8 Tdo 782/2007
Datum rozhodnutí: 31.07.2007
Dotčené předpisy:




8 Tdo 782/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. července 2007 o dovolání obviněného V. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. 6 To 663/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 22/2005, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. 27 T 22/2005, byl obviněný uznán vinným, že:

1) ve dnech 3. 6. 2004 a 11. 6. 2004 v objektu areálu K., pod příslibem zprostředkování úvěru ve výši 40.000.000,- Kč ve lhůtě 1 měsíce, vylákal ke škodě Ing. K. P. finanční částku v celkové výši 75.000,- Kč, přestože věděl, že úvěr není schopen ve sjednané lhůtě zajistit, čímž způsobil Ing. K. P. škodu v uvedené výši,

2) dne 16. 6. 2004 v objektu areálu K., pod příslibem zprostředkování úvěru ve výši 6.500.000,- Kč ve lhůtě 3 týdnů, vylákal ke škodě V. Š. finanční částku ve výši 176.000,- Kč, ač věděl, že úvěr není schopen ve sjednané lhůtě zajistit, čímž způsobil V. Š. škodu v uvedené výši.

Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a uložil mu podle § 250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák., § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Zároveň obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným Ing. K. P. částku ve výši 75.000,- Kč a V. Š. částku 176.000,- Kč.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 1. 2007, sp. zn. 6 To 663/2006, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

Rozhodnutí odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. R. dovoláním, ve kterém uvedl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se nevypořádal s důvody pro podání odvolání, zcela pominul fakta jako písemnou mandátní smlouvu a neodstranil pochybení soudu prvního stupně. Ten prý vydal rozhodnutí po nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V podrobnostech dovolatel uvedl, že skutky, které měl spáchat, se ve skutečnosti nestaly, a poukazoval na to, že mandátní smlouva uzavřená mezi ním a poškozeným V. Š. byla vypovězena ještě před uplynutím lhůty pro splnění závazku a že tedy (obviněný) jakožto mandatář měl nárok na úhradu nejen smluvní provize, ale i smluvní pokuty a úhradu nákladů spojených s plněním předmětu smlouvy. Tvrdil, že mandátní smlouvu již v rozporu s jejím obsahem a typem posoudil prvoinstanční soud a zaměnil ji s jiným smluvním aktem, a to se smlouvou o zprostředkování. Dále odvolacímu soudu vytkl, že mu neobjasnil, z jakého důvodu spáchal trestný čin, když poškozený učinil písemný akt odstoupení od smlouvy, i když věděl, že vůči němu budou uplatněny smluvní finanční nároky. Domáhal se tak projednání své věci cestou občanskoprávního řízení s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 397/2006, z něhož vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být uplatňována na prvém místě prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost. V této souvislosti namítal, že oba poškození mohli cestou civilního řízení podat žalobu o vydání, na základě které by soud zjistil míru činnosti obviněného ve vztahu k poskytnuté záloze a posoudil jeho nárok na smluvní provizi, smluvní pokutu a náhradu nákladů. Rozhodnutí soudů obou stupňů, které se zabývaly výhradně trestně právní rovinou, proto považuje za nesprávná.

V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.

K podanému dovolání obviněného V. S. se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně ), která poté, co zrekapitulovala obsah podaného dovolání, uvedla, že se nelze zabývat tou částí dovolání, která vychází z obecné deklarace, že se skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, vůbec nestaly. V další části dovolání však dovolatel použil argumenty, které jsou pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné, zejména když namítl, že uspokojování subjektivních práv je v prvé řadě nutno řešit soukromoprávními prostředky, a od toho vyvozoval závěr o dovolenosti svého jednání a tím i o své beztrestnosti.

Podle státní zástupkyně však v daném případě nešlo o naprostou ignoranci norem občanského práva, neboť byly splněny všechny předepsané podmínky pro vyvození odpovědnosti obviněného za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. O použití trestního práva až jako prostředku ultima ratio lze totiž hovořit právě za stavu, že dovolatel v obou předmětných případech pod příslibem zprostředkování úvěru vylákal finanční prostředky, účelově poskytnuté od dosud neúspěšných žadatelů o finanční produkt. Vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem obviněný překročil rámec předmětných závazkových vztahů tím, že své klienty uvedl v omyl o tom, že za převzatou provizi splní v dohodnuté lhůtě všechny své závazky vůči nim přijaté.

Státní zástupkyně uzavřela své úvahy s tím, že není rozhodné, na podkladě jakého smluvního typu dovolatel na sebe převzal závazky jednat dohodnutým způsobem. Pro posouzení věci je zásadní, že si od obou poškozených nechal zaplatit sjednanou provizi s příslibem zprostředkování úvěru a způsobu jeho zajištění, přičemž se k tomu zavázal ve velmi krátkých lhůtách. O nereálnosti smluvených termínů nepochybně věděl, a to zvláště za stavu, že úvěr pro poškozené měl získat až v závislosti na získání úvěru ve prospěch žadatele J. F., tedy v závislosti na zcela nejisté události. Není proto pochyb, že za daného stavu věci dovolatel jednal v podvodném záměru k osobám poškozených.

V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Obviněný své dovolání v prvé řadě opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z tohoto důvodu lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

V posuzované věci je patrné, že k zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ nevztahuje ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku , aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí .

Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je možné dovolání podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud dále řešil otázku, zda dovolání obviněného je z tohoto hlediska opodstatněné.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud ve shodě s názorem státní zástupkyně je přesvědčen, že se nelze zabývat tou částí dovolání obviněného, která vychází z jen obecně formulované deklarace, že se skutky, jimiž byl (obviněný) uznán vinným, vůbec nestaly. Pokud by obviněný ve svém podání uplatnil jen tyto námitky, muselo by být jeho dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

V další části svého podání však dovolatel uplatnil argumenty, které jsou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Namítl totiž, že uspokojování subjektivních práv je nutno řešit především soukromoprávními prostředky, a od toho vyvozoval závěr o dovolenosti svého jednání a tím i o své beztrestnosti. Takové námitky obviněný uplatnil v souladu s označeným dovolacím důvodem relevantně, a proto se jimi dovolací soud ve směru jejich opodstatněnosti mohl a současně i musel zabývat.

V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou (tou se ve smyslu § 89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč).

Jen ve stručnosti je třeba připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. (O využití omylu jiného, příp. o zamlčení podstatných skutečností není zapotřebí se zmiňovat, neboť podle právní věty odsuzujícího rozsudku trestný čin podvodu v některé z těchto alternativ neměl být obviněným spáchán.)

Dále je třeba zmínit, že objektem tohoto trestného činu je cizí majetek a po subjektivní stránce se u něho vyžaduje úmysl; úmyslné zavinění pachatele přitom musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.

Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Pro spolehlivé posouzení otázky, zda obviněný svým jednáním naplnil veškeré zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu či nikoliv (v daném případě zejména subjektivní stránku), je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění.

Ze skutkové části výroku rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný ve dvou případech, v objektu areálu K., pod příslibem zprostředkování úvěru ve výši 40.000.000,- Kč ve lhůtě jednoho měsíce a dalšího úvěru ve výši 6.500.000,- Kč ve lhůtě tří týdnů, vylákal v prvním případě ke škodě Ing. K. P. finanční částku v celkové výši 75.000,- Kč a ve druhém případě ke škodě V. Š. finanční částku ve výši 176.000,- Kč, přestože věděl, že úvěry není schopen ve sjednané lhůtě zajistit.

Z takto formulované skutkové věty je evidentní, že obviněný svým jednáním naplnil objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Uvedená skutková zjištění přitom mají oporu v provedeném dokazování soudem prvého stupně. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že v případě poškozeného Ing. K. P. strany sjednaly zprostředkovatelskou smlouvu ve smyslu § 774 občanského zákoníku, podle kterého se zprostředkovatelskou smlouvou zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele. Volba prostředků, kterých ke splnění svého závazku zprostředkovatel použije, jakož i intenzita jeho činnosti, závisí zcela na úvaze zprostředkovatele. Vždy však musí existovat příčinná souvislost mezi výsledkem, tj. uzavřením zájemcem požadované smlouvy a činností zprostředkovatele Obžalovaný S. se zavázal zprostředkovat pro poškozené uzavření smluv o úvěru Z výpovědi poškozeného Ing. P. bylo prokázáno, že úvěr měl obžalovaný zajistit ve lhůtě 1 měsíce a z výpovědi poškozeného Š. bylo prokázáno, že úvěr měl být zajištěn ve lhůtě 3 týdnů od sjednání smlouvy. Z výpovědi obou poškozeným tak bylo prokázáno, že obžalovaný se zavázal úvěr zprostředkovat v poměrně krátké lhůtě. Časové údaje, které poškození uvedli o lhůtě, ve které měly být úvěry zprostředkovány, přitom mají oporu i v dalších důkazech. Výpověď poškozeného Ing. P. v tomto směru potvrdil svědek Ing. M. a termín, ve kterém měly být finanční prostředky poskytnuty, a to 1 měsíc je uveden i v zápisu o ujednaných závazcích, který podepsali obžalovaný a poškozený Ing. P. Soud zastává názor, že v případě, kdy zprostředkovatel převzal od zájemců finanční prostředky a zavázal se obstarat smlouvu o úvěru v tak krátkém termínu, měl by mít reálnou možnost svůj závazek splnit. Z výpovědi samotného obžalovaného S. a z dalších provedených důkazů však vyplynulo, že takovou možnost neměl a že si počínal, jakoby převzal závazek vykonávat činnost směřující k zajištění úvěru v blíže neurčeném termín ... Svým jednáním tak uvedl obžalovaný oba poškozené v omyl tím, že předstíral, že ve sjednaném termínu bude moci převzaté závazky splnit (srov. str. 8 rozsudku).

V souvislosti s tím se soudy obou stupňů podrobně zabývaly subjektivní stránkou trestného činu podvodu a došly k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle § 4 písm. b) tr. zák. Jak vyplývá ze shora citovaného odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zavázal-li se obviněný k tomu, že ve lhůtě do jednoho měsíce, resp. tří týdnů obstará pro poškozené smlouvy o úvěru, musel mít reálnou možnost tento svůj závazek splnit. Z provedeného dokazování však vyšlo najevo, že obviněný si počínal, jakoby převzal závazek vykonávat činnost směřující k zajištění úvěru v blíže neurčeném termínu. U hlavního líčení poškození uvedli, že obviněný po celou dobu tvrdil, že není problém úvěr zajistit, ujišťoval je, že vše vypadá dobře, že úvěr bude poskytnut (str. 104, 105 spisu). Svědek Ing. J. M., který byl přítomen několika jednáním mezi poškozeným Ing. K. P. a obviněným, ve své výpovědi zmínil, že obviněný nepodával poškozenému Ing. K. P. žádné informace, hovořil pouze o nějakých jednáních, na počátku měl být úvěr zajištěn do jednoho měsíce, poté vznikly komplikace ohledně financí, proto se lhůta prodloužila na tři měsíce. Navíc i ze samotné obhajoby obviněného vyplynulo, že se nejdříve účastnil jednání o úvěru pro jistého J. F. a úvěry pro poškozené měl zajistit až poté, co měl získat úvěr pro právě jmenovaného. Z těchto skutečností i z dalších důkazů je tak zřejmé, že obviněný místo toho, aby ve sjednané lhůtě sjednané úvěry zajistil, byl po několik měsíců nečinný, na upomínky ze strany poškozených nereagoval; minimálně tak věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (v tomto případě zájem na ochraně majetku), a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn.

Obstát nemůže ani další námitka obviněného, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily, o jaký smluvní typ se v předmětné věci jedná a zaměnily smlouvu mandátní se smlouvou zprostředkovatelskou.

V obecné rovině je třeba uvést, že v praxi se rozdíly mezi smlouvou mandátní a smlouvou zprostředkovatelskou téměř stírají. U obou těchto smluv jde o smluvní typy patřící do rámce těch, jejichž podstatou je jednání za jiného především na základě zmocnění. Smlouvy obdobného obsahu se přitom střídavě nacházejí v občanském i obchodním zákoníku (zákony č. 40/1964 Sb. a č. 513/1991 Sb., oba ve znění pozdějších předpisů), příp. v zákoně o cenných papírech (zákon č. 591/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jakkoliv souběžná existence úprav týchž smluvních typů v několika právních předpisech je z hlediska kontinentálního práva nestandardní, v českém právním prostředí se nejedná o situaci až tak neobvyklou.

Především však v dané trestní věci je rozlišení mezi oběma smluvními typy naprosto nepodstatné. Pokud totiž soudy obou stupňů zjistily, že obviněný jednal v podvodném úmyslu ve vztahu k oběma poškozeným, od nichž si nechal zaplatit sjednanou provizi s příslibem zprostředkování úvěru a způsobu jeho zajištění, přičemž se k tomu zavázal ve velmi krátkých lhůtách a o nereálnosti smluvených termínů nepochybně věděl (to zvláště za stavu, kdy úvěr pro poškozené měl získat až v závislosti na získání úvěru ve prospěch žadatele J. F., tedy v závislosti na zcela nejisté budoucí události, ke které vůbec nemuselo dojít), pak není rozhodné, na podkladě jakého smluvního typu na sebe převzal závazky jednat dohodnutým způsobem.

Poslední dovolatelem uplatněné námitky v podstatě vyzněly jako výhrady k absenci materiální stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť namítal, že šlo pouze o porušení závazkových vztahů vyplývajících z uzavřených smluv mezi ním a poškozenými, a že ochrana těchto vztahů má být uplatňována v prvé řadě prostředky občanského a obchodního práva v rámci civilního řízení.

Ani s tímto názorem obviněného se Nejvyšší soud nemohl bezezbytku ztotožnit.

Podle § 3 odst. 1, 2 tr. zák. je trestným činem pro společnost nebezpečné jednání, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně. Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Nebezpečnost činu pro společnost tedy je materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení § 3 odst. 1 v souvislosti s ustanovením § 1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.

Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zák. se uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.

O takovou situaci se však v daném případě evidentně nejednalo. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je totiž zřejmé, že šlo o natolik společensky nebezpečné jednání, u něhož o správnosti závěrů soudů obou stupňů stran existence materiální stránky nelze vůbec pochybovat.

Obviněnému sice lze obecně přisvědčit v tom, že ochrana závazkových vztahů má být uplatňována na prvém místě prostředky občanského a obchodního práva (tak jak to má na mysli shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 397/2006, zabývající se mimo jiné i uznávaným principem právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio ), v projednávané věci však uplatnění jen takové ochrany není na místě. Výše uvedené skutkové okolnosti evidentně svědčí pro závěr, že jednání obviněného překročilo hranice závazkového vztahu, neboť obviněný již při uzavírání smluv s poškozenými věděl, že není v jeho silách závazek splnit, přesto smlouvy, jejichž obsahem bylo zprostředkování úvěrů a jejich zajištění, s poškozenými sjednal. Protože tím došlo k ohrožení zájmu společnosti na ochraně cizího majetku, bylo již na místě uplatnění trestní odpovědnosti.

Z těchto podstatných důvodů Nejvyšší soud nemohl ani tyto námitky obviněného, které relevantně uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., akceptovat. Přisvědčil naopak soudům obou stupňů, že obviněný popsaným jednáním naplnil formální i materiální znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť předstíráním skutečností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, uvedl poškozené v omyl a způsobil na jejich majetku škodu několikanásobně převyšující částku 25.000,- Kč.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. července 2007

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a