8 Tdo 824/2007
Datum rozhodnutí: 15.08.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 824/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. srpna 2007 o dovolání obviněného K. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 2 To 11/2007, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 9/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. V. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2006, sp. zn. 53 T 9/2004, byl obviněný K. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a odsouzen za tento trestný čin a sbíhající se trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 4 T 283/2000, podle § 248 odst. 4, § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce jednatele a prokuristy ve všech typech obchodních společností a družstev na dobu tří let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2002, sp. zn. 4 T 283/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené S., v. o. s. se sídlem v B., částku 6.000.000,- Kč.

Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. dopustil tím, že

jako společník obchodní společnosti S, v. o. s. se sídlem v B., bez souhlasu dalších společníků uzavřel dne 22. 3. 1996 se společností R., s. r. o. se sídlem v B., K., zastoupenou R. I., dohodu o smlouvě budoucí, na základě které pronajal společnosti R., s. r. o., obchodně provozní jednotku S., v. o. s., nacházející se v B.-J., ulici O., zapsanou na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu B.-m. na dobu 30 let, se stanovenou výší nájmu 200.000,- Kč ročně, kdy na základě této dohody o smlouvě budoucí, vystavených a splatných faktur společnost R., s. r. o., zastoupená R. I. uhradila v období od 15. 1. 1996 do 2. 4. 1996 nájem za celé smluvní období ve výši 6.000.000,- Kč v hotovosti k rukám K. V., který po převzetí částky 6.000.000,- Kč tyto finanční prostředky nevložil do pokladny společnosti S., v. o. s., ale použil je pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti S., v. o. s., škodu ve výši 6.000.000,- Kč.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvoláními. Odvolání obviněného směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně; státní zástupce odvolání podané v neprospěch obviněného zaměřil do výroku o trestu. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 2 To 11/2007, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, které zaměřil proti výroku o vině. Odkázal v něm na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domníval se, že odvolací soud pochybil, pokud zamítl jeho odvolání za situace, kdy neodstranil namítané vady a setrval na právní kvalifikaci jednání obviněného, v němž nalézací soud spatřoval trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Vytkl, že soudy se při posuzování jeho jednání nevyrovnaly se skutečností, že byl v daném časovém rámci společníkem a ve smyslu § 85 zákona č. 513/1991 Sb. statutárním orgánem společnosti, a byl proto oprávněn jakékoliv finanční částky přijmout a také s nimi co možná nejvhodnějším způsobem nakládat. Podle jeho přesvědčení absentují skutková zjištění, z nichž by bylo patrno, že svým jednáním obohatil sebe nebo jiného. Za nedostatečné v tomto ohledu označil pouhé konstatovaní soudu, že svěřené prostředky použil pro svoji potřebu. Dodal, že v této souvislosti zůstalo neobjasněno, do jaké míry měl použít svěřenou hotovost coby statutární orgán poškozené společnosti S., v. o. s., ve prospěch této společnosti a do jaké míry ji použil coby fyzická osoba, poněvadž ani z provedených důkazů, na něž odkazuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nevyplývá, že finanční prostředky použil výlučně pro svoji potřebu. Odvolacímu soudu vytkl, že neodstranil pochybnosti o tom, zda došlo ke svěření finančních prostředků. Měl za to, že skutkové okolnosti popsané ve skutkové části výroku o vině naplňují skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák., nikoliv znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Přes vědomost o nemožnosti přezkoumávat skutková zjištění v rámci dovolacího řízení, ač je považoval za nesprávná, uvedl, že on sám jakož i svědci R. I., V. S. a J. S. byli statutárními zástupci, resp. společníky neprůhledného konglomerátu obchodních společností, mezi kterými docházelo k tzv. přefakturování a dalším majetkovým operacím na podkladě zřejmě fiktivních smluv, o čemž hodlal vypovídat v rámci své obhajoby v dalších fázích řízení před soudem prvního či druhého stupně.

Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v zevrubném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že námitky obviněného nelze akceptovat. Z odůvodnění rozhodnutí soudů podle ní vyplývá, že obviněný měl získané peněžní prostředky užít k umoření dluhů společnosti S., v. o. s. Obviněný však s nimi naložil v rozporu s účelem jejich svěření, neprovedl jejich zúčtování a užil je k soukromým účelům a výhradně pro vlastní potřebu, tj. k osobní investicím (např. do nákupu akcií společnosti M., a. s.), k úhradě vlastních závazků. Tyto operace nebyly promítnuty v účetnictví, obviněný naložil s prostředky v rozporu s účelem jejich svěření a užil jich k vlastním soukromým obchodům. Uzavřela, že z popisu skutku a dalších okolností rozvedených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně lze jednoznačně dovodit naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry, a to včetně znaků přisvojení si cizí věci a způsobení škody velkého rozsahu. Skutkový stav byl podle ní spolehlivě zjištěn a byl přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je ve světle uplatněných námitek zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání. V této souvislosti nelze nezaznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

Toho si byl ostatně dovolatel vědom, jak sám výslovně poznamenal. Přesto ale naznačil výhrady vůči správnosti skutkových zjištění soudů, které hodlal napadnout v dalších stadicích řízení způsobem, který neupřesnil. K takto neurčitým zpochybněním stávajících skutkových zjištění ani přihlédnout nelze.

Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná otázka, zda skutek, jak byl popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, vykazuje znaky trestného činu zpronevěry, nebo zda vykazuje znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák.

Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně 5.000.000,- Kč.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné právě tyto zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která je přesvědčivě vyjadřují.

Podstata jednání obviněného spočívala v tom, že jako společník obchodní společnosti S., v. o. s., bez souhlasu dalších společníků uzavřel se společností R., s. r. o., zastoupenou R. I., dohodu o smlouvě budoucí, na základě které pronajal společnosti R., s. r. o., obchodně provozní jednotku S., v. o. s., na dobu 30 let, se stanovenou výší nájmu 200.000,- Kč ročně, přičemž na základě této dohody společnost R., s. r. o., uhradila nájem za celé smluvní období ve výši 6.000.000,- Kč v hotovosti k rukám K. V., který po převzetí částky 6.000.000,- Kč tyto finanční prostředky nevložil do pokladny společnosti S., v. o. s., ale použil je pro svoji potřebu, čímž způsobil poškozené společnosti S., v. o. s., škodu ve výši 6.000.000,- Kč.

Obviněný vytkl, že zákonný znak přisvojení nebyl ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně dostatečně popsán, poněvadž soud pouze konstatoval, že svěřené finanční prostředky použil pro svoji potřebu, a nebyly odstraněny ani pochybnosti o tom, zda vůbec k nějakému svěření došlo.

Je vhodné připomenout, že v obecné rovině platí, že věc je obviněnému svěřena, je-li mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s věcí nakládal svěřeným způsobem. Přisvojením se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s věcí. Přisvojení znamená současně vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Obviněný získává možnost trvalé dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté s věcí skutečně nakládá. Obviněný si přisvojí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Jinými slovy, skutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření (k tomu též č. 23/2004 Sb. rozh. tr., přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1395/2003, 3 Tdo 425/2004, 5 Tdo 1306/2005 aj.).

Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že podstata trestného jednání obviněného záležela v tom, že tento, ač společnosti R., s. r. o., pronajal objekt, který byl majetkem S., v. o. s., zinkasovanou finanční částku 6.000.000,- Kč nevložil do pokladny společnosti, kam tato částka náležela, ale použil ji pro svoji potřebu, zejména na úhradu svých závazků z předchozího podnikání. Tímto došlo k tomu, že společnost S., v. o. s., za poskytnutý nájem svého objektu neobdržela žádný finanční ekvivalent, který by mohla použít na úhradu svých závazků, především úvěrů poskytnutých od V. b., a. s., a byla jí tak způsobena škoda ve výši 6.000.000,- Kč. Obviněný peněžní prostředky nevložil do pokladny společnosti, použil je k úhradě svých dalších závazků, tedy pro svoji potřebu, a tak zmařil zásadní účel, pro který byly peněžní prostředky získány, a to umoření dluhu společnosti, jak bylo patrné z kontextu výpovědí dalších společníků J. S. a V. S. (strana 11 rozsudku). Odvolací soud označil pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v níž se zabýval právním posouzením skutku, za výstižnou a v podstatě na ni odkázal (strana 5, 6 usnesení).

Dovolací soud závěry soudů obou stupňů sdílí; skutek obviněného byl správně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák., poněvadž byly prokázány všechny jeho zákonné znaky, včetně znaku přisvojení si cizí svěřené věci i způsobení škody velkého rozsahu.

Z již vyložených skutkových okolností plyne, že obviněnému coby statutárnímu orgánu společnosti S., v. o. s., byly svěřeny peněžní prostředky za nájem objektu, který byl ve vlastnictví společnosti S., v. o. s., a že je užil pro své soukromé účely, nikoliv ve prospěch jmenované společnosti, poněvadž je použil především ke krytí dluhů ze svého předchozího podnikání, na nákup akcií společnosti M., a. s., případně další výlučně osobní potřeby (např. hra na automatech). Z toho důvodu nemůže obstát námitka obviněného, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno toliko jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Jen pro úplnost a nad rámec řečeného Nejvyšší soud poznamenává, že zpochybňuje-li obviněný skutečnost, že mu vůbec byly peněžní prostředky svěřeny, jde o námitku skutkovou, z pohledu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nerelevantní. Touto výhradou se již zabýval odvolací soud a konstatoval, že předání částky 6.000.000,- Kč bylo prokázáno nejen výpovědí svědka R. I., ale i fakturami a výdajovými pokladními doklady, které rozhodně nebyly doklady fiktivními.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Skutková podstata trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. je vůči skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. ve vztahu subsidiarity. Ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku a jíž obviněný dozajista byl, jak zevrubně dovozuje v odůvodnění dovolání, a uplatní se tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. Jestliže si ovšem pachatel přisvojí věc z cizího majetku, který byl povinen opatrovat nebo spravovat, dopustí se trestného činu zpronevěry, a nikoliv trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (k tomu č. 21/2002 Sb. rozh. tr.).



Bylo-li prokázáno, že obviněný svěřené prostředky za nájem použil pro svoji potřebu (bez ohledu na to, zda byly použity ke krytí jeho osobních dluhů z předchozího podnikání nebo na nákup akcií společnosti M., a. s., či k jinému soukromému účelu), ačkoliv je měl jako statutární orgán společnosti S., v. o. s., použít pouze k úhradě dluhů, případně podnikatelským aktivitám této společnosti, pak tímto jednáním jednoznačně naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. srpna 2007

Předsedkyně senátu:

JUDr. Věra Kůrková