8 Tdo 826/2015
Datum rozhodnutí: 26.08.2015
Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 826/2015-22

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015 o dovolání obviněného P. F. , roz. Š., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 10 To 384/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 259/2014, takto :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 6 T 259/2014, uznal obviněného P. F. (dále jen obviněný , příp. dovolatel ) vinným, že

v době od měsíce června 2013 do konce měsíce dubna 2014 v H. K. vystupoval jako plukovník u zvláštní jednotky Policie ČR, dále uváděl, že pracoval jako prokurátor v Praze a že je čekatelem na pozici prokurátora u Krajského soudu v Hradci Králové, ač věděl, že se tyto údaje nezakládají na pravdě, a současně nabízel Z. N. a S. V. právní služby spojené s vymáháním jejich pohledávek od L. S. tak, jak byly vyčísleny rozsudky Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 120/2012 ze dne 27. 8. 2012 a Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 390/2012 ze dne 20. 11. 2012 a Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 165/2012 ze dne 18. 9. 2013 a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 11 To 294/2013 ze dne 17. 12. 2013, s tím, že má možnost zajistit přednostní vymožení dluhu, žádal je o zaplacení záloh v souvislosti s vymáháním peněz, když mu Z. N. poskytla zálohy ve splátkách ve výši 8.000,- Kč, 1.500,- Kč a 3.000,- Kč a dále obžalovanému ponechala platby od L. S. na náhradu škody jako zálohu za poskytnuté služby ve výši 3.000,- Kč a 8.500,- Kč a S. V. poskytla jako zálohu ve splátkách 2.500,- Kč, 1.000,- Kč, 1.500,- Kč a 700,- Kč, přičemž obžalovaný nebyl schopen zajistit přednostní vymožení dluhu, peníze si ponechal a způsobil tak škodu Z. N. ve výši 24.000,- Kč a S. V. ve výši 5.700,- Kč .

Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, pro jehož jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu současně uložil povinnost nahradit poškozené Z. N. škodu ve výši 24.000 Kč za vylákanou hotovost a poškozené S. V. škodu ve výši 5.700 Kč za vylákanou finanční hotovost.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 10 To 384/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně Mgr. Marty Heřmanové podal proti němu dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.

V podrobnostech dovolatel uvedl, že soud hodnotil jeho jednání jako naplňující podstatu přečinu podvodu, aniž se dostatečně zabýval případnou existencí a obsahem občanskoprávního závazku mezi ním a poškozenými. Připomněl, že mezi ním a poškozenou Z. N. došlo k uzavření dohody o vymáhání pohledávky od L. S., od níž skutečně vymohl v několika splátkách částku v celkové výši 11.500,- Kč. Už z toho je prý zřejmé, že měl v úmyslu svůj závazek vůči této poškozené plnit a ve vymáhání dluhu pokračovat. Pokud k tomu nedošlo, tak jen proto, že poškozená spolupráci s ním ukončila a nepřála si, aby v činnosti dále pokračoval.

S poukazem na to, že jedním ze zákonných znaků charakterizujících skutkovou podstatu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku je i skutečnost, že jiné osobě je jím způsobena škoda, dovolatel dále uvedl, že soud nemohl závěr o vzniku škody učinit pouze z toho, že poškozené mu poskytly peněžní prostředky představující zálohy na náklady spojené s vymáháním pohledávky, ale měl hodnotit i otázku, zda za poskytnuté peníze byla poškozeným poskytnuta odpovídající protihodnota (služba spočívající ve vymáhání pohledávky). Soud měl současně zkoumat existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody, a rovněž hodnotit otázku jeho zavinění ve vztahu ke všem znakům uvedeného přečinu (tedy jak jeho úmyslu uvést někoho v omyl za účelem obohacení sebe nebo jiného, tak jeho úmyslu způsobit takovým jednáním škodu na cizím majetku). Vzhledem k tomu, že tak nečinil, posoudil jeho vinu nesprávně.

Z uvedených důvodů obviněný poukázal rovněž na zásadu subsidiarity trestní represe stanovenou v § 12 tr. zákoníku a dovodil, že pokud poškozené měly za to, že jim neposkytl sjednanou službu či k jejímu poskytnutí nebyl způsobilý, mohly se svého nároku domáhat podle předpisů občanskoprávních. Proto je přesvědčen, že jeho jednání nelze hodnotit jako natolik společensky škodlivé, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Z procesního hlediska obviněný poukázal na to, že byla porušena ustanovení o doručování písemností, neboť usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 10 To 384/2014, bylo doručeno pouze jemu, a nikoli i jeho obhájkyni.

V závěru svého podání proto dovolatel navrhl (aniž citoval konkrétní zákonné ustanovení), aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu projednání. S odkazem na ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. současně navrhl přerušení výkonu trestu.

Dalším svým podáním obviněný prostřednictvím své obhájkyně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která uvedla, že dovolatel sice nejprve zkonstatoval popis skutku, ovšem podle jím presentované verse, tedy že měl poškozeným Z. N. a S. V. nabízet služby spojené s vymáháním jejich pohledávek vůči L. S. a v této souvislosti od nich přijal zálohy na náklady a odměnu za vymáhání peněz. Při zpochybnění správnosti právního posouzení přisouzeného skutku však neuvedl ty jeho podstatné dílčí okolnosti, které se vztahují ke způsobu, jakým před oběma poškozenými vystupoval, když právě v souvislosti se svým nepravdivým tvrzením jak minulého, tak i do budoucna očekávaného profesního postavení v oblasti justice přislíbil poškozeným nejen právní služby, spojené s vymáháním jejich pohledávek vůči jejich společné dlužnici, ale navíc nepravdivě deklaroval, že má možnost zajistit přednostní vymožení jejich majetkových nároků. Jestliže mu na podkladě této klamavé nabídky právních služeb poskytly údajně zálohové finanční prostředky na tvrzené náklady s uskutečněním takových služeb spojené, pak není pochyb o tom, že z jeho strany došlo k vylákání těchto peněz. Obě poškozené s ním vstoupily do občanskoprávního vztahu a v jeho rámci mu poskytly dohodnuté finanční plnění za údajné právní služby, ve svém (a jím vyvolaném) mylném přesvědčení, že je schopen (a navíc ještě přednostním způsobem) takové služby zajistit právě s ohledem na svoje vlivné možnosti v justiční sféře a tedy takto jednaly v důsledku jím vyvolaného omylu. Ke způsobenému škodlivému následku na jejich straně tak došlo vlivem takového dovolatelova jednání, které odpovídá naplnění znaku uvedení někoho v omyl .

Podle státní zástupkyně takový právní závěr přitom nelze zpochybnit tvrzenými objektivními zjištěními o tom, jakým způsobem byly tyto finanční prostředky z dovolatelovy strany použity. Pokud v případě poškozené S. V. měly být dovolatelem inkasované peníze využity při jím avizované úhradě nákladů soudního řízení proti povinné L. S., pak by příslušný procesní návrh na jeho zahájení musel být z jeho strany doložen, stejně tak by v případě jeho bezprostředního jednání s povinnou musel být sdělen jednak jeho výsledek, jednak i náklady, vynaložené na jeho dosažení. Žádných takových důkazů o výkonu přislíbené právní služby se však jmenované poškozené od dovolatele nedostalo. Totéž je možno konstatovat i v případě poškozené Z. N., byť byla její pohledávka za povinnou z části (v rozsahu částky 11.500 Kč) vymožena tak, že tato plnila do dovolatelových rukou. Ten jí však žádné takové finanční plnění neposkytl a ani neprovedl vyúčtování nákladů za svoje údajné právní služby , a naopak si od ní nechal další finanční prostředky vyplácet, aniž by tvrzené výdaje (které měly dokonce sloužit dílem na poskytnutí údajného úplatku soudcům !!) doložil. Takové zkušenosti se způsobem naplňování občanskoprávního vztahu z dovolatelovy strany nakonec vedly poškozené k tomu, že se rozhodly k jeho ukončení.

Státní zástupkyně dále uvedla, že pokud dovolatel obě poškozené za použití nepravdivé legendy o svých možnostech poskytnout jim právní službu, na jejímž podkladě by se reálně a přednostním způsobem domohly uspokojení svých majetkových práv, ovlivnil natolik, že s ním vstoupily do odpovídajícího občanskoprávního vztahu a poskytly mu plnění, o kterém věděl, že je nebude moci podložit žádným přislíbeným protiplněním, neboť to jeho skutečné možnosti a schopnosti nedovolovaly, pak na tomto podkladě přijaté peníze od poškozených vylákal. Postupoval tak tedy jednaje s úmyslem dosáhnout jak jejich poškození, tak i vlastního obohacení. Soudy svůj právní závěr o jeho úmyslném zavinění tedy rozhodně neopíraly o výpovědi svědkyň, které se podle jeho mínění pouze měly cítit být jeho jednáním poškozeny.

Vylákání finančních prostředků od poškozených v celkové přisouzené výši 29.700 Kč tak podle státní zástupkyně odpovídá právnímu závěru o úmyslném způsobení trestného následku ve smyslu výroku o vině obviněného přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Za popsaných skutkových okolností dovolatelova jednání tak lze oběma soudům jen stěží vytýkat, že se dostatečně nezabývaly případnou existencí a obsahem jeho občanskoprávního závazku vůči poškozeným a že při posouzení jeho jednání nepřistoupily k aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že se poškozené mohly svého nároku ze závazkového vztahu s ním domáhat cestou řízení občanskoprávního. V právním státě je sice nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování práv soukromoprávní povahy, avšak pouze tehdy pokud vedle toho nejsou splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. O takovou situaci se ale v daném případě zjevně nejednalo, neboť výše popsané podstatné okolnosti dovolatelova jednání vypovídají o tom, že přisouzeným způsobem postupoval za všech podmínek stanovených trestním zákoníkem pro vyvození jeho trestní odpovědnosti za přečin podvodu ve smyslu jeho ustanovení § 209 odst. 1 a v této návaznosti i za podmínek pro rozhodnutí o jeho trestním postihu. Navíc zásadu trestní represe jako ultima ratio ochrany vztahů se soukromoprávním základem nelze uplatňovat natolik široce, aby to vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku (poukázala tu na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). Na přisouzený výrok o vině přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku navazuje adhezní způsob rozhodnutí o nárocích poškozených, přičemž podmínky, za kterých došlo podle § 228 odst. 1 tr. ř. k plnému vyhovění jimi uplatněným návrhům na odškodnění, nedovolují zohlednění těch byť i skutečných právních nároků dovolatele vůči poškozené Z. N. z jiného než nyní řešeného právního, resp. trestněprávního vztahu.

Ze všech těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhla, aby takto rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z tohoto pohledu nelze celou řadu odvolatelových námitek pod uplatněný dovolací důvod vůbec podřadit. Namítal-li například, že byla porušena ustanovení o doručování písemností, neboť usnesení odvolacího soudu bylo doručeno pouze jemu, a nikoli i jeho obhájkyni, stojí taková námitka mimo dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec řečeného však Nejvyšší soud dodává, vytýkané pochybení, které nemělo žádný význam pro posouzení otázky včasnosti podaného dovolání, bylo dodatečně napraveno a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 10 To 384/2014, bylo v opise doručeno i obhájkyni obviněného, jak je zřejmé z č. l. 158 spisu.

Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ani námitky obviněného, jimiž presentoval vlastní verzi svého jednání, tedy že měl oběma poškozeným Z. N. a S. V. nabízet služby spojené s vymáháním jejich pohledávek vůči L. S. a v této souvislosti od nich přijal zálohy na náklady a odměnu za vymáhání peněz. Takovou (jemu příznivější) verzí totiž zatajil další významné okolnosti svého počínání, které ve svém důsledku vedly oba soudy nižších stupňů k závěru o jeho vině.

Dovolatel takovými výhradami evidentně zaměňoval řízení dovolací za druhé řízení odvolací a domáhal se toho, aby Nejvyšší soud znovu přezkoumal námitky v předchozím řízení již uplatněné. Líčil totiž svou vlastní verzi skutkového děje, kterou však již soud prvého stupně s jistotou a přesvědčivostí vyvrátil skutkovými zjištěními, která podrobně popsal ve výroku i odůvodnění svého rozsudku. S výhradami proti odsuzujícímu rozsudku, který obviněný uplatnil v podaném odvolání, se náležitě vypořádal již soud druhého stupně. Nejvyšší soud proto opětovně připomíná, že není povolán k dalšímu přezkumu toho, co již bylo skutkově prokázáno v předchozím řízení, a k těmto námitkám dovolatele zpětně odkazuje na obsah odůvodnění rozhodnutí nižších soudů, kde byly tyto námitky podrobně zodpovězeny. V tomto směru nepomíjí ani vyjádření státní zástupkyně, která se některými skutkovými námitkami obviněného ve svém podání zabývala.

Lze tak shrnout, že dosud zmíněnými námitkami dovolatel zásadně směřoval jak do oblasti procesní, tak do oblasti skutkových zjištění. Námitky skutkové však žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, a proto ve vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.), a námitky procesní pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec nelze podřadit.

V obecné rovině právní lze konstatovat, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Avšak v daném případě se ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů vyplývala zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. V rozhodnutích učiněných v předchozím řízení jsou (oproti názoru dovolatele) řádně zdůvodněny závěry, které soudy učinily, přičemž tyto závěry odpovídají provedeným důkazům. Je patrné, že oba soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu i rozsudku soudu prvého stupně splňuje požadavky zákonem požadované (srov. zejména ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř.).

Proto lze shrnout, že pokud by dovolatel uplatnil pouze uvedené irelevantní námitky, bylo by namístě odmítnout jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Nejvyšší soud však s jistou mírou tolerance shledal v podání dovolatele v podstatě jen dvě námitky právně relevantní, tedy výhrady formálně podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ponechá-li Nevyšší soud stranou odvolatelův požadavek na určitý posun skutkových zjištění v jeho prospěch, jednalo se jednak o námitku, že jeho jednání nenaplňuje všechny zákonné znaky charakterizující skutkovou podstatu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (zejména jak jeho úmyslu uvést někoho v omyl za účelem obohacení sebe nebo jiného, tak jeho úmyslu způsobit takovým jednáním škodu na cizím majetku, a příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody), jednak o námitku, že soudy (chybně) neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 tr. zákoníku (tvrdil, že pokud poškozené měly za to, že jim neposkytl sjednanou službu či k jejímu poskytnutí nebyl způsobilý, mohly se svého nároku domáhat podle předpisů občanskoprávních).

K prvé z těchto námitek se potřebným způsobem vyjádřily již oba soudy nižších stupňů (srov. zejména stranu 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a stranu 3 odůvodnění usnesení soudu odvolacího). Přesvědčivě a výstižně tak učinila i státní zástupkyně ve svém vyjádření (srov. shora), s nímž se Nejvyšší soud bezezbytku identifikoval, a proto na ně může (především z důvodu procesní ekonomie) odkázat a některé skutečnosti jen akcentovat.

Trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk. Skutková podstata podle citovaného ustanovení vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§ 13 odst. 2, § 15 tr. zákoníku).

V daných souvislostech Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Cizím majetkem se rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne na cizím majetku značná škoda a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052.). Obohacení znamená neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného. Nemusí se shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému; může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci.

Podstatou trestného činu podvodu je podvodné jednání, v jehož rámci pachatel (mimo jiné) uvede jinou osobu v omyl, přičemž v důsledku takového jednání dojde ke škodě na cizím majetku a pachatel sebe nebo jiného obohatí. K tomu, aby se jednalo o trestný čin podvodu, tedy musí existovat příčinná souvislost mezi omylem určité osoby a majetkovou dispozicí učiněnou v omylu a dále příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud považoval za naplněné zákonné znaky spočívající v tom, že obviněný sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou . Takový právní závěr je v plném souladu se skutkovými zjištěními, která tento soud učinil. Nelze přitom mít nejmenších pochyb o tom, že (obviněný) jednal v úmyslu přímém [srov. § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], když sděloval jednotlivým poškozeným nepravdivé informace a na základě toho na nich vylákal finanční prostředky ve zjištěném. Jakým způsobem tak činil, je dostatečně podrobně popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně.

Obviněný obě shora jmenované poškozené za použití vymyšlené a zcela lživé legendy o svých možnostech poskytnout jim exkluzivní právní službu, na jejímž podkladě by se reálně a přednostním způsobem (dokonce prý po poskytnutí úplatku soudcům) domohly uspokojení svých majetkových práv, ovlivnil natolik, že s ním vstoupily do občanskoprávního vztahu a poskytly mu plnění, o kterém věděl, že je nebude moci podložit žádným přislíbeným protiplněním, neboť to jeho možnosti a schopnosti ve skutečnosti nedovolovaly, pak na tomto podkladě přijaté peníze od poškozených vylákal.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovolatelova námitka o údajném nedostatku subjektivní stránky na jeho straně je zcela bezdůvodná. Nejinak je tomu i s jeho námitkou o absenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem.

Druhou relevantní námitkou je dovolatelova námitka, že nesprávně soudy neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe. Ani této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v § 12 odst. 1 tr. zákoníku, podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.

Takto definovaným principem ultima ratio je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. trest., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. BECK, 2012, str. 117 a 118).

Takto vymezeným kriteriím pro použití zásady subsidiarity trestní represe a na ni navazujícího principu ultima ratio však jednání obviněného vůbec neodpovídalo.
Obviněný sice nespáchal nikterak rozsáhlou trestnou činnost a nezpůsobil příliš vysokou škodu, jednal však sofistikovaným způsobem, když nepravdivými smyšlenými legendami utvrzoval obě poškozené o svých mimořádných kontaktech na osoby působící v justici a ve vazbě na to o svých výjimečných schopnostech dosáhnout uspokojení jejich pohledávek. Jednání obviněného tak vykazuje zcela zjevné znaky kriminálního jednání, které se v rámci pouze civilněprávních vztahů již nemohlo nacházet. Nejvyšší soud proto neshledal důvodnost rozvedené námitky.

Zjištěné jednání obviněného proto soudy nižších stupňů správně a přiléhavě právně kvalifikovaly jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je považoval za zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud neopomněl ani to, že dovolatel ve svém podání rovněž navrhl přerušení výkonu trestu podle § 265h odst. 3 tr. ř. Přitom však zřejmě přehlédl, že k takovému návrhu je oprávněn pouze předseda senátu soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto jeho návrh považoval pouze za podnět k případnému rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265 o odst. 1 tr. ř. Ten však důvody pro takový postup a odklad výkonu rozhodnutí neshledal již s ohledem na způsob, jakým Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. srpna 2015


JUDr. Jan Bláha
předseda senátu