8 Tdo 852/2005
Datum rozhodnutí: 21.07.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 852/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2005 o dovolání obviněného A. W., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici N. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 12. 2004, sp. zn. 1 To 940/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 96/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. W. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 5 T 96/2004, byl obviněný uznán vinným, že

dne 5. 3. 2004, kolem 22:15 hod., v O., na ul. N., v blízkosti sídliště P. L., okres N. J., spolu s další osobou vylomili zámek zadních dveří automobilu tovární značky Peugeot Boxer 2.5 D, v hodnotě 189.200,- Kč, s cílem vyrobit do něj užitím přípravku k výrobě klíčů, jež měli s sebou, shodný klíč, pomocí kterého by vozidlo odcizili, a tak by způsobili vlastníku vozidla P. S. škodu v celkové výši 189.200,- Kč, přičemž A. W. se dopustil tohoto jednání přesto, že byl odsouzen podle rozsudku Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 T 2/2000 1748 ze dne 27. 3. 2002 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 To 154/2002 ze dne 15. 10. 2002 pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž uložený trest byl vykonán vazbou .

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako pokus trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. (ve výroku rozsudku chybí citace § 8 odst. 1 tr. zák.) a podle § 247 odst. 2 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej ve smyslu § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. uložil trest propadnutí (v rozsudku přesně vyjmenovaných) věcí.

Oproti tomu soud prvního stupně obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně sp. zn. Zt 228/2004 pro skutek, ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, jež projednal Krajský soud v Ostravě ve veřejném zasedání konaném dne 3. 12. 2004. Rozsudkem sp. zn. 1 To 940/2004 zrušil podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. celý výrok o trestu napadeného rozsudku a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle § 247 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. V. včas dovolání, v němž v obecné rovině odkázal jednak na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a současně na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

V podrobnostech obviněný rozvedl argumenty, jež by měly uplatněné důvody dovolání naplňovat. Zejména namítl, že z provedených důkazů neplyne, že by se trestného jednání, jímž byl uznán vinným, dopustil. Domníval se, že v předchozích stadiích řízení nebyla vyvrácena jeho obhajoba, v rámci které připustil, že se dopustil jednání, jež spočívalo toliko v pokusu o odcizení nafty z nádrže vozidla Peugeot Boxer; trval na tom, že zámek zadních dveří tohoto vozidla sice vymontoval, avšak pouze ve snaze vyrobit klíč k nádrži, nikoliv v úmyslu vniknout do kabiny vozidla. Proto je prý závěr soudu o jeho úmyslu uvedené vozidlo odcizit zcela chybný a tato skutečnost zakládá nedostatek subjektivní stránky pokusu trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. Dále obviněný vytkl, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci a v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebyly řádně vyhodnoceny všechny okolnosti případu (za nesprávná označil zejména zjištění soudu týkající se věcí, jež podle protokolu o zadržení obviněného měly být u něho zajištěny a které měly svědčit o předem připravené trestné činnosti). Vznesl výhradu, že soudy obou stupňů zcela pominuly jeho návrhy na doplnění dokazování a nepřihlédly ani k jeho tvrzení vztahujícímu se k účelu cesty do B. Za pochybení dále považoval, že se soudy nezabývaly otázkou jeho zdravotního stavu. Domáhal se zastavení svého trestního stíhání pro neúčelnost ve smyslu § 223 odst. 2 tr. ř. Měl za to, že soudy prvního a druhého stupně postupovaly v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 tr. zák., neboť v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 5 T 96/2004 měly ukládat trest souhrnný k rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 15 T 158/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 1 To 678/2004.

Závěrem svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v případě, že ve věci sám ve smyslu § 265m tr. ř. nerozhodne tak, že jej obžaloby v plném rozsahu zprostí podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněného zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 11. 5. 2005 uvedl, že s deklarovaným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. koresponduje pouze ta námitka obviněného, směřující do výroku o trestu, podle níž obviněnému neměl být za předmětný trestný čin ukládán samostatný trest, ale trest souhrnný podle § 35 odst. 2 tr. zák. Státní zástupce však uzavřel, že tato argumentace obviněného je nedůvodná, a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně opodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Přitom souhlasil s tím, aby tak dovolací soud učinil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí .

Z obsahu spisu se podává, že soud druhého stupně ve věci rozhodl rozsudkem [jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil celý výrok o trestu napadeného rozhodnutí a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněnému nově uložil trest] poté, co na podkladě odvolání obviněného meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části námitek uplatněných v rámci jeho podaného dovolání ve vztahu k výše citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněného, že se jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil, resp. že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, podle níž se dopustil toliko pokusu o odcizení nafty z nádrže předmětného vozidla, či jeho výhrady, jimiž zpochybnil zohlednění všech okolností případu ze strany soudu prvního a druhého stupně, a dále jeho tvrzení, že soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování (zejména že neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru grafologie a výslechy v dovolání vyjmenovaných svědků, jež obviněný navrhoval) a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny všechny potřebné důkazy ve smyslu § 89 a násl. tr. ř., jež měl navíc hodnotit jednostranně v neprospěch obviněného, jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byl obviněný uznán vinným). Ze strany obviněného jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pod citovaný důvod dovolání nelze podřadit ani tu část argumentace obviněného, v níž vyjádřil pochybnosti stran splnění požadavku subjektivní stránky pokusu trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. Jeho námitka (kterou již ostatně uplatnil v průběhu hlavního líčení i ve svém odvolání), že svým jednáním nesledoval úmysl odcizit celé vozidlo, ale pouze odčerpat pohonné hmoty z jeho nádrže, nekoresponduje se skutkovým stavem, k němuž dospěl soud prvního stupně a jímž je Nejvyšší soud jak již bylo výše zdůrazněno vázán; proto k ní nebylo možné přihlížet.

Z těchto skutkových zjištění, obsažených ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, se podává, že obviněný společně s další osobou vylomili zámek zadních dveří automobilu tovární značky Peugeot Boxer s cílem vyrobit do něj užitím přípravku k výrobě klíčů, jež měl s sebou, klíč, pomocí kterého by vozidlo odcizili. Nejvyšší soud současně poukazuje na odůvodnění citovaného rozsudku, v němž jmenovaný soud na str. 11, reaguje na obhajobu obviněného, mimo jiné uvedl, že tvrzení obviněného v tomto směru odporuje především postup, který zvolil, neboť pokud měl zájem získat motorovou naftu, nic mu nebránilo, aby si tuto přečerpal z nádrže uvedeného vozidla .

Je tak evidentní, že obviněný, ačkoliv v dovolání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

S ohledem na výlučně procesní charakter není citovaný dovolací důvod způsobilá založit ani ta výhrada dovolatele, jíž se domáhal zastavení trestního stíhání pro neúčelnost podle § 223 odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud musel odmítnout také tu námitku obviněného, jestliže brojil proti úplnosti a správnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, neboť se zřetelem k ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.

Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Dovolatel však ve svém dovolání uplatnil též výhrady, jež by citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat vytkl totiž vadné posouzení podmínek pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. Konkrétně obviněný spatřoval pochybení soudu v tom, že mu v této trestní věci v rozporu s citovaným § 35 odst. 2 tr. zák. neuložil trest souhrnný k rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 15 T 158/2002 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 1 To 678/2004).

Nejvyšší soud poznamenává, že nedostatek v právním posouzení, zda byly trestné činy spáchány za okolností vyžadujících uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. úspěšně namítat lze, neboť se může jednat o nesprávné hmotně právní posouzení. Otázka, zda jsou trestné činy spáchány ve vícečinném souběhu a zda za ně má být za podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. ukládán souhrnný trest, je totiž otázkou hmotného práva, byť jde o jiné hmotně právní posouzení než právní posouzení skutku. Dále se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda námitky obviněného jsou v tomto ohledu opodstatněné.

V obecné rovině je v prvé řadě zapotřebí uvést, že v souladu s § 35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším.

Nejvyšší soud doplňuje, že podle citovaného ustanovení přichází souhrnný trest v úvahu pouze v případě vícečinného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Souhrnný trest se uloží rovněž tehdy, jestliže pozdějším rozsudkem je rozhodováno zároveň o několika sbíhajících se trestných činech. Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvého odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu tedy předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno.

Pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, tzn. zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán za současného splnění následujících podmínek: musí se jednat o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů (stejnorodých nebo různorodých), přičemž v období mezi spácháním těchto trestných činů nesmí být vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich, pokud trestní věc, v níž byl odsuzující rozsudek vydán, skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele. O souběh v uvedeném smyslu však nejde, byl-li další trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku, byť před vyhlášením dalšího odsuzujícího rozsudku, kterým byl výrok o trestu uložený prvním odsuzujícím rozsudkem zrušen a kterým byl uložen trest souhrnný. V takovém případě je třeba za trestný čin spáchaný po vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku uložit samostatný trest (srov. rozhodnutí č. 50/1978 Sb. rozh. tr.).

Z výše uvedeného proto vyplývá, že více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující byť nepravomocný rozsudek za nějaký trestný čin. Činy spáchané po vyhlášení odsuzujícího rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu. Při ukládání souhrnného trestu musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný. Není podstatné, zda odsuzující rozsudek nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně nebo až rozhodnutím odvolacího soudu.

Námitky obviněného, spočívající v nesprávné aplikaci ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák. soudy prvního a druhého stupně, nemohly obstát.

Je třeba zdůraznit, že odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin je prvý odsuzující rozsudek o jiném trestném činu bez ohledu na to, zda případně v řádném nebo mimořádném opravném prostředku byl tento rozsudek zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele.

Pokud jde o trestní věc vedenou u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 158/2002, již obviněný ve svém dovolání zmínil, Nejvyšší soud shledal, že v tomto řízení první odsuzující rozsudek (jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák.) byl vyhlášen již dne 15. 1. 2003 (nikoliv tedy dne 1. 6. 2004, jak by mohlo vyplývat z podaného dovolání). Na této skutečnosti přitom nic nemění, že z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 1 To 171/2003, uvedený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil a za podmínek § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Ostravě uvedenou věc znovu projednal a teprve poté vydal v této věci (odsuzující) rozsudek, na nějž obviněný ve svém dovolání odkázal - tj. rozsudek ze dne 1. 6. 2004, sp. zn. 15 T 158/2002, jímž by uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud doplňuje, že k následnému odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 1 To 678/2004, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v odsuzující části zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a uložil mu trest.

Nejvyšší soud připomíná, že podle skutkových zjištění Okresního soudu v Novém Jičíně se obviněný jednání, jež bylo předmětem řízení vedeného u jmenovaného soudu pod sp. zn. 5 T 96/2004 a které bylo právně posouzeno jako pokus trestného činu krádeže podle § 8 odst. 1 k § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., dopustil dne 5. 3. 2004.

Z uvedených skutečností je patrné, že byl-li první odsuzující rozsudek za jiný trestný čin obviněného (v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 15 T 158/2002) vyhlášen již dne 15. 1. 2003, a obviněný se jednání, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 5 T 96/2004, dopustil až dne 5. 3. 2004 (tedy téměř čtrnáct měsíců po vyhlášení uvedeného rozsudku), nebyly zákonné podmínky pro ukládání souhrnného trestu ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák. splněny. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že uložil-li Okresní soud v Novém Jičíně obviněnému v trestní věci vedené pod sp. zn. 5 T 96/2004 trest samostatný, nikoliv souhrnný, učinil tak správně.

Nejvyšší soud z těchto důvodů zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. července 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a