zatíženo některou ze zvláštních vad odpovídajících zákonným důvodům dovolání. To se však v této věci nepotvrdilo.

Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným nežli navrženým způsobem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozvedl, nemohou obstát. Jak již bylo zmíněno výše, dovolatel ve svém podání napadal zásadně způsob hodnocení provedených důkazů (především výpovědí svědků P. E. a L. Š.), čímž napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného . Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.

Jestliže by uvedené výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).

Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle § 265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Takový aplikační postup přitom nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. července 2011


Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a