8 Tdo 86/2011
Datum rozhodnutí: 02.02.2011
Dotčené předpisy: § 202 odst. 1 tr. zák., § 221 odst. 1 tr. zák., § 4 písm. b) tr. zák.



8 Tdo 86/2011
U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. února 2011 o dovolání obviněného Ing. I. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 7 To 251/2010, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 142/2009, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. I. O. o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 3 T 142/2009, byl obviněný Ing. I. O. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (nadále tr. zák.), ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 221 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák., § 53 odst. 1, 2, 3 tr. zák. k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 15.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem B., částku 2.367,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených trestných činů dopustil tím, že dne 15. 8. 2008 okolo 11:30 hodin v B., v blízkosti autobusové zastávky před Č. s. s. na nám. T. G. M., po řešení dopravní situace došlo nejdříve ke slovní rozepři a následně k fyzickému napadení mezi obviněným a poškozeným M. U., kterého obviněný udeřil pěstí do oblasti obličeje a následně, když poškozený seděl i se spolujezdkyní B. V. na skútru, strčil do něj tak, že poškozený musel levou nohou zabránit pádu, tímto způsobil poškozenému M. U. zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků s deviací měkkých tkání doprava, natažení přitahovače levého kyčelního kloubu s následným výrazným omezením hybnosti ohnutí a přitažení v levém kyčelním kloubu, četné drobné podlitiny na vnitřní straně levého stehna, které ho citelně omezily v obvyklém způsobu života po dobu přibližně kolem 3 - 4 týdnů, B. V. způsobil zhmoždění měkkých tkání levého stehna s předpokládanou dobou léčení 2 - 3 dny.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které směrovalo proti všem jeho výrokům. Usnesením Krajského soudu Brně ze dne 10. 6. 2010, sp. zn. 7 To 251/2010, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i na něj navazujícím výrokům. Odkázal v něm na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný nesouhlasil s právním názorem, že zjištěný skutek vykazuje znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Zdůraznil, že formy výtržnického jednání musí narušovat občanské soužití hrubě, to znamená ve zvýšené míře, přičemž nestačí méně závažné, běžné nebo obvyklé projevy rušení tohoto soužití. Zpochybnil, že by v jeho jednání mohlo být spatřováno hrubé narušení občanského soužití též proto, že o ně jde zejména v případech, kdy posuzované jednání má charakter zjevné svévole, bezohlednosti a zpravidla také určité vyhraněné jednostrannosti v tom, že pachatel sleduje prosazení svého ze společenského hlediska nepřijatelného zájmu na úkor zájmu ostatních občanů, o což v posuzované věci nešlo. Připomněl, že na počátku skutkového děje byl dopravní přestupek poškozeného, po kterém následovala slovní rozepře a posléze i fyzický kontakt mezi ním a poškozeným. V dané situaci šlo o spor týkající se dopravního přestupku a způsobu jízdy poškozeného, nebylo možné vyloučit, že s fyzickým kontaktem začal poškozený, a proto nelze přesvědčivě dovodit, že jednání obviněného v rámci vzájemného fyzického napadání bylo skutečně hrubým narušením občanského soužití. Konflikt mezi ním a poškozeným se týkal pouze individuálních zájmů obou aktérů a nijak se nedotkl ostatních občanů a neznamenal ani žádné podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. Dovolatel mínil, že jeho jednání nelze kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a v úvahu přicházelo jeho posouzení jako přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb.

Ve vztahu k právnímu posouzení skutku jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. rekapituloval závěry soudní praxe související s výkladem znaku ublížení na zdraví, shrnul, že za ublížení na zdraví se pokládá porucha zdraví poškozeného, která ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti na dobu okolo sedmi dnů. Zdůraznil též, že trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. je trestný čin úmyslný, z čehož plyne, že úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tedy jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Obviněný konflikt s poškozeným rozdělil na dvě fáze. První fáze spočívá podle něj v tom, že měl poškozeného udeřit do obličeje, v důsledku čehož měla být poškozenému způsobena zlomenina nosních kůstek bez posunu úlomku s deviací měkkých tkání doprava (měl za to, že ve skutečnosti musela být zlomenina staršího data, jelikož poškozeného do obličeje vůbec neudeřil). Ve druhé fázi měl strčit nikoliv do poškozeného, ale do skútru, na němž poškozený seděl, a to navíc tím, že měl do skútru kopnout. Mělo se podle něj jednat o určitou reakci na chování poškozeného, jejímž cílem nebyla osoba poškozeného, ale pouze věc skútr. Obviněný proto usuzoval, že nelze dovodit, že by tímto jednáním chtěl poškozeného ohrozit na zdraví, nemohl ani předvídat, že tato jeho zkratkovitá reakce byla způsobilá zdraví poškozeného ohrozit a způsobit následek konstatovaný soudy. S takovým následkem nemohl být ani srozuměn, nemohl jej předvídat, a proto je jeho úmyslné zavinění k této části konfliktu vyloučeno. Zavinění ve formě úmyslu lze vztáhnout pouze k první fázi konfliktu, kdy měl přímo útočit na osobu poškozeného M. U. a udeřit jej do obličeje. Soudy obou stupňů měly zkoumat, zda takto vzniklá újma na zdraví v podobě zlomeniny nosních kůstek bez posunu úlomků s deviací měkkých tkání doprava je svou povahou takové intenzity a rozsahu, aby ji bylo možno považovat za ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. Obviněný tvrdil, že již z laického pohledu je zřejmé, že tato újma na zdraví nemohla poškozeného objektivně omezit v obvyklém způsobu života po dobu přesahujících několik dnů a jeho jednání nemohlo být kvalifikováno ani jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Závěrem namítl, že právní závěry soudů ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, aby zrušil všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že jednání obviněného bylo jako trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. posouzeno oprávněně. Za prvotní příčinu konfliktu byl sice označen způsob jízdy poškozeného jako řidiče motocyklu, ale pro posouzení celé trestní věci považovala za důležitou též reakci obviněného na jízdu poškozeného, který spáchal dopravní přestupek, neboť dovolatel v rámci jakési odvety za způsobený přestupek začal svojí jízdou ohrožovat bezpečnost jednostopého motorového vozidla řízeného poškozeným se spolujezdkyní. Ačkoliv se nepodařilo prokázat, kdo jako první převedl konflikt do roviny fyzického konfliktu, bylo zjištěno, že útok obviněného byl razantnější, intenzivnější a delší dobu trvající, neboť útočil jak na osobu poškozeného, tak na motorku, do které opakovaně kopal nebo se snažil kopnout, čímž ohrožoval nejen řidiče motocyklu, ale i jeho spolujezdkyni. Čin byl spáchán na veřejném prostranství v poledních hodinách, v blízkosti autobusové zastávky před Č. s. s. na náměstí T. G. M., tedy zcela zjevně na veřejném prostranství v denní době. Motivem celého konfliktu byla snaha vyřídit si situaci vzniklou před tím v dopravním provozu, kdy prvotně se přestupku sice dopustil poškozený, avšak obviněný byl evidentně osobou, která vyvolala to, že došlo k naprosto neadekvátnímu řešení přestupku poškozeného, neboť to byl obviněný, který inicioval osobní setkání s poškozeným motocyklistou. Výtržnickým jednáním došlo k následku na zdraví obou poškozených, tedy jak poškozeného motocyklisty, tak jeho spolujezdkyně a rovněž k drobnému poškození motocyklu. Jednání obviněného odpovídá jeho osobnostnímu nastavení, připomněla, že byl opakovaně řešen pro přestupek, neboť se mu nedaří zvládat své jednání. Státní zástupkyně uzavřela, že jednání obviněného nebylo adekvátní a odpovídající vzniklé situaci.

Opodstatněnými neshledala ani námitky obviněného ve vztahu k trestnému činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a konstatovala, že útočil-li pachatel na věc skútr, na kterém sedí řidič se spolujezdkyní, nemůže bez dalšího vycházet z předpokladu, že takovým svým jednáním nezpůsobí poranění osob, zejména tehdy, pokud jde o jednostopé vozidlo, jehož stabilitu je možné útokem proti věci porušit. Rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu totiž, pokud jde o prvek spoléhání se na to, že nedojde k porušení či ohrožení chráněného zájmu, spočívá v tom, že nemůže jít o pouhou náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, ale jde o eventuální úmysl. Obviněnému muselo být zřejmé, že pokud útočí proti jednostopému vozidlu, na němž sedí dva pasažéři, může dojít k pádu vozidla, na který nebudou schopni bezprostředně zareagovat, a mohou si způsobit zranění. Pokud tedy obviněný spoléhal, že útokem na motocykl nezpůsobí zranění řidiče a spolujezdkyně, spoléhal pouze na šťastnou náhodu. Měla za to, že v posuzované věci subjektivní stránka jednání obviněného v podobě nepřímého úmyslného zavinění pokrývala i znak objektivní stránky spočívající v příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným následkem. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Těchto východisek si byl ostatně obviněný vědom, jak vyplývá z textu dovolání.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, poněvadž obviněný nesouhlasil s právním posouzením skutku, měl za to, že nevykazuje ani znaky trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., ani ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí historickou nebo kulturní památku, hrob nebo jiné pietní místo anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky jednak trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jednak trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. spočívající v tom, že obviněný se jednak dopustil veřejně a na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného, a jednak jinému úmyslně ublížil na zdraví. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která zákonné znaky obou trestných činů spolehlivě vyjadřují.

Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudů v tom, že v blízkosti autobusové zastávky před Č. s. s. na nám. T. G. M. v B. došlo nejdříve ke slovní rozepři a následně k fyzickému napadení mezi obviněným a poškozeným M. U., kterého obviněný udeřil pěstí do oblasti obličeje a následně, když poškozený seděl i se spolujezdkyní B. V. na skútru, strčil do něj tak, že poškozený musel levou nohou zabránit pádu, tímto způsobil poškozenému M. U. zranění popsaná ve výroku o vině, která ho citelně omezila v obvyklém způsobu života po dobu přibližně kolem 3 - 4 týdnů, a B. V. způsobil zhmoždění měkkých tkání levého stehna s předpokládanou dobu léčení 2 - 3 dny.

Obviněný vytkl, že jeho jednání v rámci vzájemného fyzického napadení nebylo možné považovat za výtržnost, neboť se nejednalo o hrubé narušení občanského soužití. Konflikt se týkal pouze individuálních zájmů obou aktérů, nijak se nedotkl ostatních občanů a neznamenal ani žádné podstatnější narušení nebo ohrožení veřejného pořádku. V úvahu proto přicházela možnost kvalifikovat ho pouze jako přestupek podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb. Námitky obviněného však neobstojí.

Výtržností ve smyslu zákonných znaků § 202 odst. 1 tr. zák. se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (k tomu rozhodnutí č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (např. bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Napadením jiného se pak rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní projevy namířené vůči jiné osobě apod. Místem veřejnosti přístupným je pak každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).

Z hlediska materiální stránky trestného činu výtržnictví podle § 202 tr. zák. je přitom obecně nutno uvážit zejména intenzitu, rysy a průběh útoku (zda šlo o slovní či jiné, nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (zda na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, v denní či noční době aj.), dále zjišťovat pohnutku činu, zhodnotit následky a též osobu pachatele (jeho dosavadní způsob života, povahové vlastnosti) apod. (k tomu přiměřeně č. 4/1976, 1/1984 Sb. rozh. tr.). Stupněm nebezpečnosti pro společnost posuzovaným podle uvedených okolností (odpovídajícím § 3 odst. 4 tr. zák.) se pak trestný čin výtržnictví liší od obdobného přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Soud prvního stupně popsal příčiny konfliktu mezi obviněným a poškozeným, způsob, jakým byl útok na poškozeného veden, a to včetně jeho následků. Připomněl, že fyzickému útoku předcházel vzájemný slovní konflikt obou aktérů coby reakce na nepatřičný způsob jízdy poškozeného. Provedeným dokazováním se nepodařilo prokázat, kdo jako první přenesl konflikt z roviny verbální na úroveň fyzického konfliktu, který nabyl povahy vzájemného střetu, je však zřejmé, že iniciátorem setkání obou jeho protagonistů byl právě obviněný a že ten byl ve svém počínání proti poškozenému důraznější, jeho akce byla razantnější, směřující jak proti osobě poškozeného, tak i jeho malému motocyklu. Stranou pozornosti nemohla zůstat ani skutečnost, že obviněný byl opakovaně řešen pro přestupek proti veřejnému pořádku (č. l. 115), což nepřímo dokládá jeho neschopnost ovládat impulsivnost svého jednání. Připomněl, že jednání obviněného proběhlo přímo na náměstí T. G. M. v B., a to v poledních hodinách za plného provozu náměstí. Soud prvního stupně uzavřel, že tato zjištění naplňují znaky výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil.

S ohledem na výše uvedená kritéria pro posuzování činů výtržnické povahy má Nejvyšší soud za to, že soudy nepochybily při kvalifikaci jednání obviněného, neboť skutek obviněného znaky výtržnosti ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák. vykazuje. Ze strany obviněného se jednalo posléze i o fyzický konflikt, který je svou povahou závažnější než např. slovní rozepře, intenzita výtržnosti byla poměrně vysoká, překročila veškerou míru slušnosti při řešení sporu a vygradovala újmou na zdraví poškozeného. Takové jednání bylo nejen neuctivé a bezohledné ke konkrétnímu poškozenému, ale rovněž k osobám, které by mohly být takovému útoku přítomny nebo mu dokonce byly přítomny. K jednání obviněného došlo na náměstí, které je typicky místem veřejnosti přístupným a navíc v době, kdy bylo možno předpokládat značný výskyt jiných osob, o čemž ostatně svědčí přítomnost dalších nejméně tří osob (B. V., V. Ch., D. K.), které konflikt reálně vnímaly. Řešení vzájemného sporu za použití fyzické síly (kop a úder) proti jinému či jeho věcem nelze považovat za běžné či méně závažné rušení občanského soužití, naopak je hrubým porušením zásad občanského soužití. Není rozhodné, zda se spor týkal individuálních zájmů aktérů, ale podstatné je to, že byl řešen formou, která ohrožuje veřejný klid a pořádek. Veřejný pořádek sice není zákonem definován, avšak obecně jej lze chápat jako pravidla chování lidí na veřejnosti, jejichž zachování je podle panujících obecných názorů v určitém místě a čase nutnou podmínkou spořádaného společenského soužití a které je třeba chránit. Zásah obviněného do těchto pravidel způsobem uvedeným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně představuje výtržnost ve smyslu § 202 odst. 1 tr. zák.

Náležitě byla objasněna i materiální stránka trestného činu výtržnictví. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Způsob fyzického útoku obviněného svou intenzitou evidentně dosahuje vyššího než nepatrného stupně nebezpečnosti pro společnost a není proto pochyb o tom, že znaky trestného činu jsou naplněny i po stránce materiální. Ačkoliv se dovolateli nemusel zamlouvat způsob jízdy poškozeného, nic ho neopravňovalo k tomu, aby vůči poškozenému zasáhl způsobem popsaným v rozsudku. Vzhledem k celkové intenzitě útoku, místu a času jeho spáchání i jeho následkům nelze reálně uvažovat o tom, že by snad skutek mohl nést toliko znaky přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990Sb.; jde totiž o jednání společensky nebezpečné (škodlivé) do té míry, že je za ně oprávněně vyvozována trestněprávní odpovědnost. Trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. byl tedy jednáním obviněného naplněn jak co do znaků formálních, tak i materiálních.

Souhlasit nelze ani s námitkami obviněného ohledně nesprávného posouzení skutku též jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. Obviněný především rozdělil své jednání na dvě části a zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k té fázi skutkového děje, v jejímž průběhu kopl do skútru a poškozený v důsledku tohoto kopnutí (či strčení), ve snaze zabránit pádu skútru, utrpěl zranění mající charakter ublížení na zdraví. Namítl, že jeho útok směřoval výlučně proti věci skútru poškozeného, z čehož nelze dovodit, že by poškozeného chtěl ohrozit na zdraví, a že by měl předvídat, že by tak poškozenému mohl způsobit následek v podobě natažení přitahovače levého kyčelního kloubu a drobné podlitiny, kteréžto zranění jej mělo citelně omezit v obvyklém způsobu života po dobu 3 až 4 týdnů. Nemohl-li takový následek předvídat, nemohl s ním být ani srozuměn, z čehož podle něj vyplývá, že je vyloučeno zavinění v úmyslné formě.

Trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. je trestným činem úmyslným. U úmyslných trestných činů postačí, je-li zavinění dálo alespoň ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák.]. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Soud prvního stupně uzavřel, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., aniž by však vysvětlil, zda se tento závěr týká obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným, a aniž by se zabýval otázkou zavinění ve vztahu ke zranění vzniklému v důsledku útoku primárně vedenému proti malému motocyklu poškozeného.

Jak správně uvedl i obviněný ve svém dovolání, za ublížení na zdraví, jež nebylo trestním zákonem do účinnosti trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. definováno, se v soudní praxi pokládal takový stav (onemocnění, poranění), který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé činnosti nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného, a který zpravidla vyžaduje lékařské ošetření, i když nezanechá trvalých následků. Důležitým kritériem při posuzování pojmu ublížení na zdraví je délka léčení, resp. pracovní neschopnost, není však kritériem jediným, ani rozhodujícím. Při posuzování mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost zranění a její intenzita, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zda a do jaké míry porucha narušila obvyklý způsob života poškozeného, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu. Platí, že musí jít o takovou poruchu zdraví, která poškozenému ztěžuje obvyklý způsob života nebo výkon obvyklé činnosti anebo má jiný vliv na obvyklý způsob života, a to nikoli jen po krátkou, zcela přechodnou dobu. Soudní praxe pokládá za ublížení na zdraví poruchu zdraví poškozeného této povahy trvající a vyžadující léčení po dobu okolo sedmi dnů (k tomu viz např. č. II/1965, č. 16/1986 Sb. rozh. tr.). Pro úplnost je vhodné dodat, že trestní zákoník již ublížení na zdraví definuje v ustanovení § 122, a to v podstatě shodně s výše uvedenými hledisky.

Soud prvního stupně na podkladě lékařských zpráv a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. Z. K., CSc., popsal rozsah zranění poškozeného M. U. i B.V. Relevantní je v daných souvislostech toliko újma na zdraví způsobená poškozenému M. U., u něhož se jednalo o zlomeninu nosních kůstek bez posunu úlomků s deviací měkkých tkání doprava, natažení přitahovače levého kyčelního kloubu s následným výrazným omezením hybnosti ohnutí a přitažení v levém kyčelním kloubu, četných drobných podlitinách na vnitřní straně levého stehna, které ho citelně omezily v obvyklém způsobu života po dobu přibližně kolem 3 - 4 týdnů. Přesvědčivě též na podkladě těchto důkazů, ale i výpovědí poškozeného uzavřel, že popisovaná zranění poškozenému způsobil právě obviněný a vyloučil obhajobu obviněného spočívající mimo jiné v tvrzení, že zlomenina nosních kůstek byla již staršího data.

Jednání obviněného je třeba posuzovat jako jeden skutek, není možné rozdělit je na dvě samostatné fáze, jak to požaduje dovolatel. Podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy jeho vůle ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Za jeden skutek lze považovat ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (k tomu č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil, nebo chtěl způsobit, je momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky. Není pochyb o tom, že v daném případě se jednalo o jeden skutek, pro nějž byla typická určitá gradace jednání obviněného, jež bylo vedeno od samého počátku stejným záměrem dát poškozenému tzv. za vyučenou za způsob, jakým řídil skútr. Po verbálním útoku následoval konflikt fyzický, v jehož průběhu obviněný úder do obličeje poškozeného následně doprovodil zlostným kopem do motorky, na které oba poškození seděli, načež poškozený musel vlastní nohou zachytit pád motorky. V důsledku a zjevně v příčinné souvislosti s tímto jednáním obviněného byla zjištěná zranění poškozeného.

Obviněný nezpochybnil příčinnou souvislost a ani existenci úmyslného zavinění ve vztahu ke zranění spočívajícímu ve zlomenině nosních kůstek bez posunu úlomků s deviací měkkých tkání doprava, zpochybnil ale (vedle nerelevantních a dokazováním vyvrácených údajů o tom, že se jednalo o zlomeninu staršího data), že by toto zranění vykazovalo znaky ublížení na zdraví ve smyslu § 221 odst. 1 tr. zák. To pokládal za významné zvláště proto, že polemizoval s existencí příčinné souvislosti mezi jeho jednáním, tj. kopnutím do malého motocyklu poškozeného, a následkem vzniklým na zdraví poškozeného v podobě natažení přitahovače levého kyčelního kloubu se všemi doprovodnými znaky. Nejvyšší soud již vysvětlil, proč není možné na jednání obviněného nahlížet jako na dvě oddělitelné fáze a dva skutky, pročež není významné hodnotit, zda a do jaké míry právě zlomenina nosních kůstek v konkrétním případě vykazuje znaky ublížení na zdraví, když vedle tohoto zranění obviněný utrpěl zranění další. Právě a jen komplexní posouzení újmy na zdraví dokládá jeho povahu coby ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Pakliže obviněný nesouhlasil s právním závěrem o existenci zavinění ve vztahu k té újmě na zdraví poškozeného, jež vznikla v důsledku zachycení pádu malého motocyklu poté, co do něj obviněný kopnul, s argumentem, že se jednalo o zlostnou reakci, jež byla namířena výlučně proti věci poškozeného, v důsledku čehož nemohl ani předvídat a být srozuměn s tím, že poškozeného může ohrozit na zdraví, nelze mu dát za pravdu.

Lze připustit, že najít jasnou hranici mezi zaviněním v podobě úmyslu eventuálního a nedbalostní vědomou nebývá vždy jednoduchou záležitostí. Nelze totiž pominout, že eventuální úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. se shoduje s vědomou nedbalostí podle § 5 písm. a) tr. zák. v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu u vědomé nedbalosti chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Pokud tedy pachatel jedná v úmyslu nepřímém, srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Způsobení takového následku ale není jeho přímým cílem, ani jeho nevyhnutelným prostředkem, poněvadž pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i nezávadným. Přitom je však vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení, byť vedlejšího, následku významného pro trestní právo. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby. Naopak vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Spoléhá, že ho nezpůsobí, přičemž nejde o spoléhání se na náhodu.

Argumenty obviněného, že útok směřoval toliko proti věci poškozeného, nikterak proti němu samotnému, a že nemohl být srozuměn s následkem v podobě ublížení na zdraví, jelikož jej nemohl ani předvídat, nelze akceptovat. Jak výstižně poznamenala i státní zástupkyně, obviněný vedl útok v době, kdy poškozený se spolujezdkyní B. V. seděli na jednostopém dopravním prostředku skútru. Se zřetelem k osobě obviněného a jeho vzdělání není rozumného důvodu pochybovat o tom, že si nutně musel uvědomovat, že v důsledku ztráty stability vozidla může dojít k jeho pádu a poranění osob na něj sedících. Spoléhal-li na to, že takovým jednáním poranění nezpůsobí, spoléhal skutečně jen na šťastnou náhodu, což ovšem ve svých důsledcích znamená, že jednal srozuměn (smířen) s následkem ublížení na zdraví a tedy v eventuálním úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Čin obviněného byl proto správně posouzen (vedle trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.) též jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. února 2011 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková