8 Tdo 833/2005
Datum rozhodnutí: 17.08.2005
Dotčené předpisy: § 250 tr. zák., § 8 odst. 1 tr. zák., § 89 odst. 12 tr. zák.




8 Tdo 833/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 dovolání obviněné M. Š. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 5 To 1/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 69/2002, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 5 To 1/2005, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 4T 69/2002, z r u š u j í .

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 4 T 69/2002, byla obviněná M. Š. uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzena podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na tři léta, a podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla uložena povinnost způsobenou škodu uhradit ve lhůtě podmíněného odsouzení; podle § 53 odst. 1 tr. zák. byl uložen peněžitý trest ve výměře 25.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit škodu poškozené Z. D.F. ve výši 12.000,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná pokusu trestného činu dopustila tím, že dne 14. 6. 2001 v přesně nezjištěné době v P., po prohlídce nemovitosti sepsala téhož dne s poškozenou Mgr. Z. D. F. smlouvu o smlouvě budoucí na prodej bytu v P., za částku 699.000,- Kč, přičemž převzala zálohu ve výši 12.000,- Kč, ačkoli věděla, že se nejedná o byt, ale o nebytový prostor, který byl dne 6. 12. 1977 rozhodnutím ONV P. uznán za nezpůsobilý k bydlení pro jeho technické závady, přičemž při sepisování smlouvy poškozené Z. D. F. předložila padělanou zprávu Úřadu Městské části P., odboru stavebního ze dne 26. 4. 2001, při ověřování skutečností uvedených v této zprávě poškozená zjistila, že se v daném případě nejedná o byt, v důsledku čehož od smlouvy odstoupila a k vyplacení zbývající částky v hodnotě 687.000,- Kč nedošlo.

Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním směřujícím proti všem jeho výrokům. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 To 632/2003, bylo její odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto.

Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1375/2004, bylo podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 To 632/2003, zrušeno, podle § 265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Městskému soudu v Praze přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V řízení po přikázání věci dovolacím soudem bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 5 To 1/2005, odvolání obviněné jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti označenému usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině i trestu. Opřela je o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a namítla, že napadeným usnesením odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku, přičemž v řízení napadenému usnesení předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



Obviněná nesouhlasila s právními závěry, byl-li skutek posouzen jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Vytkla, že z tzv. skutkové věty výroku o vině nevyplývají všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, zejména pak objektivní a subjektivní stránka činu, povaha a výše škody, a že toliko v provázanosti odsuzujícího výroku a jeho odůvodnění lze vyvozovat, že podvodné jednání a tedy uvedení v omyl poškozené spatřovaly soudy obou stupňů v tom, že jí nabízela ke koupi byt, ačkoli se mělo jednat o nebytový prostor. V této souvislosti však upozornila, že soudy obou stupňů pochybily nesprávným výkladem ustanovení § 64 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve vztahu k zákonu č. 50/1976 Sb. (stavební zákon) a nesprávně shledaly podvodné jednání s poukazem na rozhodnutí odboru výstavby ONV P. č. j. Výst. 2251/77-Str.d. 1034/Si ze dne 6. 12. 1977, kterým byl předmětný prostor uznán za nezpůsobilý k bydlení. Zdůraznila, že rozhodnutí stavebního úřadu nemělo vliv na původní stavebně právní určení kolaudaci, kterou byl prostor charakterizován jako byt. Nadále se podle ní jednalo o byt, a nemohla proto poškozenou uvést v omyl předstíráním, že jí nabízí k prodeji byt, ačkoliv se jednalo o nebytový prostor; z pohledu platné kolaudace byla daná jednotka právě tím, co nabízela, tedy bytem. Vyslovila přesvědčení, že se vůči poškozené nemohla dopustit podvodného jednání, neboť ji seznámila s faktickým stavebním stavem jednotky, s právním stavem jejího zápisu v katastru nemovitostí a seznámila ji i s jejím nabývacím titulem. Pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že podvodné jednání způsobila tím, že zamlčela skutečný stav předmětné nemovitosti, zejména pak závažné závady, které při běžné prohlídce nebyly patrny , dovolatelka namítla, že tyto úvahy nemají oporu ve skutkových zjištěních a odvolací soud tuto úvahu učinil na základě technické zprávy vztahující se k rozhodnutí vydanému v roce 1977, aniž by měl ověřeno, že tímto nedostatkem nemovitost nadále trpí, a přestože poškozená nedostatek fyzikálních vlastností jednotky nikdy nenamítla, neboť podstatou jejího odstoupení od smlouvy byl právní stav zápisu jednotky v katastru nemovitostí. Za nemístné ve vztahu k podvodnému úmyslu označila i úvahy odvolacího soudu o tom, jak a za jakou cenu nemovitost koupila. Obviněná pokládala za nesprávné a nepřesvědčivé též úvahy soudů vztahující se k výši škody. Uvedla, že s odkazem na užitou právní kvalifikaci nelze z jejich rozhodnutí zjistit, zda výší škody v pokusu měla být částka 687.000,- Kč nebo částka 12.000,- Kč, případně zda měly soudy na mysli součet obou těchto částek, což ale neodpovídá právní kvalifikaci skutku, neboť pak by se podle jejího názoru jednalo o trestný čin dílem dokonaný, dílem nedokonaný. Vytkla rovněž, že soudy se nezabývaly otázkou, o co by se majetek poškozené skutečně snížil, neboť za poskytnuté peníze by obdržela při dokonaném trestném činu jednotku v určité hodnotě. Upozornila, že škodu by představovala hodnota, o kterou by se majetek poškozené snížil, což předpokládá zjištění a odečtení hodnoty jí nabyté jednotky.

Navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby ji Nejvyšší soud sám zprostil obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že s argumentací obviněné se nelze ztotožnit. Zrekapituloval, že bylo nezvratně zjištěno, že obviněná dne 20. 11. 2000 uzavřela s L. b. d. v P. kupní smlouvu o převodu nebytového prostoru jednotky a bylo jí tedy známo, že na sebe převedla nebytový prostor, což plyne i z výpisu z katastru nemovitostí. Zanedlouho poté ale začala tuto jednotku nabízet k prodeji jako byt; v dubnu 2001 jí stavební odbor Mětské části. P. písemně sdělil, že rozhodnutím odboru výstavby ONV P. č. j. Výst. 2251/77 byl předmětný byt uznán za nezpůsobilý k bydlení pro technické závady, které škodlivě působí na zdraví. Zdůraznil, že obviněná tuto zprávu, z níž vypustila odstavec o nezpůsobilosti bytu již v roce 1977 k bydlení, předložila poškozené, čímž se snažila zastřít skutečnou povahu a stav předmětné jednotky. Poškozená nepřistoupila na uzavření kupní smlouvy s obviněnou na základě zjištění, jež učinila v rámci vlastního šetření na katastrálním úřadu a stavebním odboru. V žádném případě se tedy podle něj nejednalo pouze o občanskoprávní vztah a nesplnění závazků vyplývajících z uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí na prodej bytu, poněvadž obviněná od počátku vystupovala proti zájmům poškozené a uvedením nepravdivých skutečností sledovala vlastní obohacení. Uzavřel, že jednání obviněné ve svém souhrnu naplňuje všechny znaky trestného činu podvodu a její odpovědnost za škodu je odpovědností za škodu způsobenou trestným činem a že napadené rozhodnutí netrpí žádnými vadami. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože nebylo lze dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že dovolání je důvodné.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.



Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání jsou významné především dva okruhy problémů; první z nich představuje otázka, zda jednání obviněné bezprostředně směřovalo k uvedení poškozené v omyl, a druhý pak otázka stanovení výše škody.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Pokusem trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu a jehož se dopustila v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe obohatit tím, že uvedla někoho v omyl, a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu, přičemž k dokonání činu nedošlo.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů však konkrétní skutková zjištění, která by vyjadřovala zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přesvědčivě neobsahují.

Z tzv. skutkové věty v rozsudku soudu prvního stupně a odpovídající části odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že podstata podvodného jednání obviněné spočívala v tom, že ač věděla o tom, že k prodeji nabízená jednotka má povahu nebytového prostoru, tvrdila, že se jedná o bytovou jednotku a v tomto smyslu uzavřela s poškozenou smlouvu o smlouvě budoucí na prodej bytu v P., za částku 699.000,- Kč (v odůvodnění rozsudku se na straně 3 bez vysvětlení hovoří o částce 687.000,- Kč) a převzala od ní zálohu ve výši 12.000,- Kč.

Okolnost, že se nejedná o byt, ale o nebytový prostor, měla být podle závěrů soudu prvního stupně obviněné známa nejpozději po sdělení Úřadu městské části P., odboru stavebního ze dne 26. 4. 2001, který následně zfalšovala a předložila ho poškozené.

Ze sdělení staveného odboru Úřadu městské části P. ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 1368/01/OST/adm/Ji/Str.d.1034 se podává, že prostor, o který se v posuzovaném případě jedná, byl rozhodnutím čj. 54910/30 ze dne 10. 3. 1931 kolaudován jako světnice, předsíň a lázeň s WC. Podle rozhodnutí odboru výstavby ONV P. sp. zn. Výst.2251/77-Str.d.1034/Si ze dne 6. 12. 1977 byl předmětný byt uznán ve smyslu § 64 zákona č. 41/1964 Sb. za nezpůsobilý k bydlení pro jeho technické závady, které škodlivě působí na zdraví. Doklad o změně užívání uvedeného prostoru v archivní dokumentaci není uložen. Toto sdělení koresponduje s obsahem rozhodnutí, na něž odkazuje, tj. především s rozhodnutím odboru výstavby ONV P. ze dne 6. 12. 1977 sp. zn. Výst.2251/77-Str.d.1034/Si; stejného obsahu je i další rozhodnutí téhož odboru výstavby ze dne 19. 8. 1988, sp. zn. 2315/88 d.1034/Str. V případě obou těchto rozhodnutí se předpokládalo ohlášení změny v užívání prostor a vydání příslušného rozhodnutí stavebního úřadu.

Obviněná namítla, že rozhodnutí odboru výstavby ONV P. ze dne 6. 12. 1977 nemělo vliv na původní stavebně právní určení (kolaudaci) prostoru, stále se jednalo svým charakterem o byt. Upozornila, že ve smlouvě o smlouvě budoucí se zavázala na poškozenou převést byt, tomuto závazku by dostála; poškozenou nemohla uvést v omyl tím, že by na ni převedla nebytový prostor, poněvadž objektivně o nebytový prostor nešlo.

Tato námitka obviněné je opodstatněná. Obviněná přiléhavě zdůraznila, že rozhodnutí odboru výstavby bývalého ONV P. ze dne 6. 12. 1977 (a ani ze dne 19. 8. 1988), jímž bylo deklarováno, že byt se uznává ve smyslu § 64 zákona č. 41/1964 Sb. za nezpůsobilý k bydlení pro jeho technické závady, které škodlivě působí na zdraví , nic nemění na tom, že jde nadále o byt, nikoliv o nebytový prostor.

Ustanovení § 64 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, definovalo zdravotně závadný byt, rozhodnutí odboru výstavby bývalého ONV P. znamenalo pouze to, že byt je zdravotně závadný, nedotýkalo se a ani se nemohlo dotknout změny v jeho užívání. Takového výsledku by bylo lze dosáhnout pouze rozhodnutím stavebního úřadu o změně v užívání stavby ve smyslu § 85 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), což ale doloženo nebylo.

Na těchto závěrech nic nemění ani ve spisovém materiálu založené výpisy z katastru nemovitostí či kupní smlouva uzavřená mezi L. b. d. P. a obviněnou, v nichž je jednotka v domě v ul. N. H. označena jako nebytový prostor.

Ve světle těchto úvah neobstojí názor odvolacího soudu, že je nerozhodné, zda v důsledku rozhodnutí odboru výstavby tehdejšího ONV P., jimiž byla předmětná jednotka označena za nezpůsobilou k bydlení pro technické závady, které škodlivě působí na zdraví, došlo či nedošlo k rozhodnutí stavebního odboru o změně užívání dříve bytových prostor na prostory nebytové. Odvolací soud zdůraznil, že obviněná zamlčela skutečný stav předmětné nemovitosti, zejména pak závažné závady, které při běžné prohlídce nebyly patrny, především pak vlhkost bytu a okolnost, že při větších deštích byl byt zaplavován z veřejné kanalizace, aniž by bylo možné tuto závadu pro suterénní polohu bytu odstranit. Podvodné jednání obviněné spočívalo podle odvolacího soudu v tom, že poškozené nabízela k prodeji nebytový prostor za částku 699.000,- Kč jako byt, ačkoliv je sama zakoupila od L. b. d. P. za částku 350.000,- Kč, což poškozené zamlčela stejně jako další okolnosti, týkající se jejich závadnosti (strana 3, 4 usnesení odvolacího soudu).

Z pohledu relevantních úvah o podvodném jednání obviněné není důležité, jak a za jakou cenu obviněná získala předmětný prostor do své dispozice. Naopak je důležité, jaký charakter prostor objektivně měl, a v této souvislosti nebylo vyvráceno, že se jednalo o byt, byť zdravotně závadný, nikoliv nebytový prostor. V tomto ohledu nelze přistoupit na argumentaci odvolacího soudu, že je irelevantní, zda ke změně v užívání rozhodnutím příslušného úřadu došlo či nikoliv, když obviněná se o skutečnosti, že nedošlo ke změně v užívání jednotky, dozvěděla až po ukončení jednání s poškozenou. Nepřiléhavá je též poznámka, že i vzhledem k obsahu sdělení stavebního odboru Úřadu městské části P. jednala s vědomím, že jde o prostor nebytový, neboť toto sdělení, pocházející ještě z období před uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí s poškozenou, takový údaj neobsahuje.

Zavázala-li se obviněná ve smlouvě o smlouvě budoucí převést kupní smlouvou na poškozenou byt, nelze v takovém jednání spatřovat jednání podvodné spočívající v uvedení někoho v omyl. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. O to se však v daném případě nejednalo, poněvadž předmětná jednotka objektivně povahu bytu měla.

Podvodné jednání by mohlo spočívat v tom, že obviněná při jednání s poškozenou neuvedla všechny skutečnosti, které byly podstatné a které by vedly k tomu, pokud by byly poškozené známy, že by ke koupi bytu nedošlo buď vůbec, nebo za odlišných podmínek (př. nižší cena bytu apod.). V tomto případě by ale podvodné jednání mělo charakter zamlčení podstatných skutečností.

Tuto alternativu podvodného jednání naznačil v odůvodnění napadeného usnesení i odvolací soud, když zmínil, že obviněná poškozené zamlčela skutečný stav nemovitosti, zejména pak závažné závady, které při běžné prohlídce, kterou poškozené umožnila, nebyly patrny. Zejména pak zdůraznil vlhkost bytu, zaplavování bytu přetlakem z veřejné kanalizace, přičemž pro tyto závady byl posléze byt shledán zdravotně závadným. Ostatně právě tyto údaje obviněná odstranila v jí pozměněném sdělení stavebního odboru Úřadu městské části P. ze dne 26. 4. 2001, jež poškozené předložila.

Obviněná však přesvědčivě vytkla, že tyto úvahy odvolacího soudu nemají oporu ve skutkových zjištěních, nebyly předmětem dokazování ani v přípravném řízení, ani v hlavním líčení; k těmto skutečnostem nebyla vyslechnuta ani obviněná, ani poškozená. Poškozená dosud uváděla, že důvodem, pro který se rozhodla kupní smlouvu neuzavřít, byla právní povaha nemovitosti, nezmínila, zda a jaký vliv na její rozhodnutí by měl poznatek o tom, že byt je zdravotně závadný. Objasněno nebylo ani to, zda vady popisované v rozhodnutí odboru výstavby ONV P. ze dne 6. 12. 1977 nemovitost v době činu skutečně nadále vykazovala. Teprve po odstranění těchto nedostatků bude na soudu prvního stupně, aby se otázkou povahy podvodného jednání obviněné znovu důsledně zabýval.

Důvodná je i výhrada obviněné, že soudy obou stupňů nevěnovaly potřebnou pozornost stanovení výše škody.

Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy; rozhodující je hodnota, o kterou by byl majetek poškozené zmenšen. V konkrétním případě představovala celkovou výši zamýšlené škody částka 699.000,- Kč jakožto dohodnutá cena bytu. Z kontextu skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně plyne, že vyplacená záloha ve výši 12.000,- Kč byla pojímána jako škoda skutečně vzniklá, zbývající částka 687.000,- Kč, k jejímuž vyplacení nedošlo, pak jako škoda bezprostředně hrozící. Částka 699.000,- Kč je škodu značnou ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., proto byl skutek kvalifikován jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1, § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Byly-li by naplněny všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, pak by správnost právní kvalifikace nebyla dotčena tím, že co do částky 12.000,- Kč byl čin dokonán (k tomu viz č. 15/1996-I Sb. rozh. tr.). Výhrada dovolatelky, že čin by bylo třeba za takových okolností kvalifikovat jako trestný čin podvodu dílem dokonaný, dílem nedokonaný, je v tomto ohledu nesprávná.

Přiléhavá je ovšem výhrada, že majetková újma, o kterou by se majetek poškozené snížil (při naplnění všech zákonných znaků trestného činu podvodu), nemůže být stanovena jako sjednaná cena nemovitosti, jež měla být převedena do vlastnictví poškozené, aniž by bylo přihlédnuto ke skutečné hodnotě této nemovitosti.

Dosavadní závěr soudů o hrozící výši škody by mohl obstát pouze v případě, že by obviněná záměr převést nemovitost na poškozenou pouze předstírala, aby dosáhla vyplacení peněžní částky odpovídající sjednané ceně. Záměr obviněné na poškozenou nemovitost skutečně převést ale vyvrácen nebyl a pro ten případ měla být výše škody stanovena jako rozdíl mezi sjednanou cenou převáděné nemovitosti a její cenou stanovenou podle kritérií § 89 odst. 12 tr. zák., tj. cenou, za kterou se nemovitost v době a v místě činu obvykle prodává (odrážející též její skutečný právní i faktický stav). Hodnota, o kterou by se majetek poškozené zmenšil, je totiž reprezentována právě tímto rozdílem, nikoliv celou sjednanou cenou nemovitosti. Cena, za kterou se nemovitost v době a v místě činu obvykle prodávala nebyla dosud zjišťována, a proto nebylo možné učinit odpovídající skutkové ani právní závěry relevantní z hlediska výše škody jakožto kvalifikačního znaku trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a jako vadnou část předcházejícího řízení zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (§ 265k odst. 1 tr. ř.). Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.). Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková