8 Tdo 835/2007
Datum rozhodnutí: 31.07.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 835/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2007 o dovolání obviněného ing. V. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 To 304/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, pod sp. zn. 95 T 218/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. Š. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 95 T 218/2005, byl obviněný V. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon byl podle § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo též rozhodnuto o náhradě škody.

Krajský soud v Brně jako odvolací soud usnesením ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 To 304/2006, podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku.

Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání směřující proti výroku o vině. Odkázal v něm na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť shledal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný zejména namítl, že v jednání popsaném v napadeném rozhodnutí nemohl být spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože nebyly naplněny jednotlivé znaky této skutkové podstaty. Ve vztahu k subjektivní stránce obviněný poukázal na svou obhajobu, v níž trestnou činnost od počátku popíral s tím, že přeplatek nevyužil k obohacení společnosti V. B., s. r. o., (dále jen společnost V. ), ale k vyřešení závazku, jež vůči této společnosti měl Úřad Městské části B.-N. L. (dále jen městský úřad ) z titulu porušení práv k užitnému vzoru a z nekalosoutěžního jednání. K tomu obviněný zdůraznil, že o přeplatku, který došel na účet jeho společnosti, se dověděl až na jaře roku 2003 z telefonátu I. Z., když do této doby o uvedené skutečnosti nebyl informován. Jestliže z výpovědi svědkyně Z. K. vyplývá, že jej na přeplatek upozornila již v prosinci 2002, namítl nevěrohodnost této svědkyně. Obviněný zdůraznil, že se jednalo o zaměstnankyni společnosti V., která u této společnosti v roce 2002 své zaměstnání skončila, a vzhledem k tomu, že jejich vztahy již v této době byly velmi napjaté, nerozešel se s ní v dobrém. V této souvislosti označil za vadu, pokud soudy neuznaly za opodstatněný jeho návrh na doplnění dokazování a nevyhověly jeho požadavku o výslech svědkyně M. K., která nastoupila na místo účetní po svědkyni Z. K. Obviněný též podrobně poukázal na rozpory mezi svou výpovědí a svědkyní I. Z., které nebyly postupem podle § 2 odst. 5 tr. ř. odstraněny, čímž v jednání, které je mu kladeno za vinu, nebylo dostatečně objasněno úmyslné podvodné jednání. Výrok o jeho vině je nesprávný i vzhledem k tomu, že soudy neakceptovaly jeho stanovisko, že přeplatek si ponechal z titulu zápočtu své pohledávky vůči městskému úřadu. Obviněný v této souvislosti vytkl, že i když měl odvolací soud k dispozici všechny podklady, které mu byly předloženy, důkaz jimi neprovedl a dokazování nedoplnil ani o výslechy dalších osob, které o předmětném problému se zneužitím užitného vzoru obviněného věděly. Obviněný zdůraznil, že starostka Ing. J. D. mu opakovaně přislíbila, že záležitost odškodnění za zneužití užitného vzoru bude objasněna, a na jaře roku 2004 vyjádřila, že tuto otázku bude řešit samostatně. Z podrobně rozvedených skutečností týkajících se okolností, za nichž došlo ke zneužití užitného vzoru, obviněný shledal, že městský úřad, přestože byl na existenci užitného vzoru v rámci přípravy stavby upozorněn, odsouhlasil použití jím chráněných balkonů Z. V. jako součást revitalizace panelového domu v projektové dokumentaci o veřejné obchodní soutěži a nechránil práva těchto balkonů, jak přislíbil. Obviněný proto dovodil, že společnosti V. vznikla v letech 2001 a 2002 škoda, na jejíž náhradu měl nárok, neboť se jednalo o nekalosoutěžní jednání, jemuž měl městský úřad zabránit a škodu, která z něj vzešla, mu nahradit. Obviněný se opíral o právní stanoviska ze dne 15. 1. 2002 a 17. 1. 2002 vypracovaná patentovou kanceláří P. R. a kol., a advokátní kanceláří Š. a kol., podle kterých je zřejmé, že jednáním městského úřadu obviněnému vznikl z titulu zásahu do práv užitného vzoru nárok ve výši 904.000,- a 1.204.000,- Kč. K těmto důkazům však odvolací soud, ač je měl k dispozici, nepřihlédl a neučinil z nich potřebné právní závěry. Obviněný označil rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné zejména proto, že jednání, které je mu kladeno za vinu, považoval za protiprávní i přesto, že od samého počátku, tj. od okamžiku připsání poplatku, bylo zřejmé, že nároky společnosti V. vůči městskému úřadu z porušení práv k užitnému vzoru existují, a bylo jen otázkou, v jaké výši budou vyčísleny. Obviněný proto byl oprávněn provést předmětný zápočet, protože jím zmiňovaná pohledávka byla existentní a bylo pouze na uvážení společnosti V., jakým způsobem bude své právo uplatňovat a kdy k započtení přistoupí. Navíc celá tato záležitost je podle obviněného pouze otázkou soukromého práva a měla být řešena toliko prostřednictvím civilní žaloby. Ta byla podána, a je vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 149/2004 a protože se jedná o složitý obchodněprávní problém, měl odvolací soud vyčkat, až v ní bude rozhodnuto.

V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadené usnesení Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, případně aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že pokud obviněný vznesl výhrady proti neúplnosti dokazování, jde o skutkovou námitku a nelze ji považovat za relevantní pro zpochybnění znaku využil něčího omylu ve smyslu § 250 tr. zák. I přesto zmínila, že předmětné finanční prostředky se k dovolateli dostaly omylem jiné osoby a bez jakékoliv jeho aktuální povědomosti. Shledala však i přesto, že taková námitka obviněným nebyla uplatněna, že v daném případě, nelze přisvědčit tomu, že by dovolatel jednal za podmínky využití něčího omylu, ve smyslu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože se o mylně poukázané částce dozvěděl až dodatečně, jak zákon předpokládá u trestného činu zatajení věci podle § 254 tr. zák. Své názory opřela zejména o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 293/2006, které dopadá i na tento nyní projednávaný případ. K námitce obviněného o možnosti započtení vzájemných pohledávek nepřisvědčila a ztotožnila se se stanovisky obou soudů a uvedla, že v daném případě nešlo o vzájemné, existentní, splatné a vymahatelné pohledávky. Obviněným zmiňovaná pohledávka vycházející jen z jeho tvrzení, nebyla přesně vyčíslena. I kdyby však šlo o právně podloženou pohledávku, nebylo by ji možno vymáhat u soudu, protože její vymahatelnost se odvíjí od kritéria její splatnosti. Splatnost však v daném případě nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem ani jinak určena. Vzhledem k těmto výhradám, zejména s ohledem na to, že je v činu obviněného nutné shledávat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. a nikoliv trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil, a podle § 265k odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Brně, k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Pokud obviněný v podaném dovolání brojil proti nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování, způsobu, jakým byla posouzena věrohodnost především svědkyně Z. K., nebo požadoval změnu učiněných skutkových zjištění, jde o námitky, které na jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, neboť se týkají výhradně skutkových okolností. Těmto otázkám dovolací soud v další části svého rozhodnutí pozornost nevěnoval, neboť nedopadají nejen na označený dovolací důvod, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) l) tr. ř.

Za právně relevantní však Nejvyšší soud považoval výhrady, jimiž obviněný vytýkal nedostatky ve vztahu k použité právní kvalifikaci proto, že nebyly naplněny všechny zákonem předpokládané znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a proto dále zkoumal, zda je v této části dovolání obviněného opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že obviněný vytýkal nedostatky v právní kvalifikaci, kterou zpochybnil ve vztahu ke všem jejím zákonným znakům, zejména ve vztahu k subjektivní stránce, je vhodné zmínit, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Podle tzv. právní věty vyjádřené v rozsudku soudu prvního stupně se obviněný uvedeného trestného činu podvodu dopustil v alternativě, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že využil něčího omylu a způsobil takovým činem značnou škodu.

O využití omylu jiného jde tehdy, když pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.], přičemž k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.

Pokud obviněný namítá, že uvedenou částku nevrátil vzhledem k započtení částky, kterou mu dlužil městský úřad, je vhodné připomenout, že podle § 580 obč. zák., má-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že se musí jednat o vzájemné pohledávky, které jsou způsobilé k započtení. Vzájemnost pohledávek předpokládá, že jde na obou stranách o existující pohledávky, z nichž z obou vyplývá druh plnění. Ve smyslu § 281 odst. 2 obč. zák. musí jít též o pohledávku, jíž se lze domáhat u soudu (což vyplývá rovněž z ustanovení § 358 obch. zák.), musí se jednat o pohledávku splatnou, neboť proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.

Protože pro naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu je nutné usuzovat především podle toho, jak byl skutek zjištěn a popsán ve výrokové části rozsudku, je v daném případě nutné konstatovat, že takovým podkladem je výrok rozsudku soudu prvního stupně, neboť odvolací soud usnesením, proti němuž dovolání obviněného směřuje, shledal rozsudek soudu prvního stupně správným a odvolání obviněného zamítl. Podle skutkového děje, jak byl soudy obou stupňů zjištěn, obviněný čin spáchal tak, že jako jednatel společnosti V. B., s. r. o., v přesně nezjištěné době v prosinci roku 2002, poté, co zjistil od účetní své firmy, že firma V. B., s. r. o., obdržela platbu zádržného v plné výši 1.430.928,- Kč, ačkoli měla obdržet toliko zbytek do výše zádržného, tedy částku 715.464,- Kč, a to omylem účetní I. Z. z Úřadu městské části B.-N. L., a tuto částku na účtu firmy V. B., s. r. o., ponechal a dobrovolně nevrátil Úřadu městské části B.-L. ani tomuto neoznámil, že eventuelně částku zadrží jako svoji pohledávku vůči tomuto úřadu, čímž způsobil škodu ve výši 715.464,- Kč Statutárnímu městu B., Městské části B.-N. L. .

Na základě těchto skutkových zjištění se oba soudy shodně k naplnění formálních znaků trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. vyjádřily tak, že přestože obviněný věděl, že jde o částku, která jeho společnosti nepatří, protože na účet došla omylem, uvedené finanční prostředky ponechal na účtu své společnosti a dále s nimi nakládal podle vlastního uvážení. Tím, že omylem získané peníze nevrátil, sebe obohatil a majetek poškozeného o tuto částku zmenšil, čímž mu způsobil značnou škodu.

Jestliže se obviněný hájil tím, jak i nyní uvádí ve svém dovolání, že si uvedené peníze ponechal z titulu zápočtu své pohledávky vůči městskému úřadu, soud prvního stupně na tyto námitky reagoval přiměřeně ke všem zjištěným skutečnostem a na str. 4-5 odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl úvahy, jimiž v zásadě vyjádřil, že o jednostranné započtení pohledávky se v daném případě nemohlo jednat, neboť pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, když v době, kdy na účet společnosti V. částka 715.464,- Kč přišla, neexistovala žádná pohledávka společnosti V. vůči městskému úřadu, jejíž započítání by přicházelo do úvahy, tedy že by byla vymahatelná a splatná.

Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil a na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jako na správné odkázal s tím, že za situace, kdy obviněný věděl, že přeplatek se na jeho účet dostal omylem, nereagoval na opakované výzvy k jeho vrácení. Soud druhého stupně neakceptoval stanovisko obviněného, že si tyto peníze mohl započítat na nárok na náhradu za zneužití jeho užitného vzoru (způsob zavěšení a rekonstrukce balkonů v panelových domech). Kromě argumentů uvedených nalézacím soudem vyjádřil odvolací soud i to, že obviněný svůj nárok vztahoval vůči městskému úřadu, který v daném případě za zneužití užitného vzoru nebyl zodpovědný, neboť užitný vzor mohla zneužít v rámci stavební technologie, pouze společnost S., a. s., která stavební práce revitalizace panelových domů, prováděla.

Nejvyšší soud shledal, že právní závěry, k nimž došly soudy obou stupňů korespondují se učiněnými skutkovými zjištěními, odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i dalším obsahem připojeného spisu.

Z něho je vhodné zmínit zejména výpověď svědkyně Z. K. (č. l. 247- 248 spisu) učiněné při hlavním líčení, v níž popsala, že když v listopadu 2002 na účet přišla neoprávněná platba, dověděla se o tom při zpracování účetních dat na počítači v rámci každodenní kontroly pohledávek a závazků. Věděla, že jim celá částka 1.430.928, Kč nepřísluší, a proto ji zúčtovala tak, že polovinu, která byla přijata neoprávněně, vložila do položky k vrácení. Tentýž den uvedenou skutečnost sdělila asistence obviněného, která však na tuto skutečnost musela přijít též sama. Obviněného o tom informovala při jejich prvním setkání.

Z tohoto zjištění Nejvyšší soud rovněž dovodil správnost závěrů shora vyjádřených soudy, neboť to, že na účet společnosti V. došla částka 715.464,- Kč, se obviněný dověděl od účetní Z. K. bezprostředně poté, co jmenovaná přijetí této částky kontrolou účetnictví zjistila.

Podle výpovědi svědkyně I. Z. (č. l. 247), která uvedený omyl způsobila, si tato své chyby všimla až v měsíci lednu 2003 a zkontaktovala v této době obviněného, s nímž se chtěla domluvit na vrácení. Obviněný jí slíbil, že tuto částku do tří měsíců splatí, což však neučinil, když ho upomínala, sděloval jí, že má finanční problémy.

Z výpisu (č. l. 27-71) z účtu č. 696470297 vedeného u K. b., a. s. na jméno V. B., s. r. o., je zřejmé, že společnost V. obdržela dne 28. 11. 2002 jako platbu od Statutárního města B. částku 1.430.928, Kč, a zůstatek na tomto účtu k uvedenému datu činil 1.615.105,36,- Kč. Z přehledu výpisu tohoto účtu v následujících měsících je zřejmé, že částka 715.464, Kč patřící Statutárnímu městu B., Městské části B.-N. L., nebyla z účtu poškozenému odeslána a nebyla ani převedena do jiné položky, s níž by nebylo dále manipulováno, neboť taková operace z výpisu účtu není patrná. Lze však podle jeho obsahu shledat, že platby na straně příjmů (strana dal) přicházely jen ojediněle, zatímco z účtu peněžní položky trvale odcházely (velký pohyb položek na straně - má dáti). Stav účtu se tak průběžně snižoval, a konečný zůstatek v následných měsících činil k datu 25. 12. 2002 částku 1.120.591,73,- Kč; k datu 30. 1. 2003 částku 836.968,76,- Kč; k datu 20. 2. 2003 částku 587.197,20 Kč; k datu 20. 3. 2003 částku 419.429,17,- Kč; k datu 17. 4. 2003 částku 419.429,01,- Kč; k datu 20. 5. 2003 částku 71.247,94,- Kč a k datu 28. 6. 2003 je vykázán končený zůstatek 71.247,93,- Kč.

Uvedené skutečnosti svědčí pro závěr, že od počátku, kdy pracovnice společnosti V. Z. K. zjistila, že na účet byla částka 715.464,- Kč zaslána, věděla že se jedná částku omylem obdrženou, a podle její výpovědi v souladu s tímto svým zjištěním také postupovala, když ji částku převedla v účetnictví, které vedla do kolonky k vrácení . Ihned o tom informovala asistentku obviněného a při první příležitosti i obviněného. Obviněný však opatření účetní zřejmě nerespektoval, neboť neoprávněně obdrženou částku neponechal v položce pro vrácení a tuto poškozenému nevrátil. Jak je patrné z výpisů z účtu, v následném období společnost V. s touto částkou disponovala jako s vlastní a průběžně z ní finanční prostředky odčerpávala. Pokud obviněný při rozhovoru s I. Z. v lednu 2003 této sdělil, že neoprávněně obdrženou částku ihned uhradit nemůže, je podle stavu účtu, na němž v té době ke dni 30. 1. 2003 bylo 836.968,76,- Kč zřejmé, že prostředky k vrácení měl ještě k dispozici. Lze proto dovodit, že odmítl tuto úhradu vědomě s tím, že ji poškozenému zaplatit nechtěl a o čemž svědčí i to, že předmětnou částku po dobu 3 měsíců, jak se zavázal při rozhovoru se svědkyní I. Z. učinit, ani nesplácel. Přitom z účtu byly finanční prostředky stále odčerpávány na zcela jiné účely, až koncem měsíce června 2003 činil konečný zůstatek 71.247,93,- Kč.

Pokud se obviněný hájil tím, že tuto částku započetl vůči závazku u městského úřadu, pak tyto jeho argumenty jsou plně v rozporu se zákonnými podmínkami o započtení podle § 580, § 581 obč. zák. a § 358 obch. zák. S těmito výhradami obviněného se již dostatečným a správným způsobem vypořádaly oba soudy, které na základě výsledků provedeného dokazování určily, že obviněný ani subjektivně nemohl mít za to, že takové započítání je fakticky možné, když žádná konkrétně v penězích vyjádřená pohledávka, která by byla splatná a soudně vymahatelná v době, kdy o jejím započtení obviněný uvažoval, vůči městskému úřadu jako věřiteli nebyla specifikována, a tedy neexistovala. Pokud obviněný argumentoval jistým nárokem, který dovozoval z porušení práv společnosti V. k užitnému vzoru (způsob zavěšení a rekonstrukce balkonů), měla se i podle toho, jak uvedené souvislosti popisoval, tohoto zneužití dopustit společnost S., a. s., která předmětné rekonstrukce prováděla. Městský úřad, jako zadavatel uvedeného stavebního díla, nebyl tím, kdo by se obviněným tvrzeného zneužití dopustil. Lze tudíž vyloučit, že by existovaly fakticky takové okolnosti, které by u obviněného opodstatněně vedly k přesvědčení, že městský úřad je na základě těchto skutečností vůči němu v postavení dlužníka.

S ohledem na tyto závěry a úvahy, soudy nižších stupňů postupovaly zcela správně, pokud tuto obhajobu obviněného nebraly do úvahy. Nejvyšší soud na závěry obou soudů pro stručnost odkazuje s tím, že tuto obhajobu obviněného považuje za účelovou a vykonstruovanou ve snaze zakrýt své trestné jednání.

Ve vztahu k názoru státní zástupkyně, že v jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, je nutné shledávat naplnění znaků trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák., Nejvyšší soud připomíná, že trestného činu podle § 254 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné a získá-li tímto činem značný prospěch.

Ve smyslu tohoto ustanovení se předpokládá, že pachatel v době, kdy věc dostává do své moci, o tomto omylu neví a teprve dodatečně si uvědomí, že mu věc nepatří (srov. obdobně rozhodnutí č. 17/1980 Sb. rozh. tr.). Rozhodné pro tuto právní kvalifikaci je, že pachatel o omylu v době, kdy se dostává do jeho moci, ještě neví, ale omyl si uvědomí až později, když už má věc ve své moci, a přesto si ji ponechá. V tomto případě jde o přivlastnění si věci, která se dostala do jeho moci omylem. Jedná se tedy o situaci, kdy se věc dostane do moci pachatele např. v důsledku doručení zásilky poštou na nesprávnou adresu nebo záměnou adresáta (srov., např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 3 Tdo 293/2006). Je tedy zřejmé, že pro naplnění znaků trestného činu zatajení věci podle § 254 tr. zák. musí nastat situace, kdy obviněný si ihned v době, kdy dostává věc do své moci neuvědomuje, že jde o věc získanou omylem, ale uvědomí si to až později.

O takto právně formulované skutečnosti však podle skutkových okolností v této nyní projednávané věci nešlo, neboť uvedená platba byla provedena bankovním převodem a je v takovém případě nutné vycházet z toho, že při bankovním převodu z účtu na účet nastává situace, kdy peněžní ústav podle pokynu plátce převede finanční prostředky na účet adresáta. Peníze tak přicházejí majiteli na účet, o čemž není vlastník účtu informován přesně v okamžiku, kdy tato transakce nastane, ale později, v závislosti na dalších objektivních souvislostech, např. kdy mu to banka dá na vědomí, což se děje zpravidla výpisem účtu. Je proto nutné v případě bankovního převodu na základě konkrétních skutkových okolností určit, který okamžik lze spojovat s pojmem, že se věc dostává do moci pachatele . V daném případě tomu není v momentě, kdy prostředky byly na účet připsány, ale až tehdy, kdy se pachatel o tom, že se tak stalo, mohl dovědět, resp. dověděl.

Vychází-li Nejvyšší soud ze skutkových okolností, které byly zjištěny v této trestní věci, lze shrnout, že se obviněný o zvažované skutečnosti dověděl z vyjádření účetní Z. K. a ve stejný moment, kdy mu sdělila, že uvedená částka byla na účet připsána, mu řekla i to, že její polovina byla zaslaná omylem. Tyto informace jmenovaná účetní zjistila v okamžiku, kdy uvedenou částku při zpracování výpisu účtu z banky objevila. Je tedy zřejmé, že obviněný si skutečnosti, že šlo o částku, která byla zaslána omylem, byl vědom ve stejné chvíli, kdy se o existenci této částky dověděl. V tomto případě se jedná o využití omylu, neboť v daném případě šlo od samého počátku u obviněného o aktivní jednání směřující ke způsobení škody na cizím majetku, a jde tedy o formu jednání uvedenou v § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Na základě těchto úvah Nejvyšší soud shledal, že byly dostatečně objasněny všechny rozhodné skutečnosti významné pro závěr, že obviněný V. Š. naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že výhrady obviněného nemají opodstatnění, neboť rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 95 T 218/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 5 To 304/2006, vytýkanými vadami netrpí. Oba soudy nižšího stupně v souladu se zákonem vyložily všechny pojmy relevantní z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného zcela správně shledaly naplněné všechny obligatorní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.

Dovolací soud pro úplnost dodává, že výhrady, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou v podstatě opakováním jeho obhajoby z řízení před oběma soudy nižšího stupně, na jejichž rozhodnutí v podrobnostech odkazuje. Ze všech rozvedených důvodů považoval námitky obviněného uvedené v dovolání za zcela neopodstatněné, a proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. července 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová