8 Tdo 81/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2011
Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.




8 Tdo 81/2011
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. února 2011 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněné Mgr. L. L., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 7 To 343/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 20/2010, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 4 T 20/2010, obviněnou Mgr. L. L. (dále jen obviněná ) zprostil podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 2 ZT 177/2009, pro skutek spočívající v tom, že:

dne 19. 3. 2009 v 08.00 hodin v B. na ulici H. v ordinaci PhDr. V. M. jako právní zástupkyně J. J., v řízení ve věci úpravy výchovy a výživy k nezletilým dětem, vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 5 Nc 1555/2006, PhDr. V. M., jako znalkyni z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací klinická psychologie, ustanovené usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. 5 Nc 1555/2006, k podání znaleckého posudku zaměřeného na stávající vztahy mezi nezletilým a jeho rodiči, porovnání výchovných možností obou rodičů a doporučení, komu svěřit nezletilého do výchovy a jak upravit intenzitu a rozsah styku nezletilého s druhým rodičem, sdělila, že: u soudu bylo rozhodnuto o tom, že znalkyně nebude mít k dispozici spis, aby nebyla ovlivněna předchozím znaleckým posudkem, který vyzněl v neprospěch pana J. , chlapec je v K. již delší dobu a jak otec, tak chlapec touží po tom, aby byl v jeho péči , firma pana J. prosperuje , na jeho straně je dost peněz , a poté se jí dotázala: zda nemá zájem o sponzorský dar s tím, že to není problém ,

a takto jednala za situace, kdy v kontakt s PhDr. V. M. vešla poprvé předchozího dne, kdy ji telefonicky požádala o schůzku, jejímž předmětem měl být a byl výhradně PhDr. V. M. zpracovávaný znalecký posudek ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 5 Nc 1555/2006,

a to s cílem ovlivnit za úplatu závěry znaleckého posudku zpracovávaného PhDr. V. M. ve prospěch svého klienta J. J. ,

v čemž byl obžalobou spatřován trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009,

neboť podle názoru soudu v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 7 To 343/2010, tak, že podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc obviněné Mgr. L. L. (vymezenou shodně se skutkovou větou zprošťujícího výroku z rozsudku soudu prvního stupně) postoupil České advokátní komoře v Praze (dále jen ČAK ) k projednání, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako kárné provinění.

Nejvyšší státní zástupkyně (dále též dovolatelka ) podala proti tomuto usnesení odvolacího soudu dovolání. Učinila tak v neprospěch obviněné z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Dovolatelka poté, co zmínila podstatné hodnotící pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů a citovala formální zákonné znaky trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák., uvedla, že soudy nezpochybnily, že zpracování znaleckého posudku pro účely občanského řízení soudního je obstaráváním věci obecného zájmu a že sponzorský dar v obecné rovině může být úplatkem, tj. výhodou poskytnutou bez právního důvodu, na kterou není právní nárok. K dalším znakům tohoto trestného činu uvedla, že nabídnutím úplatku je jakékoli jednání, kterým pachatel projevuje ochotu úplatu poskytnout proto, aby při obstarávání věci obecného zájmu bylo jeho požadavku vyhověno. Návrh na poskytnutí úplatku přitom lze učinit výslovně i konkludentně. Z časového hlediska může být nabídka formulována tak, že k plnění z ní dojde okamžitě po její akceptaci nebo v budoucnu, a to jak před obstaráním věci obecného zájmu, tak i po něm. Mezi nabídkou úplatku nebo slibem a obstaráváním obecného zájmu musí být souvislost. Nevyžaduje se však, aby osoba nabídku úplatku přijala a popř. jím byla při obstarávání věci obecného zájmu ovlivněna; na trestní odpovědnost pachatele nemá vliv ani výslovné odmítnutí úplatku. K naplnění skutkové podstaty trestného činu podplácení se nevyžaduje, aby pachatel chtěl dosáhnout protiprávního zvýhodnění. O nabídku úplatku proto půjde i v případě, že si pachatel touto nabídkou chce pouze zajistit, aby věc obecného zájmu byla řádně a včas obstarána.

Dále dovolatelka uvedla, že pokud bude předmětná trestní věc posuzována podle výše uvedených obecných zásad, pak pro posouzení existence znaků trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. není rozhodující, jak nabídku obviněné v momentě, kdy byla učiněna, vnímala znalkyně PhDr. V.M. (dále převážně jen znalkyně ). Reakce osoby, které je úplatek nabízen, není z hlediska znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu rozhodující a o nabídku úplatku se pojmově bude jednat i v případě, že bude učiněna v natolik zastřené podobě, že podplácená osoba si až dodatečně uvědomí korupční charakter nabídky; ostatně i nalézací soud připustil, že k nabídce úplatku bývá využívána široká škála jazykových prostředků a že pojem úplatek je pachateli tohoto druhu trestné činnosti přímo použit spíše ojediněle. Z hlediska zákonných znaků souzeného trestného činu je tedy irelevantní skutečnost, že znalkyně celou věc oznámila s časovým odstupem, a to nikoli přímo orgánům činným v trestním řízení, ale Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou, který ji přibral jako znalkyni v občanskoprávním řízení.

Podle dovolatelky rovněž není nutné, aby z hlediska objektivních znaků souzeného trestného činu byla v době nabídky přesně specifikována výše nabízeného úplatku (v dané věci sponzorského daru). Zejména pak není nutné, aby pachatel sledoval neoprávněné zvýhodnění sebe nebo jiné osoby. K inkriminované schůzce došlo krátce poté, co znalkyně byla soudem ustanovena v občanskoprávní věci nezletilých dětí manželů J. ke zpracování znaleckého posudku. Není tudíž jasné, na základě jakých skutečností by již v té době měli mít obviněná nebo její klient pochybnosti o objektivitě znalkyně, popř. o rychlosti zpracování posudku. Těžko akceptovatelná se jeví též představa, že by obviněná, resp. její klient, mínili sponzorský dar poskytnout i v případě, že znalecký posudek vyzní jednoznačně v neprospěch J. J. Skutková podstata trestného činu podplácení podle § 160 odst. 1 tr. zák. by nicméně byla naplněna i v případě, že by obviněné při nabídce sponzorského daru šlo skutečně jen o to, aby znalecký posudek byl zpracován objektivně a bez průtahů. Nerozhodná je též skutečnost, že znalkyně nabídkou sponzorského daru zřejmě nijak ovlivněna nebyla, když ve zpracovaném znaleckém posudku doporučila svěření nezletilého do péče matky. Nerozhodná je též otázka, zda k nabídce došlo z iniciativy samotné obviněné nebo J. J. Podmínkou pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu formou nabídky úplatku pak není ani to, aby pachatel měl vážný úmysl a reálnou možnost úplatek poskytnout.

Nejvyšší státní zástupkyně své úvahy uzavřela tím, že nabídku poskytnutí sponzorského daru, kterou obviněná učinila jako právní zástupkyně jedné ze stran v občanskoprávní věci vůči znalkyni, která měla v této věci zpracovat znalecký posudek, je nutno posuzovat jako nabídku úplatku ve smyslu § 161 odst. 1 tr. zák. o trestném činu podplácení, a to bez ohledu na to, po jak dlouhou dobu znalkyně tuto nabídku vyhodnocovala a kdy o celé věci učinila oznámení. Tato právní kvalifikace nemůže být zpochybněna ani další argumentací obsaženou zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pokud Krajský soud v Brně jako soud odvolací dospěl k závěru, že jednání obviněné by mohlo být posouzeno jen jako kárné provinění, a rozhodl o postoupení věci podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. České advokátní komoře, bylo jeho rozhodnutí zatíženo vadami uvedenými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.

V závěru svého podání dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky:
1. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 7 To 343/2010, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 4 T 20/2010, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
2. podle § 265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
3. v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

S projednáním věci v neveřejném zasedání dovolatelka souhlasila i pro případ jiného rozhodnutí dovolacího soudu [odkázala přitom na § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

K podanému dovolání se obsáhle vyjádřila obviněná prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Langa. Uvedla, že státní zastupitelství zcela jistě odvedlo vynikající žurnalistickou práci, pokud dokázalo vytvořit kauzu účelovým vyjmutím pěti vět či pouhých sousloví z téměř hodinového rozhovoru o různých tématech, pouze zpětně převyprávělo jejich účastníky, ještě s časovým odstupem více než půl roku, nicméně takto uměle vytvořená kauza nemá a ani nemůže mít stabilní podklad. Vratkost případu vykonstruovaného pouze na subjektivním vnímání či představě možného úplatku jedinou osobou byla spolehlivě rozpoznána soudy první i druhé instance a stejně tak i příslušnými orgány ČAK, které potvrdily, že nejenže se nejedná o trestný čin, nýbrž i že daná událost nemá dokonce ani charakter kárného provinění (obviněná odkázala na vyjádření ČAK ze dne 5. 11. 2010, které ke svému vyjádření připojila).

Obviněná dále uvedla, že nejvyšší státní zástupkyně se bez jakýchkoliv důkazů v opakované spirále své argumentace pouze zamotává do obecného rozboru trestného činu podplácení, a to až takovým způsobem, že dokonce konstruuje teorii, na základě které je již pouhý požadavek jakéhokoliv subjektu směřující např. k objektivnosti či rychlosti vyřízení určité záležitosti, a to bez získání jakékoliv výhody, trestným činem uplácení, přičemž přímo flagrantně označuje veškeré znaky, které ve skutečnosti činí podplácení podplácením, za nerozhodné. Dotaženo do argumentu ad absurdum, za předpokladu akceptace prezentovaného závěru obžaloby, by se i sama nejvyšší státní zástupkyně musela dopouštět trestného činu podplácení, pokud např. soudu neustále nabízí další a další teorie či argumenty pro podporu svých závěrů ve snaze docílit toho, aby soud rozhodl daný případ rychle a objektivně. Při takové argumentaci však zcela opomíjí, že takové chování absolutně postrádá znaky protiprávního chování a nemůže se tedy jednat o trestný čin, ba přímo naopak, stejně jako tomu bylo u obviněné. Projednávaný skutek v tomto případě ani nenese žádné prvky ať již společenské nebezpečnosti nebo společenské škodlivosti.

Obviněná rovněž zmínila, že má-li soud odsoudit osobu za trestný čin, musí být tento v řízení spolehlivě prokázán. V dané věci však nebylo prokázáno ani to, že by její nabídka byla učiněna v souvislosti se znaleckým posudkem, natož dokonce že by se snad měla dopustit uváděného skutku s cílem ovlivnit za úplatu závěry znaleckého posudku , jak se uvádí v obžalobě. Ostatně logicky se tak ani stát nemohlo, jestliže se žádného takového skutku nedopustila. Ať již tak či onak, vzhledem ke skutečnosti, že institut dovolání je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jím byl napadán skutkový základ rozhodnutí, uzavírá cestu námitkám nejvyšší státní zástupkyně proti způsobu hodnocení důkazů a ve finále i proti tomu, jaké skutkové závěry soud z důkazů vyvodil.

Pokud se týče dalších konkrétních detailů případu, obviněná odkázala na spisový materiál a zdůraznila, že předmětný znalecký posudek vyhotovený plně v neprospěch jejího klienta (J. J.) byl pro obecný soud natolik nepřijatelný, že bylo nutné nařídit ústavní revizní a oponovaný posudek, který závěry znalkyně ohledně J. J. zcela odmítl, což ve finále plně koresponduje s odkazy obou soudů na nestandardní chování dotčené znalkyně. Uvedený posudek je obsahem spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pobočka v Jihlavě pod sp.zn. 54 Co 884/2009.

V závěru svého vyjádření obviněná uvedla, že ze všech zmíněných důvodů považuje dovolání nejvyšší státní zástupkyně za zjevně neopodstatněné, neboť soudy prvního i druhého stupně v řízení postupovaly řádně a v ničem nepochybily. Jelikož napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, neboť se žádný trestný čin nestal, navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítnul, a zároveň sdělila, že souhlasí s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání. Konečně připomněla, že v řízení chce být zastoupena pouze advokátem (obhájcem), který za ni vyjádření k dovolání podal.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. b), d) tr. ř. , bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolatelkou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.

Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila jako první důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Jelikož v dané věci odvolací soud rozhodl (po zrušení zprošťujícího rozsudku) o postoupení věci jinému orgánu (ČAK), neboť zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako kárné provinění, a dovolatelka tvrdí, že podmínky pro takové rozhodnutí nebyly splněny, nelze pochybovat o tom, že tento dovolací důvod uplatnila relevantně.

Druhý z dovolatelkou uplatněných důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže proto přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z dosud uvedeného vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně skončeném trestním řízení stabilizovaná skutková zjištění učiněná soudy obou nižších stupňů a vyjádřená zpravidla v popisu skutku v příslušném (především odsuzujícím) výroku rozhodnutí ve věci samé. Toto pravidlo se ovšem nemůže bezezbytku uplatnit u těch výroků rozhodnutí (zejména zprošťujících, zastavujících a postupujících), která v zásadě opisují znění obžaloby, avšak soudy učiněná (příp. oproti obžalobě jen upřesněná) skutková zjištění jsou obsažena až v odůvodněních těchto rozhodnutí.

Právě o takovou situaci šlo i v posuzovaném případě. Soud prvního stupně totiž do výroku zprošťujícího rozsudku v podstatě jen přepsal žalobní znělku, ačkoliv neučinil obžalobě bezezbytku odpovídající skutková zjištění, a totéž učinil ve výroku usnesení o postoupení věci i soud odvolací. Už proto při posuzování relevantnosti dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vycházet ani z popisu skutku obsaženého v obžalobě (jak dovolatelka mnohde činí), ani z prakticky identického popisu skutku ve výrocích zmíněných rozhodnutí, nýbrž je třeba vyjít ze skutkových zjištění soudů obsažených (a oproti obžalobě upřesněných) v odůvodnění jejich rozhodnutí.

Z tohoto pohledu některé z námitek, které dovolatelka ve svém podání uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, nemohly bezezbytku obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž neakceptovala způsob hodnocení některých provedených důkazů (příp. jejich částí) ze strany soudů nižších instancí (zejména soudu prvního stupně) a při právním posuzování skutku i nadále vycházela z podané obžaloby. Tak například soud prvního stupně (srov. strany 10 až 12 odůvodnění jeho rozhodnutí) v rámci hodnocení důkazů uvedl, že i po provedeném dokazování zůstaly rozpory v tvrzeních obviněné a znalkyně jak o důvodech jejich schůzky, tak o jejím přesném průběhu, ale i o tom, z čí strany a za jakým účelem byl sponzorský dar nabídnut, a konstatoval, že nemůže vyloučit možnost, že závěrečný návrh sponzorského daru mohl být učiněn ze strany obžalované, jakožto možné budoucí klientky znalkyně , zvláště když sama znalkyně bezprostředně po učinění této nabídky nevytvořila přímou vazbu mezi sponzorským darem a úplatkem, když ostatně na toto nikterak soud ihned neupozornila , a především pak, že nešlo o přímou nabídku sponzorského daru v návaznosti na výsledek znaleckého posudku , takže (soud) nemůže spatřovat výraznější snahu obžalované dosáhnout neoprávněné výhody při řešení sporu o péči o dítě . Takový hodnotící závěr je ovšem v evidentním rozporu s tvrzením obžaloby (z něhož vycházela i dovolatelka), že obviněná jednala s cílem ovlivnit za úplatu závěry znaleckého posudku zpracovávaného PhDr. V. M. ve prospěch svého klienta J. J. .

Z povahy takto formulovaných výhrad je mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli dovolatelka ve svém podání formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění v neprospěch obviněné; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku oběma soudy nižších instancí.

Lze tak shrnout, že shora zmíněné výhrady měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka jimi neuplatnila žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatelka (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, takže lze učinit dílčí závěr, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatelky stojí mimo dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto v případě, že by uplatnila pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud její dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

S jistou mírou tolerance lze však mít za to, že dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v návaznosti na důvod dovolání obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř.) relevantně v té části, v níž zpochybnila správnost právního posouzení jednání obviněné odvolacím soudem jen jako možného kárného provinění, a nikoliv jako trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. Z obsahu jejího podání totiž implicitně vyplývá, že zcela odlišně od odvolacího soudu nahlížela na problematiku naplnění jak formálních, tak materiálních znaků uvedeného trestného činu.

K uvedené problematice je zapotřebí (pouze ve stručnosti a jen v obecné rovině) uvést, že trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek.

Podstatou jednání pachatele tohoto trestného činu je záměr úplatkem dosáhnout, aby v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu osoba obstarávající tuto věc (tj. podplácená osoba) vyhověla požadavku pachatele. V tomto kontextu lze odkázat na shodný názor obsažený například v učebnici trestního práva (srov. Novotný, O., Vokoun, R. a kol. Trestní právo hmotné II. Zvláštní část. Praha : ASPI, 2007, s. 354), podle něhož ustanovení § 161 tr. zák. postihuje jednání jiných osob, které podplácejí toho, kdo obstarává věc obecného zájmu.

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném, nezištném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu.

Za obstarávání věcí obecného zájmu je v soudní praxi i právní teorii považována činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 16/1988, s. 76 Sb. rozh. trest.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. Nespadá sem činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1001).

Úplatkem je neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou nemá nárok (srov. společné ustanovení §162a odst. 1 tr. zák.). Z uvedené definice je zřejmé, že zákon nestanoví žádnou hodnotovou hranici pro výši úplatku tu je třeba posuzovat v souvislosti s dalšími okolnostmi, které určují stupeň nebezpečnosti tohoto činu.

S ohledem na popis skutku v obžalobě je rovněž třeba zmínit, že nabídnutím úplatku je jednání, kterým pachatel projevuje ochotu úplatek nabídnout proto, aby při obstarávání věcí obecného zájmu bylo jeho požadavku vyhověno. Návrh na poskytnutí úplatku lze učinit jakýmkoliv způsobem (výslovně, zastíraně, skrytě, konkludentně apod.) a z časového hlediska prakticky kdykoliv (před obstaráváním věci obecného zájmu, ale i po obstarávání věci obecného zájmu, o kterou se jedná).

Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění (§ 4 tr. zák.), tzn. že pachatel svým jednáním uskutečňuje záměr dosáhnout pro sebe nebo pro jiného nějakého zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Souvislost mezi poskytnutím, nabízením či slibem úplatku a obstaráváním věcí obecného zájmu je dána tehdy, jestliže úplatek má vztah k činnosti, která spadá pod obstarávaní věcí obecného zájmu.

Těchto teoretických východisek, na něž ostatně poukázala (v některých směrech ještě podrobněji) i dovolatelka, si byly vědomy i oba soudy nižších instancí, jak je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí. Ani ony nezpochybnily, že zpracování znaleckého posudku pro účely občanského řízení soudního je obstaráváním věci obecného zájmu a že v obecné rovině může být sponzorský dar úplatkem, resp. nabídka sponzorského daru nabídnutím úplatku. Současně však nevyloučily, že návrh sponzorského daru, pronesený obviněnou vůči znalkyni v samém závěru jejich cca hodinové schůzky, při níž probíraly nejrůznější témata (včetně možnosti, aby se obviněná stala znalčinou klientkou), mohl být učiněn právě v souvislosti s tímto jejich potenciálním vztahem v budoucnosti.

Jestliže se oběma soudům nepodařilo obviněné jednoznačně prokázat ani souvislost mezi nabízením úplatku (sponzorského daru) a obstaráváním věcí obecného zájmu (vypracováním znaleckého posudku pro účely občanského řízení soudního), ani úmysl (záměr dosáhnout pro sebe nebo pro jiného nějakého zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu), nemohly učinit ani spolehlivý závěr, že obviněná jednáním, které zjistily (a oproti obžalobě v uvedeném směru upřesnily), naplnila všechny formální znaky trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. Tím spíš nemohly dospět ani k závěru, že by obviněná takovým jednáním naplnila zákonem požadovaný materiální znak (srov. § 3 odst. 2, 4 tr. zák.). Aniž by bylo zapotřebí v tomto odůvodnění podrobněji rozvádět další argumenty (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.), stačí odkázat na strany 10 až 12 odůvodnění zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně a na strany 3 a 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

Především soud druhého stupně v uvedených pasážích svého rozhodnutí správně akcentoval, že nemůže přehlížet etickou stránku posuzované věci (zejména nestandardní jednání obviněné, ale i nestandardní chování znalkyně), a přesvědčivě vyložil, proč by počínání obviněné mohlo být příslušným orgánem (kárným senátem ČAK) posouzeno jako kárné provinění. Při takovém závěru nelze považovat za pochybení, pokud postupoval podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. [jen pro úplnost lze dodat, že případný kárný postih za toto možné kárné provinění nebyl vyloučen (s ohledem na ustanovení § 33 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) ani ke dni rozhodování odvolacího soudu, ale dokonce ani ke dni rozhodování soudu dovolacího].

Z těchto jen stručně uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl (jako celek) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. února 2011

Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a