8 Tdo 779/2005
Datum rozhodnutí: 29.06.2005
Dotčené předpisy:




8 Tdo 779/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání obviněné M. M. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 8 To 298/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 146/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. M. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2002, sp. zn. 6 T 146/2002, byla obviněná uznána vinnou trestným činem pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle § 53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 4.000,- Kč. Pro případ, že by trest nebyl vykonán, jí byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná v zákonné lhůtě odvolání, jež projednal Krajský soudu v Brně ve veřejném zasedání konaném dne 3. 2. 2003, a usnesením sp. zn. 8 To 492/2002 jej jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.

K dovolání obviněné Nejvyšší soud rozhodl tak, že na základě usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 11 Tdo 665/2004, výše uvedené usnesení Krajského soudu v Brně podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil; podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby trestní věc obviněné v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 8 To 298/2004, z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil. Současně za použití § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou, že

dne 29. 3. 2001 v B., na ulici P., podala písemně a doplnila dne 5. 5. 2001 na děkanát P. f. M. u.v B. stížnost na docenta Mgr. I. B., učitele hudební výchovy PdF MU, pro neetické chování, zanedbávání povinností a sexuální obtěžování, a že jí měl sdělit, že je schizofrenik, na základě které probíhalo prověřování pravdivosti ve stížnosti uvedených tvrzení, jak děkanem p. f. M. u., tak i útvarem kontroly M. u. v B., přičemž o stížnosti obžalované byl písemně informován i rektor M. u. v B., a takto jednala přesto, že věděla, že údaje uvedené ve stížnosti nejsou pravdivé, a současně s ohledem na skutečnost, že stížnost byla zaslána přímo děkanovi fakulty, musela vědět, že bude z úřední povinnosti prošetřována, a tímto jednáním ohrozila vážnost poškozeného, zejména u spolupracovníků a ostatních studentů a poškodila tak jeho pověst v zaměstnání .

Takto zjištěné jednání obviněné soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. a podle § 53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. jí uložil peněžitý trest ve výměře 4.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněné doručen dne 18. 2. 2005, jejímu obhájci JUDr. I. A. dne 16. 2. 2005 a Městskému státnímu zastupitelství v Brně dne 10. 2. 2005.

Proti posledně citovanému rozsudku soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím výše jmenovaného obhájce dovolání, přičemž tak učinila dne 14. 3. 2005 na poště a Městskému soudu v Brně byla zásilka doručena dne 15. 3. 2005.

Svůj mimořádný opravný prostředek obviněná vymezila odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Po rekapitulaci dosavadního řízení a připomenutí některých pasáží z odůvodnění výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 665/2004 a rozsudku odvolacího soudu obviněná zopakovala námitku uplatněnou ve svém dřívějším dovolání, podle níž neměla v úmyslu nikoho jakkoliv poškodit. Uvedla, že s ohledem na skutečnost, že byla jediným studentem v ročníku, bylo pro ni obtížné se s chováním svého učitele doc. Mgr. I. B., vybočujícího z běžných etických norem, vyrovnat. Vytkla, že odvolací soud nevyhověl jejím návrhům na doplnění dokazování výpověďmi v dovolání uvedených svědků, kteří by její tvrzení o nevhodném chování jmenovaného podpořili. Soudy obou stupňů podle dovolatelky přecenily možný dopad podané stížnosti, adresované přímému nadřízenému doc. Mgr. I. B. (dále převážně poškozený ), jejímž smyslem bylo toliko dosáhnout změny pedagoga. Povinností osoby, jež se vyřizováním této stížnosti zabývala, prý bylo postupovat tak, aby nedošlo ani k poškození práv poškozeného, ani k poškození práv obviněné. S odkazem na § 1 odst. 3 vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, podle kterého nesmí být vůči stěžovatelům činěny přímé ani nepřímé zákroky proto, že podali stížnost, obviněná namítla, že je nemožné, aby nesla odpovědnost za případný protiprávní postup osoby, jež stížnost řešila.

Za nedostatek obviněná současně označila, že soud druhého stupně uznal její vinu, aniž dbal (v dovolání podrobně citovaných) pokynů Nejvyššího soudu a aniž na základě důkazů provedených v odvolacím řízení náležitě upřesnil rozhodná skutková zjištění. Dovodila povinnost odvolacího soudu doplnit dokazování a vyjádřila názor, že uvedený soud dostatečně nespecifikoval příčinnou souvislost, na základě které mělo k poškození doc. Mgr. I. B. v důsledku podané stížnosti vlastně dojít.

Ze shora uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení (správně měl být uveden rozsudek) Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 8 To 298/2004, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Předseda senátu soudu prvního stupně postupoval v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. a opis dovolání obviněné zaslal Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně k případnému vyjádření a vyslovení souhlasu s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření ze dne 5. 5. 2005 uvedl, že dovolací námitky obviněné, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 41 odst. 5 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Současně shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti obsahu dovolání stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení § 265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelkou spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze v jeho mezích namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byla obviněná uznána vinnou. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení . Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněná v části námitek uplatněných v rámci podaného dovolání ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.

Námitky obviněné, že se jakožto jediná studentka v ročníku obtížně vyrovnávala se způsobem chování doc. Mgr. I. B., jež vybočovalo z běžných etických norem, její tvrzení, že jediným cílem předmětné stížnosti bylo dosáhnout změny pedagoga, a dále její výhrady, že odvolací soud neprovedl v náležitém rozsahu dokazování a neměl ke svému rozhodnutí opatřeny všechny potřebné důkazy ve smyslu § 89 a násl. tr. ř. (zejména že nevyslechl jí navrhované svědky), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jak byly odvolacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jímž byla obviněná uznána vinnou). Ze strany obviněné jde v tomto případě o námitky, které jsou právně irelevantní, neboť stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Je tak evidentní, že obviněná, ačkoliv v dovolání v této části formálně deklarovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky uplatnila námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně ze změny skutkových zjištění vyvozovala, že se jakéhokoli trestného jednání nedopustila. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn odvolacím soudem, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnila. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002).

V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že zásah do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně je v rámci dovolacího řízení možný jen v případě, že mezi těmito na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé existuje extrémní nesoulad, jenž dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku vytkne a podřadí jej pod dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo.

Citovaný důvod dovolání ovšem není způsobilá založit ani ta výhrada obviněné, podle níž jsou s odkazem na ustanovení § 1 odst. 3 vládní vyhlášky č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících, vůči ní jakožto stěžovatelce jakékoli kroky pouze z důvodu podání stížnosti nepřípustné. Obviněná tímto fakticky namítla nepřípustnost svého trestního stíhání, jíž je ovšem možné domáhat se pouze v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (jenž však obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku neoznačila).

Nad rámec řečeného považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na skutečnost, že citovaná vyhláška není právní normou trestního práva hmotného ani trestního práva procesního, tudíž nemůže vylučovat trestní odpovědnost stěžovatelky za trestný čin spáchaný obsahem stížnosti a zakládat tak další (v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř.) neuvedený důvod nepřípustnosti trestního stíhání.

Pokud by obviněná uplatnila pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel její mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatelky, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.

Dovolatelka však ve svém dovolání ve vztahu k deklarovanému dovolacímu důvodu taktéž uplatnila námitku, jejímž prostřednictvím zpochybnila právní posouzení svého jednání jako trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. po stránce subjektivní i objektivní. Vytkla, že podáním předmětné stížnosti neměla v úmyslu doc. Mgr. I. B. nikterak poškodit, a současně konstatovala absenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a následkem, spočívajícím v poškození jmenovaného pedagoga.

Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze podřadit pod dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dále se proto zabýval otázkou, zda dovolání obviněné je v tomto ohledu opodstatněné.

V obecné rovině je zapotřebí uvést, že trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.

Předmětem ochrany je v tomto případě čest a dobrá pověst člověka před pomluvou, která může vážným způsobem narušit občanské soužití. Čest je mravní hodnota člověka ve společnosti. Uvedené ustanovení poskytuje ochranu toliko jedinci, nechrání např. kolektivy, instituce, právnické osoby, apod. Jedním ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je sdělení nepravdivého údaje, jímž se rozumí sdělení informace o jiném, která je v rozporu s objektivní skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Ke sdělení může dojít jakýmkoli způsobem, tj. písemně, ústně, prostřednictvím veřejného sdělovacího prostředku, apod. Způsobilost nepravdivého údaje značnou měrou ohrozit vážnost určité osoby u spoluobčanů je třeba hodnotit podle okolností konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření takové informace, atd.

Z hlediska subjektivní stránky je vyžadován úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální. Podle § 4 písm. a) tr. zák. je čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).

Společná pro oba tyto druhy úmyslu je jednak existence složky intelektuální i složky volní a dále to, že pachatelka si představovala (intelektuální složka) porušení nebo ohrožení chráněného zájmu a ostatní rozhodující skutečnosti alespoň jako možné.

V těchto souvislostech Nejvyšší soud poznamenává, že závěr o subjektivních znacích trestného činu, zejména zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§ 4, § 5 tr. zák.), je sice otázkou hmotně právního posouzení, které však musí vycházet ze skutkového zjištění soudu učiněného na podkladě provedeného dokazování postupem podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. zák. Nutno připomenout, že okolnosti subjektivního charakteru je zpravidla možno v případě absence doznání obviněné dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatelky k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zavinění se vztahuje na průběh pachatelčina činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelčin skutek (čin), přičemž obligatorně musí dopadat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu s výjimkou znaků subjektivní stránky tj. úmyslu, nedbalosti a pohnutky.

Pro posouzení, zda obviněná trestný čin pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. spáchala či nikoliv, je rozhodující skutek uvedený ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, resp. v tomto případě rozsudku soudu druhého stupně (v tzv. skutkové větě), případně rozvedený v jeho odůvodnění. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části rozsudku.

Právě z této právní věty výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněná o jiném sdělila nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy, nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky jmenovaného trestného činu. Tato zjištění přesvědčivě vyjadřují vedle následku, tj. ohrožení vážnosti doc. Mgr. I. B. u spoluobčanů, zejména poškození jeho osoby v zaměstnání, též jednání obviněné, které spočívalo ve sdělení nepravdivého údaje o tomto pedagogovi, jenž je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů.

Podstata jednání obviněné spočívala v tom, že obviněná podala na děkanát P. f. MU v B. písemnou stížnost na svého učitele hudební výchovy doc. Mgr. I. B., již odůvodnila zejména jeho neetickým chováním, zanedbáváním povinností a sexuálním obtěžováním s tím, že jí měl jmenovaný pedagog sdělit, že je schizofrenik; prověřováním pravdivosti údajů ve stížnosti uvedených se zabýval děkan uvedené fakulty, útvar kontroly MU v B. a o stížnosti byl písemně informován i rektor této univerzity. Současně z těchto zjištění vyplývá, že obviněná takto jednala přesto, že věděla, že údaje uvedené ve stížnosti nejsou pravdivé, a dále přesto, že musela vědět (z důvodu zaslání této stížnosti přímo děkanovi fakulty), že stížnost bude z úřední povinnosti prošetřována.

Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně se v novém řízení (tj. v řízení po zrušení jeho předchozího rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu) podrobně zabýval všemi skutečnostmi, jež jsou pro spolehlivé právní posouzení jednání obviněné relevantní, a tyto skutečnosti náležitě vyjádřil v rozšířené a pregnantněji formulované skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Stejně tak shledal, že jmenovaný soud výše uvedenou právní kvalifikaci jakožto trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. dostatečně zdůvodnil. Z jeho rozsudku je zřejmé, jakými úvahami byl veden, učinil-li závěr o tom, že obviněná úmyslně sdělila nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost doc. Mgr. I. B. u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání. Se zřetelem k těmto skutečnostem nelze pochybnostem obviněné přitakat.

Vyjádřila-li obviněná ve vztahu k subjektivní stránce výše uvedeného trestného činu přesvědčení, že ze samotného podání stížnosti nelze usuzovat na její úmysl jmenovaného pedagoga poškodit, je nutné uvést, že k naplnění zákonného znaku zavinění v případě trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. zcela postačí pouhé srozumění pachatelky s tím, že údaj, který o jiném sděluje, je nepravdivý, a že tento údaj je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů.

Srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah obviněné ke způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatelka nepočítala s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představovala jako možný, a to ať už by šlo o její zásah, nebo zásah jiné osoby.

Na existenci srozumění se vznikem následku uvedeného v trestním zákoně ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák. lze usuzovat i v případě, když cílem pachatelčina jednání bylo dosažení jiného, z hlediska trestního práva irelevantního následku, jestliže pachatelka věděla, že v důsledku takového jednání může vlivem vývoje okolností na ní nezávislých stejně tak nastat namísto jí zamýšleného následku jiný následek (třeba pro ni i nepříjemný), který je ovšem trestně právně významný, pokud tak pachatelka přesto jedná, protože se chce vyhnout následku, který je pro ni ještě méně příjemný.

Je proto evidentní, že uvedla-li obviněná ve své stížnosti na chování vysokoškolského učitele doc. Mgr. I. B. zjevně nepravdivé údaje shora uvedené povahy, musela vědět, že tímto jednáním lze (zejména s přihlédnutím k postavení poškozeného) značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména v jeho zaměstnání. Tím je naplněna volní složka nepřímého úmyslu. Jestliže se rozhodla jednat způsobem, z něhož je zřejmé, že v době svého jednání si musela být vědoma toho, že k ohrožení vážnosti jmenovaného pedagoga může dojít, a nemohla počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla tomuto následku, který si musela představovat jako možný, zabránit, naplnila i složku srozumění s následkem, který může nastat. Jinými slovy, obviněná nemohla reálně počítat s tím, že v případě, že její stížnost bude shledána oprávněnou, neučiní vedení vysoké školy vůči poškozenému žádná opatření.

Jestliže odvolací soud obviněné přičetl zavinění ve formě úmyslu nepřímého ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., jednalo se za těchto okolností o závěr nepochybně správný.

Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda byly naplněny všechny znaky trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1 tr. zák. i po stránce objektivní, tzn. zda byl splněn požadavek příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem tohoto trestného činu.

Podstatou požadavku příčinného vztahu je skutečnost, že určitá osoba může být trestně odpovědná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom jednáním pachatelky. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání či okolnost. Důležité však je, aby jednání pachatelky bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Jednání je příčinou následku nejen tehdy, jestliže by následek bez něj vůbec nenastal, ale i tehdy, nenastal-li by bez něho takovým způsobem, jakým konkrétně nastal, právě v důsledku jednání, jehož kauzální význam je posuzován.

V rámci posouzení jednání obviněné z hlediska splnění všech znaků objektivní stránky Nejvyšší soud nejprve řešil otázku, zda charakter sdělovaných údajů, jež obviněná ve své stížnosti ve vztahu k poškozenému uvedla, je způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů.

Vycházel přitom mimo jiné i ze stanoviska ustálené soudní praxe, jež uvádí, že nepravdivý údaj o jiném, že je duševně nemocný, může být údajem způsobilým značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů a poškodit ho v zaměstnání, resp. způsobit mu jinou vážnou újmu ve smyslu znaků trestného činu (viz rozhodnutí č. 52/1980 Sb. rozh. tr.).

V návaznosti na citovaný názor Nejvyšší soud podotýká, že uvedené údaje (zejména o duševní chorobě poškozeného) se nedotýkaly výlučně vztahu mezi jmenovaným pedagogem a obviněnou, ale v obecné rovině mohly zasáhnout (v případě, že by je děkan příslušné fakulty bez dalšího šetření považoval za pravdivé) i jeho způsobilost k výkonu zaměstnání vysokoškolského učitele. Lze proto uzavřít, že zákonná podmínka způsobilosti ve stížnosti uvedených údajů značnou měrou ohrozit vážnost poškozeného u spoluobčanů (zejména pak v jeho zaměstnání) byla v daném případě bez jakýchkoli pochybností splněna.

Z uvedeného vyplývá, že jestliže obviněná podala na doc. Mgr. I. B. stížnost, obsahující nepravdivé údaje, jež byly způsobilé ohrozit vážnost jmenovaného u spoluobčanů, zejména poškodit jej v jeho zaměstnání, je nezbytné na její jednání pohlížet jako na nepochybně přímou příčinu následku, který v daném případě nastal. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů totiž v souladu s ustálenou soudní praxí nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý, i když v konkrétním případě nic takového nehrozí (např. pro zcela zjevnou nepravdivost nebo pro mimořádnou důvěru, kterou požívá pomluvená osoba). Ani tyto námitky obviněné tudíž nebylo lze akceptovat.

V tomto směru je možné odkázat na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, z něhož se podrobně podává, že nepravdivé údaje o způsobu chování poškozeného ve vztahu k obviněné byly sděleny děkanovi P. f. MU v B. a následně v rámci prověřování jejich pravdivosti vešly ve známost i u ostatních pedagogů a některých studentů fakulty. Tato skutečnost pak bezesporu jmenovaného učitele přinejmenším poškodila v zaměstnání, neboť jestliže bylo o obsahu stížnosti informováno více osob z okruhu spolupracovníků i studentů, pak je nepochybné, že nepravdivé údaje v ní uváděné vešly ve všeobecnou známost. Vzhledem k tomu, že celá záležitost se poškozeného osobně dotýkala (zejména pak údaje, týkající se jeho údajného sexuálního obtěžování obviněné a závažné duševní poruchy) a současně se zřetelem k závažnému charakteru tvrzení obviněné, mohlo podání stížnosti v konečném důsledku vést ke ztrátě důvěry poškozeného nejen v očích vedení zmíněné pedagogické fakulty, ale také ostatních spolupracovníků, resp. studentů. Odvolací soud správně zmínil, že ze strany obviněné se nejednalo o žádná obecná nekonkrétní tvrzení, jež by nemohla ohrozit vážnost a postavení poškozeného, naopak obviněná velmi přesně specifikovala, jakého jednání se vůči ní měl poškozený dopustit, resp. jakou závažnou duševní chorobou má trpět.

V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za důležité uvést, že za uvedených okolností by výše popsané jednání obviněné zůstávalo základní příčinou poškození uvedeného pedagoga i za situace, kdy by jako další příčina přistoupil neadekvátní postup nadřízených při šetření stížnosti.

Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. června 2005

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a