8 Tdo 785/2013
Datum rozhodnutí: 19.09.2013
Dotčené předpisy: § 146 odst. 1 tr. zákoník, § 358 odst. 1 tr. zákoník



8 Tdo 785/2013-28

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2013 o dovolání obviněného P. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 4 To 23/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 137/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. A. odmítá .

O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 15 T 137/2012, byl obviněný P. A. uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na osm měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tímtéž rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. J. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným P. A. a M. J. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočka B., C., B., částku 4927 Kč jako náhradu za způsobenou škodu.

Označený rozsudek nalézacího soudu napadli obvinění P. A. i M. J. odvoláními. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 4 To 23/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že po dílčí modifikaci skutkových zjištění obviněného P. A. uznal vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl podle § 146 odst. 1, § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na osm měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného M. J. a shodně se soudem prvního stupně i o náhradě škody, když oběma obviněným byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočka B., C., B., částku 4927 Kč.

Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný P. A. výše uvedených přečinů dopustil tím, že dne 18. 8. 2012 kolem 00:45 hodin v H. na ulici B. před domem nejprve se spoluobviněným M. J. slovně napadli poškozeného Ing. E. F., který se je snažil upozornit na jejich nevhodné a hlučné chování, přičemž si vzal na sebeobranu zednickou lopatu, kterou držel vodorovně v obou rukou před tělem a kterou udeřil obviněného P. A. do pravého ramene, na což poškozeného obviněný P. A. udeřil poloprázdnou lahví od vína o obsahu 1 l po hlavě za levé ucho, načež po této ráně otřesený poškozený uchopil obviněného P. A. a oba upadli na zem, kde obviněný P. A. poškozeného škrtil, a v těsné blízkosti stojící spoluobviněný M. J. blíže nezjištěným způsobem poškozeného rovněž fyzicky napadal; spoluobviněnému M. J. v dalším napadání zabránil M. P., který se na místo dostavil na základě volání poškozeného o pomoc; poškozenému bylo tímto jednáním způsobeno zranění, konkrétně pohmoždění hlavy vlevo za uchem a odřeniny na prstech pravé ruky a levého kolena, pročež poškozený byl hospitalizován jeden den na chirurgickém oddělení Nemocnice T. G. M. H., následně však nebyl citelně omezen v obvyklém způsobu života.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. A. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, směřující proti jeho výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný vytkl, že soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu nesprávně aplikovaly normu hmotného práva, a sice § 18 odst. 4 tr. zákoníku, eventuálně § 29 tr. zákoníku, resp. že se soudy těmito normami vůbec nezabývaly. S odkazem na svoji výpověď z hlavního líčení a na skutek popsaný ve výroku o vině uvedl, že soudy neřešily otázku, zda jednal v nutné obraně či ve skutkovém omylu o okolnostech vylučujících protiprávnost, když na úder lopatou reagoval úderem lahve od vína do hlavy poškozeného. V případě, že by jednání obviněného bylo posouzeno ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku jako skutkový omyl o okolnostech vylučujících protiprávnost, nemohl by být odpovědný za spáchání úmyslného trestného činu; v případě aplikace ustanovení o nutné obraně (§ 29 tr. zákoníku) by nebyl trestně odpovědný vůbec.

Obviněný v podrobnostech poukázal na to, že poškozený Ing. E. F. se na něj nejprve slovně obořil, že nemá na ulici porážet popelnice, a posléze vyšel ze svého domu a postavil se před obviněného s lopatou v ruce, přičemž za zády poškozeného se nacházel pes. Tyto okolnosti mohly na obviněného subjektivně působit tak, že poškozený zahajuje útok (k čemuž posléze i došlo, když Ing. E. F. obviněného udeřil lopatou), a tudíž měly soudy na jednání obviněného, kdy na úder lopatou reagoval úderem lahví do hlavy poškozeného, aplikovat ustanovení § 29 tr. zákoníku. Soudy byly podle mínění obviněného povinny vypořádat se s tím, zda zmíněná reakce obviněného na útok lopatou je či není excesem z nutné obrany.

I kdyby nepřicházelo v úvahu aplikovat ustanovení o nutné obraně, měly soudy zaujmout stanovisko k výkladu § 18 odst. 4 tr. zákoníku, neboť nechtěl-li poškozený ve skutečnosti vést vůči obviněnému útok, nýbrž snažil-li se jen prostřednictvím úderu obviněného lopatou za současné přítomnosti psa za zády demonstrovat, že je připraven čelit útoku obviněných (P. A. a M. J.), nemohl to dovolatel předpokládat, a proto mu nelze k jeho tíži přičítat úmyslné zavinění k následku ve formě pohmožděné hlavy poškozeného. Co se týče samotného zranění poškozeného, obviněný konstatoval, že ne každá porucha zdraví musí být nutně kvalifikována jako ublížení na zdraví, a namítl, že vyjma pohmožděné hlavy nemají zranění poškozeného charakter ublížení na zdraví.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 4 To 23/2013, zrušil a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila dovolacímu soudu, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn relevantně, poněvadž obviněný nesouhlasil s právním posouzením skutku, měl za to, že nevykazuje znaky žádného trestného činu, popřípadě nelze vyvozovat úmyslné zavinění.

Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání jsou významné především otázky, zda lze na čin obviněného pohlížet jako na jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, popřípadě jako na skutkový omyl ohledně okolnosti vylučující jeho protiprávnost ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku, a též zda lze jeho jednání kvalifikovat jako pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku.

Trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.

Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud shledal naplněné znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu úmyslného ublížení na zdraví, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo, a také znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, poněvadž se na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti zejména tím, že napadl jiného.

Podstata jednání dovolatele, kvalifikovaného jako výše uvedené přečiny, spočívala podle zjištění odvolacího soudu v tom, že spolu se spoluobviněným M. J. nejprve slovně napadli poškozeného Ing. E. F., který se je snažil upozornit na nevhodné a hlučné chování, a poté, co jej poškozený udeřil zednickou lopatou do ramene, jej udeřil poloprázdnou lahví od vína po hlavě, načež po této ráně otřesený poškozený uchopil obviněného P. A. a oba upadli na zem, kde obviněný P. A. poškozeného škrtil; do fyzického konfliktu s poškozeným se zapojil i spoluobviněný M. J. a v napadání poškozeného zabránil obviněnému až příchod M. P., který se na místo dostavil na základě volání poškozeného o pomoc.

Okolnostmi vylučujícími protiprávnost, mezi něž náleží také nutná obrana, označujeme taková jednání, která způsobují, že čin není trestným činem, přestože jsou zdánlivě naplněny všechny jeho znaky. Slovo zdánlivě je třeba zdůraznit, neboť v důsledku krajní nouze, nutné obrany, svolení poškozeného, přípustného rizika, oprávněného použití zbraně či z jiného analogicky přípustného důvodu chybí typový znak, a dokonce znak skutkové podstaty, každého trestného činu, kterým je protiprávnost (i přes dikci ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku). Proto jednáním za okolností vylučujících protiprávnost nejsou naplněny ani znaky skutkové podstaty trestného činu (o trestný čin se zde od samého počátku nejedná).

Nutná obrana jako okolnost vylučující protiprávnost činu je definována v ustanovení § 29 tr. zákoníku. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení § 29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pojem způsob útoku v sobě zahrnuje nejen způsob provedení útoku, nýbrž i osobu útočníka, jeho úmysl a vlastnosti, prostředky použité k tomuto útoku apod. (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 329 a násl.). Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu.

Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 329).

Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný se staví do role obránce, který proto, aby odvrátil útok ze strany poškozeného Ing. E. F., byl nucen na tento útok patřičně reagovat, za což jej podle jeho názoru nelze činit trestně odpovědným. Na podporu své argumentace obviněný navzdory dalším v trestním řízení provedeným důkazům poukazuje výlučně na svoji výpověď učiněnou v hlavním líčení a na část skutkové věty rozsudků soudů obou stupňů. Obviněný však zcela opomíjí skutková zjištění soudů v celém jejich kontextu.

Z těchto skutkových zjištění totiž vyplývá, že již jedna ze stěžejních podmínek nutné obrany, kterou je přímo hrozící nebo trvající útok, nebyla v posuzovaném případě splněna. Vyvozuje-li obviněný údajný hrozící útok ze situace, kdy - podle jeho slov - z ničeho nic vylezl nějaký pán z domu, měl psa a v ruce držel lopatu , pak nejspíše nerespektuje skutkové zjištění soudu o tom, že poškozeného Ing. E. F. (spolu s obviněným M. J.) slovně napadl v okamžiku, kdy ten se nacházel ve svém domě a z okna obviněné, ovlivněné předchozím požitím alkoholu, napomínal, aby svého nevhodného a hlučného jednání zanechali a z místa před jeho domem odešli. Obviněný P. A. dále nerespektuje ani skutkové zjištění soudu, že zednickou lopatu si poškozený vzal na svou sebeobranu až poté, co oba obvinění jeho napomenutí neuposlechli a naopak jej sami vyzývali k tomu, aby za nimi přišel na ulici. Je zapotřebí dodat, že ani způsob, jakým poškozený tento předmět držel vodorovně v obou rukou - nevypovídá nic o jakémkoliv hrozícím útoku. Co se týče psa poškozeného, ze skutkových zjištění vyplývá, že na ulici, na místě, kde se předmětný konflikt odehrál, byl pouze přítomen, nijak neútočil a nebyl agresivní. Dovolatel, obdobně jako všichni přítomní, dokonce sám vypověděl, že pes je nenapadal (č. l. 79). Dokazováním tedy byla jakákoliv aktivní úloha psa, který by mohl vylekat obviněné, vyloučena.

V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jež je podloženo provedeným dokazováním, je přiléhavě uvedeno, že reakce obou obviněných byly zcela zjevně nepřiměřené na chování poškozeného, který žádal o zanechání jejich výtržnického počínání na ulici, přičemž úder lopatou do ramene byl spíše odstrčením obviněného P. A., který zjevně zvyšoval svoji agresivitu (strana 6 rozsudku). Tudíž ani zmíněný úder lopatou, na který se obviněný odvolává, nelze považovat za útok ve smyslu nutné obrany, tedy za trvající útok, neboť je zapotřebí naopak zdůraznit, že prostřednictvím tohoto úderu (odstrčení) lopatou se poškozený snažil bránit proti útoku, který byl vůči němu veden ze strany obviněného P. A.

Nebyla-li tedy v případě obviněného P. A. na základě výše popsaného splněna již tato podmínka nutné obrany, nelze dále uvažovat o aplikaci § 29 tr. zákoníku na posuzovaný případ. Ze stejného důvodu, z důvodu chybějícího útoku, nepřichází v úvahu ani kvalifikace jednání obviněného ve smyslu institutu vybočení z mezí nutné obrany, tzv. excesu.

Namítá-li dále obviněný, že pokud by soudy nemohly s ohledem na skutkové okolnosti aplikovat na jeho případ § 29 tr. zákoníku, měly zaujmout stanovisko k výkladu ustanovení § 18 odst. 4 tr. zákoníku, je zjevné, že druhotným cílem obviněného byla snaha o kvalifikaci jeho jednání jako skutkového omylu pozitivního o okolnostech vylučujících protiprávnost, v důsledku čehož by nemohl být uznán vinným úmyslným trestným činem.

Podle § 18 odst. 4 tr. zákoníku, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena jeho odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Fyzická osoba v takových případech mylně předpokládá jako existující okolnost vylučující protiprávnost svého činu a tím i trestní odpovědnost. Takové případy omylu se nazývají putativní nutná obrana (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 27. 11. 1925, sp. zn. Zm I 370/25, publikované pod č. 2196/1925 Sb. rozh. tr.). Putativní nutná obrana vylučuje dolózní trestný čin (§ 15 tr. zákoníku) a trestný čin spáchaný z vědomé nedbalosti (§ 16 odst. 1 písm. a/, odst. 2 tr. zákoníku).

Obviněný tak opětovně zcela opomíjí skutková zjištění soudů, že to byl právě on, kdo pod vlivem alkoholu a s notnou dávkou agrese na poškozeného (spolu s obviněným M. J.) nejprve slovně útočil, posléze se k němu začal přibližovat natolik, že poškozený byl nucen obviněného odstrčit zednickou lopatou, načež následoval úder lahví do hlavy poškozeného. Domnívá-li se obviněný, že z takového skutkového zjištění by se dalo usuzovat na to, že úder lahví do hlavy poškozeného byl veden v důsledku omylu spočívajícího v tom, že obviněný nesprávně vyhodnotil situaci a považoval odstrčení lopatou za útok ze strany poškozeného, jsou jeho úvahy v kontextu předcházejících událostí a verbální agrese dovolatele naprosto v rozporu s provedenými důkazy a logicky neakceptovatelné.

K námitce obviněného, že ne každá porucha zdraví musí být nutně kvalifikována jako ublížení na zdraví a že zranění poškozeného charakter ublížení na zdraví nemá, považuje Nejvyšší soud primárně za nezbytné uvést, že posuzování každého případu z hlediska možné kvalifikace následku jako ublížení na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku musí být komplexní a přísně individuální (srov. přiměřeně č. II/1965, č. 2/1966, č. 21/1984 Sb. rozh. tr. aj.); v tomto směru musí být podrobeny důkladnému zkoumání všechny zákonné znaky (prvky) ublížení na zdraví. Ublížením na zdraví se rozumí stav 1.) poruchy zdraví či jiného onemocnění, 2.) který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného, 3.) který vyžaduje lékařské ošetření.

Zhodnocení všech těchto aspektů ze strany soudu prvního stupně i soudu odvolacího bylo v případě zranění poškozeného Ing. E. F. podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně komplexní, přičemž Nejvyšší soud zároveň připomíná, že čin obviněného byl právně kvalifikován jako pokus přečinu ublížení na zdraví, který není spojen s existencí následku v podobě ublížení na zdraví poškozeného, ale jen s bezprostředním nebezpečím vzniku tohoto následku, tudíž příslušné soudy správně zkoumaly, zda jednání obviněného představovalo bezprostřední nebezpečí, že takový následek, tj. ublížení na zdraví ve smyslu § 122 odst. 1 tr. zákoníku, bude způsoben. Proto také odvolací soud správně akcentoval, že nejde o to, jaké následky ve skutečnosti nastaly, ale jaké nastat mohly, a poznamenal, že úder skleněnou lahví způli ještě plnou do hlavy poškozeného již samo o sobě bylo způsobilé vyvolat kvalifikovanou újmu na zdraví, a proto byl poškozený pozorován v nemocnici pro podezření na otřes mozku. Ostatně z lékařské zprávy kvalifikující povahu zranění poškozeného se podává, že i tak se jednalo o poruchu zdraví, projevující se bolestmi hlavy, vyžadující klidový režim, a to asi po dobu jednoho týdne (č. l. 13, 14).

Dovolatel také vytkl, že se soudy důsledně nezabývaly otázkou, zda následek na zdraví poškozeného byl z jeho strany způsoben zaviněně, a pakliže ano, zda úmyslně či z nedbalosti.

Zavinění (obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku (i podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku) je třeba úmyslného zavinění (§ 13 odst. 2 tr. zák.).

Trestný čin je podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Srozuměním se podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Konkrétní způsob provedení činu, založený na tom, že obviněný P. A. vedl proti poškozenému útok úderem poloprázdné jednolitrové lahve od alkoholu do hlavy za levé ucho, přičemž po pádu na zem v násilném jednání pokračoval škrcením poškozeného, nevyvolává žádné zásadní pochybnosti o tom, že pokus přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku byl spáchán v úmyslu přímém, jak již konstatoval i odvolací soud.

Nejvyšší soud závěrem podotýká, že dovolací námitky obviněného jsou z velké části tvořeny obsahem jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou.

Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2013 Předsedkyně senátu: JUDr. Věra Kůrková