8 Tdo 83/2007
Datum rozhodnutí: 21.02.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 83/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2007 o dovolání obviněného Ing. J. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 4 To 51/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 2/2006, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. N. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Ing. J. N. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 4 T 2/2006, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice dozorem.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které zaměřil proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 4 To 51/2006, byl k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný Ing. J. N. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice dozorem.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný trestného činu dopustil tím, že

1) dne 19. 1. 1996 v P. na základě smlouvy o půjčce 17.800.000,- Kč, kterou uzavřel jako jednatel společnosti T., spol. s r. o., se sídlem B., v postavení dlužníka se společností A., spol. s r. o., se sídlem P., zastoupenou J. H., a jejímž důvodem bylo získání finančních prostředků pro obchod s ropou z Á., převzal od Ing. K. Z. částku nejméně 12.500.000,- Kč, přičemž se zavázal částku 17.800.000,- Kč, která měla kromě vypůjčené částky zahrnovat i penále Č. o. b., a. s., za předčasný výběr peněz z účtu Ing. K. Z. a provizi J. H. a Ing. K. Z., vrátit do 15. 3. 1996, a dle článku IV. smlouvy o půjčce se zavázal na požádání věřitele uzavřít zástavní smlouvu na movitý a nemovitý majetek v tržní hodnotě minimálně 20.000.000,- Kč, přičemž věděl, že peníze ve smluvené lhůtě nevrátí s ohledem na to, že neměl dojednány žádné konkrétní podmínky pro obchod s ropou, navíc byl zatížen dluhem ve výši 11.000.000,- Kč vůči Ing. L. M. a věděl, že nezajistí ani uzavření zástavní smlouvy, neboť společnost T., spol. s r. o., žádný majetek nevlastnila, peníze ve lhůtě do 15. 3. 1996 ani později nevrátil, čímž společnosti A., spol. s r. o., způsobil škodu minimálně ve výši 12.500.000,- Kč,

2) dne 1. 3. 1996 v Ú. n. L. jako jednatel společnosti T., spol. s r. o., se sídlem v B., v postavení dlužníka uzavřel smlouvu o úvěru se S. p. ch. a h. v., a. s., se sídlem v Ú. n. L., zastoupenou generálním ředitelem Ing. V. H., jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků ve výši 15.000.000,- Kč za účelem nákupu a obchodování s ropou v Á., kterážto částka byla poukázána týž den z účtu věřitele vedeného u K. b., a. s., na účet společnosti T., spol. s r. o., vedený u R., a. s., přičemž dle čl. I. smlouvy o úvěru se zavázal vypůjčenou částku navýšenou o 760.000,- Kč vrátit do jednoho měsíce ode dne, kdy částka bude připsaná na účet společnosti T., spol. s r. o., a pro případ, že v dohodnuté době by nebyl úvěr splacen, zavázal se podle článku IV. smlouvy o úvěru dodat věřiteli celkem 11.922 tun ropy v hodnotě poskytovaného úvěru, přičemž věděl, že podmínky vyplývající ze smlouvy nesplní, neboť byl zatížen jednak vysokým dluhem z předchozího období vůči Ing. L. M. a společnosti A., spol. s r. o., ve výši celkem nejméně 28.200.000,- Kč, jednak neměl v Á. dojednány žádné konkrétní podmínky obchodu s ropou, peníze ve stanovené lhůtě nevrátil, ani nedodal ropu, čímž S. p. ch. a h. v., a. s., se sídlem v Ú. n. L. způsobil škodu ve výši 15.000.000,- Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku jakož i jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Měl za to, že skutkový stav, jak byl soudy zjištěn, není trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., neboť nevykazuje znaky zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Aby se jednalo o úmysl nepřímý, musel by vědět, že svým jednáním popsaným ve výroku rozsudku, může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem a pro případ, že jej způsobí, s tím být srozuměn. Nebyl to však pouze on, kdo posuzoval celou situaci, a jeho názory a iniciativy byly podpořeny spoustou osob v ČR, což byli v té době analytici, ředitelé továren, manažeři, kteří si sami prováděli vlastní rozbory situace a zhodnocení reálnosti svých investic. Je proto vyloučeno, že by jím mohli být mylně informováni. To podle jeho přesvědčení vylučuje zavinění, neboť sami dospěli k závěru, že čekají vysoké zisky v krátké době a že provedení obchodu je reálné. Zdůraznil, že jediným jeho úmyslem bylo uzavření předmětného kontraktu, nikoli aby protiprávně obohatil sebe nebo jiného, když navíc zůstává otázkou, zda se vůbec někdo na této transakci obohatil. Překážky, které bránily splnění závazků ze smluv o půjčkách, vznikly až po uzavření těchto smluv a nemohl je předvídat. Závazkový právní vztah mezi ním a věřiteli byl vztahem spadajícím do oblasti práva obchodního, byl smluvně zajištěn a taktéž uplatněn v civilněprávním řízení. V případě, že by nenastaly skutečnosti nezávislé na jeho vůli, bylo by možné předpokládat, že by k naplnění investic došlo a byl by schopen své závazky splnit.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze jakož i rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, nebo aby sám rozhodl tak, že ho podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, poněvadž obviněný zpochybnil správnost právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu pro absenci jeho subjektivní stránky.

Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., které spočívají v tom, že obviněný ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.

Skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky právě tohoto trestného činu evidentně naplňují. Tato zjištění vyjadřují vedle následku - škody ve výši 27.500.000,- Kč, tj. škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.) na majetku poškozených A., spol. s r. o., a S. p. ch. a h. výrobu, a. s., především podvodné jednání obviněného vůči poškozeným, které směřovalo k tomu, aby se obohatil. Podvodné jednání je v podstatě vymezeno tak, že obviněný jako jednatel společnosti T., spol. s r. o., uzavřel smlouvu o půjčce výši 12.500.000,- Kč za účelem získání finančních prostředků pro obchod s ropou z Á., přičemž se zavázal na požádání věřitele uzavřít zástavní smlouvu na movitý a nemovitý majetek v tržní hodnotě minimálně 20.000.000,- Kč, přičemž věděl, že peníze ve smluvené lhůtě nevrátí s ohledem na to, že neměl dojednány žádné konkrétní podmínky pro obchod s ropou, navíc byl zatížen dluhem ve výši 11.000.000,- Kč vůči Ing. L. M. a věděl, že nezajistí ani uzavření zástavní smlouvy, neboť společnost T., spol. s r. o., žádný majetek nevlastnila; peníze ve stanovené lhůtě ani později nevrátil. V době splatnosti této smlouvy uzavřel další smlouvu o úvěru, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků ve výši 15.000.000,- Kč za účelem nákupu a obchodování s ropou v Á., kterážto částka byla poukázána na účet společnosti T., spol. s r. o., přičemž se zavázal vypůjčenou částku navýšenou o 760.000,- Kč vrátit do jednoho měsíce ode dne, kdy částka bude připsaná na účet společnosti T., spol. s r. o., a pro případ, že v dohodnuté době by nebyl úvěr splacen, zavázal se dodat věřiteli celkem 11.922 tun ropy v hodnotě poskytovaného úvěru, přičemž věděl, že podmínky vyplývající ze smlouvy nesplní, neboť byl zatížen jednak vysokým dluhem z předchozího období vůči Ing. L. M. a společnosti A., spol. s r. o., jednak neměl v Á. dojednány žádné konkrétní podmínky obchodu s ropou, peníze ve stanovené lhůtě nevrátil, ani nedodal ropu.

Námitky obviněného zpochybňující subjektivní stránku trestného činu obstát nemohou a soudy obou stupňů závěr o podvodném úmyslu obviněného a zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. náležitým způsobem odůvodnily.

Podle § 4 písm. b) tr. zák. je čin spáchán úmyslně mimo jiné též tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění vyjadřuje jeho aktivní volní vztah k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.

V obecné rovině platí, že skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat objektivní stránku tohoto trestného činu. K naplnění zavinění u trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době poskytnutí peněz jednal jednoznačně v úmyslu tyto buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, případně aby alespoň jednal s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Za trestný čin podvodu nelze považovat jednání, kdy teprve po uzavření smlouvy o úvěru vznikly překážky, které bránily obviněnému splnit závazek z úvěrových smluv a které nemohl v době jejich uzavření ani předvídat, jestliže by jinak byl tehdy schopen závazky splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit. Ani jeden z těchto předpokladů vylučujících trestně právní odpovědnost za trestný čin podvodu však v posuzovaném případě shledán nebyl.

Z hlediska obsahu dovolání a právního posouzení skutku soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil (strany 11, 12), že oběma předmětným smlouvám (smlouvě o půjčce a smlouvě o úroku) předcházela půjčka nejméně 10 milionů Kč od Ing. L. M. z 20. 10. 1995. Obviněný v době uzavírání smluv o této půjčce neinformoval, třebaže již v té době byl v prodlení s plněním závazku. Poznamenal, že společné pro všechny tři smlouvy je, že obviněný se zavázal ke krátké době splatnosti, peněžní prostředky si půjčoval na dobu jednoho, popř. dvou měsíců, přičemž ani v jednom případě neměl reálnou možnost peníze ve smluvené lhůtě vrátit. O nereálnosti předpokládaného obchodu s Á. a o srozumění obviněného s tím, že skutečnosti, jež předkládal věřitelům, jsou nepravdivé, svědčí podle soudu nejenom to, že obviněný, znalý poměrů v Á., měl k dispozici pouze některé nákladové listy a listiny sepsané zčásti v arabštině, zčásti v ruštině, většinou v kopiích, ale že se opíral o informace osob gruzínských občanů M. a S., které znal jen krátkou dobu a povrchně. Obviněný podle závěrů soudu prvního stupně oba poškozené uvedl v omyl nabídkami záruk, které poskytl, a to S., a. s., směnkou, event. dodávkou 11.922 tun ropy, a A., spol. s r. o., slibem uzavření zástavních smluv na majetek T., spol. s r. o. Tato obchodní společnost však nevlastnila žádné finanční prostředky, nedisponovala žádnou ropou ani majetkem, kterým by mohla půjčky uhradit. V době půjčení peněz společnost T., spol. s r. o., nevykazovala žádnou činnost, která by přinášela výraznější zisk, stav jejího účtu byl zanedbatelný. Obviněný ani všechny vypůjčené peníze do Á. nepřevedl a nedokázal vysvětlit, jak s nimi naložil.

Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí označil závěry soudu prvního stupně za správné a sám pečlivě a přesvědčivě reagoval na námitky obviněného zpochybňující jeho zavinění. Připomněl, že jestliže obviněný poslal do Á. vypůjčených 10 milionů Kč od Ing. L. M., zavázal se tyto peníze do měsíce vrátit, následně zjistil, že se obchod s ropou nerealizoval a vypůjčené peníze vrátit nemůže, a přesto si vypůjčil od poškozených další vysoké finanční částky opět s měsíční, resp. dvouměsíční splatností, i bez dalšího je možno dovodit, že svým závazkům nebyl schopen dostát, že v tomto směru uváděl poškozené v omyl a že s tím musel být srozuměn. Uváděl-li obviněný, že jednal v dobré víře a spoléhal na informace a doklady od svých gruzínských partnerů, lze mít o těchto tvrzeních pochybnosti, a lze jednoznačně učinit závěr, že obviněný nevěnoval okolnostem obchodního případu, do kterého vložil cizí finanční prostředky, naprosto žádnou pozornost, což by v případě, že by bral své závazky vůči poškozeným vážně, nepochybně musel učinit. Přesvědčivě podle odvolacího soudu nepůsobí ani způsob, jakým obviněný popsal vztahy k obchodním partnerům, když bez jakéhokoliv zajištění jim svěřil vypůjčené prostředky. Odvolací soud nepřehlédl ani neochotu obviněného nést odpovědnost za dluhy, které způsobil, čemuž nasvědčuje skutečnost, že se ani nepokusil vyrovnat alespoň část svých závazků, přestože, jak uvedl, dál pokračoval v obchodování.

Přitakat nelze ani námitce obviněného, že překážky, které bránily splnit závazky z půjček, které nemohl v době uzavření ani předvídat, vznikly až po uzavření smluv o půjčce a že se jednalo toliko o obchodněprávní vztah. V této souvislosti soudy správně uvedly, že problémy s plněním závazků v souvislosti se zamýšleným obchodem nastaly již ve fázi, která předcházela žalovanému jednání, tedy v době splatnosti půjčky od Ing. L. M. v listopadu 1995, poté v období od ledna do března 1996 si obviněný vypůjčil obě posuzované částky a zavázal se k jejich vrácení, zatímco k pozastavení činnosti NNN K. b. v Á. mělo dojí teprve v únoru 1998. Navíc, jak též připomněl odvolací soud, obviněný po splatnosti úvěru S., a. s., uváděl, že banka odmítla vydat peníze na transakci s naftou údajně proto, že peníze byly poslány na soukromý účet jednoho z G., nikoliv na účet podnikatelský, zatímco z výpovědi Ing. N. vyplývá, že mu měl obviněný jako důvod nesplacení úvěru S., a. s., uvést, že peníze jsou zablokovány v nějaké bance v Á. proto, že existovalo jakési embargo na vývoz ropy (viz strana 10 napadeného rozsudku).

Je sice pravdou, že obviněný měl s poškozenými uzavřeny smlouvy o půjčce a o úvěru, které svým charakterem bezpochyby patří mezi závazkové vztahy řídící se předpisy obchodního práva (popř. občanského práva), avšak relevantně z pohledu norem trestního práva podstatou jeho jednání nebylo jejich porušení, nýbrž skutečnost, že smluvním partnerům při uzavírání těchto smluv s krátkou dobou splatnosti obviněný uváděl nepravdivé informace (zejména ujednání o zajištění dodávek ropy, možnost zřízení zástavního práva k nemovitostem, které obviněný ani společnost T., spol. s r. o., nevlastnila), jimiž uvedl poškozené v omyl a způsobil jim škodu, poněvadž už v době uzavírání smluv neměl v úmyslu půjčené prostředky vrátit. Jinak řečeno, v posuzovaném případě se nelze dovolávat znění čl. 8 odst. 2 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obviněný nebyl odsouzen proto, že takovému závazku nemohl dostát (o to v jeho případě evidentně nešlo), ale proto, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu.

Nelze než uzavřít, že soudy obou stupňů, zejména pak soud odvolací, se přesvědčivě vypořádaly s těmi námitkami obviněného, které směřovaly vůči správnosti závěrů o existenci podvodného úmyslu; dovolací soud jejich závěry sdílí, má je za přesvědčivé a správné. Skutek obviněného byl správně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. února 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková