8 Tdo 826/2009
Datum rozhodnutí: 16.09.2009
Dotčené předpisy:




8 Tdo 826/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. září 2009 o dovolání obviněných R. M., R. Ch., a obviněného A. K., podaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. 9 To 290/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 1 T 39/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných R. M., R. Ch. a A. K. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 1 T 39/2007, byli obvinění R. M., R. Ch. a A.K.

v bodě I. uznáni vinnými trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterých se dopustili tak, že dne 30. 4. 2005, kolem 22.20 hod. na cestě v zahrádkářské kolonii za D. v K., ve S. ulici, po krátké slovní rozepři nejprve R. M. údery pěstí do obličeje napadl Z. R., strhl ho na zem, kde do něj začal kopat, R. Ch. a A. K. se přidali, rovněž Z. R. kopali po celém těle, a tak mu způsobili zranění, spočívající v pohmoždění ramenního kloubu s otokem, luxaci klíční kosti ve vazivovém systému s úsekem lopatky vlevo, pohmoždění hlavy, s následkem omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně jednoho měsíce,

obviněný R. M. sám byl v bodě II. uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tak, že dne 11. 11. 2006, kolem 03.20 hod. v sále tanečního klubu O. v K., K. ulici, před dalšími návštěvníky, poté, co byl udeřen, se ohnal rukou, v níž držel sklenici o obsahu 0,3 litru a udeřil jí G. C., do oblasti levé tváře a pod levé ucho, sklenice se nárazem roztříštila a vzniklý střep způsobil poškozenému rozsáhlou, asi 3 cm dlouhou sečně-tržně-řeznou ránu na levé straně krku s dvojnásobným natětím hrdelní žíly, dalšími třemi periferně žilními vstupy a masivním krvácením bezprostředně ohrožujícím jeho život, toto zranění si vyžádalo bezodkladnou operaci v k. nemocnici, následovala hospitalizace a léčení do 30. 4. 2007.

Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni tak, že; obviněnému R. M. byl podle § 221 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr zák. a § 60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen s vyslovením dohledu nad obviněným. Podle § 60 odst. 2 tr. zák. byla stanovena zkušební doba v trvání tří roků; obviněnému R. Ch. byl uložen podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně doložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců; obviněnému A. K. byl podle § 221 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Bylo také rozhodnuto o náhradě škody.

Proti shora uvedenému rozsudku podali všichni obvinění odvolání, o kterých Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl usnesením ze dne 25. 7. 2008, sp. zn. 9 To 290/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Všichni obvinění podali proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájkyně JUDr. A. H. CSc. dovolání. Učinili tak jediným podáním zaměřeným výhradně proti výroku pod bodem I. výroku o vině popsaného v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 1 T 39/2007, v němž shodně všichni tři uvedli, že tato dovolání podávají z důvodů § 265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř. Obvinění uvedli, že odvolací soud se nevypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi významnými pro rozhodnutí, řízení bylo postiženo procesními vadami, námitky obhajoby nebyly vzaty řádně v potaz, v důsledku čehož soud věc nesprávně právně posoudil. Usnesení, na základě něhož došlo ke změně samosoudce, nevěnovalo dostatečnou pozornost tomu, že okresní soud se věcí velmi podrobně zabýval a dospěl k prvním dvěma zprošťujícím rozsudkům, když původně obviněný J. Ř. byl zproštěn obžaloby mimo jiné i na návrh státního zástupce, a nebyl důvod pro jiný postup i u ostatních obviněných. Skutečnost, že vina obviněných nebyla prokázána a pochybnosti, na které soud v odůvodnění rozsudků ze dne 1. 2. 2006 a 30. 6. 2006 poukazoval, a které vedly ke zproštění obviněných, zůstaly nedotčeny i rozsudkem ze dne 30. 1. 2007, když v prvních dvou rozsudcích bylo uvedeno, že nebylo bezpečně prokázáno, že by se skutek stal. Obvinění R. Ch. a A. K. nebyli žádným způsobem usvědčováni, poškozený sám je neoznačil a uvedl, že neví, kdo ho kopal, přičemž bylo poukázáno i na nevěrohodnost svědkyně B. Č. Při třetím rozhodování, kdy došlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku, soud uvedl, že nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, a přesto dospěl k závěru o vině všech tří obviněných.

Obvinění shledali, že závěr o jejich vině činem jimi spáchaným dne 30. 4. 2005 (bod I. rozsudku) vycházel z toho, že obviněný R. M. spáchal skutek ze dne 11. 11. 2006, k němuž se doznal a sám jej na policii ohlásil (skutek pod bodem II.). Soudy podle obviněných z toho, že u tohoto nového činu byla vina obviněného R. M. jasná, vyvodily závěry o tom, že se dopustil i činu pod bodem I., a tuto úvahu vztáhly i na ostatní spolupachatele. Poukázali i na to, že obsah výpovědí poškozeného a jeho družky nemůže vést ke spolehlivému závěru o jejich vině, protože v nich jsou značné rozpory. Obvinění na zdůraznění uvedené skutečnosti srovnávali jednotlivé rozdíly, na něž bylo v odůvodněních předchozích zprošťujících rozsudků poukázáno. Podle obviněných soudy v nyní vydaných a napadených odsuzujících rozhodnutích nevěnovaly pozornost zachovalosti R. Ch. a A. K. ani řadě dalších svědeckých výpovědí, např. výpovědi otce R. M., a nezabývaly se změnou ve výpovědi původně rovněž obviněného J. Ř. Dále obvinění soudu vytkli spojení této věci s trestní věcí vedenou pod sp. zn. 3 T 101/2005, což se dotklo především R.a Ch. a A. K., jakožto bezúhonných netrestaných osob. Soudy obou stupňů tak nepostupovaly při hodnocení důkazů správně, když i odůvodnění je nepřesvědčivé a obsahuje rozporuplná tvrzení i závěry. Obvinění zdůraznili, že při zachování stejné důkazní situace v průběhu řízení neměněné, soudy učinily různé právní závěry. Krajský soud poté, co dospěl k závěru, že rozsah dokazování je úplný, opakovaně okresnímu soudu ve zrušujících usneseních vytýkal jeho způsob hodnocení důkazů, vytvořil si závěry o skutkovém stavu věci, které opakovaně okresnímu soudu vnucoval a nejednal tak v souladu se zásadami spravedlivého procesu, čímž došlo k zásahu do práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (I. ÚS 49/06). Tímto postupem byla podle dovolatelů popřena zásada volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení a soudcovská nezávislost obecně, neboť i odvolací soud měl v případě vážných skutkových rozporů a pochybností, které se nepodařilo odstranit, postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněných. Obvinění jsou přesvědčeni, že soudce, kterému věc byla posléze odňata, postupoval v souladu se zákonem, když ctil zásadu volného hodnocení důkazů podle svého vnitřního přesvědčení, naopak odvolací soud neměl danou věc přikazovat jinému soudci, když ve věci mohl sám rozhodnout, a tím porušil čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci.

Podle obviněných, jak v dovolání též uvedli, nebyly dány podmínky § 262 tr. ř., věta druhá, tedy aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně, neboť pro takový postup je nezbytná existence důležitých důvodů. Dostatečně nebyl posouzen fakt, zda lze vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu. Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána, neboť rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným. Postup, kdy je věc odnímána a přidělována soudu jinému je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný, což podle obviněných v jejich případě nebylo dodrženo.

V závěru dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí.

V písemném vyjádření k dovolání obviněných státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že námitky dovolatelů jsou v podstatě jen opakováním výhrad obsažených v jejich odvoláních proti rozsudku soudu prvního stupně, se kterými se ve svém rozhodnutí beze zbytku krajský soud vypořádal. Obviněnými použitá argumentace nemá žádný vztah k jimi zvolenému právnímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť tento dovolací důvod může být dán, pokud ve věci rozhodl a) věcně nepříslušný soud, nebo b) soud, který nebyl náležitě obsazen (ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Z obsahu dovolání je však zřejmé, že ani sami dovolatelé nemají pochybnosti o místní příslušnosti obou soudů k projednání jejich trestní věci. Lze tedy mít zato, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřují v jeho druhé alternativě, tedy, že o věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Za takovou okolnost však zcela jistě nelze považovat skutečnost, že odvolacím soudem bylo postupováno a rozhodnuto podle § 262 tr. ř. Státní zástupce dále uvedl, že dovolatelé ve své podstatě v rozporu s hmotněprávní povahou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdí, že soudy obou stupňů při zajišťování a hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a domáhají se toho, aby dovolací soud hodnotil důkazy jiným, pro ně příznivějším způsobem. Tyto námitky obviněných směřující proti výroku o vině z pravomocného rozsudku soudu prvního stupně, by mohly mít z hlediska § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné trestní věci, a pokud by obvinění takový nesoulad namítali. V dané věci takový extrémní nesoulad jednak dán není a jednak ho ani obvinění nenamítli. Z těchto důvodů státní zástupce neshledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. naplněným a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť nejsou opodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací § 265c tr. ř. nejprve zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Za splnění výše uvedených podmínek posuzoval Nejvyšší soud dále otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), l) tr. ř., lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání lze podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

Za případy, kdy nebyl soud náležitě obsazen, se považují jen odůvodněné případy libovolného odejmutí věci zákonnému soudci, což představuje zásah do zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. O takové porušení uvedené zásady jde tehdy, když obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění dalších právních předpisů (dále jen zák. č. 6/2002 Sb. ). Podle § 35 cit. zák. č. 6/2002 Sb. okresní soud rozhoduje v případech stanovených zákony o řízení před soudy v senátech; v ostatních případech rozhoduje samosoudcem, senáty okresního soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících, samosoudcem je předseda senátu nebo soudce. Předsedou senátu může být pouze soudce.

Podle obsahu podaného dovolání je obviněnými označený dovolací důvod spatřován v tom, že bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce tím, že odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 9 To 334/2006, tak, že když předchozí napadený rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí a projednání tomuto soudu, podle § 262 tr. ř. nařídil, aby tuto věc projednal jiný samosoudce.

Podle § 262 tr. ř. může odvolací soud, rozhodne-li, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu (samosoudcem).

Tímto postupem je vyjádřena výjimka z pravidla, že po vrácení věci soudu prvního stupně odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí projedná týž senát nebo i samosoudce (arg. a maiore ad minus), který předtím vydal napadený rozsudek, jenž byl zrušen. Odvolacímu soudu je tak zákonem umožněno, aby rozhodl o změně zákonného soudce, jde tedy o povolenou výjimku ze zásady vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Jestliže je obviněnými tento postup odvolacího soudu napadán prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s tím, že odvolací soud svým rozhodnutím podle § 262 tr. ř. nerespektoval všechna zákonná kritéria uvedeným ustanovením předpokládána, a shledávají, že tak odvolací soud jejich trestní věc protiprávně odňal zákonnému soudci, koresponduje tato jejich námitka s uvedeným dovolacím důvodem, protože je uplatňován alternativě, že soud nebyl náležitě obsazen. Tuto alternativu nelze omezit jen na pouhé zákonem vymezené obsazení soudu, ale je nutné ji vykládat šířeji ve smyslu základního práva na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce), které je zaručeno principy pro přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Pokud příslušný senát či samosoudce stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, a nestane se tak v souladu se zákonem, jde o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 838/2008).

Nejvyšší soud proto s ohledem na námitky obviněných dále zkoumal, zda postup odvolacího soudu, který je v dovoláních namítán, byl v souladu s podmínkami vymezenými v § 262 tr. ř.

Pro úplnost je vhodné nejprve podle obsahu spisu konstatovat průběh dosavadního řízení. Podává se z něj, že předmětná trestní věc napadla Okresnímu soudu v Kolíně na podkladě obžaloby proti obviněným pro skutek uvedený v napadených rozsudcích pod bodem I. dne 13. 10. 2005 pod sp. zn. 3 T 101/2005. První v této věci vydaným rozsudkem byl zprošťující rozsudek ze dne 1. 2. 2006, proti němuž okresní státní zástupce podal v neprospěch obviněných odvolání, o němž Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 9 To 159/2006, rozhodl tak, že uvedený rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil věc zpět, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Následoval druhý ve věci vydaný rozsudek, ze dne 30. 6. 2006, jímž okresní soud znovu obviněné zprostil, což opět napadl okresní státní zástupce odvoláním, z jehož podnětu rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 9 To 334/2006, tak, že věc znovu zrušil a vrátil soudu prvního stupně, avšak s tím, že podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. V pořadí třetím byl odsuzující rozsudek ze dne 30. 1. 2007, který po provedeném dokazování vydal nový samosoudce, jímž rozhodl o vině a trestu obviněných. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění, a Krajský soud v Praze z jejich podnětu i tento rozsudek zrušil a věc vrátil usnesením ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 9 To 180/2007, zpět soudu prvního stupně. V této fázi trestního řízení došlo ke spojení této trestní věci s další trestní věcí obviněného R. M., vedenou u Okresního soudu Kolíně pod sp. zn. 3 T 139/2007, (skutek pod bodem II.). Dne 10. 1. 2008 byl pod sp. zn. 3 T 139/2007, vydán rozsudek, který je předmětem tohoto dovolacího řízení, stejně jako na něj navazující usnesení odvolacího soudu, jak jsou shora tato rozhodnutí popsána.

Podle obviněnými namítaných skutečností je rozhodujícím usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 9 To 334/2006, jímž došlo k tomu, že odvolací soud podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc projednal jiný samosoudce, což může ve smyslu uvedeného ustanovení učinit zpravidla tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti dosavadního senátu nebo samosoudce ve vztahu k projednávané věci. Dále tak může odvolací soud učinit se zřetelem na rozsah a povahu vad, jež zjistil v rámci odvolacího řízení nebo jde-li o věc natolik skutkově nebo právně složitou, že je třeba její projednání zkušenějším soudcem, anebo v případě průtahů v řízení, nerespektování právního názoru vysloveného v předchozím rozhodnutí soudu druhého stupně apod.

Postupovat podle § 262 tr. ř. může odvolací soud tehdy, pokud vady, které zjistil, spočívají např. v tom, že soud prvního stupně roztříštil a od sebe oddělil provedené důkazy, a to nejen ve vztahu k jednotlivým obviněným, ale také ve vztahu k jednotlivým úkonům a ze souvislostí vytržené důkazy pak izolovaně hodnotil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 3 Tz 282/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu svazek 14 roč. 2002 č. T-362).

Postup odvolacího soudu podle § 262 tr. ř. nesmí být pravidlem, ale spíše výjimkou a může se tak stát, jen pokud se jedná o závažné vybočení z logiky věci a odvolací soud musí zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory, resp. vadné hodnocení důkazů. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. července 1998 sp. zn. I. ÚS 112/98 uveřejněno pod č. 45, ve sv. 11 Sb. nál. a usn. ÚS ČR a nález Ústavního soudu ze dne 13. ledna 1999 sp. zn. II. ÚS 282/97, uveřejněn pod č. 5, ve sv. 13 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).

Nejvyšší soud se zřetelem na takto vymezené podmínky, za nichž může odvolací soud podle § 262 tr. ř. nařídit, aby věc po jejím zrušení a vrácení soudu prvního stupně projednal senát v jiném složení a nebo jiný samosoudce, posuzoval i konkrétní postup Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 9 To 334/2006, který podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a podle § 262 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.

V této souvislosti lze jen s ohledem na shora uvedený průběh trestního řízení poukázat na to, že toto rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako i zrušený rozsudek soudu prvního stupně, jsou v pořadí druhými rozhodnutími poté, co prvním ve věci vydaným rozsudkem Okresního soudu v Kolíně byl rozsudek ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, jímž byli obvinění podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni obžaloby. Z podnětu odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 9 To 159/2006, uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Pokud odvolací soud v usnesení ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 9 To 334/2006, nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, než který ve věci doposud rozhodoval, vysvětlil na straně 3 až 4 svého usnesení, na základě jakých úvah takové závěry učinil. Odvolací soud tak postupoval zejména proto, že soud prvního stupně nenapravil chybné postupy vytýkané mu odvolacím soudem v předchozím zrušovacím usnesení, při hodnocení důkazů se opět nevypořádal s již dříve odvolacím soudem zmíněnými skutečnostmi podstatnými pro objektivitu hodnocených důkazů, opět pominul posuzovat všechny důkazy komplexně s uvážlivým přihlédnutím ke všem zjištěným skutečnostem. Kromě těchto výhrad odvolací soud vytkl soudu prvního stupně s poukazem na konkrétní skutečnosti vycházející z obsahu spisu, že v rámci hodnocení důkazů činil úvahy, které nekorespondovaly s provedenými důkazy a sám domýšlel okolnosti, které z nich nevyplývaly, ale byly toliko spekulací samosoudce, jenž od nich neopodstatněně odvíjel své závěry o nevině obviněných.

Odvolací soud takto postupoval poté, co usnesením ze dne 28. 4. 2006, sp. zn. 9 To 159/2006, kterým zrušil z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných napadený rozsudek Okresního soudu v Kolíně vydaný samosoudcem dne 1. 2. 2006 pod sp. zn. 3 T 101/2005, jímž obvinění byli obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěni, a v němž konkrétně poukázal na nedostatky, které shledával v tomto v pořadí prvním zprošťujícím rozsudku. Zejména na str. 3 až 6 zdůraznil, že se soud prvního stupně nevypořádal s celou řadou skutečností, které opomněl hodnotit, ač tak učinit měl. Vytkl samosoudci nelogičnost jeho úvah, jimiž odůvodňoval nevěrohodnost poškozeného a jeho družky, jakož i to, že řadu zjištěných skutečností nebral do úvahy vůbec. Odvolací soud podrobně rozebral každou ze skutečností, jež nebyla samosoudcem brána do úvahy a přesně uvedl, v čem samosoudce při hodnocení důkazů nepostupoval v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Rovněž zdůraznil, na které momenty z probíhajícího děje bude potřeba v dalším řízení brát zřetel, k čemu konkrétně bude nutné přihlížet, a které skutečnosti nelze opomíjet a hodnotit v souvislosti s těmi, které jsou zvažovány.

Nejvyšší soud na základě těchto skutečností, jež se podávají v obsahu spisu a vyplývají rovněž z odůvodnění všech čtyř zmíněných rozhodnutí, shledal, že pokud Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 9 To 334/2006, poté, co předchozí rozsudek zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí a projednání, nepochybil, když zvolil postup podle § 262 tr. ř.

Uvedeným ustanovením, jak je výše rozvedeno, je prolomena zásada zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a to zejména proto, aby mohl soud druhého stupně čelit proti libovůli a opakujícím se vadám, jichž se soud prvního stupně i přes upozornění a pokyny odvolacího soudu dopouští. Tímto postupem lze současně i zabránit stavu, kdy stávající soud (samosoudce) ani v budoucnu nebude schopen, v zájmu logiky a na pokladě běžných standardů určujících objektivnost myšlenkových postupů, jež jsou založeny na racionalitě uvažovaných souvislostí významných pro věcnou objektivitu, své dosavadní postoje napravil či změnil.

K situaci vyvolávající uvedené pochybnosti totiž došlo i v projednávaném případě, v němž samosoudce v prvních dvou rozhodnutích své úvahy o způsobu hodnocení provedených důkazů sice rozvedl, ale nečinil je tak, jak je jeho povinností ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., ale zcela zavádějícím způsobem konstruoval své úvahy jednostranně, čímž mohl setrvat na své nepodložené představě, že ke skutku, který měl objasnit, došlo za zcela jiných okolností, než jak se v obsahu věci podává. To vyplývá zejména z toho, že po prvním zrušovacím rozhodnutí samosoudce sice doplnil dokazování, v pořadí druhém zprošťujícím rozsudku, odvolacím soudem vytýkané nedostatky však řádně neodstranil, v souladu s jeho pokyny provedené důkazy nehodnotil a na podporu svých úvah o nevěrohodnosti poškozeného a jeho družky konstruoval jakýmikoliv důkazy ve věci provedenými nepodloženou verzi, že si poškozený celý incident vymyslel, aby od obviněných získal plnění v podobě náhrady škody. Zatímco obsah výpovědi poškozeného nereprodukoval přesně, (v tomto směru byly již dříve mířeny úvahy odvolacího soudu ve zrušovacím rozhodnutí obsažené), dovozoval, jak se měl poškozený zachovat, aby mu bylo možné uvěřit. Enormní význam samosoudce přikládal bagatelním nepřesnostem, jež v souvislosti s obsahem výpovědi družky poškozeného B. Č. shledával. Výpověďmi obviněných a jejich obsahy se důsledně nezabýval, ale paušálně je shrnul do závěru, že jejich verze pochybnost nevzbuzuje, protože vypovídali všichni shodně. Podle prvního usnesení odvolacího soudu, jímž byl první rozsudek nalézacího soudu zrušen, namítané výhrady nejenom že neodstranil, ale jeho pokyny obcházel dalšími nelogicky a neopodstatněně konstruovanými úvahami a závěry, které neměly podklad v provedeném dokazování, anebo byly reprodukovány samosoudcem zcela jinak, než se podávalo ze spisu.

Nejvyšší soud vycházel též z toho, že jestliže je odůvodnění rozhodnutí nutné pojímat jako vyložení (demonstraci) myšlenkových úvah, musejí tyto úvahy vycházet z obsahu spisu, musejí mít reálný podklad a musejí být výsledkem hodnocení důkazů založeného na podmínkách, jak jsou vytyčeny v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud tomuto tak není, a myšlenkový postup, byť i podrobně vysvětlený, brojí proti zásadám logiky, a učiněné úvahy nejsou přesvědčivé, aby mohl samotný výrok co do své určitosti obstát, pak takový postup není v souladu s tzv. fair procesem, a je nutné využít nabízející se možnosti pro jeho nápravu např. i postupem podle § 262 tr. ř. (podrobně srov. např. nález y ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/1996, ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. I. ÚS 639/2003, ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV ÚS 565/2002).

Se zřetelem na tyto úvahy Nejvyšší soud nepovažoval za protiprávní postup odvolacího soudu ve zmíněném usnesení ze dne 13. 9. 2006, pokud shledal se zřetelem na obsah a důvody, jež podrobně vysvětlil a rozvedl, jak bylo jeho povinností, že samosoudce jeho pokyny v předchozím rozhodnutí nerespektoval, setrvával na svých postojích svědčících o libovůli a odmítání základních logických a racionálních přístupů k hodnocení provedených důkazů, a nařídil, aby samosoudce, který jeho předchozí pokyny nerespektoval, již tuto věc neprojednával, ale aby tak učinil jiný samosoudce, pak mu ustanovení § 262 tr. ř. takové řešení umožňuje.

Námitky obviněných uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud shledal ze všech uvedených důvodů neopodstatněnými, neboť pokud odvolací soud postupoval v souladu se všemi zásadami a pravidly stanovenými v ustanovení § 262 tr. ř., nedošlo v případě, že poté rozhodoval jiný soudce, k porušení zásady vyjádřené v čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a tedy ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud dovolání obviněných v části podložené dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. posoudil jako zjevně neopodstatněná.



K dalšímu obviněnými označenému dovolacímu důvodu je vhodné uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí této právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Z pohledu uvedené dikce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je významné i to, že takto označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.

Ve vztahu k těmto námitkám obviněných je dále nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).

Jak z obsahu podaných dovolání plyne, obvinění tato kritéria stanovená zákonem pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnili, neboť ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu vznášeli výhrady toliko proti způsobu, jakým byly soudy ve věci hodnoceny provedené důkazy. Obvinění se neztotožnili zejména s tím, že v nyní napadených rozhodnutích soudy uvěřily výpovědím poškozeného a B. Č., a setrvávali na svých verzích o průběhu činu, tak jak se hájili již od počátku trestního řízení, že se činu nedopustili, resp. že tak, jak jej soudy zjistily, se nestal. Obvinění preferovali způsob rozhodnutí vyádřený v prvních dvou rozsudcích, v nichž byli obžaloby zproštěni.

Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že obvinění své dovolání vystavěli výlučně na argumentech, jimiž brojili proti způsobu provedeného dokazování a zejména správnosti hodnocení ve věci provedených důkazů a nedostatečnému objasnění některých skutečností, tedy námitkách směřujících nikoli do oblasti právní, ale do procesních pravidel podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takto uplatněné výhrady však stojí mimo rámec důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto k nim dovolací soud nemohl přihlížet, neboť nedopadají na žádný z dovolacích důvodů v trestním zákoně vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

Nejvyšší soud mimo označené dovolací důvody, považuje za nutné uvést, že i přes velmi složitý průběh trestního řízení, v nyní naposledy vydaných rozhodnutích, proti nimž dovolání směřují, a jimiž obvinění byli uznáni vinnými, neshledal v postupu soudu, který hodnotil jednotlivé provedené důkazy žádná pochybení. Postupy, úvahy a v odůvodněních vyjádřené souvislosti, jež vykrystalizovaly v závěr o vině obviněných, jsou založeny na podmínkách a hlediscích stanovených ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., které byly plně respektovány. Způsob hodnocení důkazů netrpí ani vnitřním nesouladem či rozpory, naopak závěry soudů jsou vystavěné na logických vzájemně provázaných a na sebe navazujících argumentech, které nevyvolávají žádné pochybnosti.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obvinění rovněž v dovolání označili, se dovolání podává, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Pokud obvinění pod shora citovaným dovolacím důvodem namítali, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí jejich odvolání, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, pak tento dovolací důvod mohli uplatnit v jeho první alternativě, podle níž lze dovolání podat v případě, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy poskytuje možnost oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v řádném přezkumném řízení, které provedeno nebylo, ač podle zákona provedeno být mělo. Přichází tak do úvahy tehdy, když byl dovolatel zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 20, č. T - 491).

Přezkoumává-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, jej zamítl [odvolání podle § 256 tr. ř. a stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], tak jako tomu bylo v projednávaném případě, je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit pouze v jeho druhé alternativně, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání vymezený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 18, č. T - 423).

K takové situaci však v dané věci nedošlo, protože Nejvyšší soud, jak je shora uvedeno, skutečnosti obviněnými namítané ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. neshledal opodstatněnými a se zřetelem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo toto dovolání podáno z jiného důvodu, jak shora rozvedeno. Z těchto důvodů nebyla splněna ani jedna ze zákonných podmínek § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Na základě všech těchto zjištění a úvah Nejvyšší soud posoudil dovolání jako celek zjevně neopodstatněným, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. září 2009



Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová