8 Tdo 842/2005
Datum rozhodnutí: 21.07.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 842/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. července 2005 o dovolání obviněné Z. K. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 3 To 109/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 T 81/2002, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 3 To 109/2005, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 8 T 81/2002.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se v rozsahu tohoto zrušení z r u š u j í všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 8 T 81/2002, byla obviněná Z. K. uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustila tím, že dne 19. 6. 1998 v O. P. v domě na ulici S. po předchozí vzájemné domluvě s pravomocně odsouzeným B. V., zprostředkoval odsouzený V. jako zástupce neexistující realitní kanceláře B. C. uzavření dvou kupních smluv na byt na ulici B. N. v O. P. za původní cenu 235.000,- Kč a dohody o přenechání (prodeji) členských práv k předmětnému bytu, kdy jako kupující byla uvedena poškozená P. L. a jako prodávající obviněná K., ačkoliv si obviněná byla vědoma, že není oprávněna předmětným bytem disponovat, neboť jeho majitelem je město O. a obviněná K. ho užívá pouze na základě nájemní smlouvy uzavřené s SDF M. O., M. o. P., a poté odsouzený V. převzal od poškozené finanční částku 180.000,- Kč, představující první splátku za prodej předmětného bytu.

Za tento trestný čin byla obviněná podle § 250 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo současně rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 3 To 109/2005, odvolání obviněné podané proti výše citovanému rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podala obviněná prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. L.-P. dovolání, které opřela o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oběma soudům vytkla, že nesprávně zjistily skutkový stav, na jehož základě učinily nesprávný výrok o vině. Popřela svůj úmysl nebo alespoň srozumění uvést poškozenou P. L. v omyl za účelem vlastního či cizího obohacení. Za důkaz svědčící o absenci úmyslu považovala obviněná především registraci přechodného pobytu poškozené v předmětném bytě, jakož i jeho fyzické předání poškozené se zmocněním k úkonům, které měly v budoucnu vést k převodu členských práv a povinností v družstvu. Pokud byla poškozená úmyslně uvedena v omyl, stalo se tak nikoliv z její vůle, nýbrž z rozhodnutí spoluobviněného V., s nímž výhradně poškozená jednala o právních otázkách spjatých s převodem bytu a který rovněž přijal od poškozené finanční hotovost. Zdůraznila, že byla od počátku vedena snahou poskytnout poškozené za její peníze ekvivalentní protiplnění, a proto zplnomocnila poškozenou k úkonům, na jejichž základě mělo v budoucnu dojít k převodu členských práv a povinností v družstvu. Připustila, že pokud učinila takové právní úkony mající nedostatky formální povahy, s nimiž právo spojuje jejich neplatnost nebo neúčinnost, stalo se tak pouze z její neznalosti práva, vždy však byla vedena snahou, aby se poškozená v budoucnu stala vlastníkem bytu či práv k němu. Její jednání nebylo motivováno úmyslem obohatit sebe nebo jiného, ale směřovalo k převodu předmětného bytu na poškozenou jako na členku nově zakládaného bytového družstva. V další části dovolání obviněná své výhrady zaměřila proti závěrům okresního a krajského soudu ve vztahu k výši způsobené škody a poukázala na to, že poškozená za částku 180.000,- Kč získala od spoluobviněného V. jiný byt, což by se mělo odrazit ve snížení poškozenou vyplacené částky, neboť za vyplacené peníze poškozená měla zajištěno bydlení nejprve v bytě obviněné i později jiném, který ji V. zajistil.

V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 3 To 109/2005, v plném rozsahu zrušil.

Dovolání obviněné bylo dne 23. 6. 2005 doručeno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., avšak jeho stanovisko Nejvyšší soud do doby konání neveřejného zasedání neobdržel.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. Obdobně zjistil, že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože lze dovolání podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., posuzoval Nejvyšší soud otázku, zda dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonnými podmínkami.

Obviněná své dovolání opřela o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat jednak mylnou kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, a dále pak vadnost jiného hmotně právního posouzení, které záleží v nesprávném posouzení některé další otázky, nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v posuzování jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, zejména trestního, případně i jiných právních odvětví. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Existence deklarovaného dovolacího důvodu je v dovolání obviněné založena na nedostatečném zhodnocení všech zjištěných okolností majících rozhodný význam pro řádné posouzení subjektivní stránky a rovněž na námitce týkající se způsobu, jakým byla stanovena výše škody. Jedná se tudíž o výhrady právní povahy, neboť je jimi vytýkáno, že soudy nesprávně posoudily skutek jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., a jsou proto relevantně uplatněné ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; jak Nejvyšší soud dále shledal, jsou rovněž opodstatněné. Vzhledem k tomu, že v podaném dovolání nejsou obsaženy skutečnosti, pro které by byl dovolací soud povinen dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků, proti nimž bylo dovolání podáno, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Protože obviněná vytýká nedostatky v právním posouzení skutku, je nejprve třeba v obecné rovině uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.

Po subjektivní stránce ke spáchání tohoto trestného činu zákon vyžaduje úmyslného zavinění. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Ze zákonného vymezení předmětného trestného činu je zřejmé, že musí existovat jednak příčinná souvislost mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu (resp. učiněnou s uvedenou neznalostí) a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Čin je dokonán okamžikem obohacení pachatele nebo třetí osoby od něj odlišné.

Omylem zákon rozumí rozpor mezi představou a skutečností. Mýlící se osoba o rozhodné skutečnosti buď neví vůbec, nebo má o ní nesprávnou či nedostatečnou představu. O omyl půjde též tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.

Aplikují-li se tyto obecné úvahy o subjektivní stránce a její příčinné souvislosti s uvedením jiného v omyl na případ obviněné, je třeba uvést, že je soudy obou stupňů v dostatečné míře nebraly do úvahy, neboť ani v popsaných skutkových zjištěních, jak o nich rozhodl soud prvního stupně a odvolací soud se s nimi ztotožnil, ani v obsahu napadených rozhodnutí není otázka zavinění a skutečností s ní spojených dostatečně a jasně vyjádřena a odůvodněna, tak aby nevznikaly pochybnosti, za jakých subjektivních okolností se obviněná činu dopustila.

Podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zamlčí podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo jiná osoba obohatí.

Podle skutkových zjištění je obviněné kladeno za vinu, že čin spáchala po předchozí vzájemné domluvě s odsouzeným B. V., který se vydával za zástupce neexistující realitní kanceláře B. C. a zprostředkoval uzavření dvou kupních smluv na byt a dohody o přenechání (prodeji) členských práv k předmětnému bytu, v nichž jako kupující byla uvedena poškozená P. L. a jako prodávající obviněná Z. K., ačkoli si obviněná byla vědoma, že není oprávněna předmětným bytem disponovat, neboť jeho majitelem je město O. a užívá ho pouze na základě nájemní smlouvy, a poté B. V. převzal od poškozené finanční částku 180.000,- Kč.

Jestliže je obviněné Z. K. kladeno za vinu, že poškozenou uvedla v omyl, měla by tato okolnost jasně vycházet ze skutkových zjištění. V daném případě tomu tak není, protože uvedeným způsobem popsaný skutek neobsahuje takové zjištění, z něhož by bylo možné dovodit, v jaké formě a s jakým vztahem k vzniklému následku obviněná jednala.

Dostatečnou odpověď na otázku, jak se obviněná podílela svým jednáním na uvedení poškozené v omyl a k čemu její jednání směřovalo, resp. v čem je možné spatřovat její podvodný úmysl, nedává ani odůvodnění napadených rozhodnutí. V rozsudku okresního soudu je k této skutečnosti pouze konstatováno, že obviněná si musela být minimálně vědoma, že když vypisuje smlouvu označenou jako kupní, že se patrně nejedná jenom o pronájem bytu . V rozporu s tím, že tento soud obviněnou uznal vinnou a považuje ji za spolupachatelku trestného jednání, které ve skutkovém zjištění vymezil, je jeho další závěr o tom, že se obviněná stala obětí nejen spoluobviněného, ale i vlastní hlouposti a důvěřivosti. Takový závěr vyvolává pochybnosti stejně jako další argumentace tohoto soudu, v níž k obhajobě obviněné, že neznala rozdíly mezi přenecháním bytu, prodejem bytu, státním bytem atd., vyjádřil, že neznalost práva neomlouvá , bez toho, aniž by se se svým konstatováním dále s ohledem na zjištěné okolnosti případu blíže vypořádal. K posuzování této právní otázky bylo nutné přistupovat z hlediska právního omylu, u něhož je třeba rozlišovat omyl o normách trestních a těch, jichž se trestní zákon dovolává ve svých blanketních a odkazovacích ustanoveních, a omyl v ostatních mimotrestních normách. V daném případě se nejedná o negativní právní omyl spočívající v neznalosti nebo mylném výkladu norem práva trestního nebo mimotrestních, které jsou relevantní pro trestní odpovědnost obviněné, a proto nemohla být použita zásada, že neznalost zákona neomlouvá , bylo nutné uvedené skutečnosti posuzovat podle zásad o skutkovém omylu.

Vzniklé pochybnosti a logickou nesrozumitelnost i protichůdnost takto vystavěných závěrů neodstranil ani soud druhého stupně, který k otázce zavinění uvedl že výsledky dokazování potvrzují, že spoluobvinění B. V. a Z. K. činili vše ve shodě a obviněná si musela být vědoma, že nemůže tak, jak činila, disponovat s obecním bytem, ve kterém byla toliko podnájemnicí . Tato argumentace nereaguje dostatečně na všechny ve věci zjištěné skutečnosti. Učiněné závěry soudů jsou vnitřně rozporné, neúplné a ignorující zásady, na jejichž základě je nutné hodnotit zjištěné okolnosti ve vztahu k zavinění pachatele. V obou rozhodnutích absentují úvahy o zavinění, které musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (k tomu viz rozhodnutí č. 20/1981 Sb. rozh. tr.). Závěry soudů nerespektují ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., že odůvodnění rozhodnutí musí obsahovat výklad myšlenkových úvah, jež vedly k výroku rozhodnutí, přičemž právě v něm (jeho skutkové větě) musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k jejímu zákonnému vymezení co do své určitosti obstát (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/2002, IV. ÚS 182/04).

Napadená rozhodnutí v rámci své stručnosti pomíjejí celou řadu okolností, které bylo nutné řádně vyhodnotit z hlediska vyjasnění subjektivních okolností, za nichž obviněná jednala a které jsou již v rámci provedeného dokazování v obsahu spisu zahrnuty, jimž však nebyla věnována potřebná pozornost.

Soudy se nezabývaly tím, na základě čeho a ohledně jakých okolností, kdy a v jakých souvislostech byla sjednána dohoda mezi obviněnou a spoluobviněným B. V. V této spojitosti je třeba poznamenat, že i když tuto skutečnost uvedl soud prvního stupně do skutkových zjištění jako prokázanou okolnost, nevysvětlil na žádném místě svého rozhodnutí, jakého obsahu tato dohoda byla, a tedy, k jakému konkrétnímu jednání směřovala a co bylo jejím cílem. Na tuto okolnost nebyl prozatím zaměřen ani výslech obviněné a nevypovídají o ní ani žádné jiné ve věci provedené důkazy.

Provedeným dokazováním prozatím bylo zjištěno, že na všech uvedených listinných dokladech shora zmíněných jsou podpisy obviněné, poškozené a obviněného V., text psaný rukou je zčásti obviněné a zčásti poškozené. Dokazování se však dosud netýkalo toho, kdo vytvořil tištěný text těchto dokladů. Ověření této skutečnosti a též toho, za jakých okolností se tak stalo, by mohlo též napomoci k ozřejmění vztahu mezi obviněnou a spoluobviněným B. V., event. její obhajoby, že nebyla informována o tom, co obviněný zamýšlí. V této souvislosti je vhodné ke kupní smlouvě na č. l. 37 poukázat, že obviněná se v ní zavazuje dát do původního stavu, tzn. vyklidit a opustit, bytovou jednotku o velikosti 2+0 v ulici B. N., O. P. do 7 kalendářních dnů od převzetí první splátky ve výši 180.000,- Kč. Je tedy patrné, že obviněná se podle jejího obsahu nezavázala k prodeji bytu, ale k tomu, že pro poškozenou byt vyklidí a byt sama opustí. Mělo být proto uváženo, že poškozená skutečně přenechala tento byt k užívání a poškozená jej i s rodinou po dobu šesti měsíců (od června do prosince 1998) skutečně užívala. Soudy dostatečně neuvážily ani to, že obviněná byla přítomna tomu, když se poškozená přihlašovala k přechodnému pobytu v tomto bytě na příslušném úřadě.

Bez povšimnutí neměla být rozhodně ponechána ani další listina obsažená na č. l. 39 nazvaná jako Dohoda o přenechání (prodeji) členských práv k bytu 2+0 (družstvo nájemníků) v ulici B. N., O. P., podle které se paní Z. K. všech uživatelských i členských práv k tomuto bytu zřekla a přenechává všechna členská práva a povinnosti paní P. L. Ve smyslu jejího obsahu by se mohlo jednat o další písemný doklad o tom, jakým směrem má obviněná ve vztahu k poškozené zřejmě v budoucnu uskutečňovat své závazky. Tento až naivní text může vyvolávat různé výklady, a proto tím spíše bylo nutné se jím podrobně zabývat a vyhodnotit jej v souladu se všemi skutečnostmi ve věci zjištěnými. Takovou okolností je zajisté i plná moc ze dne 15. 7. 1998, jejíž obsah soud prvního stupně mimo jiné též ve svém rozhodnutí na str. 3 konstatuje. Nezabýval se však již tím, co z jejího obsahu vyplývá v návaznosti na to, které právní změny se v případě předmětného bytu odehrály. Z textu tohoto dokladu totiž vyplývá, že obviněná zplnomocnila poškozenou, aby za ni jednala ve věcech založení družstva nájemníků a vstupu do bytového družstva S. a aby na svoji osobu následně převedla po založení tohoto družstva byt, jehož je nájemníkem. Bez ověření vývoje skutečných změn v právních poměrech tohoto bytu nelze určit, zda obviněná jednala v podvodném úmyslu s tím, že nemůže s bytem nikterak nakládat, když není jeho majitelkou, a nebo bez tohoto v úmyslu ve snaze (byť naivním způsobem) vytvořit poškozené možnost v budoucnu na sebe převést vlastnická práva v případě nově vzniklého družstva vlastníků. Prokázání těchto okolností má rovněž podstatný význam pro posouzení, s jakým záměrem obviněná uvedené doklady vyplnila a podepsala.

Za další významnou skutečnost, která měla být hodnocena ve prospěch obviněné, považuje Nejvyšší soud rovněž výpověď poškozené L. (č. l. 174), která uvedla, že to byl obviněný B. V., kdo jí tvrdil, že byt, který od obviněné získává, je bytem družstevním, a pokud poškozená dále vyjádřila, že s ohledem na to, že jí nebyly obviněným poskytnuty potřebné doklady ohledně přechodu členského podílu, požadovala od něj jiný byt. Soudy měly zvažovat rovněž to, že právní otázky poškozená projednávala pouze s obviněným V. a nikoli s obviněnou. Proto měla být v těchto spojitostech posuzována i obhajoba obviněné (č. l. 172), že citovanou dohodu o přenechání bytu mínila vážně a měla skutečně v úmyslu postoupit poškozené všechna práva na byt pro dobu, až bude tento byt převeden podle jejího neurčitého vyjádření na družstvo nájemníků, k čemuž mělo dojít asi měsíc poté, co poškozené byt přenechala. Na ověření této obhajoby obviněné doposud dokazování zaměřeno nebylo. Na místo věcných argumentů se soudy opřely jen o kusé informace o tom, že bylo zřejmě ustanoveno družstvo nájemníků či vlastníků bytových jednotek v předmětném domě, ale byt obviněné do něho údajně nebyl zahrnut. V této souvislosti je vhodné upozornit na obsah spisu (viz úřední záznam č. l. 84), kde ve vysvětlení podle § 158 tr. ř. I. H. podal informace o okolnostech, za nichž došlo k ustanovení bytového družstva S., jehož předsedou představenstva se stal, přičemž z uvedeného vysvětlení se podává, že koncem roku 1997 byl u Krajského soudu v Ostravě podán návrh na založení B. d. S. a v prosinci roku 1999 došlo k jeho faktickému vzniku. Sdělení obsahuje další podnětné informace týkající se otázek spojených s bytem obviněné, např. to, že dluh na nájmu nečinil 70.000,- Kč, jak obviněná na základě informací od obviněného B. V. předpokládala, ale toliko 25.000,- Kč.

S ohledem na všechny takto vyjádřené výhrady je možné uzavřít, že v této části je dovolání obviněné důvodné, neboť z rozhodnutí obou soudů nižšího stupně nelze jednoznačně dovodit úmysl obviněné podvést poškozenou a jejím uvedením v omyl obohatit sebe či jiného. Z jejich argumentace ve vztahu k subjektivní stránce posuzovaného trestného činu podvodu lze toliko dospět k závěru o tom, že obviněná si po celou dobu svého jednání byla vědoma skutečnosti, že byt na ulici B. N., v O. P. užívá na základě nájemní smlouvy, tudíž se nejedná o byt v jejím osobním vlastnictví, s nímž by mohla neomezeně disponovat. Z uvedeného však není možno bez dalšího taktéž vyvodit, že chtěla poškozenou na základě neplatného či právně neúčinného úkonu (kupní smlouva na předmětný byt) uvést v omyl, tedy vylákat tímto způsobem finanční částku 180.000,- Kč, aniž by za ni poškozené byt poskytla. Dosavadní skutková zjištění ani obsah napadených rozhodnutí nedávají pro takové závěry dostatečné podklady. Z obhajoby obviněné, ale také z výpovědi samotné poškozené vyvstávají důvodné pochybnosti o podvodném úmyslu obviněné, které jak soud prvního, tak ani soud druhého stupně při rozhodování ve věci neodstranil (srov. č. l. 17, 74, 218).

Ve vztahu k námitce ohledně nesprávně stanovené škody způsobené trestným činem poškozené je nutno uvést, že i tato materiálně koresponduje s uplatněným dovolacím důvodem, neboť škoda a její výše jako jeden ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. je věcí hmotně právního posouzení.

Tyto výhrady obviněné jsou za současného stavu věci předčasné. Pokud bylo Nejvyšším soudem shledáno, že nebyly dostatečně objasněny všechny otázky týkající se toho, zda obviněná naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. po subjektivní stránce bude nutné zabývat se všemi shora uvedenými skutečnostmi. Teprve tehdy, pokud by i přes všechny shora uvedené výhrady byl shledán v jednání obviněné podvodný úmysl a soud dospěl k závěru, že obviněná se dopustila trestného činu podvodu, bylo by nutné se otázkou vzniklé škody zabývat, a to ve smyslu zásady, že škodou je ta částka, k jejímuž získání směřoval podvodný úmysl obviněné. Při dosavadních skutkových závěrech by způsobenou škodou v tomto případě, byla celá peněžitá částka, bez ohledu na to, zda pachatelka později poškozené vylákané peníze (nebo jejich část) vrátila, event. poskytla odpovídající protiplnění. Takovou okolnost by bylo třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což by mohlo mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody (srov. rozhodnutí č. 32/2004 Sb. rozh. tr.). Tyto závěry však v současném stavu řízení nejsou rozhodující, neboť Nejvyšší soud vzhledem ke všem shora rozvedeným výhradám, na jejichž základě shledal dovolání obviněné ohledně nedostatku subjektivní stránky důvodným, dospěl k závěru, že obě napadená rozhodnutí okresního i krajského soudu nemohou obstát, a proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 3 To 109/2005, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 8 T 81/2002. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Soud prvního stupně, jemuž byla takto věc k rozhodnutí vrácena, se bude muset v souvislosti se všemi shora naznačenými skutečnostmi vypořádat především s obhajobou obviněné tak, jak Nejvyšší soud shora naznačil, a všechny tam uvedené okolnosti uvést do potřebných souvislostí. Povinností tohoto soudu bude doplnit dokazování a k jednotlivým nevyjasněným a sporným skutečnostem opětovně vyslechnout jak obviněnou, tak i poškozenou. Následně bude nucen posoudit, v jakém vztahu byla obviněná ke spoluobviněnému a v jakých souvislostech s ohledem na okolnosti činu, pro nějž byla uznána vinnou, jednala, zda to bylo dobrovolně z vlastní vůle anebo jak dalece pouze plnila instrukce B. V. Aby výpověď obviněné ohledně těchto skutečností nezůstala osamocena, bude potřeba provést další dokazování, které by ověřilo především aktivity spoluobviněného, za nichž sám podnikal, respektive se i s obviněnou seznámil a realizoval některé své činnosti.

Dále bude potřebné, aby byli jako svědci vyslechnuti též rodiče poškozené P. L., na něž ve své výpovědi upozorňuje jako na osoby, které byly přítomny při podpisu předmětných listinných dokladů, když jejich výslech je důležitý pro následné hodnocení chování spoluobviněného B. V. a toho, jak v této souvislosti vystupoval, o jakých skutečnostech hovořil (takový výslech se jeví vhodný i s ohledem na časový odstup, jehož si je Nejvyšší soud vědom).

Dokazování bude též nutné zaměřit na zjištění poměrů předmětného bytu a kromě výslechu svědka I. H., jak je shora uvedeno, bude nutné též u majitele předmětného bytu S. d. M. O., M. o. P. zjistit, zda bylo vydáno a nájemníkům domu v S. ulici v O. P. předáno vyjádření ohledně možnosti vytvoření bytového družstva nájemníků, za jakých podmínek se mělo utvářet a zda se obviněná o něm mohla dovědět.

Povinností nalézacího soudu bude, aby poté, co dokazování v naznačeném směru doplní, ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu právně posoudil skutek, pro který je obviněná stíhána a zabýval se všemi rozhodnými a naznačenými souvislostmi. Svou činnost bude muset zaměřit především k nepochybnému zjištění úmyslného zavinění na straně obviněné, jak předpokládá ustanovení § 4 tr. zák., a toto posoudit v souladu s formálními znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť k naplnění trestní odpovědnosti za následek nestačí ho jenom způsobit, ale je nutno ho také zavinit (k tomu srov. přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/01).

Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání, a to podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť vzhledem k popsaným okolnostem dospěl k závěru, že zjištěné a vytknuté vady nelze odstranit ve veřejném zasedání.



Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést ty úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. července 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová