8 Tdo 860/2010
Datum rozhodnutí: 15.12.2010
Dotčené předpisy: § 16 odst. 1 tr. zák., § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.



8 Tdo 860/2010 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 15. prosince 2010 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Bláhy dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 90/2009 podala nejvyšší státní zástupkyně ve prospěch obviněného V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 4 To 29/2010, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 4 To 29/2010, a rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 3 T 90/2009, z r u š u j í .

Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se ve věci rozhoduje tak, že obviněný
V. S.,

j e v i n e n ,

ž e
dne 9. 9. 2009 kolem 6.20 hod. na silnici v obci R., okr. L., řídil automobil zn. Ford Galaxi 1,9, byl kontrolován policejní hlídkou Policie České republiky Obvodního oddělení K. a vozidlo řídil, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 3. 2008, č. j. 4 T 249/2007-48, který nabyl právní moci téhož dne, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků,

t e d y mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla zakázána,
č í m ž s p á c h a l

trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb.
a o d s u z u j e s e

podle § 171 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na o s m (8) měsíců a d e s e t (10) dnů.

Podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. se pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s dozorem.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 3 T 90/2009, byl obviněný V. S. uznán vinným trestnými činy řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.), maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen podle § 171 odst. 1 tr. zák, § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 4 To 29/2010, byl rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku č. 40/2009 Sb. (nadále tr. zákoník) a odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 9. 9. 2009 kolem 6.20 hod. na silnici v obci R., okr. L., řídil automobil zn. Ford Galaxi 1,9, byl kontrolován policejní hlídkou PČR Obvodního oddělení K. a vozidlo řídil, ačkoliv trestním příkazem Okresního (správně Obvodního) soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 51 T 7/2007, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.

Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ve věci samé rozhodl ve druhém stupni, podala nejvyšší státní zástupkyně v zákonné lhůtě dovolání ve prospěch i neprospěch obviněného, jež ve finální podobě modifikovala tak, že je podáno toliko v jeho prospěch. Odkázala v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatelka nesouhlasila se závěry, které učinil odvolací soud, dospěl-li při porovnání v úvahu přicházejících skutkových podstat k tomu, že příznivější pro obviněného je ta obsažená v trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. Připomněla znění § 2 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že pravidlo v něm obsažené je naprosto identické se zásadou obsaženou v ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák., a vyvozovala, že se odvolací soud uvedenými ustaveními důsledně neřídil, když uznal obviněného vinným přečinem podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento přečin je přitom přísněji trestný nežli jednání obviněného podle zákona účinného v době spáchání trestného činu, byť by se i jednalo o dva trestné činy. Zdůraznila právní závěry obsažené ve stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 302/20010, především pak tu jeho část, podle níž čin spáchaný do 31. 12. 2009 a vykazující zákonné znaky trestných činů řízení motorového vozidla podle § 180d tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. lze po 1. 1. 2010 posoudit jen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť jeho posouzení též jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění § 180d tr. zák. již nepřichází v úvahu, a to s ohledem na výjimečnou subsidiární aplikaci ustanovení § 65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost.

Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.

Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jiným nesprávným hmotně právním posouzením se v daných souvislostech rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněné důvody podřadit.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání nejvyšší státní zástupkyně je významná otázka, zda odvolací soud aplikoval správně ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku) o časové působnosti trestních zákonů a zda bylo na místě posoudit čin obviněného jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Není od věci připomenout, že podle § 16 odst. 1 tr. zák. a zcela shodně i podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.

Závěr o příznivosti nové úpravy ustanovení § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku oproti posouzení skutku podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 180d tr. zák. odvolací soud vyvodil na podkladě úsudku, že nový trestní zákoník již neobsahuje trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění a že skutek obviněného vykazuje znaky toliko jednoho trestného činu a nikoliv souběhu dvou trestných činů. Tato okolnost byla pro jeho úvahy určující i přesto, že sám připustil, že na přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je stanovena sazba trestu odnětí svobody až na tři léta, zatímco trestní zákon účinný v době spáchání činu stanovil na takový trestný čin podle § 171 odst. 1 písm. c) trest odnětí svobody až na dva roky .

S právním názorem vysloveným ve výše uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu nelze souhlasit. Na jeho argumenty v podstatě reagovalo trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku sp. zn. Tpjn 302/2010, konkrétně v jeho části I., a nelze než na ně odkázat.

Trestní kolegium Nejvyššího soudu především zdůraznilo, že kritéria pro závěr o příznivosti nového trestního zákoníku musí zohlednit všechny individuální zvláštnosti spáchaného trestného činu a jeho pachatele, a to s přihlédnutím ke stavu v době rozhodování. Soud přitom zkoumá tato kritéria z úřední povinnosti tak, aby mohl učinit odůvodněný závěr, zda použití nového trestního zákoníku není pro pachatele příznivější (srov. č. 32/1962 a č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Závěr o příznivosti toho či onoho trestního zákona sice nelze učinit pouze na podkladě srovnání trestních sazeb stanovených v obou zákonech na posuzovaný čin, rozhodný je ovšem výsledek srovnání trestů, které by byly při použití zákonů jako celků pachateli za konkrétních posuzovaných okolností uloženy (srov. č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).

Požadavek na porovnání příznivosti trestních zákonů je formulován v ustanovení § 2 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku (a stejně tak v § 16 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.) na úrovni typové, přičemž rozhodující jsou nejen samotné znaky srovnávaných skutkových podstat jako podmínky trestní odpovědnosti, nýbrž i trestní sazby. Podmínkou pro použití této výjimky z časové působnosti trestních zákonů ve prospěch retroaktivity pro pachatele příznivějšího trestního zákona je vždy zjištění, že nový trestní zákoník je z hlediska posouzení trestnosti spáchaného činu pro pachatele příznivější než dřívější tr. zák. z roku 1961, za jehož účinnosti byl posuzovaný skutek spáchán, a to jak v rovině rozhodnutí o vině pachatele, tak v rovině ukládání trestů (trestních sankcí). Takový závěr je možno učinit až po celkovém zhodnocení všech podmínek a okolností vztahujících se k trestnosti činu.

Jen ta skutečnost, že obviněný spáchal více trestných činů, není natolik významná, aby odůvodnila závěr o příznivosti nového trestního zákoníku a vedla k posouzení věci podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V případě existence srovnatelných okolností vztahujících se ke spáchanému činu a k osobě jeho pachatele přece jen nutno vzít v úvahu zásadnější skutečnost, totiž že v ustanovení § 337 odst. 1 tr. zákoníku je výrazně přísnější trestní sazba u trestu odnětí svobody (až 3 roky odnětí svobody) a navíc bez uvedení mírnějšího alternativního druhu trestu. Naproti tomu v případě jednočinného souběhu trestných činů podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 180d tr. zák. je pachatel ohrožen úhrnným trestem odnětí svobody, ale jen do výměry nanejvýš 2 roky a přitom zákon umožňuje též samostatné uložení trestu peněžitého, resp. trestu zákazu činnosti.

S ohledem na tyto zásady posuzování trestnosti činu je zřejmé, že v případě skutku spáchaného nejpozději dne 31. 12. 2009 a vykazujícího v jednočinném souběhu znaky trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., posuzovaného po 1. 1. 2010, není pro pachatele příznivější jeho právní kvalifikace podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.

Současně ale trestní kolegium Nejvyššího soudu uzavřelo, že takový čin lze po 1. 1. 2010 posoudit jen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť jeho posouzení též jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění § 180d tr. zák. již nepřichází v úvahu, a to s ohledem na výjimečnou subsidiární aplikaci ustanovení § 65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost.

Odvolací soud pochybil, pakliže posoudil skutek podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Lounech zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za splnění podmínek § 265m odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud sám hned rozhodl ve věci tak, že obviněného uznal vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž skutková zjištění odvolacího soudu změnil v konkretizaci rozhodnutí, kterým byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, který aktuálně vykonával. Odvolací soud se totiž mýlil, pokud uvedl, že vykonával tento druh trestu uložený mu trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 51 T 7/2007. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 51 T 7/2007 se totiž podává, že trest zákazu činnosti byl vykonán 6. 3. 2009. V době spáchání trestného činu dne 9. 9. 2009 obviněný vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, který mu byl na dva roky uložen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 3. 2008, č. j. 4 T 249/2007-48, který nabyl právní moci téhož dne.

V důsledku zrušení výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu bylo nutno zrušit celý výrok o trestu a v tomto rozsahu bylo třeba též nově rozhodnout. Maje na zřeteli naplnění účelu trestu ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zák., přihlédl Nejvyšší soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, k možnosti nápravy a poměrům obviněného (§ 31 odst. 1 tr. zák.). Stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následkem, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je, vycházeje z těchto kritérií, rozhodně vyšší než nepatrný. Nejvyšší soud vzal v úvahu, že obviněný byl v minulosti opakovaně postihován, a to dokonce soudně, pro trestnou činnost téže povahy, činu se dopustil v době výkonu trestu obecně prospěšných prací uloženého mu za takový čin. Je tedy zjevné, že tresty převážně výchovného charakteru se minuly svým účinkem a soudy nepochybily, ukládaly-li obviněnému trest odnětí svobody spojený s jeho bezprostředním výkonem. Vzhledem k těmto okolnostem na straně jedné, ale též s přihlédnutím k příznivému chování obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody na straně druhé, dovolací soud shledal trestem přiměřeným a k dosažení účelu trestu též potřebným trest odnětí svobody vyměřený ve třetině zákonné trestní sazby § 171 odst. 1 tr. zák. na osm měsíců a 10 dnů a pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. prosince 2010 Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková